Vlády po celé Evropě se snaží vybičovat strach z imigrantů, aby odvrátily pozornost od ekonomické krize. List Socialist Worker zkoumá hlubší příčiny rasismu EU.
Imigrace je dalším problémem, který odhaluje nestabilitu Evropské unie (EU). Společně s problémem zadlužení některých států ukazuje, jak světová ekonomická krize deformuje unii.
Politikové se snaží udělat z imigrantů obětní beránky, aby si zvýšili popularitu. Ale přitom vycházejí najevo také podstatnější zdroje napětí v evropské politice.
V Británii se v posledním desetiletí hodně mluví o přistěhovalectví Východoevropanů z nových členských zemí, které vstoupily do EU v minulém desetiletí, například o přílivu polských dělníků.
Mnoho států porušilo vyhlašovaný princip „volného pohybu pracovních sil“ uvnitř EU, když omezilo zaměstnávání pracovníků z členských států východní Evropy. Ale tato omezení skončila začátkem tohoto měsíce – pro občany všech zemí kromě Rumunska a Bulharska.
Ve většině zemí EU vyvolává větší znepokojení vpád přistěhovalců ze států mimo unii do „Pevnosti Evropa“. To se projevilo i při střetnutí mezi italskou a francouzskou vládou.
Francie a některé bohatší státy evropského severu se obávají, že neproniknutelné vnější hranice EU vytvořené Schengenskou smlouvou v roce 1985 se staly až příliš prostupnými, což ohrožuje jejich zájmy.
Po povstáních na Středním východě a v severní Africe padla řada dohod mezi tamními diktátory a EU nebo jednotlivými členskými státy. Na severoafrickém pobřeží dnes není prakticky nikdo, kdo by zadržel imigranty směřující do Evropy.
Lampedusa je italský ostrůvek zhruba uprostřed mezi Sicílií a Tuniskem. Od začátku roku dorazilo na Lampedusu a další malé italské ostrovy více než 25 000 přistěhovalců, převážně z Tuniska.
Italská vláda tvrdí, že když nesmí imigranty vyhnat, musí se „zátěž“ spojená s jejich příchodem rozložit i na ostatní evropské země.
Neadekvátní reakce
Podle mluvčího humanitární organizace Lékaři bez hranic „italské úřady reagují ad hoc a zcela nevhodně, ačkoli jim bylo známo, že v létě vždy vzrůstá počet připlouvajících lodí a válka v Libyi vyžene ze země mnoho tisíc uprchlíků“.
Italský premiér Silvio Berlusconi se pokouší svalovat na imigranty ekonomické problémy země. V březnu sliboval vyčistit Lampedusu od imigrantů – ale dokázal jen přesunout tisíce lidí do uprchlických center na pevnině.
Mezitím si francouzský prezident Nicolas Sarkozy stěžoval, že tuniští imigranti opouštějí tábory v Itálii a přicházejí do Francie. Požadoval, aby Francie mohla přistěhovalce nějak kontrolovat.
Evropská komisařka vnitra Cecilia Malmstromová slíbila, že postižené země EU dostanou povolení dočasně zavést hraniční kontroly.
Kromě toho EU vytvoří pohraniční hlídky a „posílí dohled“ na vnějších hranicích Evropy. A pokusí se rovněž obnovit dohody se severoafrickými vládami.
V Evropě panuje rozkol mezi vládami bohatšího severu a chudšího jihu.
Ale pro vládnoucí třídy je problém nesrovnatelně složitější, protože většina zemí je také vnitřně rozštěpena.
Imigranti slouží jako hromosvod hněvu veřejnosti. Berlusconi i Sarkozy už v minulosti využívali imigraci k odvrácení pozornosti od vlastních problémů.
V roce 2009 Berlusconi prohlásil: „Idea mnohonárodní Itálie je levicová a není naší ideou. My vítáme jen ty příchozí, kteří splňují podmínky pro politický azyl“.
A Sarkozy loni nechal deportovat z Francie stovky Romů, čímž sám porušil ducha Schengenské smlouvy. Berlusconi i Sarkozy opakovaně čelí krizím na domácí politické scéně.
Konzervativní britský ministr pro imigraci si samozřejmě stěžuje hlavně na to, že tuniští přistěhovalci se možná nezastaví ve Francii, ale mohou při hledání práce proniknout i do Británie.
Někteří političtí vůdci chtějí v zájmu ekonomického rozvoje svých zemí imigraci podporovat, zatímco jiní požadují zostřenou kontrolu. Mnoho vládních stran zaujímá rozporná stanoviska.
Napětí se stupňuje kvůli institucionálnímu uspořádání Evropské unie.
Celoevropský projekt vytvoření jednotného trhu znamená ustavení jednotné evropské měny, volný pohyb pracovních sil a kapitálu uvnitř unie a jednotná pravidla pro ekonomiku.
Splněním tohoto dlouhodobého cíle má EU dosáhnou konkurenceschopnosti s dominantními světovými ekonomikami – USA a Čínou.
Ale odstranění vnitřních hranic provázel vznik „Pevnosti Evropa“, což velice ztěžuje přístup všem zájemcům zvenčí.
Sjednocení ekonomiky EU vyžaduje provedení několika věcí, které jednotlivé země uskutečnily už v době, kdy se vyvíjely v kapitalistické národní státy.
EU se chystá vytvořit jednotný trh s jedinou měnou, eurem, kontrolovaným centrální bankou.
Snaží se také „harmonizovat“ pravidla podnikání v celé oblasti EU.
A založila jednotnou obchodní zónu pomocí Schengenské smlouvy.
Schengenská smlouva vytvářející „Pevnost Evropu“ byla podepsána v roce 1985 a v platnost vstoupila v roce 1995.
Zahrnuje všechny státy EU kromě Británie a Irska a odstranila překážky ve vzájemném obchodu mezi státy EU.
„Pevnost Evropa“ vytvořila bariéru z ostnatého drátu a předpisů na vnějších hranicích EU.
Za tímto účelem byly používány ozbrojené síly, budována vězeňská zařízení a úředně schvalováno šikanování a útisk Asijců a černých Afričanů.
Británie se žádného z těchto projektů neúčastnila, protože ani jedna z britských vlád si nepřála přerušit exkluzivní vztahy s USA a trhy bývalého britského impéria.
Proto se v Británii nevěnovala větší pozornost nezdarům tohoto projektu. Nyní se někteří komentátoři obávají, že by se mohl úplně zhroutit.
Konkurenceschopnost
Většina podniků v Evropě si přeje mít rozsáhlý společný trh s jednotnými pravidly.
Rozvoj institucí EU také pomáhá evropským podnikům efektivně konkurovat jiným ekonomikám.
Ale ekonomická krize málem způsobila zhroucení několika nejslabších evropských států a zpochybnila aspirace evropských vůdců.
Když krize udeřila, vlády po celém světě nejprve poskytovaly záruky za dluhy celého bankovního systému. Nyní jsou dluhy slabších států eurozóny garantovány silnějšími státy.
Aby je mohly zaplatit, vlády po celé EU rozpoutaly vlnu úsporných opatření – útoky na zaměstnance.
Ale vládnoucí třídě vznikl problém – není jisté, jak daleko může zajít, aniž by vyvolala zuřivou opozici.
Skupiny elity mezi sebou bojují o prosazení svých koncepcí, ale nedokážou se vyhnout ani vnitřním sporům.
EU je konfederací národních států, proto krize nezpůsobila semknutí EU, nýbrž zintenzivnila soupeření a konkurenci mezi členy.
Přetrvávající krize způsobuje, že političtí vůdci se snaží odvrátit pozornost pomocí problému imigrace a rozdělit nás, občany.
V současné situaci je nejnaléhavějším úkolem bojovat proti rasismu a proti pokusům nechat za krizi zaplatit pracující.
Boj ve prospěch imigrantů a proti rasismu
Několik britských kabinetů po sobě uvádělo jako jeden z důvodů opozice proti projektu prohlubování EU snahu zachovat Londýnu postavení světové finanční metropole.
Tvrdí nám, že volný vstup kapitálu do Británie je pro zemi ohromným přínosem. Ale volný pohyb pro lidi se z jakéhosi důvodu za přínos nepovažuje.
Pracující se stěhovali po celém světě od samého počátku kapitalistické éry – nedobrovolně jako zavlečení otroci, nebo v rámci masových migrací, které vedly ke vzniku moderních USA.
Přes všechna nebezpečí je stále mnoho migrantů připraveno vydat se na cestu. Někteří prchají před válkou v Libyi, jiní jsou „ekonomickými migranty“, protože vědí, že v západních zemích mohou vydělávat mnohem víc peněz.
Nenávist, s níž se tito imigranti setkávají, kontrastuje s přístupem k světové majetkové elitě, jež považuje za samozřejmost, že může cestovat, kamkoli chce, nebo k střední třídě, která chápe ekonomickou migraci jako své právo.
Média neútočí na britské lékaře, když odcházejí do USA za vyšším platem, nebo inženýry odcházející do Dubaje.
A za zmínku jim nestojí ani metody západních bank při ždímání zisků z nejchudších zemí celého světa.
Zaměstnanci si někdy myslí, že jedinou cestou k zachování jejich pracovních podmínek je akceptovat ještě tvrdší hraniční kontroly.
Ale spolu s přijetím požadavků vůdců slábne schopnost zaměstnanců klást odpor koncepci Evropy, kterou mnozí levicoví myslitelé nazývají „Evropou bossů“.
Přestože nám političtí vůdci svou propagandou sugerují opak, zaměstnanci v Británii, Francii nebo Polsku mají mnohem víc společných zájmů navzájem než s vládci ve svých zemích. A všichni mají společné zájmy s pracujícími v Tunisku, Egyptě nebo v Burkyně Fasso.
Pracující inspirované povstáními v severní Africe nebude obtížné o tom přesvědčit.
Jsme proti „Pevnosti Evropa“ a požadujeme eliminaci rasistických imigračních zákonů – bez ohledu na to, zda je navrhuje EU nebo vlády členských států.
Převzato ze Socialist Worker
Přeložil: Vilém Gutfreund
