Přetiskujeme další kapitolu z analýzy minulého režimu, kterou vypracoval Tony Cliff ve své knize Státní kapitalismus v Rusku.
Článek 6 sovětské ústavy uvádí, že: „půda, voda, lesy, mlýny, továrny, doly, železnice, vodní a letecká doprava, komunikační prostředky, velké státem-provozované podniky (státní statky, strojně-traktorové stanice, atd.) a také základní obydlí ve městech a průmyslových lokalitách jsou majetkem státu, což znamená, že jsou bohatstvím všeho lidu.“
Velmi zvláštní je však na tom jedna věc. Jestliže lidé prostřednictvím státu vlastní bohatství celé země, tak proč ruský stát vynakládá tak velké úsilí, aby před nimi toto bohatství uchránil?
Zákon ze 7. srpna 1932, O ochraně majetku státních podniků, kolektivních farem, družstev a socialistických institucí říká, že: „krádeže majetku patřícího státu, kolchozům, družstvům a krádeže na železnici a vodních cestách mají být trestány smrtí zastřelením a konfiskací veškerého majetku. Budou-li shledány nějaké polehčující okolnosti, bude trest zmírněn na odnětí svobody na více než deset let a na konfiskaci veškerého majetku. Stalin pokřtil tento zákon na „základní kámen revoluční legislativy.“
Tento zákon byl jen málokdy uplatněn v případech drobných krádeží. Proto v dekretu o ochraně soukromého vlastnictví, který dne 4. června 1947 schválilo Presidium Nejvyššího sovětu SSSR, můžeme číst hned v prvním článku, že „krádež je skryté či otevřené přivlastnění si soukromého majetku občanů a trestá se pobytem v nápravném pracovním táboře po dobu pěti až šesti let. Krádež, jíž se dopustil zlodějský gang, nebo která byla spáchána již podruhé, bude potrestána uvězněním do pracovního tábora na dobu šest až deset let.“ Nutno dodat, že jakýkoli ohled na polehčující okolnosti při posuzování trestných činů odcizení majetku byl spíše zdánlivý než reálný.
Ve stejný den schválilo prezidium také dekret o zpronevěře státního a veřejného majetku, který zahrnoval následující články:
„1. Za krádež, přivlastnění, zneužití nebo jinou zpronevěru státního majetku je možné uložit trest v nápravném pracovním táboře na sedm až deset let a ve vážnějších případech konfiskací veškerého majetku.
2. Osoba, jež zpronevěřila státní majetek podruhé, osoba, jež se dopustila zpronevěry v rámci organizované skupiny, nebo jedná-li se o zpronevěru ve velkém měřítku, bude potrestána pobytem v nápravném pracovním táboře na deset až dvacet let, a bude jí konfiskován všechen majetek.
3. Osoba, jež se dopustila krádeže, odcizení, zneužití, nebo jiné zpronevěry majetku kolchozu, družstva nebo jiného veřejného majetku, bude potrestána pobytem v nápravném pracovním táboře po dobu pěti až osmi let, a ve vážnějších případech konfiskací všeho majetku.
4. Osoba, jež se podruhé dopustila zpronevěry majetku kolchozu, družstva, nebo jiného veřejného majetku, osoba, jež se dopustila zpronevěry v rámci organizované skupiny nebo gangu, nebo dopustila-li se zpronevěry ve velkém měřítku, bude potrestána pobytem v nápravném pracovním táboře po dobu osmi až dvaceti let, a konfiskací všeho majetku.“
O měsíc později vydalo Státní zastupitelství deset vzorových příkladů toho, jak mají být dekrety prováděny:
„1. Ve městě Saratov, V.F. Judin, který byl již v minulosti souzen za krádež… ukradl rybu z udírny. Dne 24.června 1947 byl Judin odsouzen k patnácti letům odnětí svobody v nápravně-pracovním táboře.
2. Dne 11. června 1947 elektrikář z tramvajových linek v Moskvě-Riazan – D.A. Kiselov ukradl z vagónu kožešinové zboží … Dne 24. června 1947, válečný tribunál v Moskvě-Riazan odsoudil D.V. Kiselova na deset let odnětí svobody v nápravných-pracovních táborech.
3. Ve městě Pavlov-Posad, v oblasti Moskvy, L.N. Markelov … ukradl oblečení z Pavlov-Posadské textilní továrny. Dne 20.června 1947 … byl Markelov odsouzen k osmi letům odnětí svobody v nápravných-pracovních táborech.
4. V okrese Rodnikov regionu Ivanov, YV Smirnov a VV Smirnov … ukradli 375 liber ovsa z kolchozu. Dne 26.června 1947 … byli oba odsouzeni k osmi letům odnětí svobody v nápravných-pracovních táborech.
5. V Moskvě v okrese Kirov byl zatčen šofér E.K. Smirnov za krádež 22 liber chleba z pekárny. Lidový soud… odsoudil E.K Smirnova k trestu odnětí svobody na sedm roků v nápravných-pracovních táborech.
6. V Saratov, EI Gordějev… ukradli několik výrobků ze skladu. Dne 21.června 1947 … Gordějev byl odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm roků v nápravných-pracovních táborech.
7. V Kujbyšev, ET Polubojarov ukradl cestujícímu z vlaku peněženku … Dne 4. července byl odsouzen k pěti rokům odnětí svobody v nápravných-pracovních táborech.
8. Dne 7. června 1947 na kazaňském kolchozním trhu W.E. Bukin vytrhl z ruky občanky Pustinské peníze … Dne 20.června 1947 … byl Bukin odsouzen k osmi letům odnětí svobody v nápravných-pracovních táborech.
9. Dne 6. června 1947 v okrese Kutuzovsk regionu Kujbyšev obci Subovka, A.A. Chubarkin a V.G. Morozov ukradli ze sklepa 88 liber brambor patřící občance Presnyjakové. Dne 17.června 1947 … byli oba odsouzeni k pěti letům pobytu v nápravných-pracovních táborech.
10. Dne 5. června 1947 v Moskvě … K.V. Greenwald, který byl již v minulosti souzen za krádež, využil nepřítomnosti své sousedky paní Kovalevové, vstoupil do jejího bytu a ukradl několik domácích spotřebičů … Greenwald byl odsouzen … na deset let vězení v nápravných-pracovních táborech.“
Tvrdost těchto sovětských zákonů silně kontrastuje s relativní shovívavostí, s níž jsou posuzovány vraždy, únosy a jiné násilné formy trestných činností. Je jasné, že ve stalinském Rusku má jednotlivec mnohem nižší hodnotu než majetek.
Tak trestní právo RSFSR stanoví, že:
„Článek 136. Je-li úkladná vražda spáchána: (a) na objednávku, ze žárlivosti (pokud se na ni nevztahuje článek 138), nebo z jiného důvodu, (b) osobou, která byla již v minulosti souzena za úkladnou vraždu, nebo z těžkého ublížení na zdraví (c) způsobem, který ohrožuje život mnoha lidí nebo způsobil extrémní utrpení oběti, (d), s cílem usnadnit nebo zamlčet některé jiné závažné trestné činnosti (e) osobou, která měla za svou oběť zvláštní odpovědnost, (f) tím, že využil bezmocného stavu oběti, bude tento čin potrestán odnětím svobody na dobu až deseti let.
Článek 137. Úkladná vražda, není-li spáchána v žádné ze situací uvedených v článku 136, bude potrestána odnětím svobody až na osm let.
Článek 138. Úkladná vražda, spáchána v afektu, jež byl vyvolán násilím nebo hrubými urážkami ze strany zemřelého, bude potrestána odnětím svobody až na pět let, nebo nucenými pracemi na dobu až jednoho roku.“
Uvedu i některé z dalších trestů stanovených za násilné trestné činy proti lidem:
„Článek 147. Protiprávné omezování cizí svobody za použití síly bude potrestáno odnětím svobody nebo nucenými pracemi na dobu až jednoho roku.
Omezování cizí svobody ohrožováním života nebo zdraví oběti bude potrestáno odnětím svobody na dobu až dvou let.
Článek 148. Bude-li zjištěno, že osoba, jež omezovala cizí svobodu, je duševně v pořádku a nebyla v afektu, bude potrestána odnětím svobody na dobu až tří let.
Článek 149. Únos, ukrývání nebo výměna cizího dítěte za peníze, z pomsty, nebo z jiných osobních důvodů, bude potrestána odnětím svobody na dobu až tří let.“
Tomuto náboženskému uctívání majetku jsou podřízeni i ti nejslabší členové společnosti – děti. Jak jsme viděli, maximální trest za únos dítěte, jsou pouhé tři roky odnětí svobody, zatímco trest, jež je vyměřen dítěti za krádež, je mnohem větší. Ačkoli stalinistické právo, při svých jednáních s mladistvými provinilci považuje děti od dvanácti let za zralé a plně odpovědné za své činy, v občanských záležitostech jsou považovány pouze za děti. Například kodex zákonů RSFSR o manželství, rodině a opatrovnictví říká: „opatrovníci jsou přidělováni nezletilým, kteří nedosáhli věku čtrnácti let.“ A opět: „Kurátoři jsou přidělováni nezletilým, kteří jsou ve věku mezi čtrnácti a osmnácti lety.“
A přesto byl 7. dubna 1935 vyhlášen zákon, který zrušil soudy pro mladistvé. „Z důvodu co nejrychlejší likvidace kriminality mezi nezletilými“ vydal „Ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů dekret, podle něhož: (1) Mladí lidé, ve věku od dvanácti let, chyceni během krádeže, násilí, zraňování, mrzačení, zabití, nebo při pokusu o vraždu, musí být postaveni před trestní soud a potrestáni v souladu se všemi články trestního zákona.“ Mladiství, jež ještě nedosáhli osmnácti let, nemohli být dříve odsouzeni k trestu smrti. Nyní byl článek 22, který toto ustanovení obsahuje, zrušen.
Tento zákon velmi brzy vstoupil v platnost. Svědčí o tom např. článek z časopisu Izvěstia z 29. května 1935, který psal, že za pouhé dva týdny odsoudil zvláštní tribunál až šedesát „mladých banditů“ k mnoha letům vězení. V některých případech byly soudci dokonce ještě tvrdší a mladí byli odsouzeni k trestu smrti. Tak, dva týdny po vyhlášení onoho strašného zákona proti mladistvým, odsoudil moskevský soud několik mladistvých za loupež ve vlaku k trestu smrti.
Oficiální zdůvodnění těchto brutálních opatření, a sice zdvojnásobení počtu případů trestné činnosti mladistvých v Moskvě v letech 1931 a 1934, rozhodně není dostatečné a určitě je v rozporu s legendou o „vítězství socialismu“ a o „šťastném a vzkvétajícím životě lidí.“
V roce 1940 byl zákon z roku 1935 rozšířen i na dvanáctileté (a starší) děti, kteří páchají činy ohrožující železniční dopravu, jako je uvolňování kolejnic, umisťování objektů na koleje a tak dále. Vyhláška z 31. května 1941 výslovně uvádí, že zákon z roku 1935 se vztahuje nejen na úmyslné trestné činy, ale také na trestné činy z nedbalosti.
Dne 15. června 1943 vláda nařídila zavedení zvláštních nápravných kolonií, spadajících pod NKVD, jež by byly určeny pro neodsouzené zadržované děti ve věku od 11 do 16 let, kteří se toulají, nebo se dopustili krádeží a podobných drobných přestupků. Je prokázáno, že se děti nalézají také v otrockých táborech pro dospělé. Dallin píše, že „Zakamenský tábor ve východní Sibiři má značný počet dětí z moskevského regionu. Mezi internovanými je tu mnoho chlapců a děvčat odsouzených za trestné činy. Ti zde pracují v dolech a okolních průmyslových zařízeních.“
Vše, co bylo řečeno výše, může sloužit jako nová ilustrace Marxova výroku: „Zákon, zrovna tak jako zločin (tj. boj izolovaného jednotlivce proti dominantním poměrům) nemají čistě subjektivní příčinu. Naopak, zločin vyrůstá z podmínek, jež vytváří vládnoucí moc.“ Ve stalinském Rusku vyplývá charakter trestných činností stejně jako tresty vyměřené pachatelům z podmínek, během kterých je člověk podřízen majetku a práce kapitálu. To je základní rozpor, jež za státního kapitalismu vytváří státní byrokracie.
Překlad: Víťa Lamač
