Zlověstně znějící a obecně nepochopený termín „diktatura proletariátu“ používal Marx a Engels k označení obsahu, ne formy. Nejedná se o druh státu, který by měl nahradit kapitalistický stát. Pojem diktatura zde vyjadřuje prostě jen třídní nadvládu. Diktaturou je v tomto smyslu aténský městský stát, Římská říše, Napoleonova vláda, britská parlamentní vláda, Bismarckovo Německo i Pařížská komuna, neboť ve všech těchto režimech byla nějaká třída, či několik tříd, pod nadvládou jiné třídy. Ve spisech Marxe a Engelse je diktatura proletariátu chápána jako velmi komplexní forma demokracie. Například v Komunistickém manifestu se uvádí, že: „prvním krokem dělnické revoluce bude vzestup proletariátu na pozici vládnoucí třídy – konečné vítězství demokracie.“ Více než o čtyřicet let později napsal Engels: „Můžeme-li si být vůbec něčím jisti, pak je to fakt, že naše strana a dělnická třída může vládnout jen prostřednictvím demokratické republiky. Ta představuje jedinou možnou formu diktatury proletariátu – jak to ukázala i revoluce ve Francii.“
Myšlenky Marxe a Engelse, týkající se demokratické formy diktatury proletariátu, se naplnili v Pařížské komuně v roce 1871. Jak se píše v jednom dopise: „Podívejte se na Pařížskou komunu. To byla Diktatura proletariátu.“ Marx zdůrazňoval, že: „Prvním dekretem Komuny …bylo zrušení stálé armády a její nahrazení ozbrojeným lidem.“A dále: „Komuna byla tvořena samosprávnými radami, volenými na základě všeobecného volebního práva v jednotlivých městských čtvrtích. Navíc byly v krátkých termínech odvolatelné. Většina jejich členů byla tvořena pracujícími lidmi a uznávanými zástupci dělnické třídy … Policie přestala sloužit jako agent centrální vlády. Přišla o své politické atributy a stala se odpovědným a kdykoli odvolatelným nástrojem Komuny. Ve stejné pozici byli i úředníci všech ostatních odvětví správy. Všichni lidé, členy Komuny počínaje a zaměstnanci veřejných služeb konče, pracovali všichni za dělnické mzdy. Partikulární zájmy a vysoké platy státních hodnostářů zmizeli spolu s hodnostáři samotnými … Soudní funkcionáři byli zbaveni své falešné nezávislosti … Stejně jako všichni ostatní státní zaměstnanci, byli i úředníci a soudci volitelní, odpovědní a odvolatelní.“
Uveďme další Engelsův citát: „Proti této transformaci státu a státních orgánů z rukou pracujících do rukou vládců – proces, který byl nevyhnutelný ve všech předchozích společnostech – využila Komuna dvě spolehlivá opatření. V první řadě, obsadili všechny posty – správní, soudní a vzdělávací – zástupci volenými na základě všeobecného hlasovacího práva všech zúčastněných, přičemž voliči měli právo své delegáty kdykoli odstranit. Dále pak byli všichni úředníci – vysocí i nízcí – placeni pouze platy, jež vydělávali ostatní zaměstnanci. Nejvyšší plat v Komuně dělal asi 6 000 franků. Tímto způsobem byly vytvořeny účinné bariéry proti kariérismu.“
Marx prohlásil, že Pařížská Komuna, se svým všeobecným volebním právem, právem na odvolání všech státních zaměstnanců, s dělnickými mzdami pro úředníky, maximální místní samosprávou a nepřítomností ozbrojených sil utlačujících lidi, představuje dělnickou demokracii.
Protikladem dělnického státu je monstrózní byrokracie a armáda kapitalistických států, které se dle Engelsových slov „chystají pohltit celou společnost.“
Stručně řečeno, v Marxově a Engelsově pojetí je dělnický stát úplnou – až extrémní demokracií.
S vědomím tohoto pojetí si nyní projdeme realitou ruského stalinistického státu.
Z knihy Státní kapitalismus v Rusku Tonyho Cliffa přeložil Víťa Lamač
