MŠMT: Apocalypse now!

„Nový vysokoškolský zákon je nezbytný, protože stávající legislativní úprava, uspořádání vysokých škol a také formy kontroly kvality neodpovídají současným požadavkům na řízení vysokých škol podle zásad efektivnosti a účelnosti. Cílem reformy vysokého školství, která je jednou z pěti priorit vlády, je zajištění mezinárodní konkurenceschopnosti vysokých škol, zajištění kvality a optimalizace jejich počtu a struktury,” uvedlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (dále jen MŠMT) v tiskové zprávě při představení základních principů reformy vysokého školství. Pojďme se podívat, co se pod rouškou těchto „líbivých“ slov ve skutečnosti skrývá.

Pracovní návrh věcného záměru zákona o vysokých školách (dále jen VZZ), jakožto hlavní dokument připravovaných reforem, byl představen na počátku roku 2011, aniž by před tím proběhla jakákoliv ideová debata s širší akademickou veřejností. Ministerstvo začalo naprosto nepodloženě a nekoncepčně zavádět neoliberální reformy, aniž by bylo schopno vysvětlit, k čemu je vysoké školy potřebují. Omezilo se pouze na neustálé vykreslování vysokých škol jako zastaralých a neefektivních institucí.

 

Manažerské řízení

Nejrazantněji se reforma projeví na úrovni organizace a samosprávy vysokých škol. Zásadním správním orgánem se stane nově zřízená Rada vysoké školy, jejíž funkční období bude stanoveno na šest let. Mezi povinnosti Rady vysoké školy patří schvalování statutu (základní právní dokument vymezující cíle a orgány VŠ), dlouhodobého záměru a rozpočtu vysoké školy. Zároveň bude na základě výběrového řízení navrhovat rektora, kterého poté jmenuje prezident.

Členy Rady bude jmenovat ministr školství. Počet členů upravuje statut vysoké školy, přičemž jedna třetina bude jmenována na návrh rektora (zde hrozí, jak píše Jan Chromý, „potenciální střet zájmů, jelikož kandidáta na rektora navrhuje prezidentovi právě tato rada“), druhá třetina na návrh akademického senátu a poslední třetina bude ponechána libovůli ministra, který přihlédne k „reprezentaci relevantních společenských zájmů“. V návrhu je uvedeno, že členství v Radě bude nekompatibilní s členstvím v akademické obci té dané školy. To znamená, že například pedagog nebo student nebude mít možnost stát se členem Rady, a účastnit se tak zásadního rozhodovaní o chodu své školy. Zároveň je však požadováno, aby třetinu členů tvořili zaměstnanci vysoké školy. Tento zdánlivý paradox je podle nás snadno překlenutelný vědomím toho, že vysoké školy oplývají velkou řadou zaměstnanců, kteří s výukou a výzkumem nemají žádnou zkušenost, od vrátných až po finanční poradce. Můžeme jenom doufat, že se jedná o návrat starého egalitářského snu o uklízečkách ve vedení fabriky…

Akademický senát, který je důležitou složkou vysokoškolské samosprávy, je ve VZZ vymezen pouze jako poradní a kontrolní orgán, který se vyjadřuje k návrhu rozpočtu. V případě, že vysoká škola nezřizuje vědeckou radu, bude mít akademický senát za povinnost schvalovat studijní programy. Počet členů bude určen typem vysoké školy, studentům však připadne maximálně třetina křesel, což je znatelná ztráta pravomocí oproti současnému stavu, kdy jim může patřit až polovina senátu.

Fakulty, tedy oborově vymezené části univerzity, v současné době oplývající samostatností a řadou práv (např. tvorba programů, zřizování pracovních vztahů atp.) nejsou v návrhu právně ukotveny. Možnost zřizovat fakulty má být zákonně vyhrazena vysokým školám univerzitního typu, čímž se myslí vysoká škola zajišťující doktorské studijní programy. Zároveň návrh předpokládá, že fakulty mohou být kdykoliv zrušeny mrknutím manažerova nebo ministrova oka.

Dalším orgánem, který bude zákonně přináležet pouze univerzitě, bude vědecká, nebo umělecká rada. Ta má „schvalovat studijní programy a pravidla a výsledky vnitřního hodnocení jejich kvality, schvalovat strategické záměry a vlastní hodnocení vysoké školy v oblasti vzdělávacích, vědeckých nebo uměleckých činností.“ Členy vědecké (umělecké) rady na návrh akademického senátu jmenuje rektor, třetina (a u výzkumné univerzity dokonce polovina) však musí být vytvořena zástupci odborníků mimo akademickou obec. Co však pojmem „odborníka mimo akademickou obec“ MŠMT chápe, je záhadou. S velkou pravděpodobností se dočkáme toho, že firemní filosof Škodovky bude radit akademikům ve scholastickém sporu o univerzálie. Novinkou bude také to, že se už nebudou akreditovat jednotlivé obory zvlášť, nýbrž zákon zavede institucionální akreditaci pro celou vysokou školu, a to zpravidla na 10 let. Akreditace budě udělena na základě podmínek vypracovaných nově zřízeným správním orgánem, Národní akreditační agenturou. Vrcholným orgánem agentury bude akreditační komise, jejíž členy bude jmenovat ministerstvo na dobu 6 let. Mezi další povinnosti agentury bude patřit rozhodování ve „správním řízení o akreditaci vysoké školy nebo jejím omezení“.

Hodnocení kvality vysokých škol, určující pro udělení a prodloužení akreditace, bude dvojí: škola bude mít povinnost pravidelně „hodnotit funkčnost vnitřního systému zajišťování kvality“ na základě zatím blíže neupřesněného, zákonem určeného kritéria a jednou za pět let si bude muset zažádat o vnější hodnocení, které zajistí ministerstvem pověřená hodnotící organizace z řad právnických osob členských států Evropské unie. Hodnotící organizace bude placena ze státního rozpočtu, ale část nákladů bude muset hradit i vysoká škola. Ministerstvo tak přísně dodržuje neoliberální dikci odlévání peněz ze státního rozpočtu do soukromých rukou. Efektivnost takového systému je dost pochybná, hodnotící firmy se spíše než o kvalitu vysokých škol budou starat o to, aby jim neušly zisky. Navíc se tak vytváří prostor pro další rozvoj korupce.

Další „inovací“, s níž přichází reforma vysokých škol, je zřízení tzv. funkčních míst docentů a profesorů, garantů jednotlivých oborů. Ti budou jmenováni na základě výběrového řízení, přičemž docentem se bude moct stát magistr, doktor nebo dřívější docent, profesorem pak jenom docent. Místa budou přiznávána nejprve na dobu určitou, ale napodruhé již na dobu neurčitou. Je tu ovšem mnohem svízelnější problém, na který jako jeden z prvních upozornil Jan Chromý. Aby stát nečelil žalobám od současných docentů a profesorů, kterým by de facto odňal titul, navrhuje MŠMT přidělit funkční místa automaticky všem současným docentům a profesorům na dobu neurčitou, což fakticky naprosto znemožňuje jakoukoli generační obměnu v pedagogickém sboru jednotlivých univerzit, neboť se jim nevyplatí zřizovat nová funkční místa. Mladí akademičtí pracovníci, byť sebelepší, budou tak čekat na důchod (či smrt?) svých docentů a profesorů. A doufat, že funkční místa vydrží.

 

Komodifikace vzdělání

Otázka školného je nedílnou součástí zmiňovaných vysokoškolských reforem. Jeho zavedení vyplývá z Programového prohlášení vlády 4. 8. 2010, které říká: „Vláda zavede finanční spoluúčast absolventů vysokých škol na hrazení nákladů jejich studia formou tzv. odloženého školného s termínem zavedení od akademického roku 2013/2014, při stropních nákladech 10 000 Kč na jeden semestr. Půjčka bude hrazena občany v okamžiku, kdy jejich příjem překročí výši průměrné mzdy.“ Současně vláda zavede „účinný“ systém půjček a sociálních stipendií, který upravuje věcný záměr zákona o finanční pomoci studentům. Tento krok bude o jeden rok předcházet zavedení odloženého školného.

Ministr Dobeš však v nedávné době otočil a prohlásil, že půjčku na školné budou absolventi VŠ splácet již po dosažení dvojnásobku životního minima (zhruba 16 tisíc korun), což představuje o 7500 korun nižší hranici, než s jakou počítalo programové prohlášení vlády. Ministr k tomu pouze podotkl, že „tento bod se nepodařilo splnit“. Prozatím zůstává jisté – je otázkou, na jak dlouho – že studenti nebudou platit úrok plynoucí z období mezi poskytnutím půjčky a momentem, kdy ji začnou splácet.

Skutečnost, že se počítá se zavedením školného, již není žádným překvapením. Zajímavé však může být, že vlivem nadměrného medializování školného zapadla otázka, co se stane s vybranými penězi. Ve VZZ totiž nepadne ani slovo o tom, zda je dostane přímo VŠ, nebo někdo jiný. Můžeme předpokládat, že protečou skrze ministerstvo(a), budou přerozděleny a nahradí současné zdroje ze státního rozpočtu, který se jistě bude vyrovnávat k „rozpočtové odpovědnosti“ (sic!).

Stojí za to ještě zopakovat zajímavý postřeh Chromého: „Zavedení školného efektivně minimalizuje ochotu studentů jezdit na stipendijní pobyty do zahraničí. V době výjezdu totiž obvykle nelze přerušit studium na domácí škole. Student tak bude platit nejen za pobyt v zahraničí, ale rovněž za studium doma. Sociálně slabší si tak výjezd do zahraničí (často tak důležitý pro osobní a odborný rozvoj studenta) nebudou moci dovolit.“ Zajímavá logika ze strany ministerstva, které neustále mluví o potřebě srovnat krok se zahraničními univerzitami. Jak toho chce dosáhnout bez studentů se zkušeností studia v cizině?

Školné tak nejenže zvýší sociální bariéru v dosahování vysokoškolského vzdělání, ale rovněž jeho „motivační funkce“ je přinejmenším sporná, stejně tak jako často omílaná fráze o vlivu „na zvýšení kvality VŠ“. Zároveň domněnka o udržení finanční neutrality navrhované reformy, pokud chceme vstoupit na neoliberální kolbiště, se zdá pochybnou, když uvážíme, že každá významná strukturální proměna výrazně zatěžuje státní rozpočet.

 

Protiprávní jednání MŠMT

V diskusi o školném by nemělo zapadnout prohlášení Rady vysokých škol (dále jen RVŠ), reagující na lživé informace MŠMT. To na svém webu informovalo, že „jednalo s reprezentací vysokých škol o reformách VŠ“ ve věci přípravy zákona o finanční pomoci studentům. Zmíněné jednání se však konalo bez zástupců reprezentací VŠ. Proto RVŠ konstatuje, „že ministr školství, mládeže a tělovýchovy nijak nereagoval na usnesení předsednictva RVŠ ze dne 20. 10. 2011, ve kterém předsednictvo RVŠ vyzvalo ministra k zajištění prostoru pro projednání návrhu věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům. Věcný záměr tohoto zákona byl bez řádného projednání s reprezentací vysokých škol předložen do vnějšího připomínkového řízení“. MŠMT se tak dopustilo porušení § 92 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách. A my jsme byli opět přesvědčeni o tom, jak si současné reformy vláda představuje: rychle, radikálně, nekoncepčně a s vyloučením veřejnosti.

Shrňme na závěr výše řečené. Navrhovaný VZZ ohrožuje svobodu a autonomii vysokých škol. Zákon, který by z tohoto materiálu vzešel, by zcela zlikvidoval samosprávný charakter akademické obce, radikálně omezil vliv studentů na rozhodování vysokých škol. Přetvořil by je v instituce, které jsou řízeny dle libovůle té které partaje u moci, nebo pochybných komerčních zájmů.

 

Richard Cisler, Jan Gruber, Marta Harasimowicz

 

 

Autoři jsou aktivisté školské skupiny ProAltu. Vyjde společně s rozhovorem s prorektorem UK Stanislavem Štechem v prosincovém čísle časopisu Solidarita.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •