Jak magazín Ekonom vyvrátil Karla Marxe

Ekonomický poradce UBS Investment Bank soudí, že dnešní ekonomika v mnohém připomíná to, co Marx předpovídal

Světová krize a pád neoliberálního ekonomického dogmatu otevřely otázky, které měli mnozí za dávno rozřešené. Mezi tyto otázky patří i relevance Marxovy analýzy rozvoje a konce kapitalismu. Stávající krize je závažná, a proto bylo potřeba vyrovnat se i se starými nepřáteli – jejich jména se totiž začala znovu vracet.

Karel Marx a jeho dílo patří právě k oněm strašidlům, která se znovu zjevují. Se zpožděním, ale stejně jakoby s nějakou železnou zákonitostí, dostal se opět na stránky českého tisku. Karel Marx se ocitl na stránkách magazínu Ekonom v článku „Léčba Karlem Marxem“. Pozoruhodný název v prostředí českých medií, řekneme si nejprve. Směr textu je však jasný a vychází z prostého zadání, které by se dalo shrnout takto: „Možná jsou dnes v těžkých dobách mezi námi soudruzi, kteří si myslí, že měl Marx pravdu. Ale nenechme se mýlit. Jeho učení je sice podnětné, ale cesta, kterou navrhuje, je falešná.“ Podívejme se na konkrétní argumentaci Josefa Pravce, autora článku.

Na začátku je potřeba čtenáře uklidnit, protože titulek by mohl méně ideově pevné znejistit. „Světem obchází strašidlo hospodářské recese a spolu s ním i duch Karla Marxe. Německého filozofa, který před 150 lety předpověděl kapitalistické ekonomice stupňující se problémy a krach. A stal se proto prorokem nastupujícího komunistického hnutí, které – podle něho – mělo zajistit nejen rovnost, ale také další rozvoj výroby, techniky a vědy. Tato představa, jak prokázal pád reálného socialismu před 20 lety, selhala…“ Dobrá, takže Marxův projekt selhal. Problém, na nějž Pravec v celém článku nenarazí ani slůvkem, je to, že minulý režim nebyl Marxovým projektem. Ten, když už se někde o budoucí společnosti zmiňuje, mluví obecně buď o „sdružených výrobcích“ nebo „diktatuře proletariátu“, a to nejčastěji v souvislosti s Pařížskou komunou z roku 1871. Ani v jednom případě neměl Marx na mysli vládu byrokratického aparátu státostrany. Jeho projekt vychází z teze, že emancipace pracujících musí být činem pracujících samotných a že výhradně společnost, v níž bude zajištěn svobodný rozvoj jedince, má podmínky pro svobodný rozvoj všech. Pravce omlouvá jen fakt, že dosud není v českém jazyce dostupná kompletní marxistická analýza minulého režimu, takže si jí nemůže přečíst. Přesto je řada prací, které by mohly autora přivést na myšlenku, že spojovat minulý režim s Marxem je nepatřičné. To by ale jednak bylo moc práce a také by to odporovalo ideovému rámci, který má být upevňován.

Pravec pro českého čtenáře shrnuje fakt, že o Marxově díle hovoří dnes řada mainstreamových a vlivných ekonomů; na rozdíl od situace před pár lety se ani nestydí, ani nemají potřebu nějak se ospravedlňovat. Naopak, Marx je mnohými chválen. Např. George Magnus, ekonomický poradce UBS Investment Bank soudí, že dnešní ekonomika v mnohém připomíná to, co Marx předpovídal. Dokonce dnes dochází i ke znárodňování některých bank, což nepatří do výbavy neoliberálního kapitalismu.

Pak se Pravec pustí do vysvětlování Marxova pojmu nadhodnota, který je součástí obecnější tzv. pracovní teorie hodnoty. Říká: „Marx se pokusil vysvětlit, jak za kapitalismu dochází k ohromným majetkovým rozdílům, v dobové řeči k vykořisťování práce kapitálem. Na trhu se podle něho objevil zvláštní druh zboží, a to pracovní síla. Její schopností je vyrábět nadhodnotu. Protože však její nositel, proletariát, nemá vlastní výrobní prostředky, musí ji nabízet vlastníkům firem, kapitalistům.“ Hned tady jsou dva problémy.

Prvním z nich je pojem vykořisťování, což není žádný dobový termín. Vykořisťování je ekonomický fakt kapitalistického výrobního způsobu. Bez něj by žádná kapitalistická ekonomika fungovat nemohla. Vykořisťování je poměr mezi cenou práce odevzdané během pracovního procesu kapitalistovi (vyjádřenou množstvím vyrobeného zboží) a cenou na reprodukci pracovní síly (výší mzdy s doplněním o průměrnou kulturní úroveň dané země a doby). Bez vykořisťování by kapitalista neměl z čeho žít, ani z čeho investovat do dalšího rozvoje své firmy. S pojmem vykořisťování se samozřejmě nese i určitá emocionální zatíženost jako něčeho špatného. Toto zatížení není dáno zavilostí kapitalisty, který si mne ruce a těší se, jak dělníky sedře z kůže, ale prostou ekonomickou nutností kapitalistické ekonomiky, kterou navíc umocňuje konkurence mezi kapitalisty.

Za druhé na to navazuje zvláštní pojetí, ve kterém je pracovní síle připisována schopnost „vyrábět nadhodnotu“. Jenže nadhodnota vzniká právě jako zcizování části práce, tj. vykořisťování. Zaměstnanci pracují déle, než by museli, kdyby výrobní prostředky patřily jim, a nemuseli tak živit svého zaměstnavatele a snažit se zaplnit trh co největším počtem „svých“ výrobků v rámci konkurenčního boje. Tím se také vysvětluje klesající míra zisku spolu s neustálou potřebou investovat do nových technologií. Kapitalismus tak v historické perspektivě vyčerpává možnosti, kde by vytvářel novou nadhodnotu, protože ve všech odvětvích už je „plno“. S každou novou technologickou změnou se načas zdá, že se kapitalismu podařilo nabrat nový dech. Naposledy to byly „inovativní“ finanční deriváty. Ale i když nejde o čisté spekulace, jako v případě finančního trhu, je oživení jen dočasné, než se výrobní odvětví opět přeplní konkurenčním kapitálem.

Kapitalismus to zvládne

Marxovi je připisována jistá analytická přesnost. Konec konců i zavilý nepřítel levice, v Německu žijící politolog Petr Robejšek, v Pravcově článku tvrdí, že „jsem se netajil tím, že Karla Marxe považuji za brilantního analytika. Avšak závěry, které ze svých prací vyvodil, byly podle mého názoru chybné.“ Je pravda, že Marx předpokládal zánik kapitalismu mnohem rychleji, a to nejen na základě své vlastní zkušenosti, když se angažoval v revolučním roce 1848, ale zejména pod vlivem Pařížské komuny z roku 1871, která se pro něj stala modelem samosprávné společenosti. Kapitalismus nabral na přelomu 19. a 20. století neuvěřitelnou dynamiku. Následný vývoj potvrdil Marxova slova, že s rozvojem produkčních prostředků roste i destruktivní potenciál systému. Stejně tak další marxističtí myslitelé navázali na analýzy svého předchůdce a věrohodně vysvětlili imperialismus a světové války (Bucharin, Lenin), ale i vznik sociálního státu a bezprecedentní růst západních ekonomik (Kidron, Cliff), vznik státního kapitalismu ve východním bloku a SSSR (zejména Cliff), proměny ve třídním složení společností druhé poloviny 20.století (Wright) a posledně také novou globální krizi (Harvey, Lapavitsas, Callinicos).

Jenže tento fakt unikl hned dvěma „autoritám“, které si bere Pravec na pomoc. Prvním je historik Igor Lukeš, člen Ústavu pro studium totalitních režimů – zkrátka jasný odborník na temné mágy, jakým byl i Marx. „Jeho Kapitál je snůška špatných analýz a předpovědí. Stačí začít tím, že podle Marxe je kapitalismus neschopen se sám reformovat,“ tvrdí Lukeš. Kapitalismus opravdu není schopen změnit svou podstatu založenou na vykořisťování námezdní práce kapitálem a anarchickou konkurenci; tedy není schopen eliminovat dva faktory, které vedou k opakovaným krizím. Fakt, že si dělníci vybojovali odbory (nikoli, že vznikly, jak píše Pravec), na podstatě kapitalismu nic nemění.

Skutečným velmistrem v neznalosti se však stal druhý Pravcův pomocník, analytik společnosti Partners Pavel Kohout. Ten zná Marxe pravděpodobně jen z příruček z nějakého kurzu. Tvrdí totiž, že „celý jeho (Marxův – pozn. autora) systém stojí na jediném pojmu, což je nadhodnota definovaná jako rozdíl mezi tržní cenou a hodnotou zboží. Hodnota je dána sumou práce potřebné k výrobě daného zboží. A to je nesmysl… Lze přece vykonat velké množství práce bez užitku, například přemisťovat hromady hlíny.“ Jak podle Kohouta spolu souvisí nějaká neužitečná práce a práce potřebná k výrobě zboží? Když bychom byli vstřícní, mohli bychom Kohoutovo vyjádření chápat tak, že se např. někdo může v práci ulejvat, pracovat nedbale atd. Jenže ona nutná suma práce nutná k výrobě zboží je vždy společensky nutná suma práce, tj. ta, která je v dané společnosti obvyklá. Na rozdíl od starých dob, kdy na zručnosti a rychlosti řemeslníka záleželo, jsou dnes díky masové pásové produkci rozdíly zmenšeny na minimum. V knize Cityboy, která popisuje život jednoho takového analytika z londýnské finanční čtvrti City, její autor říká, že se musel co nejdříve zbavit pocitu, že vykládá lidem o něčem, o čem nemá ani potuchy. Pavel Kohout toto zvládá perfektně.

Stalinistická filosofie dějin

Socialistická ekonomika a s ní i marxismus selhaly. Neomarxisté se z toho vykroutili tím, že ukazují na kapitalistické obklíčení a fakt, že první socialistická revoluce proběhla v zaostalém Rusku. Technologický pokrok byl doménou kapitalismu a ne socialismu, jak tvrdil Marx. Když Pravcovi odpustíme neznalost už zmíněné teorie státního kapitalismu, musí nás zarazit, s jakou lehkostí přijímá stalinistickou verzi historického materialismu, kde je technologický pokrok automaticky spojen s pokrokem politickým a sociálním. Samozřejmě zde vazba existuje, ale nikdy není takto přímočará. To konec konců potvrzuje také příklad Ruské revoluce z roku 1917. Rusko bylo zaostalou agrární zemí, jenže průmyslová centra disponovala nejmodernějšími technologiemi té doby. Navíc, a to je celý háček stalinské filosofie, je úplně zapomenut dějinný aktér. K revoluci by v Rusku nedošlo, kdyby ji aktivně někdo nezorganizoval. Stejně tak demonstrace v květu 1968 v Paříži a jinde musel někdo organizovat a samotný technologický rozvoj k nim nevede, ačkoliv pro ně vytváří podmínky. Opomenout tento sebeemancipační rozměr, rozměr, který naplňuje marxismus duchem svobody a rovnosti, znamená vykastrovat ho o to nejdůležitější – o naději na jiný svět. Proto je Marx a marxismus stále živý a stále znovu a znovu se objevuje jako vážná konkurence jak neoliberální pravici, tak sociálně tržní levici.

 

Jan Májíček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •