Naše krize

Miroslav Kalousek

Miroslav Kalousek

Programové prohlášení vlády je sice poměrně dlouhé a v určitých pasážích až zvláště podrobné, neobsahuje ale ani náznak ucelené ekonomické strategie pro Českou republiku v době krize, jejíž konec je v nedohlednu.

Ministr financí Kalousek, který byl některými novináři dokonce překřtěn na „svého druhu génia“, založil úspěch své strany na primitivních škrtech, která s ekonomickým přístupem k problému zadlužení nemají co do činění. Jedná se spíše o technokraticky-účetní postoj z formulářů: „co se nehodí, škrtněte“, ať to má v budoucnosti jakékoliv dopady.

Česká ekonomika má ovšem celou řadu problémů, a otázka zadlužení je jen jednou z mnoha.

Psychóza, kterou se pravicovým stranám podařilo vyvolat přes volbami do Poslanecké sněmovny, byla nadmíru úspěšná, a částečně – i kvůli neinformovanosti – trvá dodnes.

Už asi nemá smysl opakovat, že Česká republika má mnohem menší zadlužení (měřeno poměrem dluhu k HDP) než většina evropských zemí. Stejně tak je banální upozorňovat na to, že rozpočet má dvě strany: příjmovou a výdajovou. Krize ovšem posloužila Kalouskovi jako ideální zástěrka jeho katastrofických ekonomických „předpokladů“ v roce 2008, kdy se v odhadu budoucího růstu HDP téměř trefil, jen popletl znaménka plus a mínus.

Bylo by nanejvýš žádoucí současnou situaci využít k vysvětlení toho, jak český dluh skutečně vznikl a především k prezentaci reálných čísel. Mnoho našich spoluobčanů se nechalo „řeckým bankrotem“ vyděsit právě proto, že nemají tušení, jak vypadá rozpočet, jak vysoké jsou výdaje, či příjmy, nemluvě o nějakém porovnání se světem, např. v rámci EU. Sociální demokracie má v tomto ohledu sama tak trochu máslo na hlavě, neb dlouho akceptovala pravicovou teorii o tom, že snižování přímých daní vede k zrychlenému ekonomickému růstu, což v českém případě vyvolalo ovšem díry v rozpočtu. Reflexe na její straně, uvědomění si chyb u daňového dumpingu (podbízení) jsou tedy nasnadě, pokud míní zůstat hlavní opoziční silou.

Snižovat zadlužení v případě nízkého ekonomického růstu, či přímo poklesu, je sebevražda, protože ekonomiku – podobně jako v nešťastném Řecku – srazí na kolena. Přesto ale vláda, která se nazývá „vládou rozpočtové odpovědnosti“ se k této otázce ve svém Programovém prohlášení nevyjadřuje. Z nějakých záhadných důvodů počítá s tím, že růst „prostě přijde“. Podíváme-li se na vývoj jednotlivých komponent HDP, začíná být podezřelé, odkud by růst měl přijít. Z domácí spotřeby, v případě propouštění, či poklesu platů asi těžko. Ani od investic se nedají čekat zázraky, o vládních tvrdě proškrtaných výdajích ani nemluvě. Zbývá pak jediné: čistý export. Pokud vláda přijímá tuto tezi, pak vývoj České republiky bez obalu předává do rukou Německa. Německo není jen náš největší obchodní partner, ale naše ekonomické napojení (i vlastnické) na Německo je velice silné. Náš export je přímo navázán na německou průmyslovou výrobu. Analýzy odborů často operují s tím, že sloužíme jako určitá „kapacitní rezerva“ německého průmyslu.

Nečasova vláda tedy zřejmě počítá s tím, že českou ekonomiku de facto potáhne německý export. Jenže, i zde je řada negativních signálů, které nemůžeme jen tak přehlížet.

Prvním z nich je, že dynamika exportu klesá. Za druhé, náš export je chronicky koncentrován nejen na Německu, potažmo celou EU, ale na skupinu strojů a zařízení, přesněji řečeno automobilů. Vysoká specializace s sebou vždy nese riziko zranitelnosti. Místo abychom se snažili náš export teritoriálně diverzifikovat, budeme rušit zahraniční zastupitelské úřady, a to za situace, kdy nemáme (!) žádnou koncepci české zahraniční politiky (pokud tedy za koncepci zahraniční politiky nepovažujeme slouhovství vůči USA).

V Programovém prohlášení nenajdeme analýzu o vývoji budoucí struktury české ekonomiky, či zhodnocení současné situace. Je dobré se nadále soustřeďovat na automobilový průmysl? Jaké je napojení na výzkum a vědu? Pokud chci zůstat u průmyslu, potřebuji rozvoj odborných učňovských oborů a technických vysokých škol. To ovšem předpokládá, že stát musí také investovat, nikoliv jen hloupě a bez rozmyslu škrtat.

I pokud bychom přijali nevyřčený předpoklad o budoucím růstu ČR taženém vnějškem, tj. exportem (přičemž vláda neoperuje žádnou ucelenou analýzou vývoje světové ekonomiky, kterou tento výběr strategie vyžaduje), stále narážíme na řadu dlouhodobě neřešených problémů.

Jedním z nich je dlouhodobý a silný odliv zisků a dividend ze země, který v minulém roce (dividendy) překročil 150 miliard korun. Bilance výnosů, která tyto operace eviduje je tak záporná, že její deficit „trumfne“ přebytky vývozu zboží i služeb. Aby ČR nehrozila depreciace koruny, případně snad dokonce měnová krize, musí se spoléhat, že deficit bude „překryt“ dalším přílivem přímých zahraničních investic. Ty ovšem – po určitě době – znovu povedou k odlivu dividend ze země. ČR se tak nachází v začarovaném kruhu, který se může stát omezující podmínkou pro jakoukoliv budoucí vládu. Nesmírně totiž zvyšuje pozici nadnárodních firem, které v případě příliš „sociálních“ opatření (což může být i zvýšení korporátních daní) mohou začít přemisťovat své zisky do zahraničí v ještě větší míře než dnes. Podívejme se jen na situaci na českém bankovním trhu a zkuste vyjmenovat jednu českou (vlastnicky) banku. Těžko se vám to povede.

Nečasova vláda rezignovala na formulaci ekonomické vize pro ČR. Politiku škrcení a destrukce veřejného sektoru lze jen těžko považovat za „vizi.“ I kdyby ale u moci byla jiná vláda, bude čelit řadě problémů a omezení: jednostranné české ekonomické struktury, enormnímu napojení na Německo, silnému vlivu nadnárodních firem (ať již v průmyslu či finančnictví), velké otevřenosti ČR vůči zahraničí: aťsi to již týká kapitálu či zboží. Tyto faktory vesměs bohužel působí jako limit na samostatnou ekonomickou politiku ČR a ukazují, že skutečné, životaschopné vize a alternativy je třeba hledat mimo rámec současného systému.

Ilona Švihlíková

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •