Levice volá po obnově feminismu

Levice volá po obnově feminismu

Na setkání britské Socialist Workers Party „Marxism 2010“ v Londýně v červenci tohoto roku nebylo možné přeslechnout feministické hlasy. Kritika se ale tentokrát zaměřila především na deformovaný obraz feminismu, který se postupem času stal namísto alternativní vize společnosti komplicem západního modelu konzumerismu a pohybuje se ve vyjetých kolejích globálního kapitalismu. Pro účastníky a účastnice setkání se současný feminismus hlavního proudu odvrátil od problémů, kterých v jejich životech nabývá nerovná genderová dělba práce nebo sexismus a genderová diskriminace ve společnosti. Právo žen na práci se stalo právem zaměstnavatelů vykořisťovat ženy na druhou, sexuální osvobození se stalo svobodou sexuálního průmyslu komodifikovat ženy v o to větší míře a ideologie svobody a individualismu se promítla do privatizace a přenesení hlavní zodpovědnosti za společenskou reprodukci na ženy. Setkání podpořila i řada vědkyň, jako například Hester Eisenstein nebo Nina Power.

Hester Eisenstein na setkání představila svoji novou knihu Feminism Seduced: How Global Elites Use Women’s Labor and Ideas to Exploit the World. Eisenstein se v ní zaměřuje na proces selektivního přijetí jednotlivých myšlenek feministického ideálu emancipace žen, který vedl k začlenění feminismu do systému korporátního globálního kapitalismu. Důvody prosazení tohoto deformovaného obrazu feminismu spatřuje také v dominanci liberálního feminismu, který je pevně zakotven v principu individualismu a ve ztotožnění emancipace se začleněním žen na trh práce bez ohledu na třídní a „rasové“ nerovnosti. Zatímco ženám ze střední a vyšší třídy majoritní populace, které pracují v odborných pozicích, tato verze feminismu přinesla určitou ekonomickou nezávislost a možnost alespoň do určité míry svobodně rozhodovat o svém životě, ženám z minoritních skupin a z nižších tříd tato verze emancipace „přinesla“ možnost (čti: nutnost) pracovat v nízko placených servisních a flexibilních povoláních a jen stěží je zbavila nutnosti každodenně se potýkat se sexismem a diskriminací. Nejde jí samozřejmě o návrat tradičního rozdělení rolí, ale spíše o uvědomění si a kritiku společenské dynamiky, ve které zaměstnavatelé využili boj žen za práci jako eso, které jim pomohlo prosadit snížení mezd jak mužů tak i žen a odbourávání systému sociálního zabezpečení. Eisenstein se zde vztahuje zejména k vývoji v USA, její kritika má ale širší záběr. V kontextu neoliberální globalizace totiž obhajoba žen jako klíčových aktérů rozvoje v praxi znamená další prohloubení vykořisťování žen v rozvojových zemích.

Nina Power také na setkání představila svoji knihu blogů Onedimensional Women, ve které se již názvem hlásí k odkazu Kritické teorie společnosti a Herberta Marcuseho, jehož kniha Jednorozměrný člověk se stala povinnou četbou revoltujících studentek, studentů a nové levice v 60. letech. Power kritizuje konzumeristický obraz emancipované ženy, který podle ní charakterizuje současné západní společnosti a podporuje disciplinaci společnosti. Úspěšná žena má mít práci, manžela a rodinu, má být sexy a přívětivá a má platit hypotéku na dům. Obsah slova feminismus byl podle ní kolonizován konzumerismem a ideologií práce. Ve jménu současné ideologie práce jsou ženy podporovány přijmout krátkodobá a flexibilní zaměstnání bez sociálního zabezpečení, která jim „jako bonus“ umožní sladit rodinu a práci. Stinnou stránkou je pak prohlubující se ekonomická závislost žen na svévoli zaměstnavatelů, která je jedním z pilířů obecného procesu deformalizace a flexibilizace práce.

Kontrast feministického ducha na londýnském setkání s depolitizovanou a deformovanou verzí „feminismu“, který se prosadil v kapitalistických mocenských strukturách, nemůže být větší. Právě tento „feminismus“ mohl být zneužit jako argument pro válečné „osvobozování“ žen v Afghánistánu nebo Iráku, což ve svých důsledcích delegitimizuje lokální feministické hnutí jako posluhovače západního imperialismu. S postupující neoliberální globalizací jsou ale uvnitř feminismu stále více slyšet kritické hlasy, které volají po reflexi dílčích výdobytků feminismu v pozdně moderních společnostech ve vztahu k širšímu obrazu současných globálních nerovností. V posledních dvou číslech časopisu Gender, rovné příležitosti, výzkum (články jsou dostupné na adrese www.genderonline.cz) jsme například otiskli články Nancy Fraser a Alison Jaggar, které se také snaží ukázat, jak byly feministické myšlenky v praxi použity v protikladu k původním záměrům k reprodukci nerovností mezi muži a ženami, prosazování globálních hegemonních zájmů a reprodukci genderových mocenských struktur v transnacionálním kontextu. Nejde o pouhé opakování postkoloniální kritiky hegemonního feminismu, který prosazoval určitou představu emancipace žen bez ohledu na kulturní a sociální odlišnosti. Jejich kritika se posouvá o krok dál tím, že analyzují interakci mezi feministickými ideály a vývojem globálního kapitalismu. Alison Jagger v článku „‘Zachraňte Aminu’: Globální spravedlnost pro ženy a interkulturní dialog“ poukazuje na příčiny chudoby a genderových nerovností v chudých zemích, které vyrůstají ve významné míře z nerovného ekonomického a politického vztahu mezi západními a rozvojovými zeměmi. Přesto je chudoba a útlak žen v nezápadních zemích často zjednodušeně vysvětlována s odkazem na specifické kulturní praktiky a tradice v jejich lokálních kulturách. Jaggar odkrývá souvislosti normativních a politických principů liberálního feminismu s transnacionálním ekonomickým a politickým řádem, ve kterém jsou dále stupňovány sociální nerovnosti.

Z podobných pozic se na vývoj feministického hnutí dívá Nancy Fraser v článku „Feminismus, kapitalismus a lest dějin“, ve kterém argumentuje, že feministická kritika státně organizovaného kapitalismu poskytla legitimizaci současnému flexibilnímu kapitalismu s procesy privatizace odpovědnosti a novým režimem transnacionální akumulace kapitálu. Myšlenky feministického hnutí v transnacionálním prostoru byly podle ní kooptovány do hegemonního režimu globálního vládnutí, ve kterém je prosazována agenda práv žen v souladu s liberálním rozdělením na politická a občanská práva na jedné straně a sociální, ekonomická a kulturní práva na straně druhé (násilí na ženách na úkor chudoby). Fraser proto mluví o kooptaci feministických ideálů a jejich resignifikaci ve službách globálního kapitalismu a prohlubování chudoby a nerovností – uvnitř států i mezi státy.

Na setkání „Marxism 2010“ zazněly také hlavní teze radikální obnovy feministického ideálu emancipace. Zásadní je zejména oddělit feminismus od kapitalismu a vrátit feministickému hnutí jeho původní anti-kapitalistický náboj. Například požadavek veřejných zařízení péče o děti by měl jít ruku v ruce s požadavkem veřejného vlastnictví. Podle vystupujících v Londýně je na čase si přiznat, že volný trh nemůže zajistit spravedlivou genderovou dělbu práce a dostupnou péči pro všechny. Stejně tak válka nemůže nikdy sloužit zájmům a potřebám žen, jejichž těla se stávají bitevním polem a životy válečnou kořistí. Válka podporuje sexuální násilí a strádání, které dopadá v mnoha ohledech díky širšímu kontextu naléhavěji na ženy a na děti. Feministickému hnutí je tedy třeba vrátit jeho principiální anti-válečný náboj. Stejně důležité je, aby si feministky uvědomily propojení svých bojů s dalšími sociálními hnutími a vytvořily silné koalice v protestu proti neoliberálnímu kapitalismu v rámci utvářejícího se transnacionálního hnutí. Feministické hnutí proto musí být rovněž anti-rasistické a anti-imperiální.

Zuzana Uhde


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •