Státní kapitalismus v Rusku: Kapitola 2.2: Ruská armáda

Ozbrojené síly jsou hlavní součástí státu. Podle Leninovi definice se stát „skládá ze zvláštních orgánů tvořených ozbrojenými muži, kteří mají k dispozici vězení, …“ Výchozím bodem analýzy současného ruského státního aparátu proto musí být, a to zejména z hlediska marxismu, struktura ozbrojených sil. Jak trefně vystihl Trotsky: „Armáda je kopií společnosti, která trpí všemi jejími nemocemi. A to zpravidla s vyššími horečkami.“

Socialistické strany vždy tradičně požadovali vznik lidových milicí. Jedním z prvních kroků bolševických vůdců při přebírání moci proto bylo vydání dekretu, jenž zahrnoval následující ustanovení:

2. Veškerá moc ve všech vojenských jednotkách i větších útvarech má přejít do rukou vojenských výborů a sovětů.

4. Tímto je do armády zaváděn princip volby vojenských velitelů. Všichni velitelé až po velitele pluku budou voleni všobecným hlasováním [příslušných jednotek] … Vyšší (než plukovní) velitelé, včetně hlavního velitele, mají být voleni kongresem … zástupců vojenských jednotek (pro něž má být velitel zvolen).

Následujícího dne byl přidán další dekret:

V rámci plnění vůle revolučního lidu, jež se týká okamžitého a rozhodného odstranění všech nerovností, vyhlašuje Rada lidových komisařů:

1. Zrušení všech hodností a titulů od hodnosti desátníka do hodnosti generála …

2. Zrušení všech privilegií a vnějších znaků, dříve s těmito hodnostmi a tituly spojenými

3. Zrušení salutování

4. Zrušení všech odznaků i dalších znaků nerovnosti

5. Zrušení všech důstojnických organizací …

6. Zrušení útvaru důstojnických sluhů v armádě.

Avšak touha bolševiků po skutečné demokratizaci armády – její transformaci do lidových milicí – narážela na nepřekonatelné překážky objektivní reality.

V prvních dnech po říjnové revoluci se ozbrojené revoluční síly sestávaly z malých skupin dobrovolníků. Lidové masy tehdy trpěli nemocemi a únavou z války a nebyli připraveni dobrovolně sloužit novým revolučním ozbrojeným silám. A tak, aby mohli čelit útokům bílých armád podporovaných silnými cizími mocnostmi, byli bolševici nuceni nahradit princip dobrovolnosti nucenými odvody. Kromě toho museli, pro nedostatek zkušených velitelů, přijmout do armády desetitisíce bývalých ruských důstojníků. To vše pak nutně vedlo k nutnosti opustit princip volby velitelů armády (Stěží by se dalo očekávat, že rolníci a dělníci v uniformách budou volit nenáviděné carské důstojníky, ztělesňující v sobě starý režim). Potřeby boje si také vynutili opuštění ideálů armády vybudované na teritoriální bázi – z ozbrojeného lidu. Vojáci se proto museli vrátit do kasáren.

Bolševičtí vůdci nikdy ani na okamžik nepopírali, že tato opatření představují odchylku od socialistického programu. (Viz např. usnesení osmého sjezdu strany v březnu roku 1919.) Navíc se rozhodně stavěli proti jakémukoli pokusu o jejich trvalé zachování. Tak například, když jeden bývalý carský generál, který během občanské války bojoval na straně bolševiků, prohlásil, že armáda socialistické země by neměla být založena na milicích ale na starém kasárenském systému, lidový komisař války, Trocký, přísně odpověděl: „Komunistická strana se nedostala k moci jen proto, aby nahradila kasárna s trikolórou kasárnami s rudou barvou.“ Bolševici znovu a znovu opakovali svůj záměr zavést systém milic. A to hned jak to jen půjde. Tak například na sedmém sjezdu sovětů, který se konal v prosinci 1919, Trocký prohlásil: „Je třeba začít realizovat přechod k systému ozbrojených milic Sovětské Republiky.“

Devátý stranický kongres rozhodl o konkrétních krocích k uskutečnění záměru vybudovat jednotky dělnických milic bok po boku s pravidelnou armádou v naději, že rozvoj tohoto systému postupně nahradí celou armádu.

Avšak toto usnesení nebylo nikdy provedeno. Jakýkoli plán na zavedení lidových milic byl znemožněn objektivní realitou – zaostalostí ruských výrobních sil, nízkou kulturní úrovní lidu a skutečností, že proletariát tvořil jen menšinu populace. To jasně vysvětlil I. Smilga, vedoucí bolševik v armádě, který roku 1921 řekl: „Zavedení Systém milic, jehož základním rysem je teritoriální princip, v Rusku naráží na nepřekonatelné politické překážky. Vzhledem k početní slabosti ruského proletariátu nejsme schopni v teritoriálních jednotkách milic zajistit dělnické vedení … Ještě větší potíže, jež stojí v cestě zavedení systému milic, nastávají z hlediska strategie. Kvůli slabosti našeho železničního systému, bychom v případě války nebyli schopni soustředit síly do ohrožených míst … Navíc zkušenosti z občanské války jasně ukazují, že teritoriální útvary byly zcela nevhodné. Vojáci dezertovali a během ofenzívy (stejně tak jako během defenzívy) nechtěli opustit své vesnice. Návrat k této formě organizace by proto bylo hrubou a zcela neospravedlnitelnou chybou.“

Zaostalost výrobních sil a s tím spojený rolnický ráz země, byly dva rozhodující faktory, jež zapříčinili vznik pravidelné Rudé armády namísto ozbrojených milic (ačkoli do struktury Rudé armády bylo zabudováno mnoho prvků demokracie a rovnostářství, jež se v pravidelných ozbrojených silách obvykle nevyskytují). Ekonomická úroveň dané země je zcela rozhodujícím historickým faktorem. Jak řekl Marx: „Naše teorie, že organizace práce je podmíněna výrobními prostředky, není nikde jinde potvrzena lépe, než v tomto ‚vraždícím průmyslu‘.“

Materiální a kulturní zaostalost Ruska se projevila také ve vztazích mezi vojáky a důstojníky.

Bolševici hned na začátku zjistili, že je nevyhnutelně nutné jmenování ex-carských důstojníků, bez ohledu na svou někdejší agitaci za nahrazení všech jmenovaných důstojníků důstojníky volenými. Bylo nemožné vést válku proti bílým armádám bez zkušených velitelů. A v případě, že by byla ponechána volba důstojníků, by carští důstojníci nikdy nebyly zvoleni.

Od počátku probíhal zápas mezi politickými komisaři na straně jedné a stranických vojenských výborů na straně druhé. Tento konflikt postupně splynul s bojem mezi centralistickou a decentralistickou tendencí. Z tohoto dvojího zápasu vyšli výtězně političtí komisaři a centralismus tak překonal partyzánské tendence. Sbližování těchto dvou zápasů v sobě také odráží tendenci k byrokratizaci armády.

Netrvalo to dlouho a bývalí carští důstojníci začaly ovlivňovat nové velitele proletářského původu. Bolševik Petrovsky jednou řekl: „Za zdmi vojenské školy jsme se setkali s názory na postavení rolníků a důstojníků zcela v duchu starého režimu.“ U kadetů carských vojenských škol jsme rovněž zaznamenali určitý trend k pěstování tradic vyšších tříd … Profesionalizovaná politika biče si vždy vytváří despotické důstojníky. A to za všech dob a ve všech zemích světa … „Staly se [velitelé Rudé armády] členy nové důstojnické kasty a žádná agitace ani krásné projevy o nutnosti kontaktu s masami tu nejsou nic platné. Reálné podmínky mají silnější vliv než jakákoli přání.“

Velitelé, političtí komisaři a další autority v Rudé armádě začali svých pozic využívat k získání výhod pro sebe. Trotský bral tento problém velmi vážně. Tak např. 31. října 1920 napsal dopis Revoluční Vojenské Radě Front a Armád, ve kterém ostře odsuzuje používání vládních vozů autoritami přímo před zraky unavených vojáků Rudé Armády. Rozzlobeně mluvil o „elegantně oblečených velitelích a napůl nahých vojácích a napadl pitky, jimž se oddávali velitelé s politickými komisaři. Nakonec došel k závěru, že: „Takovéto skutečnosti mohou vyvolat jedině podráždění a nespokojenost mezi vojáky Rudé armády.“ Ve stejném dopise také vysvětluje svůj cíl: „Odstranění všech možných výsad v armádě najednou by bylo neuskutečnitelné. Je proto nutné snižovat tyto privilegia systematicky – a to až na skutečně nezbytné minimum.“ Jeho realistická revoluční koncepce jasně odhaluje ohromné potíže tehdejší situace.

Avšak navzdory tomuto zneužívání zajišťovala existence bolševické strany s vojenskými buňkami v armádě spolu s revolučním nadšením a obětavostí obyčejných vojáků a nakonec i přítomností Trotského v čele vojsk zachování proletářského charakteru Rudé armády během občanské války.

Po částečném vítězství byrokracie roku 1923 se arogance a diktátorský postoj důstojníků v armádě stal spíše pravidlem než výjimkou. Klíčové pozice v buňkách strany uvnitř armády byly postupně přebírány samotnými velitely až, jak v roce 1926 uvedlo politické oddělení armády, byly 2/3 všech pozic v aparátu strany v armádě v rukou velitelů. Jinými slovy, důstojníci se stali politickými vůdci, kteří měli bránit vojáky před důstojníky!

Ani tehdy však důstojníci netvořili zcela nezávislou kastu. A to z jednoho důvodu: Životní podmínky velitelů byly tvrdé a nelišili se příliš od obyčejných vojáků. Podle Whitea: „Žilo roku 1925 jen 30 procent velícího personálu v podmínkách, pokládaných Frunzem [lidovým komisařem války] za vůbec snesitelné. Sedmdesát procent jich žilo pod touto úrovní. Frunze hovořil o řadě lokalit, kde má několik velitelů i se svými rodinami dohromady jen jedinou místnost. Jinými slovy, každá rodina měla k dispozici jen část místnosti. Když byly záložní velitelé povoláni na přeškolení, byli za svou práci odměňováni tak, že by jim to nezáviděli ani čínští kulové. Osoby zaměstnané v zemědělství či patřící k rolnictvu dostávali pět kopek za hodinu. Nezaměstnaní dostávali po dobu svého studia devět kopek za hodinu.“

Wollenberg, který byl sám velitelem Rudé armády, uvádí tyto skutečnosti: „V roce 1924 vydělával velitel sboru 150 rublů měsíčně, což zhruba odpovídá mzdě dobře placeného zámečníka. Tedy o 25 rublů měsíčně méně než kolik činí „Stranické Maximum“ – tj. největší měsíční plat, který tehdy mohl vydělávat člen strany … Neexistoval zde tehdy žádný důstojnický klub. Jídlo důstojníků a vojáků bylo připravováno ve stejné kuchyni. Komunističtí důstojníci zřídka kdy nosili odznaky své hodnosti mimo službu. Leckdy je nenosili dokonce ani ve službě. V té době Rudá armáda uznávala vztah nadřízeného a podřízeného pouze při výkonu vojenské služby. Každý voják tudíž znal svého velitele z civilu bez odznaků hodnosti.

Služebnictvo důstojníků bylo rozpuštěno.

Kromě toho vojáci mohli, a skutečně to dělali, na své důstojníky podávat stížnosti na Úřadu vojenského prokurátora. Během roku 1925 bylo takto podáváno průměrně 1 892 stížností za měsíc. Během roku 1926 jich bylo 1 923 měsíčně a v průběhu roku 1927 již 2082 stížností za měsíc. Až do let 1931-1933 zde „mezi důstojníky a mužstvem panoval vřelý přátelský vztah.“

Jako bod obratu, kdy se z důstojníků stala nezávislá privilegovaná kasta, stanovuje White již rok 1928, kdy byly vyhlášeny tzv. Armádní Stanovy. Ty představují jakousi „dělící čáru,“ od které se již vývoj ubírá zcela novým směrem. Tyto stanovy otevřeli důstojníkům cestu k závratné kariéře. White proto tyto zákony charakterizuje (s bohatými argumenty) jako jakousi Magna Chartu pro velící personál. Jako něco blízce příbuzného aristokratickému systému hodností“.

V roce 1929 začala „postupná přeměna institucí Rudé armády na důstojnické kluby.“ Přestože platy vojáků zůstávali nadále velmi nízké, platy důstojníků začali rychle stoupat. To ukazuje následující tabulka :

Bylo odhadnuto, že v roce 1937 činil průměrný roční plat vojínů a poddůstojníků do 150 rublů. Roční plat důstojníků byl naproti tomu 8 000 rublů. Během druhé světové války dostávali vojíni v Sovětské Armádě 10 rublů měsíčně, poručíci 1000 a plukovníci 2400 rublů měsíčně. Pro srovnání, vojíni v armádě Spojených Států v tu dobu vydělávali 50 dolarů za měsíc, poručníci 150 a plukovníci 333 dolarů za měsíc.

Přestože během posledních dvou až třech desetiletí prudce klesla hodnota rublu, důstojníky to, na rozdíl od civilistů, nikterak neochudilo. Mohli totiž využít Voentorg – organizace, která provozovala obchody, restaurace, prádelny, krejčovství, výrobu bot ap. exkluzivně pro vybranné lidi. Specielně pro ně byly vystavěny domy se všemi možnými vymoženostmi. Navíc mohli s celými svými rodinami zdarma využívat vlaky, autobusy, lodě, atd. Obyčejní vojáci žádnou z těchto výhod nemají. Jedinou výhodou je, že mohou zdarma posílat dopisy svým rodinám a rovněž jejich rodiny jim.)

Výnosem ze dne 22. září 1935 byly v armádě a letectvu zavedeny tyto hodnosti: poručík, nadporučík, kapitán, major, plukovník, brigádní generál, velitel divize, velitel armádního sboru, armádní velitel na druhé pozici, armádní velitel na první pozici, a konečně maršál Sovětského Svazu. Podobné hodnosti byly zavedeny do námořnictva a další do vojenských technických služeb. Dne 7. května 1940 přibyly v armádě a vzdušných silách další hodnosti: generál-major, generál-poručík, generál-plukovník, armádní generál. Do námořnictva: kontra-admirál, viceadmirál, admirál, velkoadmirál. A konečně 26. června 1945 byla zavedena hodnost generalissimus Sovětského Svazu.

Dne 3. září 1940 byly obnoveny staré carské odznaky, jako např. zlaté stuhy, nárameníky a zlaté, platinové a diamantové hvězdy (po carských maršálech). Jak vzdálené dobám občanské války, kde byly Bílí posměšně přezdíváni „zlatými ozdobami.“ V Malé Sovětské Encyklopedii, vydané roku 1930, je uvedeno, že nárameníky „byly odstraněny během revoluce v listopadu 1917 jako symboly třídního útlaku v armádě.“ S tímto výrokem ostře kontrastuje článek, jež vyšel roku 1943 (bezprostředně po znovuzavedení nárameníků) v novinách Rudé Armády: „Zavedení tradičních vojenských a důstojnických nárameníků … zdůrazňuje a symbolizuje neutuchající slávu ruských zbraní v celé historii Ruska až do naší doby.“

Bylo zakázáno „bratříčkování“ mezi důstojníky a vojáky. Dokonce i záložníci byly rozděleni do stejného systému hodností jako armáda a měli právo nosit své vojenské uniformy i mimo službu.

„Od nynějška platí,“ píše John Gibbons v Daily Workeru – moskevském zpravodaji, že „vojíni a poddůstojníci musejí při jízdě autobusem, metrem nebo vlakem uvolnit místo výše postavenému muži.“

Aby si důstojníci udrželi vynikající vzhled, nesmí nosit na ulici velká břemena a při návštěvě divadla nesmí mít na sobě plstěné boty. Vysokým důstojníkům bylo zakázáno cestovat metrem a tramvají. Vznikly zvláštní jídelny a kluby vyhrazené jen pro důstojníky. Dokonce i na dovolené nesmí důstojník sedět u jednoho stolu s níže postavenými lidmi. Každý důstojník má svého stálého sluhu. Pro děti důstojníků byly založeny speciální školy a rovněž mateřské školky. Bývalý hrabě a velitel carské tělesné stráže generál-nadporučík Aleksej Ignatijev se stal školitelem chování a etikety ve Stalinově armádě. Taneční kurzy se na Vojenské Vysoké Škole staly povinnými.

Stěží bychom v celé historii hledali důstojníky jiných armád, jež by disponovali většími kázeňskými pravomocemi než tito ruští důstojníci. Zákon z 12. října 1940 uvádí, že: „V případě neposlušnosti má velitel právo použít všech nátlakových opatřeních, včetně použití síly a střelných zbraní. Shledá-li velitel za nutné použít sílu a střelných zbraní k udržení pořádku a disciplíny, nenese za tato opatření žádnou odpovědnost … Velitel, který v takovýchto případech neučiní všechna nezbytná opatření k udržení pořádku, bude předvolán před válečný soud.“

V. Ulrich, který předsedal Moskevským soudům, komentoval tyto zákony takto: „Tato kázeňská pravidla značně rozšířila práva velitelů, co se týče používání síly a střelných zbraní … Soudružské vztahy mezi vojáky a důstojníky tím nadobro mizí … Atmosféra přátelských vztahů mezi velitely a podřízenými nemá v Rudé Armádě žádné místo. Diskuse jakéhokoli druhu je mezi podřízenými absolutně zakázána. “

Dobový článek v Pravdě vrhá světlo i na další aspekt těchto výnosů: „Stížnosti mohou být podávány pouze osobně a individuálně. Podávání skupinových stížností je zakázáno. Jakékoli skupinové prohlášení či kolektivní diskuse – ať už se týká pořádku, špatné stravy, či jakéhokoli jiného tématu – dostává automaticky nálepku ‚neposlušnost,‘ pro kterou může být voják na místě zastřelen. A to bez jakéhokoliv válečného soudu, slyšení či vyšetřování – prostě jen z osobního rozhodnutí důstojníka.“

Důstojníci tak vytvořili tu nejpřísnější vojenskou hierarchii, jaká kdy v historii existovala.

Z knihy Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa Přeložil Víťa Lamač