Liberální ideologie, byrokracie a volný trh

Diskurz ve veřejném prostoru není nikdy neutrální, vždy podléhá nějaké hegemonii, nějaké moci, která pokřivuje komunikační racionalitu a která jeden z mnoha názorů (přístupů ke světu) ve veřejném prostoru posune na pozici ústřední a hlavní. Původně dílčí názor je tak účelově vyzdvižen do pozice nejvyšší, kde ztrácí partikulární (dílčí) zabarvenost a stává se obecným názorem hlavního proudu. Neutralita vůdčí perspektivy je tedy zdánlivá. Ve veřejném prostoru, tak dochází k zakřivení, jež nazvěme ideologií. Čas ronit slzy nad tím, že jsme takto klamáni, dávno pominul. Nadešel čas klást přesné otázky jdoucí ke kořenům tohoto pokřivení.

Dnes hegemonickou pozici ve veřejném diskurzu zaujímá liberalismus mnoha barev a směrů, tzn. antitotalitární politika menšího zla, která se snaží „zuby nehty“ vyvarovat (politickým) extrémismům. Jedná se o ušlechtilou představu o světě, z níž lze jasně vyvodit panický strach ze státní moci, kterou si – pokud nebudeme dostatečně pozorní a bedliví – nutně uzurpuje nějaký nový „totalitář“ či „sociální inženýr“. Dobrá, ale významnou nesoudržnost shledávám v tom, že jsou na jedné straně občané vybízeni k bedlivosti, řekněme jisté péči o věci veřejné, ale z druhé strany dochází k permanentnímu vybízení k individualismu, aby se každý staral sám o sebe, protože každý problém se má řešit na úrovni soukromé, nikoli veřejné. Proč se má tedy jedinec starat o věci veřejné, proč má bdít, aby nepřišel totalitář? Liberalismus našel řešení v jedné „krásné“ vizi – vizi minimálního a efektivního státu, tedy státu, který neotravuje občany, neruší je v jejich individuálních starostech, a státu, který si proti příchodu totalitáře vybudoval nepřekonatelnou legislativní zeď (soudy, senát, ústavu, nezávislé komise expertů, kontrolní úřady…). Tato vize maličkého a efektivního státu (asi na základě inspirace environmentálním heslem „malé je krásné“) je naprosto ideální a bezproblémová jen potud, pokud nestojí na předpokladech, které stojí na vodě.

Nenechme se zmást dobou po „konci dějin“, kdy velcí totalitáři minulosti odešli ze scény, protože tato lehkovážnost usnadňuje a vyklízí cestu pro nástup totalitářů nových. Tak politicky uvědomělý liberál (což je přísně vzato protimluv) vybízí své apatické, „zindividualizované“ spoluobčany k novému boji, boji proti všepohlcující byrokracii „silného státu“ – jménu pro slepý mechanismus regulující sociální život. A proti tomuto byrokratickému démonu nestojí nikdo jiný než liberál se svou vizí „maličkého státu“. Tento nelítostný souboj by nás však neměl oklamat. Všechny „heroické“ výkony obou stran jen maskují reálnou absenci boje, zkrátka skutečnost, že se vůči sobě znesvářené strany jen vzájemně existenčně podmiňují. Přihlásit se do boje na jedné či druhé straně znamená automaticky prohrát a nikoli získat reálnou možnost zvítězit. Nepřitakání ani jedné ze dvou stran nemusí zdaleka znamenat apatickou rezignaci na politické dění, ale zaujetí třetí pozice, pozice, která stojí vně i uvnitř boje zároveň a která jediná dokáže boj ukončit a stát se vítěznou třetí stranou. Vítězství třetí pozice se uskuteční jen za situace, kdy se jí podaří vykázat vzájemnou podmíněnost obou nesvářených stran, respektive podaří-li se jí ukázat, jak neutuchající liberální prosazovaní politiky „maličkého státu“ vede k bujení byrokracie. Jinými slovy liberál si neuvědomuje, jak cesta za uskutečněním předmětu jeho touhy vede k pravému opaku. Ani zdaleka nejme dnes svědky tragického spektakulárního souboje mezi liberální společností a jejími totalitárními nepřáteli, nýbrž únavné fraškovité bitvy, v niž zhrzený liberál prohrává se svou vlastní nedokonalostí. Smát se této frašce je cynické; skutečnou pomocnou ruku nabízí jen ideologická kritika, kritika podněcující k reflexi svých vlastních předpokladů. Až se liberálovo vědomí vrátí samo k sobě, zjistí, že vlastní nedokonalost není způsobena vnějšími nepřáteli, ale vnější nepřátelé jsou až důsledkem vlastní nedokonalosti. V tomto případě tuto nedokonalost představuje chybnost vize „efektivního“ státu.

Liberál se vydal na cestu za minimálním státem tím nejjednodušším způsobem. Podobně jako se západní státy po první a druhé světové válce postupně zbavovaly svých kolonií – své sféry státního vlivu – zbavuje se dnes stát na cestě za svou efektivní úsporností sféry, kterou jsme kdysi nazývali sférou veřejnou. Stát se z této sféry vytrácí, ale následkem toho se tato sféra nestala neutrální a „dekolonizovaná“, nýbrž se této opuštěné sféry ujal neviditelný tržní mechanismus nabídky a poptávky, podobně jako se ujal „dekolonizovaných“ zemí ve Třetím světě. Sociologicko-kritické klišé o ubývání státu se nenaplňuje, protože státem „dekolonizované“ prostory jsou vzápětí „kolonizovány“ tržními principy se všemi svými neblahými důsledky, jež kdysi byly podnětem pro státní „kolonizaci.“ Liberál se však bojí znovu se ujmout těchto prostorů. Moc dobře ví, že by vzápětí mohl být nařčen z „totalitárních praktik“, podkopávajících výdobytky liberálně demokratického zřízení. Jediné, k čemu se uvědomělý liberál1 odhodlá, je legislativní (byrokratické) omezování neblahých důsledků trhu. Jedná se však jen o restriktivní opatření, které jen určitou lidskou činnost zregulují tak, aby situace zůstala vybalancovaná či – ekologicky řečeno – udržitelná. Člověk slyší jakousi „zdvojenou promluvu“. Jedním uchem vnímá rozkaz „užívej si, konzumuj, nenuď se atd.,“ ale z druhé strany na něj doléhá „s mírou, jen na určitých místech, jen v jistou dobu atd.“ Pocit viny navíc ještě vzrůstá, když se represe, které jedinec vůbec nerozumí, zvnitřní: „Víš kolik kalorií a tuků obsahuje tohle sousto salámu a o kolik minut ti život zkrátí jedna cigareta?“ Nejedná se o nějakou obecnou regulaci, kterou by jedinec vnímal jako represivní a omezující jeho soukromý život, neboť státnímu zásahu jedinec rozumí jako nutné podmínce pro existenci soukromého života (např. daně zajišťující prostředky pro fungující veřejný prostor), nýbrž o jistou přeregulovanost, jež proniká do soukromé sféry, která by přeci měla být liberálovi svatá. Lidé v soukromí (po práci) utíkají do nových, ještě nezregulovaných prostorů, jezdí na čtyřkolkách do přírody a užívají si tam svobodu. Aljaška, tak zní odpověď filmu Útěk do divočiny (2007) na otázku, kde až se člověk zbaví všudypřítomné civilizační přeregulovanosti. Všichni dnes podle svých možností utíkají do divočiny, ale pak paradoxně nadávají na stát, když jim po čase i tento „prostor úniku“ omezí regulací. Averze k státu logicky vzrůstá, protože se příčina shledává v samotném „viditelném represivním“ státu a nikoli v odchodu „neviditelného“ státu ze sféry veřejné. Na politické úrovni nás pak nemusí překvapovat, že Spojené státy, které v závodu za minimálním státem vítězí, představují zároveň stát, kde je byrokratická regulace pro běžného evropského občana naprosto nepředstavitelná. Jiným příkladem budiž nedávný vandalismus ve Velké Británii, kde ústup státu z veřejné sféry došel tak daleko, že následná státní regulace neblahých důsledků uvolněného trhu (např. všudypřítomné kamery proti zlodějům) vedla k násilnému výbuchu.

Zkrátka přehnaná regulace lidského jednání není způsobena nedostatečným a laxním prosazováním liberální vize „maličkého státu“, nýbrž jejím úspěšným dosažením, kde se liberální krásný svět s neviditelným státem mění v Orwellovu noční můru. Uskutečnění opaku netkví ani tak v samotné vizi jako spíše v jejích chybných předpokladech. Ale pravé jádro problému nenalezneme ani tak v liberálním cynismu, který navzdory realitě ignoruje chybnost vlastních předpokladů, nýbrž v té levici, která ty samé chybné předpoklady přejímá.

Oním liberálním předpokladem je naivní a nekritická představa neutrálního a harmonicky fungujícího trhu, kterou ani Keynes nevyvracel, jen ji poupravil státními zásahy. Přichází tak doba, kdy svět bude Marxovi závidět – nikoli jako dříve proto, že našel všeobecnou odpověď na současné problémy, ale protože položil správnou otázku. Otázku, která apriori sama od sebe nevylučuje odpověď, v níž se zpochybňuje fungování samotného kapitalistického „řádu věcí“.

 

Tomáš Korda

 

1Uvědomělého liberála zde stavím proti „čistším“ a sociálně nezašpiněným liberálům typu rakouské školy, jejichž styk s  realitou se omezil na akademické přednášky a vlastnictví jistého akciového portfolia, jinak zbytek času vězí ve svém metafyzickém zámku, kde vládne dokonale předzjednaná tržní harmonie.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •