Mezinárodní rozvoj

Historie rozvojové mise

Po druhé světové válce, kdy se svět začal rozdělovat na dva mocenské bloky – na americký a na ruský – se také začaly rozpadat koloniální říše. Z britských a francouzských kolonií se nyní staly nové – formálně, či skutečně nezávislé státy. Od počátku bylo jasné, že rozvojové země (i když tenkrát se jim tak ještě neříkalo) se stanou bojištěm obou supervelmocí.

Politici západních velmocí představili projekt mezinárodního rozvoje, který byl oficiálně prezentován tak, že bohaté vyspělé země budou pomáhat chudým zaostalým zemím, aby jim pomohly dohnat náskok a přiblížit životní úroveň té naší. To dobře vyjadřují slova H. Trumana z roku 1949: „Ve slabě rozvinutých částech světa musí být spuštěn vědecko technický rozvoj – a to na základě férového demokratického jednání.“ Nebo slova J.F. Kennedyho z roku 1960: „Lidem v chatrčích v polovině světa, bojujících za překonání masové chudoby, slibujeme, že jim poskytneme tu nejlepší možnou pomoc … jestliže svobodná společnost nebude schopna pomoci velkému počtu chudých lidí, pak nebude moci sloužit ani těm, kteří jsou bohatí.“ Nebo (Kennedy): „Musíme pomáhat chudým zemím ne jen pro svůj prospěch, ale prostě proto, že je to tak správné.“

Projekt mezinárodního rozvoje byl spuštěn na půdě nově vzniklého OSN. Vznikly organizace MMF, UN Funds ap., které vytvořily „kanály“, jimiž mohly začít do rozvojových zemí proudit zdroje. Roku 1960 byl spuštěn projekt OSN Development Decade. Organizace FAO (Food and Agriculture Organization) spustila kampaň „Freedom from Hunger.“ Vznikly různé charitativní organizace jako Oxfam, ap.

Po druhé světové válce měl takovýto projekt silnou podporu mezi obyvateli západních zemí, a to především mezi mladými lidmi. Na akademické půdě byly s nadšením rozvíjeny teorie zdůvodňující ideu rozvoje. Kořeny těchto teorií jsou hledány v Marxovi, Hegelovi, Smithovi, či dokonce v době neolitické agrární revoluce.

Skutečnost však byla zcela odlišná. Primárním cílem velmocí nikdy nebylo pomáhat chudým lidem, ale připoutat rozvojové země k západnímu bloku, předejít posilování moci různých národně osvobozeneckých hnutí, jež byla často napojena na Rusko, a vybudovat si zde vojenské základny. Mnoho rozvojových zemí se sice pokusilo vytvořit vlastní mocenský blok – tzv. Hnutí nezúčastněných zemí, avšak i tyto země byly nakonec do mocenského souboje vtaženy. Pravda ovšem je, že výměnou za tyto mocenské zájmy byly velmoci skutečně ochotny rozvojovým zemím pomoci a nejspíše očekávaly i rychlý růst životní úrovně.

60. léta

Roku 1960 byla na půdě OSN vyhlášena Dekáda rozvoje. Všeobecně se tehdy očekával rychlý hospodářský zázrak – podobný jako v západní Evropě. Projekt mezinárodního rozvoje měl být vlastně obdobou Marshallova plánu pro evropské ekonomiky. Rozvojové země tak měly během jednoho či dvou desetiletí dohnat západní země. Nicméně tyto naděje se nesplnily. Hospodářský růst rozvojových zemí nebyl zdaleka tak rychlý, jak se předpokládalo. Avšak na druhou stranu vykazovala většina zemí růst více než 5% HDP na osobu ročně.

Navzdory ekonomickému růstu však byl na konci 60. let počet chudých lidí mnohem větší, než když projekt začal. Rozvoj měl ve skutečnosti za následek to, že ve většině těchto zemí vznikla málo početná střední třída, jež byla integrována do globální ekonomiky, a jejíž životní styl se víceméně blíží našemu. Drtivá většina lidí je však stále závislá na tradiční ekonomice, která je však stále více devastována.

70. léta

Dosavadní rychlý ekonomický růst byl umožněn především poměrně vysokými cenami zemědělských produktů a surovin, které již tyto země produkovaly. Vysoké ceny surovin byly dány především hospodářskou konjunkturou ve vyspělém světě, avšak v 70. letech se rozvoj začal zpomalovat a nakonec došlo ke krizi. Ta těžce dolehla na rozvojové země především v důsledku poklesu cen surovin.

Na Západě v té době probíhají široké diskuse o smyslu rozvoje a o příčinách neúspěchu. Rodí se teorie, které kritizují, že investice směřují jen na rozvoj průmyslu a vyzývají k soustředění investic na sociální sféru, k odstranění chudoby a na tvorbu nových pracovních míst.

Dokonce prezident Světové banky Robert Mc Namara vyzýval rozvojové státy i zahraniční investory k přímému útoku na chudobu nejchudších 40% obyvatel. Nic takového se ovšem nestalo. Britský ekonomický poradce E.F. Schumacher zase hlásal, že místo velkých podniků a velkochovů by měl být podporován rozvoj drobných firem a farem. Proslul zejména svou knihou Malé je krásné. Touto teorií se inspirovala řada nevládních organizací, které právě tehdy začínaly v rozvojových zemích působit. Jejich úspěch – i když v malém měřítku – pak ostře kontrastoval s chabými výsledky oficiální pomoci.

V Africe v reakci na rostoucí útlak rostla popularita filozofie tanzánského presidenta Julia Nyerereho o socialistické soběstačnosti – tzv. udžamá. V Brazílii proslul učitel Paulo Freire, který hlásal, že je třeba podněcovat lidové uvědomění a kreativitu namísto ožebračování lidu. Proslula zejména jeho kniha „Pedagogika utlačovaných.“

Roku 1973 země OPEC zvýšily cenu ropy a brzy na to se spojil velký počet rozvojových zemí a na půdě OSN v rámci skupiny Group 77 společně požadovaly vytvoření „Nového ekonomického pořádku.“ Zejména tedy úpravu cen surovin. Tehdy se zdálo, že si rozvojové země skutečně budou schopny vydobýt lepší postavení ve světě. Dokonce Henry Kissinger později přiznal, že vyspělé země byly ochotny o tom jednat.

80. léta

V 80. letech se již rozvoj jednotlivých zemí velmi diferencuje. Řada zemí Předního východu zažívá mohutný vzestup. Z Hong Kongu, Singapuru, Jižní Koreje a Tchajwanu se stávají tzv. ekonomičtí tygři a rychle se rozvíjejí i některé země Jižní Ameriky. Ostatní rozvojové země, a zejména africké země, naopak zažívají tíživou dluhovou krizi. Např. Spojené arabské emiráty dosahují HDP 13 000 $ na osobu. Pákistán má HDP pouhých 130 $ na osobu. Přesto byly obě tyto země považovány za rozvojové země.

Světová banka a Mezinárodní měnový fond využívají dluhů rozvojových zemí k prosazení tvrdých neoliberálních reforem v rámci Structure Adjustment Program. To má za následek úplné vydrancování ekonomik rozvojových zemí a ještě větší ožebračení tamějšího lidu. 80. léta znamenala pro mnohé rozvojové země (Afrika, Jižní Amerika) ztracenou dekádu. Více než 60% rozvojových zemí zažilo pokles HDP na osobu. V této době se obrátil tok kapitálu: z chudého Jihu do bohatého Severu nyní proudí větší finanční toky (příspěvky, půjčky, investice), než obráceným směrem. V roce 1980 byly dluhy všech rozvojových zemí 660 miliard $. Roku 1990 činily tyto dluhy, přes všechny brutální škrty v sociální sféře, již 1 540 miliard $.

Nový přístup k rozvojovým zemím vyvolal značné pobouření jak na Jihu tak na Severu. Kritizují ho i mnohé neziskové organizace.

90. léta

Po skončení studené války mnozí očekávali, že vyspělé země se konečně budou moci soustředit na mohutnou podporu chudých zemí. Objem pomoci se však ve skutečnosti zmenšil na historické minimum 0,22% HDP, neboť již nebylo strategicky důležité podporovat některé země.

1. desetiletí

Na Summitu OSN roku 2000 byly stanoveny cíle na rok 2015. Ty zahrnují např. snížení počtu extrémně chudých lidí na polovinu, snížení dětské úmrtnosti o 2/3 , zastavení šíření HIV/AIDS , dostupnost základního vzdělání ap. Vůbec nic však nenasvědčuje tomu, že by těchto cílů mělo být dosaženo.

Po 11. září se znovu oživila debata o tom, že je potřeba chudým lidem skutečně pomáhat. Na summitu OSN roku 2002 prohlásil president Peru Alejandro Toledo, že „mluvit o rozvoji znamená mluvit o nejdůležitější bitvě proti terorismu.“ Na Summitu G8 roku 2005 v Gleneaglesu ve Skotsku, bylo odsouhlaseno zvýšení pomoci o 130 miliard $ ročně a škrtnutí části dluhu. Odpuštění dluhu je však vždy jen takové, aby motivovalo danou zemi splácet zbývající dluh.

Dnes

Na světě dnes žije 2,8 miliard lidí za méně než 2$ denně. To je více než byl celkový počet lidí na planetě v roce 1950, kdy rozvojová pomoc začala. Z toho přes 1 miliardu lidí žije za méně než 1 $ denně. V 70 až 80 zemích je dnes životní úroveň nižší než před 30 lety.

Neustále se rozevírají nůžky mezi vyspělými a chudými zeměmi. V roce 1820 byla mezera mezi pěti nejvyspělejšími a pěti nejchudšími zeměmi (měřeno HDP na osobu) 3:1. Roku 1913 to bylo 13:1 ; 1950, 35:1 ; 1973, 44:1 ; 1992, 72:1.

62 těžce zadlužených chudých zemí upadá do stále větší chudoby – a to navzdory odepsání asi 100 miliard $. 30 milionů lidí ročně zemře kvůli HIV.

 

Mezinárodní příspěvky

Vyspělé země byly vždy skoupé na poskytování pomoci rozvojovým zemím. V 60. letech při spuštění Dekády rozvoje bylo stanoveno, že by každá země měla na rozvojovou pomoc přispívat částkou ve výši 1% svého HDP. To nikdy nebylo dodržováno, a proto byla tato částka v 70. letech snížena na 0,7% HDP. Ani tuto částku však drtivá většina zemí nesplňuje. Překračují ji pouze Norsko, Dánsko, Lucembursko, Švédsko a Nizozemsko. Např. Velká Británie dává jen 0,36 % HDP a USA pouhých 0,15 % HDP.

Většina zemí přitom směřuje své příspěvky do několika vybraných zemí, v nichž má zvláštní mocenské zájmy. USA podporuje Izrael, UK Gibraltar a Falklandy, Francie frankofonní Afriku, Portugalsko a Nizozemsko své bývalé kolonie. Nejméně rozvinuté země dostávají jen 24,6 % celkové pomoci, zatímco třeba nižší středně příjmové země dostávají 35,7% z celkové pomoci.

Veliká část prostředků je přitom investována do zbraní, jako v případě Izraele či Egypta, nebo skončí v kapsách vládnoucí byrokracie. Dárcovské země také dohlížejí na to, aby velká část finančních příspěvků byla využita na koupi jejich zboží. Např. USA se takto vrátí 70% jejich příspěvků na rozvojové země. Dárcovské země také vysílají do chudých zemích své technické kádry, akademiky, výzkumníky, ap. Na financování těchto odborníků jde přitom 25% světové pomoci rozvojovým zemím.

Ekonomický rozvoj – v zájmu koho?

Rozvojová čistka

V důsledku budování přehrad, růstu měst, zabírání půdy agrofirmami, stavby průmyslových zón ap. přichází každoročně 10 milionů lidí o svůj domov. Toto číslo se blíží počtu lidí (12 milionů), jež musí každoročně opustit domov kvůli válkám a přírodním katastrofám. Tito lidé však mají naději, že se jednou budou moci do svých domovů vrátit. Stavba přehrad či průmyslových zón však připravuje lidi o domov trvale. Lidskoprávní specialistka z Massachusetts Institute of Technology v USA navíc zjistila, že mezi vyhnanými lidmi je disproporčně vysoký počet příslušníků etnických menšin. Je tedy pravděpodobné, že průmyslové projekty jsou často budovány přednostně na území, která jsou obývána etnickými menšinami, a rozvoj je tak využíván jako záminka k etnickým čistkám. Počet takto vyhnaných lidí je přitom často velmi podceňován. Nedávno se např. zjistilo, že do statistik nebyla započítána celá zničená tibetská a mongolská města.

Moderní a tradiční ekonomika

Představa, že zaostalé země = chudoba je zcela nekorektní. Lidé v rozvojových zemích nebyli zdaleka tak chudí, jak se často soudí. Většina lidí měla svá drobná hospodářství a mohli využívat bohaté plody přírody. Lidé žili skromně, ale byli zcela soběstační. Když však začala probíhat „rozvojová pomoc,“ začal se zde rodit moderní průmysl, který vytlačuje tradiční řemeslnou výrobu a velký agrobusiness, který zase likviduje drobné farmáře. Je to klasický průběh první fáze kapitalismu, kdy velký průmysl vytlačuje malovýrobu a proletarizuje tak široké vrstvy lidí, ale zároveň ještě není schopen uvolněnou pracovní sílu vstřebat.

Na jedné straně se tak tvoří bohatší střední třída, jež je integrována do globální ekonomiky a je svázána s moderním průmyslem. Na druhé straně je zde chudá většina, jejíž postavení se stále propadá. Např. asi 200 milionů lidí v Indii a 300 milionů lidí v Číně se přibližuje západnímu způsobu života. Ostatní obyvatelé těchto zemí však žijí v naprosté chudobě. V Indii provedla Světová banka na 60 000 studií, z nichž všechny bez výjimky potvrzují, že většina lidí hodnotí svou situaci jako neustále se zhoršující.

Na tradiční ekonomice však dnes stále závisí životy 1/3 světové populace, tj. asi dvou miliard lidí. Tito lidé se pak dostávají do zcela zoufalé situace. Např. afghánský rolník Siya Sang na západě Afghánistánu byl nucen prodat jedinou cennost, kterou bylo možno zpeněžit na trhu – svou dvanáctiletou dceru za 80 $ do manželství, aby uživil zbytek rodiny. Takovéto prodávání dívek do manželství je široce rozšířené v mnoha krajích Asie a Afriky. Miliony lidí pak přežívají jen díky přírodním zdrojům, jako je voda, dřevo, otop, materiál na domy, léčivé byliny ap. Tyto přírodní zdroje jsou však ve stále větší míře privatizovány.

Mnoho lidí z venkova je nuceno hledat práci ve městech, a zde pak vznikají ohromná předměstí slumů. Je zde vysoká míra ekonomické migrace. Kvůli prohlubující se chudobě v rozvojových zemích roste kriminalita, ulice jsou plné žebrajících dětí, vzkvétá prostituce – velmi často dětská – a obchod s dívkami.

Dluhy a spekulace

Přestože je průmyslový rozvoj často líčen jako nezbytný předpoklad pro překonání chudoby, ve skutečnosti jde veškerý zisk nadnárodním korporacím a bankám. Industrializace zapříčinila ohromné zadlužení rozvojových zemí. Zvyšující se příjmy, jež stát získává díky průmyslu, jdou tak na splácení stále se zvyšujících dluhů.

V poslední čtvrtině 20. století se hlavními tvůrci a kontrolory ekonomiky staly nadnárodní korporace. Jejich počet za tu dobu narostl ze 7000 na 38 000 s 250 000 pobočkami. Ovládly produkci potravin, nápojů, kuřiva, oděvů, aut, sportu, muziky, televizního vysílání ap. Investice nadnárodních korporací tvoří hlavní část kapitálového přítoku do rozvojových zemí. Tyto investice vzrostly z 209 miliard $ v roce 1990 na současných 1118 miliard $.

V 90. letech dotlačila IMF a WB rozvojové země k otevření finančních trhů. Země, jež tak učinily, zažily explozi měnových transakcí – krátkodobých spekulací. V roce 1980 byla průměrná hodnota denních transakcí 80 miliard $. Dnes je to 1 210 miliard. Liberalizovaný finanční trh pak velice destabilizoval ekonomiku a učinil ji mnohem náchylnější k ekonomickým krizím. Asijská krize pak způsobila, že např. v Indonésii roku 1998 narostl počet lidí žijících pod hranicí chudoby o 75 milionů lidí ve srovnáním s rokem 1996. Podobná situace proběhla také v Mexiku, Rusku a Argentině.

Malé je krásné – příchod mikrokreditu

Režimy v rozvojových zemích téměř vždy podporují moderní velkoměsta s moderním průmyslem, budování nových průmyslových zón, letišť, přehrad, elektráren ap., zatímco tradiční ekonomika slouží jen jako zdroj prostředků a je nemilosrdně plundrována. Již Schumacher však přesvědčivě dokazoval, že drobné farmy dokáží často lépe využívat půdu než velké statky, a že malé a střední podniky dokáží často lépe uspokojovat potřeby lidí než ty velké.

Tato myšlenka v 80. letech přilákala řadu investorů. Když profesor ekonomie Mohamed Yunus navštívil vesnici v Bangladéši, tak byl velice překvapen tím, že žena vyrábějící bambusové židličky, vydělávala každodenně 2 centy z celkového výtěžku 22 centů. To je sice nepatrná částka, avšak představuje to více než 9 % zisk. V tomYunus viděl ohromný potenciál pro rozvoj podnikání, který se však nemůže realizovat, neboť extrémně chudým lidem nikdo nepůjčí peníze. Vytvořil proto banku pro chudé Grameen Bank, jež začala poskytovat malé půjčky i těm nejchudším lidem, jako právě bangladéšským ženám. Za splácení půjčky pak ručí celá komunita. Takže pokud dlužník není schopen splácet, pak celá komunita žádné další půjčky nedostane.

Roku 1998 měl již Grameen Bank 12 000 zaměstnanců. Dlužníků je 2 300 000 a každý měsíc je takto půjčeno 35 milionů $. Díky těmto malým půjčkám se rozvinulo ohromné množství drobných živností a podniků – asi 500 typů ekonomické aktivity jako např. výroba kosmetiky, hraček, parfémů, sítí na komáry, svíček, bot, chleba, hodin, deštníků, koření, prskavek, nealkoholických nápojů ap. Míra návratnosti je přitom 98% ve srovnání se směšnými 10% ostatních bangladéšských rozvojových bank. Od té doby vzniklo mnoho podobných institucí. Malé půjčky chudým lidem jsou známy jako „mikrokredit.“

Roku 1984 navštívil Rajendra Singh vyprahlý indický stát Rajasthan. Nalezl zde vesnici bez vody, odkud se lidé houfně stěhovali do měst. Na návrh vesnických starších Singh vzkřísil tradiční zavlažovací technologie a vybudoval rozsáhlé nádrže na vodu v řečištích řek, jež se plní během monzunů. Tato technologie umožnila agrární ekonomickou transformaci 147 vesnicím. 2/3 z těchto zařízení byly přitom postaveny bez pomoci inženýrů a za směšně nízké náklady. Tato technologie se stala bodem obratu pro další indické státy jako Gujarat, Maharashtra, Madhya, Pradesh. Rajendra Sign však neustále čelí útokům byrokracie, která se snaží těmto projektům zabránit a již 377 krát se tyto stavby pokusila zbourat. Byrokracie a ekonomové nemají o tento druh rozvoje zájem.

Hledání rovnováhy

Je jasné, že tradiční ekonomika nemůže ve všem nahradit velkoprůmysl, stejně jako tomu nemůže být obráceně. Bylo by proto nanejvýš potřeba vytvořit rovnováhu mezi rozvojem moderního průmyslu a tradiční ekonomiky, tak aby průmysl nelikvidoval, ale spíše vytvářel nové příležitosti pro tradiční ekonomiku. Tradiční ekonomika zahrnuje činnosti, jako např. prodávání vody, sběr odpadků, uklízení ulic, výrobu potravin ap. K rozvoji této ekonomiky je však důležité zejména to, aby se postupně zvyšovala koupěschopnost lidí.

IMF a WB však jakoukoli ochotu lidí za něco platit bere jako důvod pro další škrty ve veřejné sféře, které představují základ „Poverty reduction strategies.“ Lidé jsou nuceni nově platit za lékařskou péči, školství, vodu, kanalizaci ap. V Ghaně, která je často dávána za příklad efektivity strategie IMF a WB, musí např. i nejchudší těhotné matky platit za lékařskou péči, za porodnici, nebo třeba za kbelík vody. Tímto způsobem je rozvoj chudých zemí zcela podvazován a situace se stále zhoršuje.

Po rozsáhlých rolnických protestech v Číně začala vláda více investovat do zlepšení životní úrovně na venkově. Také v Indii byl spuštěn program pro vytváření nových pracovních míst na venkově. Jak budou tyto snahy úspěšné, ukáže budoucnost.

Společenský rozvoj

Rozvojová pomoc zahrnuje mnoho úspěchů i mnoho neúspěchů. Již v 50. letech spustily WHO a UNICEF „velký útok na epidemické nemoci napříč rozvojovým světem.“ Díky očkování, penicilínu, či sprejům proti komárům byly podstatně zredukovány nemoci jako malárie, jež např. v Indii poklesla ze 100 milionů případů ročně na 80 000. Podobně úspěšné bylo také tažení proti neštovicím či dětské obrně, a to především v Asii.

Naopak neúspěšný byl boj proti podvýživě. Podvýživa byla tehdy identifikována především jako nedostatek bílkovin. Vědci proto připravili potravinové doplňky z drcených olejových semínek, arašídů, soji, a ryb. Avšak žádné potravinové doplňky samozřejmě podvýživu zastavit nemohly.

Podobně neúspěšné byly také snahy zajistit dodávky vody pro chudé vesnice. Nejen že tyto projekty nebyly téměř nikde dokončeny, ale jakmile došlo i k sebemenší poruše (např. čerpadla), nebyly k dispozici žádné náhradní díly, ani kvalifikovaní lidé, jež by poruchu opravili. Systém dodávky vody proto na většině míst brzy selhal. Ze stejného důvodu selhalo také např. nasazování traktorů do zemědělství v Tanzánii.

Zdravotnictví

Rozvoj zdravotnictví trpí podobnými problémy, jako rozvoj ekonomiky. Problém je v tom, že v chudých zemích jsou rozvíjena moderní plně vybavená zdravotnická zařízení, jejichž provoz je neobyčejně nákladný, a které ovšem dokáží poskytnout pomoc jen velmi malé části obyvatel. 90% rozpočtu na zdravotnictví jde tak na provoz několika moderních nemocnic, které však může využívat nanejvýš 10% obyvatel. O zdraví většiny obyvatel se tak nestará nikdo. Zvláště po tvrdých neoliberálních reformách tak mají nárok na zdravotní péči jen ti nejbohatší.

Určitým řešením jsou kurzy pro „venkovské lékaře,“ kteří jsou instruovaní tak, aby si dokázali poradit s nejběžnějšími chorobami, a aby dokázali rozeznat ty nemoci, které vyžadují náročnější léčbu. Do moderních nemocnic jsou tak dopravovány jen ty nejzávažnější případy. Tento model se hojně rozšířil např. v Číně. Prosazuje se však také v Bangladéši, Tanzánii, Guatemale a jinde. Nahromaděné zkušenosti z tohoto modelu se pak staly základem pro strategii WHO – Základní zdravotní péče (1978), která vlastně představuje ideologický útok na západní přístupy.

Vzdělávání

Na počátku rozvojové pomoci byl na vzdělání kladen důraz, neboť během budování velkých národních projektů byl zapotřebí vysoký počet vzdělaných lidí. Na vzdělávání šlo zpočátku 15 – 25% rozpočtů rozvojových zemí. Hlavním problémem vzdělávacího systému je však opět to, že většina rozpočtu na vzdělávání jde na provoz malého počtu moderních škol a univerzit, které však dokáží poskytnout vzdělání jen malému počtu lidí. Možným řešením je opět model „venkovského učitele.“ Osvědčila se přitom praxe, kdy tito učitelé (platí to ale i o lékařích ap.) jsou příslušníky komunity, ve které působí.

Nárůst vzdělanosti je nutný nejen pro rozvoj ekonomiky, ale právě např. pro rozvoj vzdělávacího a zdravotního systému. Všechny provedené studie navíc potvrzují, že s vyšší mírou vzdělání se také šíří plánované rodičovství. To připouští i WB. Avšak její neoliberální politika způsobila, že počet negramotných dětí, jenž roku 1990 činil 100 milionů, se do roku 2000 zvýšil na 120 milionů. V roce 2003 to bylo 115 milionů, avšak stále je to mnohem více než před dvaceti lety.

Přeměna rozvojové mise

Z iniciativy bývalého pákistánského ministra financí Mahbub ul Haqa, vyšel roku 1990 první z každoročních Human Development Report. Ten vzkřísil myšlenku, že by rozvoj chudých zemí měl být namísto ekonomických kritérií měřen spíše věkem dožití, dětskou úmrtností, negramotností, podvýživou ap. Z těchto kritérií pak byl vytvořen index HDI. Porovnáním různých zemí pak zjistíme, že výška HDI ani zdaleka neodpovídá ekonomické vyspělosti. Např. Vietnam s 2000$ HDP na osobu má vyšší HDI než Guatemala s 4000$ HDP na osobu. Saudská Arábie s HDP 13 000$ pak má jen nepatrně vyšší HDI než Thailand s 8000$ HDP. Relativně vysoké HDI má Kuba, Tchaiwan, Mexiko, Sri Lanka, Egypt, Vietnam.

Je nutné vyvíjet tlak na to, aby se rozvojová pomoc soustředila daleko více na rozvoj sociální sféry než na ekonomiku. Roku 1994 navrhl World Social Summit, aby šlo 20% rozpočtu rozvojových zemí a 20% zahraniční pomoci na rozvoj sociálních služeb. Nakonec však rozvojové země takto vydaly jen 12 – 14% a ze zahraniční podpory to bylo 15%.

Udržitelný rozvoj

Ekonomický rozvoj založený na neustálém zvyšování produkce již poslední půlstoletí naráží na nepřekonatelné limity. Hlavními problémy jsou: odlesňování, eroze půdy, nadměrný rybolov, zvyšující se potřeba potravin a čisté vody, nadměrná těžba, spalování fosilních paliv, globální oteplování, tenčení ozonové vrstvy, znečišťování půdy a vody chemikáliemi, ropné skvrny, rostoucí doprava, ap. Environmentální aspekt v souvislosti s rozvojem se začal objevovat v 70. letech. Přelomový byl v tomto ohledu Brundtland Report 1987. Od Earth Summitu 1992 je již pojem „udržitelnost“ trvale spojen s pojmem „rozvoj.“

Populační růst

První teorie o ekologických hrozbách svalovaly většinu viny na rozvojové země – především kvůli vysokému populačnímu růstu. Některé velmi lidnaté státy jako Čína a Indie vzaly riziko růstu populace vážně. Čína od roku 1979 uplatňuje politiku jednoho dítěte, Indie se v 70. letech dokonce pokusila o nucenou sterilizaci – od níž však kvůli velikému odporu obyvatelstva musela odstoupit. Mnoho jiných zemí však tento přístup odmítalo. Růst populace byl vnímán jako nutná podmínka pro budování národa a antikoncepce byla brána jako rasistické opatření imperiálních mocností. Proti antikoncepci se stavěl i Vatikán.

V chudších částech světa – hlavně v Africe a Asii – je populační růst větší než 2% za rok. Důsledkem takto rychlého růstu je velmi mladá populace. Nadpoloviční většinu obyvatelstva tvoří v těchto zemích lidé do patnácti let. Exponenciální růst způsobil, že se za pouhých šestnáct let zvýšil počet lidí na zemi o 50%. Za 25 let se zdvojnásobil. Zatímco zvýšení počtu lidí z jedné miliardy na dvě miliardy trval 120 let, tak nárůst ze dvou na tři miliardy lidí trval pouhých 35 let (1960).

Je však třeba si uvědomit, že vysoký populační růst je typickým rysem všech předindustriálních společností. Mít hodně potomků je základní strategií pro přežití, neboť potomci představují potřebnou pracovní sílu pro drobná hospodářství a jsou podmínkou pro zajištění života ve stáří. Teprve při přechodu lidí do měst a do peněžního hospodářství začnou být děti vnímány jako finanční přítěž. Právě v této fázi také dochází v zemi k demografickému přechodu. Na konci tohoto století byl celkový populační přírůstek 1,2% za rok, avšak v nejchudších zemích je nadále velmi vysoký. Populační růst je stále velkým problémem, ale alespoň se snižuje. Zastavení populační exploze si přitom vyžaduje především rozvoj nejchudších částí světa, růst vzdělanosti a mnohem větší důraz na rozvoj sociální sféry.

Sever a Jih

Spotřeba přírodních zdrojů ve vyspělých zemích je v současné době neudržitelná. Např. USA s 5% světové populace spotřebuje 25% fosilních paliv, vyprodukovaných za rok na celém světě. Lidé v USA přitom nečelí téměř žádným přímým zpětným vazbám. Naopak v rozvojových zemích je znečišťování vody, ovzduší a půdy, nedostatek vody a energie ap. velmi znatelné.

Nedostatek potravin

Na světě dnes hladoví 800 milionů lidí. Většina hladovějících přitom žije na venkově a hlavní příčinou úpadku venkova je právě drtivá konkurence ze strany velkého agrobusinessu a dovozu štědře dotovaných potravin.

Nedostatek vody

Dnes je na světě 1,1 miliardy lidí, kteří nemají dostatek pitné vody. 2,6 miliard lidí trpí nedostatkem vody pro základní hygienu. Hlavním důvodem nárůstu spotřeby vody není populační exploze, ale rozvoj intenzivního zemědělství vyžadující zavlažování, a stále větší plýtvání vodou ze strany bohatší střední třídy.

Zdrojů čisté vody navíc ubývá vlivem znečišťování a vlivem odlesňování a vysychání půdy. Výmluvný je výrok jednoho farmáře ve Vietnamu: „My víme, že kácením lesů vysychají zdroje vody a výroba dřevěného uhlí způsobuje požáry, ale nemáme na výběr, protože máme hlad.“

Logika trhu pak vede k tomu, že se voda, které je nedostatek, stále zdražuje. Místo aby se tedy s vodou šetřilo, tak je odpírána chudým lidem.

Rozvoj a politika

Již v samotných počátcích rozvojové pomoci vládly ve většině chudých zemí totalitní a diktátorské režimy s mocnou byrokracií, opírající se o třídu velkých statkářů. Představa, že z ekonomického rozvoje budou mít prospěch všichni, je samozřejmě velmi naivní. Pokud ekonomický rozvoj vyžaduje razantní transformaci přírodních a lidských zdrojů, pak je jasné, že se této transformace chopí právě vládnoucí třída, které pak spadne do klína veškerý zisk.

Odpor

Dlouhou dobu převládal názor, že řešení chudoby je v protikladu s řešením ekologických problémů. Avšak rozvoj moderního průmyslu, těžby a agrobusinessu vede ke kácení lesů, vyhánění rolníků z půdy, zabírání zdrojů vody, k zamořování celé krajiny, ap. Dochází tedy k ničení přírodních zdrojů, na kterých přímo závisí živobytí dvou miliard lidí. Za poslední půlstoletí došlo v mnoha rozvojových zemích k mohutnému rozvoji široce podporovaných lidových hnutí, které bojují jak proti bídě, tak proti likvidaci životního prostředí. Tato hnutí mají většinou své jádro na venkově – velmi často mezi domorodým obyvatelstvem – a prostřednictvím internetu komunikují s celým světem např. s řadou neziskových organizací ve vyspělých zemích.

Takováto hnutí existují třeba na severozápadě Brazílie v povodí Amazonie, kde bojují proti ničení tropického pralesa. V Nigérii existuje lidové hnutí, které již řadu let bojuje proti firmě Shell, BP a dalším ropným společnostem, jež zamořují celé okolí řeky Niger. Velmi známé bylo hnutí Zapatistů v Mexiku, které vedlo mohutné protesty proti vytvoření zóny volného trhu NAFTA a za demokratická a sociální práva. Podobné hnutí stálo také třeba za protesty v Cochabambě roku 1999 proti privatizaci vody. V Indii na řece Narmara působí od 80. let mohutné hnutí, bojující proti stavbě přehrady.

Kam dále?

Lidová hnutí odporu na Jihu a neziskové organizace na Severu tvoří hlavní politickou sílu, která bojuje za změnu povahy rozvojové pomoci. Hlavním požadavkem je přeorientovat rozvoj na dosažení sociálních, nikoliv pouze ekonomických cílů. S tím také souvisí požadavek zvyšování životní úrovně lidí a podpory tradiční ekonomiky v chudých oblastech, namísto podpory velkého průmyslu ve velkoměstech. Důležité je také rozsáhlejší využívání tradičních technologií, jež bývají často mnohem šetrnější a levnější než moderní průmysl. Zastaveno musí být také jakékoli zabírání dalších přírodních zdrojů a zamořování životního prostředí, což je rovněž způsobeno rozvojem velkého průmyslu.

Vítězslav Lamač,
Psáno podle knihy International Development (Maggie Black, 2007).

Předneseno při příležitosti celostátní schůze Socialistické Solidarity.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •