Odbory a sociální hnutí

V posledních letech se na politické scéně objevilo několik novinek. Došlo ke vzniku širokých a dlouhodobých hnutí, která se postavila proti některým záměrům vlády (např. Iniciativy Ne základnám a ProAlt). Proti vládním opatřením se postavily také odbory, které zorganizovaly řadu velkých protestních akcí, jejichž dosavadním vrcholem byla nedávná stávka, nejrozsáhlejší od Listopadu 89. Nejdůležitější změnou ovšem je, že sociální hnutí a odbory začínají spolupracovat. To je vhodná příležitost porovnat, jak vypadala spolupráce mezi sociálními hnutími, politickými stranami a odbory dříve a jak vypadá dnes.

 

Odbory a politické strany a hnutí za Rakouska a první republiky

Situace odborů v době před 1. světovou válkou vykazovala dva hlavní prvky: odbory byly těsně svázány s politickými stranami a hnutím a byly silně roztříštěné. Pro každou stranu, která chtěla mít vliv mezi dělníky, bylo prvním krokem založení odborů. Byly zde tedy vlivné sociálnědemokratické, národně sociální a anarchistické odborové organizace. Založení vlastních odborů bylo také jedním z prvních činů po založení komunistické strany.

Výhodou byl vliv odborů na politiku, velkou nevýhodou bylo přenášení střetů mezi politickými stranami do odborů. Odborová solidarita tak byla spíše fikcí, zejména odbory národních sociálů kazily svým přístupem akce sociálnědemokratických odborů.

Odbory byly navíc značně závislé na “svých” politických stranách, ty také často umisťovaly svoje aktivisty do funkcí v dělnických pokladnách a sociálních pojišťovnách (stranické funkce byly totiž většinou neplacené), to bylo však často na úkor jejich fungování. Na druhou stranu i čelní politici někdy zprostředkovávali jednání mezi dělníky a zaměstnavateli.

 

Po roce 1948

Je zajímavé, že i v 50. letech, které jsou známé jako doba nejtvrdšího stalinského teroru, si dělníci uchovali velkou míru nezávislosti. Dělníci měli zažité tradice protestního hnutí z první republiky a neváhali protestovat ani v nových poměrech. Události v Plzni jsou jen nejznámějším příkladem. Protestů a stávek bylo mnohem více, a to od velkých celospolečenských otázek až po podnikovou úroveň. Peter Heumos píše například o případu, kdy byla dělníkům nařízena noční směna, místo které však šli na zábavu a druhý den navíc zahájili stávku proti nočním směnám. Stranická byrokracie byla ve sporech s dělníky často bezradná a odbory pak často sehrály roli zprostředkovatele pro jednání. I jim se tak dařilo uchovat si alespoň částečně nezávislost na vládnoucí straně.

V 60. letech došlo k oživení společenského života a vzniku mnoha iniciativ. Asi nejzajímavější bylo zakládání rad v podnicích, které sloužily k spoluúčasti dělníků na řízení podniku i k jeho větší nezávislosti na byrokratickém státním rozhodování. To se dokonce ještě prohlubuje po srpnové invazi, kdy konec nadějí na reformu vedl k radikalizaci společnosti. Připomeňme generální stávku v srpnu 1968 proti okupaci. I v kultuře najdeme odkaz na bojovnou tradici dělníků; například v Menzelově filmu Skřivánci na niti z roku 1969 (podle Hrabalových povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet) je scéna, kdy skupina „živlů”, kteří mají být přetaveni na nového člověka, vstoupí do stávky kvůli navýšení pracovní normy. Když to zjistí člen závodní rady, jde jim domluvit a následuje dialog, ve kterém se skupina pracovníků brání navýšení norem a ohlašuje stávku, tak, jak je to učili dříve, když se s nimi zvýšení norem neprojednávalo.

 

Přerušená tradice

To vše skončilo v době normalizace, kdy odbory byly již plně podřízeny zájmům stranického aparátu. Stejně tak do značné míry zaniklo předchozí levicové hnutí. Udržel se pouze statečný, ovšem početně slabý disent, odpor se často projevoval v kultuře (v undergroundu, punku apod.). Tam se často angažovali i mladí dělníci, kteří se nebáli šikany, jež často dopadala na odpůrce (nemožnost studovat, přeložení do výroby). I zde se ukazuje, že podobně jako v 50. letech byla stranická byrokracie proti dělníkům značně bezradná. V druhé polovině 80. let pak znovu vznikají některá hnutí – především ekologické skupiny, pacifisté, v souvislosti s Chartou pokračuje boj za lidská práva.

Tradiční metody protestu však na sebe často přivolávaly represi. Nesouhlas se proto začal projevovat jinými formami,1 tím však zároveň zaniká zkušenost protestů, která se formovala již za Rakouska a v různých proměnách se udržela až do 60. let. Odbory i sociální hnutí tak vstupují do 90. let oslabeny a snaží se znovu formovat svou činnost za změněných podmínek.

K tomu přispěla ještě jedna okolnost. Zkušenost dvaceti let normalizace neumožnila sociálním hnutím navázat na předchozí tradici protestu, kterou většina aktivistů již neznala. Začaly se proto přijímat inspirace z aktivit a diskusí na Západě, které se jim v 90. letech otevřely.

 

Situace na Západě

Tam dochází k důležité změně v 60. letech, kdy vznikají tzv. Nová sociální hnutí (NSH). Ta přinášejí další témata a formy aktivit a silně ovlivňují dění v 60. letech. Podle části teoretiků, kteří se NSH zabývají, to souvisí s jinou formou kladení požadavků. Zatímco odbory, jako klasický příklad předchozího sociálního hnutí, vedou zejména ekonomický boj (často se zde hovoří o „přerozdělování”), NSH kladou požadavky týkající se rovnosti a důstojnosti (jde především o „uznání”). Jejich klasickými tématy jsou ekologie, boj proti rasismu, za práva žen, gayů, imigrantů, proti válkám apod.

Debata kolem NSH je ještě mnohem obsáhlejší, proti koncepci NSH se objevuje také výrazná a oprávněná kritika. Žádné z témat, tvrdí kritici, není úplně nové, všechna existovala již dlouho před 60. lety. Také oddělovat požadavky „přerozdělování“ a „uznání” není zcela možné, protože za “ekonomickými” požadavky stojí hodnoty společenské rovnosti a spravedlnosti a naopak řada konkrétních požadavků z bojů za „uznání” se týká ekonomiky (např. rovné platy a pracovní příležitosti).

Přesto se dá konstatovat, že zde vzniká řada hnutí, které se věnují odlišným tématům než odbory. Ty byly někdy pro odboráře nepříliš srozumitelné, aktivity NSH se také občas střetly s odbory, když dělníkům přišlo, že je tyto požadavky mohou znevýhodňovat.

Situace se samozřejmě lišila stát od státu. Zatímco např. ve Francii byla výrazná spolupráce studentů a odborů, což určilo i charakter květnových událostí roku 68, zcela jiná situace byla třeba v USA. Důsledkem však bylo, že v 70. letech, když odbory musely čelit útokům neoliberálů, měly často mnohem méně spojenců. Aktivity NSH šly vlastním směrem.

Nová fáze spolupráce pak přišla až v 90. letech spolu s tzv. antiglobalizačním hnutím. V odporu proti WTO, MMF, G8 a dalším institucím, stejně jako proti moci nadnárodních korporací se opět protnulo úsilí odborů a sociálních hnutí. Z protestů v Seatlu tak pochází známé fotky odborářů – řidičů kamionů a ekologů – jak kráčí na demonstraci vedle sebe. To se opakovalo i na řadě dalších akcí. Začalo se rodit vědomí, že proti takto silnému protivníkovi je potřeba napřít všechny síly.

Za připomenutí stojí, že před demonstracemi proti zasedání MMF v Praze, se nám dostalo projevů podpory a solidarity od odborů z celého světa. Stejně inspirující byla debata s jedním z 20 000 ocelářů ze Seattlu, Jeffem Engelsem, který dorazil na protest do Prahy.

 

Bolívie, rok 2000

V bolivijském městě Kočabamba došlo k zastavení neoliberálního projektu, který byl ztělesňován snahou o privatizaci vodních zdrojů (včetně dešťové vody).

Tamní hornické odbory, kdysi nejsilnější se 100% členstvím zaměstnanců v odborech, byly během 80.let úplně zničeny. Neoliberální revoluce, kterou máme spojenou s Tatcherovou v Británii a Reaganem v USA, probíhala v Latinské Americe podobně krutě.

Na přelomu let 1999 a 2000 začaly fragmenty odborového hnutí znovu sbírat síly a ptaly se na to, jak mohou znovu začít organizovat pracující v podmínkách neoliberalismu, kdy pracoviště jsou malá a mnohem roztříštěnější a kladou daleko větší důraz na mladé a ženské pracující. Jak se k těmto „novým pracujícím” vztahovat? Odbory se vydaly do centra města, rozdávaly letáky kolemjdoucím, informovaly je o jejich právech, zřídily informační stánek na náměstí, zvaly neorganizované zaměstnance na setkání. Zkrátka dělaly klasickou mobilizační kampaň, která jim umožnila dostat se do kontaktu s pracujícími, kteří nikdy před tím neměli s odbory nic společného, a u kterých by tradiční nábor na pracovištích byl buď úplně nemožný, nebo vysoce riskantní.

Když pak došlo k vydání zákona o privatizaci vodních zdrojů, měly odbory síť nejrůznějších organizací a sdružení, která byla schopna vytvořit společnou platformu, jíž nazvali „Koalice na obranu vody a života”. Důležité je, že se odbory naučily nové metody jak organizovat lidi, jak se s nimi dostat do kontaktu a jak s nimi začít spolupracovat. Tyto novinky byly klíčové pro úspěch celého hnutí vrcholícího v únoru 2000, kdy obyvatelé obsadili centrum města, kde v počtu 50 000 – 70 000 diskutovali, debatovali a hlasovali. Podobně jak to dnes známe z káhirského náměstí Tahrír, nebo z náměstí ve Španělsku.

 

Mexiko, rok 2006

Protesty zde zahájil odborový svaz učitelů. V květnu 2006, když byli uprostřed střetu s vládou o zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek, přišli učitelé s požadavky na psací potřeby, knihy, vybavení a školní uniformu pro všechny studenty zdarma. V chudém regionu okolo Oaxacy je mít v čem jít do školy něco, co si nemůže dovolit každý. Navíc se požadavky stávkujících ještě rozšířily o to, aby byly zajištěny pravidelné návštěvy u lékařů v místních klinikách. Taktéž zdarma.

Ve svých požadavcích tak zahrnuly potřeby nejen své, ale i svých žáků a jejich rodin. Když pak na začátku června uspořádali školští odboráři demonstraci, účastnilo se jí 80 000 lidí, tedy mnohonásobně více, než je jejich členská základna.

V městě Oaxaca se každý rok při těchto protestech obsadí střed města a probíhá zde manifestace. Tentokrát byli všichni odhodláni setrvat, dokud vláda jejich požadavky nesplní. Když policie zaútočila na okupovaný střed města, učitelé se bránili, přidali se k nim i místní a nakonec vytlačili policii zpět. Vzniklo tak to, co někteří autoři nazývají Oaxackou komunou.2 Další půlrok spravovalo Lidové shromáždění obyvatel Oaxacy (LSOO) celé město. Školy, nemocnice, zásobování i bezpečnost. Mimochodem LSOO se skládalo ze 365 skupin a organizací, od studentů přes feministky, ekology, indiány, bojovníky proti chudobě, odboráře atd.

Celé hnutí skončilo, protože bylo příliš důvěřivé vůči vládě. Ta na podzim roku 2006 přišla s návrhem dohody a slibem splnění požadavků. „My splníme vaše požadavky a vše se vrátí do normálních kolejí.“ LSOO podepsalo a druhý den 45 000 vojáků zaútočilo na město. Jako by se na jiném místě a v jiném čase opakoval příběh Pařížské komuny z roku 1871.

 

Tunisko, rok 2011

Komentáře, které jsme mohli číst o dění na severu Afriky, byly víc než povrchní, a soustředily se na roli Facebooku a Twitteru. Sociální sítě byly důležité, stejně jako sítě opozičních aktivistů.3

Žádná tuniská revoluce by ale neproběhla, kdyby radikální odboráři nezískali kontrolu nad Všeobecným svazem tuniských pracujících (CGTT) a nepoužili ho jako hlavní organizační osu. CGTT, dříve součást represivního aparátu prezidenta Ben Aliho, se stal skutečným centrem revoluce. Poskytl kanceláře a zdroje pro organizaci a zázemí pro aktivisty. V momentě, kdy odbory vyhlásily generální stávku, propukly protesty v dalších městech a Ben Ali nakonec opustil zemi. V mnoha městech byli staří zkorumpovaní představitelé nahrazeni novými, kteří podléhali přímé volbě všech obyvatel města a byli kdykoli odvolatelní.

Vlna revoluce se přelila i do Egypta. Velice důležitým dnem pro tamější události byl 2. únor, kdy se policisté, kteří několik předchozích dnů vůbec nebyli v ulicích, objevili v civilu vyzbrojeni noži a kameny na koních a velbloudech a zaútočili na Náměstí Tahrír. A lidé na Tahríru útok odrazili a to fantastickým způsobem. Obsadili sídlo jedné cestovní kanceláře a každého zatčeného policistu v civilu vsadili do tohoto lidového vězení. Ten den zatkli 350 policistů, které později předali armádě.

Lidé zformovali obranné oddíly, lékařské oddíly, postavili na náměstí i provizorní kliniku. Zřídili kontrolní stanoviště a kontrolovali, zda na náměstí nepřicházejí tajní policisté. Ve všech oddílech byly také ženy, které bránily náměstí s kameny v rukou, pomáhaly zraněným a promlouvaly k tisícům posluchačů při projevech. Tím se Náměstí Tahrír stalo dalším příkladem demokracie zdola.

 

Egypt: od divokých stávek k revoluci

Za Mubarakovy vlády byly všechny stávky nelegální. Oficiální odbory byly jen prodloužením státního aparátu a žádný odpor nepřipouštěly. Stávkové hnutí tak vedli většinou mladí pracující, kteří byli ochotní jít do nelegálních stávek. V pozadí této vlny radikalizace stojí zrod politického odporu proti Mubarakovu režimu, který sahá někam k roku 2000, k demonstracím na podporu palestinské intifády. Egyptský režim totiž úzce spolupracoval s Izraelem na blokádě Pásma Gazy a stavěl se odmítavě k palestinské intifádě, povstání, které propuklo v roce 2001.

Po mnoha letech to byly první protesty, které v Egyptě poukazovaly na nesouhlas s režimem.

Dalším podobným momentem byly masové protesty proti útoku na Irák v letech 2002 a 2003 (Egypt jako věrný spojenec USA tehdy útok i okupaci podpořil). A konečně od roku 2004 vlna ilegálních stávek, okupací továren, dokonce i stávek v celých průmyslových oblastech. Nejslavnější byla stávka v roce 2006 v Mahalle, kde stávkovalo na 50 000 textilních dělníku.

Všechny tyto kroky vytvořily skupiny aktivistů mezi studenty a pracujícími, kteří formovali opoziční sítě. Když došlo k začátku revoluce, tyto sítě přivedly na náměstí Tahrír a na náměstí dalších měst statisíce lidí.

Stojí za to si všimnout, že v prvních dnech egyptské revoluce se nekonalo mnoho stávek. Důvodem bylo to, že vláda nechala podniky zavřít (možná právě kvůli obavám ze stávek). V každém případě jakmile se v únoru podniky opět otevřely, vlna stávek zaplavila Egypt. To byla příčina Mubarakova pádu. Navíc díky tomuto dlouholetému procesu vznikly nezávislé odborové organizace a svazy, které se nyní staví proti vládě vojenské rady.4

 

Svět se mění

Za posledních deset měsíců se svět hodně změnil. Kromě arabských revolucí a revolt v Egyptě, Tunisku, Libyi, Bahrajnu, Somálsku a nyní v Sýrii je třeba zmínit studentské nepokoje z konce minulého roku: protesty proti penzijní reformě ve Francii, studentské protesty v Británii. Po vlně arabských revolucí přišlo Španělsko a hnutí “Skutečnou demokracii teď”. Stále pokračuje boj o to, jak dopadne Řecko.

Ruku v ruce s tím jdou obavy o osud eurozóny, které nedávno vyjádřil bez skrupulí vlivný německý magazín Der Speigel. Na jeho titulní straně byl nadpis “Náhle a očekávaně”. Podtitul je “Nekrolog společné měny”. Krach eura by odstartoval obrovskou destabilizaci, ve které by se národní kapitály pokusily minimalizovat své ztráty na úkor sousedů. Ačkoli Německo nyní hospodářsky roste, je tento růst podmíněn odbytem v Číně. Jakmile se zastaví, zpětná vlna dorazí do Německa a díky jeho hospodářskému významu otřese celou EU.

Ačkoli se v ČR může často zdát, že se nic neděje, realita je mnohem dynamičtější. I proto je důležité, abychom si vzali poučení ze společného boje odborů a sociálních hnutí a vedli náš boj za skutečnou demokracii a sociální spravedlnost až do konce.

 

Jan Růžička, Jan Májíček

 

Text vznikl jako úvod k debatě „Odbory včera, dnes a zítra: Role, perspektivy a problémy v době krize a sociálních hnutí“, která se konala za účasti předsedy OS KOVO Josefa Středuly 22.června 2011 v sídle ČMKOS v Praze. Záznam debaty je ke shlédnutí na TV Solidarita (www.solidarita.tv)

1 Pullmann M.: Konec experimentu, Scriptorium 2011.

3 Ke vztahu sociálních médií a hnutí: http://www.isj.org.uk/?id=722.

4 K nezávislým odborům v Egpytě: http://menasolidaritynetwork.com/.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •