José Bové… Všechno je otázkou rovnováhy mezi činy a sebereflexí

José Bové

José Bové

José Bové (1953-), vlastním jménem Joseph Bové, jedna z významných postav hnutí alter-globalismu, je členem mezinárodního rolnického hnutí Via Campesina, které spojuje více než 100 milionů malých a středních rolníků a domorodců po celém světě. José Bové je zároven spoluzakladatelem francouzské zemědělské unie (La confédération paysanne). Obě tato hnutí spojuje snaha o prosazení udržitelného způsobu obhospodařování krajiny, vyrovnání sociálních rozdílů mezi lidmi a otevřený nenásilný boj s politiky a nadnárodními korporacemi.

José Bové, původně zemědělec, chovající ovce v překrásné krajině (Plateau du Larzac) jihofrancouzských Cevénnes, proslul díky několika silně medializovaným soudním sporům. Jeho „sociálně neposlušné“ akce proti Monsantu i jiným nadnárodním producentům GMO či řetězcům rychlého občerstvení vešly ve známost po celém světě. Byl několikrát uvězněn, poté co spolu s množstvím příznivců zničil rozsáhlá pole geneticky modifikové kukuřice, obilí a sóji. Za protest proti výstavbě Mc´Donaldu v Millau v roce 1999 byl odsouzen na tři měsíce nepodmíněně. Toto odsouzení zvedlo obrovskou vlnu protestů po celé Francii i mezi jeho příznivci po celém světě a přineslo José Bovému velkou popularitu. Některé radikálnější příznivce však ztratil po neúspěšné kandidatuře na prezidenta Francie. V současnosti vystupuje v roli prezidenta komise pro zemědělství a udržitelný rozvoj Evropské Unie.

José Bové…Všechno je otázkou rovnováhy mezi činy a sebereflexí.

Rozhovor s Nathalie Calmé.

“Když se vracím do Larzacu, často se procházím krajinou a cítím, jak se znovu stávám součástí této země, jež mi připomíná, kdo jsem a odkud jsem vzešel“

Pane Bové, od dob, kdy jste pečoval o svá stáda na farmě v Larzaku a dneškem, se váš život hodně změnil: cestujete po celém světě, je vám zasvěcena řada dokumentárních filmů, vydáváte jeden z nejčtenějších ekologických časopisů, přitahujete davy obdivovatelů a jste znám dokonce i v těch nejzapadlejších vesnicích v Indii…Jak to všechno prožíváte?

Nepokládám to za metafyzický problém! (smích) Pravdou zůstává, že můj každodenní život se od základů změnil, i přesto se stále cítím být pouhým chovatelem ovcí. Během času se mi podařilo skloubit zemědělské aktivity se sociální angažovaností. V rámci jednoho jediného dne se tak mohu věnovat svým stádům a zároveň usilovat o společenské změny. Není to vždy snadné, ale díky lidem, kteří mě obklopují a nezištně pomáhají, se mi to daří. Před třemi lety jsem se stal putujícím vyslancem a obhájcem myšlenek, které jak doufám, pomáhají utlačovaným na celém světě. Od té doby je pro mě téměř nemožné trávit dostatek času na mé farmě, což je pro mě velmi frustrující. Myslím, že tato role prostředníka ještě nějakou dobu potrvá, možná i několik let, ale hned poté, věřím, se vrátím k životu, který jsem znal předtím. Celá tato zkušenost mě však velmi změnila. Hodně jsem se naučil.

Stejně jako Gandhi a Martin Luther King, povzbuzujete lidi k sociální neposlušnosti. Stal jste se bezpochyby v určitém slova smyslu vůdcem? Je pro vás těžké ubránit se pokušením, které sebou přináší moc?

Když mluvím na veřejnosti, odvolávám se pořád na rolnické hnutí. Mé vlastní postoje vždy korespondují s názory, na kterých se shodneme v rámci tohoto hnutí. Nevystupuji zde v roli jednotlivce. La Confédération Paysanne nepodléhá žádné hierarchii: neexistuje zde žádné soutěžení mezi jednotlivými alter-globalistickými hnutími ve vytváření lepší, jiné globalizace a jestliže by něco takového existovalo, nikdy bych se nestal toho součástí. Všichni pracují na základě vlastního porozumění skutečnosti. Nevím zda jsem přímo prostředníkem, ale cítím se být tím, kdo může předávat myšlenky hnutí..

Gandhi, kterého považujete za svůj vzor, měl období pochybností, novou energii pak čerpal z meditace u svého kolovrátku? Máte vy nějaký kolovrátek?

Když se vracím do Larzacu, často se procházím krajinou a cítím jak se znovu stávám součástí této země, jež mi připomíná, kdo jsem a odkud pocházím.

Co vám přineslo vaše putování?

Díky mým cestám mohu konstatovat, že čím dál více lidí na celém světě povstává…toto aktivní vědomí občanské společnosti je mojí velkou nadějí. Pokaždé když jsem v kontaktu s muži a ženami, v Africe či Jižní Americe nebo na jakémkoliv jiném světadíle, kteří mi podávají svědectví o tom, jak bojují, aby změnili své životy a ekonomické souvislosti, jež je určují, nemohu jen tak složit ruce do klína. Změna spočívá ve vytváření skutečné dynamiky. Vzájemná provázanost spiklenectví, nadšení i empatie je opravdovým bohatstvím. To je to, co se mě hluboce dotýká. Naučil jsem se, že rozdílné kultury nejsou překážkou v úvahách o společné cestě. Je to opravdové učení tolerance a vzájemného soucitu. Naše hnutí se vytváří za pochodu…nikdo a priori neurčuje směr chůze. Určili jsme cíl a stačíme se za ním jít! Nejsme vojáci, ale bojovníci proti vykořisťování, politickému, ekonomickému a sociálnímu bezpráví. Zjišťujeme, že odpor proti ekonomické globalizaci přivádí každého k hledání vlastních kořenů, k tomu, aby načerpal z vlastní kultury a tradic, to co je univerzální pro všechny a tím jsme všichni společnými silami dospěli k fungující mezinárodní občanské společnosti.

A jaké jsou tyto univerzální kořeny?

Kultura, území…Skrz vnímání neuvěřitelné rozmanitosti světa by se měl každý ujistit o tom, že se svět nemůže konstruovat pouze podle ekonomických pravidel, ale podle univerzálního respektování práv všech bytostí. Tato práva by se měla stát univerzálním konceptem, podle něhož by se měly věci organizovat. A aktéři ekonomického trhu by se měli těmto pravidlům podřídit.

Pierre Rabbi, velký zemědělský reformátor a spisovatel, říká: „riskujeme, že se příliš často stavíme na stranu pravdy, ostatní jsou ti ničemové, kteří nás utlačují…velká shromáždění se organizují pod záminkou utlačování, na jedné straně jsou utlačovaní a na druhé utlačující. Ale jsem si jist, že na straně utlačovaných jsou také utlačující“ a dodává „V otázce globalizace, předkládáme nejprve problém utlačování…takže si uvědomujeme, že jsme všichni více či méně utlačující..“ Pane Bové, co říkáte na tuto myšlenku Pierra Rabbiho?

Zcela souhlasím, že změna a boj nemá smysl, jestliže nejsme sami tímto bojem změněni a nejsme-li neustále schopni si uvědomovat okamžiky, ve kterých činíme násilí také my ostatním. Pohybujeme se neustále v rozporuplných situacích, před kterými se nemůžeme schovat. Například v této chvíli bych mohl velmi kritizovat technologie a zároveň s Vámi dělat rozhovor přes mobilní telefon! První věcí je to rozpoznat…Nebezpečí ale spočívá v tom, když se nechám zcela zničit uvědoměním si toho, že v našich životech existují rozpory. Vše je otázkou rovnováhy mezi jednáním a sebereflexí. Někdy míváme tendenci se úplně uzavřít v naší práci a odstřihnout se tak od našich skutečných životů. Stejně tak se však můžeme od skutečnosti odstřihnout tím, že budeme veškerý čas věnovat pouhému sebepozorování. Myslím, že je potřeba být k sobě upřímný a přiznat si tento fakt a spíše se snažit zaujmout postoj přiměřený k dosažený našich cílů, který ale zároveň nechá našim oponentům dveře otevřené.

Co myslíte těmi otevřenými dveřmi?

Když hledáme jakékoliv řešení situace je třeba osobě, se kterou bojujeme, nechat otevřený únikový východ. Řešením není vyloučit ostatní. Tato otázka se nabízí pokaždé, když se vrhneme do nějaké konkrétní akce- jako např. držíme-li protestní hladovku- je její výsledek a její důsledky skutečně představitelný a uskutečnitelný pro ostatní? Jinak vstoupíme do vyděračského vztahu, k němuž neexistují jiné možné alternativy. Právě zde se určují hranice nenásilného boje: na jedné straně hledisko odporu a síly, na druhé straně osobní účast, která by neměla vést k pronásledování. Nejsme zde abychom si hráli na mučedníky.

A vy máte se svými odpůrci soucit?

To není soucit, snažím se je pochopit. A tak o nich získávám mnohem komplexnější obraz, než mi mohou nabídnout oni sami.

To jsou otázky, která vás musí neustále zaměstnávat…?

Je to tak, pokaždé, když něco dělám, snažím se o tom přemýšlet: jaké budou důsledky těchto alternativních řešení a těchto činů?

Vlastností, kterou u lidí preferujete, je čestnost. Jít do vězení je pro vás hrdinský čin?

To ne, ale domnívám se, že má odpovědnost i mé konání není nikdy kolektivní nebo individuální. Je obojím zároveň. U tolika akcí, které provádíme, musí být každý schopen přijmout společný závazek. To je to co činí nenásilný odpor tak specifickým. Každý je zároveň individuem a zároveň je součástí všeho.

To je vaše motto?

Ano: „svoboda ostatních rozšiřuje moji vlastní svobodu do nekonečna.“

 

Přeložila Silvie Punčochářová

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •