Jakou potřebujeme alternativu?

Demonstrace

Co se týče korupce, nejedná se jen o český fenomén. Naopak, je to jeden ze základních mechanismů, kterými kapitál za normálních okolností zajišťuje, aby se z parlamentní demokracie nestala skutečná vláda lidu.

Poslanci a státní správa vůbec prý hájí zájmy společnosti jako celku. Každému je však jasné, že se politici každodenně stýkají s těmi, kteří se dostali na své mocenské pozice bez jakýchkoliv voleb – s bankéři, podnikateli, vlastníky médií atd.

Aby se politici cítili těmto lidem zavázáni a hájili jejich zájmy místo zájmů voličů, musejí podléhat stejnému snobství a elitářství jako oni. Musí se cítit jako něco lepšího než je obyčejný plebs, který ani sám neví, co je v jeho nejlepším zájmu.

Pak však budou jakožto součást „elity národa“ toužit po podobném životním stylu jaký má vládnoucí třída. Obzvlášť na poslance však pohoršená veřejnost soustavně tlačí, aby se jejich platy přespříliš nevzdálily od příjmů lidí, které údajně zastupují.

Zde se otevírá prostor pro systematickou korupci celého zastupitelského systému – ať už nezákonnou, pololegální nebo legální formou. Klasické je tu např. to, že politici pro své zásluhy skončí na extravagantně placených místech soukromých firem.

Na západě to není jiné. Netýká se to jen Berlusconiho. Jde také o Bushova vicepresidenta Cheneye, který pracoval pro koncern Halliburton a měl vazby i na množství dalších firem. Nebo o ministry financí a šéfy centrální banky z investiční banky Goldman Sachs za Bushe i za Obamy. Z Goldman Sachs pochází mimochodem i bývalý předseda Evropské komise Prodi a nyní nejžhavější kandidát na šéfa Evropské centrální banky Mario Draghi. Seznam lidí, kteří pendlují mezi vysokými posty v politice a v businessu je takřka nekonečný.

Privatizace

Bártův business plán dobití politické moci včetně jeho cynického pojmenování „Věci veřejné“ je tedy spíše ukázkový nežli ojedinělý. Pozoruhodný je pouze tím, že tajné dokumenty byly zveřejněny. Ministr financí za TOP 09 Miroslav Kalousek si sice stěžoval, že jde o „privatizaci veřejné moci soukromou firmou ABL“. Zřejmě mu tu ale vadí jen konkrétní firma, nikoliv privatizace veřejné moci jako taková, kterou svým tržním fundamentalismem sám zdatně podporuje.

Termín privatizace veřejné moci mimochodem není nový. Přišel s ním na konci devadesátých let sociolog Zygmunt Bauman v knize Tekutá modernita. Ten tvrdí, že nyní hrozí pravý opak toho, čemu se říkalo totalitní režim 20. století. Státní a veřejná moc tehdy pohltila vše soukromé, avšak nyní hrozí pravý opak: privatizace státu deregulovaným soukromým kapitálem.

Ve skutečnosti však nejde o protiklady, ale o shodné jevy. My vycházíme z toho, že minulý režim byl státním kapitalismem. V otevřeně nedemokratickém zřízení se může zestátňovat státem, který je v rukou malé menšiny (nikoliv „veřejnosti“), aby vše bylo v moci kapitálu. V parlamentním zřízení se ke stejnému účelu privatizuje. V obou případech jde o omezování demokracie a kontroly veřejnosti nad společným životem v zájmu úzké mocenské elity.

Tu leží skutečný důvod spěchu při privatizaci na začátku 90. let. Pracující si po dobytí formální demokracie začali troufat mluvit do řízení opravdových center moci – do výroby. Klausova privatizace však zabezpečila trvání „totality“ na pracovištích.

Demokratizace

Z této analýzy je zřejmý i půdorys řešení. Potřebujeme radikální zesílení veřejné sféry, radikální zesílení demokratických mechanismů a odbourání privilegií.

Jako první kroky bychom potřebovali radikální snížení platů všech vládních činitelů, poslanců a vysokých ministerských úředníků. Potřebujeme reálnou možnost iniciovat odvolání poslanců ze strany jejich voličů.

Rovněž ale potřebujeme lepší média. Ve „veřejnoprávních“ médiích vládne stejné snobství a elitářství jako ve státní správě a v parlamentu a zprávy podle toho vypadají. A soukromá média jsou samozřejmě v rukou bohatých majitelů a závisí na ještě bohatších inzerentech.

Chtělo by to účinné zastoupení neprivilegovaných společenských aktérů ve veřejnoprávním sektoru a mediální zákon, který zohledňuje i zájmy nemilionářů.

Socializace

V konečném důsledku však potřebujeme hlavně demokratizaci v celém hospodářství a všech ostatních sférách společenského života. To znamená zrušení formálně soukromého vlastnictví toho, co jsou ve skutečnosti společenské statky. A to nikoliv zestátněním, ale zespolečenštěním a demokratizací tak, aby všem společenským aktérům, kterých se ten který statek tyká, náležel podíl na rozhodnutí o něm.

Mohli bychom se zbavit mnoha aspektů iracionality současného systému, která plyne hlavně z nutnosti malé kapitalistické menšiny bránit svá neoprávněna privilegia proti pracujícím a proti ostatním kapitalistům. Těmi jsou především duplicita a mrhání v konkurenčním boji, přebujelá reklama a hlavně pak obrovské výdaje na systematické deptání pracujících – na „bezpečnostní“ složky, na zbrojení a armádu.

Ve skutečné demokracii bychom místo luxusních terénních vozů vyráběli autobusy a vlaky, místo jachet byty, místo vil v Dubaji či na Bahamách solární panely, místo stíhaček a mezikontinentálních balistických raket školy a nemocnice.

Lepší zajištění zdravotní péče, vzdělání pro všechny, více volného času a méně stresu by zvýšilo potenciál k uspokojení potřeb celé společnosti.

Takovémuto uspořádání společnosti se říkávalo socialismus, než tento termín zdiskreditovali stalinisté svou státní diktaturou.

Socialismus by samozřejmě fungoval jen v celosvětovém měřítku. Ale kapitalismus již scvrknul vzdálenosti mezi různými kouty světa, vytvořil globální ekonomický systém a zároveň uvrhl celou planetu do ekologické, ekonomické, ideologické a politické krize.

Je na nás, jestli dál necháme kapitalisty ničit planetu a naše životy nebo jestli budeme usilovat o systémovou změnu a o autentický socialismus.

Pokud i vy jste přesvědčení o nutnosti společenské přeměny, přidejte se k Socialistické Solidaritě!

Parlamentní levice bez odpovědí

V programovém dokumentu, který delegátům svého březnového sjezdu a veřejnosti představila ČSSD pod názvem „Sociální demokracie pro 21.století“ se říká, že „ideologií globálního kapitálu je neoliberalismus…termín `individuální svoboda` neoliberální ideologie zneužívá jako zástěrku rostoucího sobectví.“ Ačkoli je útok na neoliberalismu jistě vítanou změnou oproti dřívějšímu tápání, sklouzává do moralizující kritiky. Sobectví (bankéřů, finančníků, spekulantů atd.) může za všechno zlé. Takovéto analýza se tak dopouští morálního kýče, tak rozšířeného v české politice a veřejném prostoru. Místo analýzy systémových příčin např. finanční krize, nástupu neoliberalismu, jeho proměn atd., zůstává u pouhého morálního odsudku. I ve formě manifestu může být přítomna analýza.
Kdyby snad chtěl někdo doufat, že sociální demokracie prošla kouzelnou přeměnou, pokud vydává texty této povahy, bude notně zklamán. Text se na sjezdu projednával v nočních hodinách po volbě předsedy a místopředsedy a drtivá většina delegátů mu nevěnovala velkou pozornost. Nicméně určitý posun v rétorice ČSSD zaznamenat můžeme. Příkladem může být vyjádření Bohuslava Soboty pro Hospodářské noviny z 29.4., ve kterém řekl, že se nebrání případné povolební podpoře ze strany KSČM. Udělal tak první krok k tomu, co by bylo třeba podpořit a to je vládní angažmá KSČM. Jednak by to ČSSD donutilo nevymlouvat se na nějaké menší středové strany a zadruhé by to komunisty zničilo. Podobnou taktiku měl francouzský socialistický premiér Mitterrand. Ten v 80. letech nechal vzniknout vládu tzv. sjednocené levice, která byla pro Komunistickou stranu Francie smrtící a spolu s pádem minulého režimu ve Východní Evropě definitivně pohřbila její vliv.
Sobotka a ČSSD tu „levicovou“ rétoriku samozřejmě používají pod vlivem rostoucího odporu obyvatel a odborů. Silné zázemí cítí v ProAltu, Cestě a dalších levicových intelektuálech a iniciativách. Tlačit ČSSD právě tímto směrem je důležité, protože jen tak se nejlépe ukážou její vlastní limity jakožto strany, plně integrované do systému. Stačí připomenout společné vládnutí s ODS na pražské radnici nebo Sobotkovi poslanecké náhrady použité na koupi bytu. Vůbec nejde o to pouštět se do výše zmiňovaného morálního kýče a volat na předsedu ČSSD „fůj, krade“. Jen to hezky ukazuje, jak dobře je integrován do systému, ve kterém je tohle možné, byť „nemorální“.
Když už jsme u té zapojenosti do systému, KSČM nestojí ani v nejmenším stranou. Její vládní angažmá by tento nátěr z části vybudovaný antikomunistickými aktivisty setřel nadobro. A to by bylo jen dobře. Za připomenutí stojí opět pražský magistrát, kde jsou členové kontrolního výboru napojeni přímo na Václava Exnera, místopředsedu Pražské rady KSČM a také neúspěšného „privatizátora“ stranického sídla. Komunisté dobře vědí, že vládní angažmá by pro ně bylo smrtící a že v nostalgickém ghettu je sice smrádek, ale teploučko. Zde mají své jisté.

ProAlt je klíčová platforma

Proti tomu stojí ProAlt se svou stále se rozrůstající členskou základnou i sítěmi organizací a hnutí, které nabaluje. Nejvýznamnějším spojencem v boji proti Nečasově vládě jsou odbory. Ty úplně poprvé otevřely jednání svého krizového štábu právě zástupcům ProAltu, aby bylo možné koordinovat společný postup. Kromě této organizační role sehrává ProAlt také důležitou roli komunikace určité perspektivy, která překračuje jednu vládu. Dobrou zprávou je, že úvahy o potřeba autentické levicové alternativy nacházejí u některých představitelů odborů ohlas. Tím směrem by se měl dále ubírat ProAlt, protože po pádu Nečasovy vlády přijde úkol mnohem těžší. Bude třeba se zasadit o to, aby ČSSD zrušila veškeré asociální kroky, které zavedla jak Topolánkova, tak Nečasova vláda. Navíc budou sociální demokraté v pokušení s poukazem na „nutnost reforem“ prosazovat podobnou agendu, jakou dnes prosazuje pravice. Dobrým příkladem je Řecko, kde nejsurovější reformní balíčky předkládá právě sociální demokracie a řecká pravice pro ně odmítá hlasovat.

Krize jako šance i nebezpečí

Hospodářskou a politickou krizi, ve které se nacházíme, se bude snažit využít ve svůj prospěch krajní pravice. Prvomájový průvod v Brně skončil pro fašisty ponížením a útěkem, ačkoli jim policie umožnila realizovat značnou část jejich pochodu. Potvrzuje se, že ve velkých městech není pro příznivce Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) a přidružených skupin příliš velké publikum. O to nebezpečnější jsou jejich výpravy do menších obcí, jako byla Krupka nebo Nový Bydžov, kde je sociální vyloučení a sociální konflikt vyostřenější, tudíž mohou rasisté získávat snadněji své stoupence.
Krajní pravice tradičně hlásá méně demokracie a prosakování těchto autoritářských názorů můžeme sledovat u různých představitelů mainstreamových stran jako je ODS, KDU-ČSL, VV. Kromě toho hrají krajní pravici do ruky také media, která rozšiřují a upevňují mýtus o zneužívačích dávek.
Společnost je v pohybu a bude záležet na mnoha faktorech, kam se vydá. Jedním z nich je také existence skutečné antikapitalistické alternativy. Jakožto revoluční socialisté se snažíme o úspěch nejrůznějších hnutí, která se staví proti rasismu a xenofobii, proti škrtům a devastaci životního prostředí. Proto jsme byli v Brně, a proto jsme od začátku členy ProAltu a pracujeme na jeho růstu.
Jenže je potřeba, aby kromě širokého hnutí proti asociálním útokům vlády existovala také organizace, jejíž perspektiva bude přesahovat rámec současných bojů. Když se dnes podíváme na to, co se ve světě děje a v nedávné minulosti dělo, zjistíme, že jsme na počátku nové éry: éry revolucí. V Severní Africe se během několika týdnů rozšířilo povstání z jedné země do dvou dalších a potom daleko do Afriky a na Blízký Východ. V Řecku už dva roky bojují místní proti diktátu Měnového fondu. Proběhlo zde osm generálních stávek. Znovu a znovu se potvrzuje, že je potřeba mít připravenou organizaci revolucionářů, která bude rychle a pružně reagovat na příchozí krizi. Bude první vyzývat k aktivitě a bude tuto aktivitu pomáhat organizovat tak, aby celé hnutí dosáhlo svých cílů.

 

Thomas Franke, Tomáš Jirota, Jan Májíček

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •