Nejpozději od včerejšího Mubarakova pádu se snaží středostavovští aktivisté přemluvit Egypťany, aby upustili od dalších demonstrací a vrátili se do práce. Ve jménu „vlastenectví“ prozpěvují jednu z nejabsurdnějších ukolébavek o „potřebě budovat nový Egypt“ a „nutnosti pracovat tvrději než kdykoliv předtím“.
Tito aktivisté chtějí, abychom věřili, že Mubarakovi generálové, kteří byli za posledních 30 let oporou diktatury, provedou nyní přechod k demokracii. Sice věřím, že vrchní velení egyptské armády, které každoročně dostává od USA 1,3 miliardy dolarů, bude strůjcem přechodu k „civilní“ vládě. Ale nemám žádné pochybnosti o tom, že půjde o vládu zaručující kontinuitu stávajícího systému, který se nikdy nedotkne armádních privilegií, zachová postavení armády jako rozhodčího institutu v politických otázkách (podobně jako např. v Turecku) a bude i nadále garantem zahraniční politiky USA v oblasti, včetně pochybné mírové smlouvy s apartheidním státem Izrael, bezpečné plavby námořních sil USA Suezským průplavem, pokračující války v Gaze a subvencovaných dodávek plynu do Izraele. „Civilní“ vláda není o tom, že její členové nenosí uniformu. Civilní vláda je takovou vládou, která bezpodmínečně sleduje požadavky a tužby egyptských obyvatel. A vidím jako nemožné, aby toho bylo dosaženo, či aby to vůbec připustila vojenská junta.
Armáda kontroluje Egypt od r. 1952. Její představitelé jsou součástí vládnoucí třídy. A i když jsou mnozí mladí vojáci a důstojníci našimi spojenci, neznamená to ještě, že můžeme okamžitě svěřit naše přesvědčení a víru do rukou generálů. Naopak, armádní velení by mělo být prošetřeno, abychom se dozvěděli o jeho napojení na byznys.
Na demonstracích se podílely všechny vrstvy společnosti. Na náměstí Tahrir jste mohli potkat děti egyptské elity vedle dělníků a středostavovské občany vedle chudých z měst. Mubarak tak sjednotil veškeré sociální třídy ve společnosti včetně širokého spektra buržoazie. Ale nezapomínejme, že režim se začal hroutit až tehdy, když před třemi dny vypukly masové protesty a když armáda musela Mubaraka nutit k rezignaci, protože systém stál před kolapsem.
Když začali stávkovat dělníci, byli někteří lidé překvapeni. Na to není co říct. Je to naprostá ignorace. Již v prosinci 2006 zahájili pracující stávkou v Mahalle nejdelší vlnu stávek od r. 1946. Za poslední tři roky probíhala každý den nějaké stávka, ať už v Káhiře či jinde. Stávky přitom nebyly jen ekonomické, ale měly i politický podtext. Není proto chybou pracujících, že se zprávy o nich ignorovaly.
Dělníci se na demonstracích podíleli od samého začátku. Kdo si např. myslíte, že byli demonstrující v Mahalle, Suezu a Kafr el-Dawwaru? Dělníci se do akcí zapojili jako „demonstranti“, a nikoli nutně jako „dělníci“, neorganizovali se tedy nezávisle. Ekonomiku zastavila vláda, když svým zákazem vycházení zavřela banky a obchody, a nikoli protestující. Šlo o kapitalistickou stávku, snažící se terorizovat egyptské obyvatelstvo. Teprve když se vláda snažila v neděli (6. 2.) vrátit zemi k „normálu“, vrátili se dělníci do továren, diskutovali nad vývojem a začali se organizovat jako hnutí.
Vlna dělnických stávek tohoto týdne (6. – 12. 2.) byla vedena kombinací ekonomických a politických požadavků. I když na některých místech pracující přímo nežádali pád režimu, užívali stejných sloganů jako protestující na náměstí Tahrir a v mnoha případech, přinejmenším v těch, o kterých jsem se dozvěděl, a věřím, že byly i jiné, sestavili seznamy politických požadavků, ve kterých solidarizovali s revolucí.
Tito pracující se nechystají jít brzy domů. Začali stávkovat, protože již nedokážou uživit své rodiny. Mubarakovo sesazení jim dodalo odvahu, a tak se teď nemohou vrátit ke svým dětem s tím, že jim armáda slibuje chleba a jejich práva až za kdoví kolik měsíců. Mnozí zaměstnanci začali požadovat vytvoření svobodných odborů, nezávislých na zkorumpované a státem vydržované egyptské Federaci odborových svazů.
Dnes (12. 2.) jsem dostal zprávu, že se protestů účastní tisíce zaměstnanců veřejné dopravy v el-Gabal el-Ahmar. Protestují pracovníci firmy Helwan Steel Mills a železniční technici pokračují v odstávce vlakových spojů. Tisíce protestujících má i firma el-Hawamdiya Sugar Factory. Zítra (13. 2.) začnou stávkovat zaměstnanci ropného průmyslu, kteří požadují ekonomické reformy, odstoupení ministra Sameha Fahmyho a zastavení dodávek plynu do Izraele. A další zprávy přicházejí z jiných průmyslových zón.
V této chvíli, kdy se zdá, že okupace náměstí Tahrir bude ukončena, je třeba přenést Tahrir do závodů. S tím, jak revoluce pokračuje, dochází zákonitě k třídní polarizaci. Musíme být proto ostražití. Neměli bychom se teď zastavit. Držíme klíče k osvobození celého regionu, nejen Egypta. Kupředu s permanentní revolucí, která posílí obyvatele této země přímou demokracií zdola.
Hossam el-Hamalawy,
novinář z naší sesterské organizace v Egyptě,
12. února 2011
Přeložil Zdeněk Jehlička
