V následujícím článku se zaměřuji na problematiku rasistických a neonacistických skupin či hnutí v obecné rovině. Problematika pravicového extremismu se z českého veřejného diskurzu v poslední době vytrácí, což považuji za chybu, a to zejména v souvislosti s politikou současné české vlády. Politika, kterou se tato vláda snaží prosazovat totiž dle mého názoru může zapříčinit, že se takovéto skupiny budou dále rozšiřovat (či dokonce mohou vznikat nové). V tomto článku jsem se tedy pokusil shromáždit to, jakým způsobem lze snížit inkorporaci nových či odchod starých členů z takovýchto skupin. K tomu mi posloužila zejména práce Tora Bjørga, který tyto fenomény sledoval ve Švédsku, Norsku, Finsku či Švýcarsku.
První kroky
Neonacistické a rasistické skupiny se obecně vyznačují vysokým množstvím násilných, rasistických a xenofobních útoků. Prvním krokem, jak jim v tom zabránit, je omezit přísun nových členů do takovýchto organizací. Současně je ovšem zapotřebí podpořit ty, kteří z takovýchto skupin chtějí odejít dříve, než někoho zraní, ale také předtím než se plně ztotožní s rasistickým viděním světa. V Norsku se tyto projekty začaly uskutečňovat již na přelomu let 1996-97. Odtud se později inspirovalo Švédsko, kde byly zaznamenány výborné výsledky. Ve Švédsku je počet neonacistů i nadále velmi vysoký, což vedlo k vytvoření skutečného hnutí (kolem 3000 aktivistů oproti 100-150 v Norsku). K tomu je pro Švédsko charakteristický také vysoký počet sympatizantů (těm chybí pouze krok k tomu, aby se stali členy). Nejvíce se zde připojují teenageři, ale průměrný věk členů je překvapivě vysoký. V Norsku je kariéra neonacisty poměrně krátká. Organizace jsou zde na nízkém stupni organizace, aktivity jsou slabé a časopisy na špatné úrovni. Ale i přes limitovanou velikost na národní úrovni se u nich často projevuje snaha ovládnout ulice ve vlastní komunitě.
Z výše uvedených charakteristik v obou zemích se jako klíčové faktory jeví věk a velikost skupin. Ty se mohou samozřejmě rozrůstat nebo upadat, nicméně úpadek se prakticky projevuje až po několika měsících či letech. Pro neonacistické skupiny je charakteristické přecházení mezi jednotlivými organizacemi (samozřejmě směrem od méně úspěšných k těm úspěšnějším). V České republice je výše uvedené schéma rovněž platné.
Neonacistické skupiny se obvykle prezentují násilím na etnických minoritách či politických odpůrcích. K zamezení této činnosti je v prvé řadě nutné uspořádávat protidemonstrace a informační kampaně. Tyto akce by měly směřovat k podpoře pozitivního přístupu společnosti vůči minoritám a zesilovat antirasistické postoje. Zároveň je ale nutné uvědomit si minimální efekt těchto akcí na mladší generaci, která se k těmto skupinám nejčastěji přidává. Žádná magická zbraň, která vyřeší problém rasistických skupin doposud neexistuje. Jako nejefektivnější nástroj se jeví dlouhodobá práce jejíž výsledky závisí na sociálním kontextu. K efektivnímu boji proti rasismu a xenofobii je zapotřebí široká sociální koordinace, ale také vytvoření koherentní národní strategie, což v České republice považuji za značně problematické (například kvůli tomu, že nejnovější brožura ministerstva vnitra o extremismu označuje red skins za pravicové extremisty atp.).
Na místní úrovni je v boji proti rasismu a neonacismu nutná koordinace mezi policií, sociálními subjekty, školami, mladou generací a nevládními organizacemi. Na státní úrovni je vhodné věnovat pozornost následujícím bodům:
- represivní prostředky (zákony proti rasismu a jejich efektivní implementace, činná policie)
- podpora obětí útoků (zabránit pronásledování, starat se o oběti, pomoci informovat)
- zlepšit veřejné povědomí o rasistickém násilí (politické manifesty, šíření informací, realizace kampaní, demonstrací, veřejných deklarací atp.)
- uvědomit si strukturální příčiny rasismu (marginalizace, nezaměstnanost, diskriminace atp.)
- snížení počtu a aktivit rasistických skupin (zamezit přijímání nových členů, snaha o uvolnění a rozdělení skupin)
Skupinová dimenze násilí
Většina útoků rasistických skupin je spáchána skupinově (charakteristické je vzájemné povzbuzování útočníků mezi sebou). Existuje značné množství skupin, které mají spíše charakter zločineckých gangů, většinou xenofobně orientovaných, ale bez ideologie či napojení na extremistické organizace. Tyto skupiny pak často fungují jako místo pro rekrutování členů pro neonacistické skupiny a další extrémně pravicová hnutí, ale také se mohou transformovat v pevně ideologicky založené organizace. Pro Českou republiku jsou asi nejcharakterističtější skupiny skinheadů s nacionalistickou nebo nacistickou orientací.
K pochopení rasistického násilí je vhodné rozlišovat motivační faktory. Ty jsou ve většině případů jiné než ideologické (získání pozornosti médií, snaha získat loajalitu příslušníků skupiny, prokázat před nimi mužnost či se chovat podle toho, jak očekávají). Většina rasistů je ovlivněna kombinací nepolitických motivů, xenofobních nálad a rasistických sloganů.
Abychom plně porozuměli tomu, jak je ovlivněn proces náboru a odchod aktivistů z rasistických a neonacistických skupin, je vhodné položit si několik otázek. Proč mladí lidé vstupují do rasistických skupin? Jaká je jejich motivace a jaké jsou okolnosti vstupu? Co se děje pokud se stanou součástí neonacistické scény? Proč se většina z nich časem od hnutí oprostí? Jaké jsou okolnosti a motivace?
Příčiny vstupu
Neonacistické a rasistické skupiny splňují některé základní sociální a psychologické potřeby mladých lidí. Jejich apel směřuje na různé typy osobností, které mohou vstoupit z různých důvodů nebo kombinace důvodů. Nejčastěji to jsou následující faktory:
1.) Ideologie a politika – nejčastěji do rasistických skupin vstupují lidé, kteří jsou rasisty a souhlasí s politikou hnutí.
2.) Provokace – u mladých častěji nepřátelství vůči jiným skupinám než ideologie nebo politika.
3.) Ochrana
4.) Snaha vybočit z mainstreamu – zvědavost, hledání vzrušení (testování vlastních limitů, vystavování se nebezpečným situacím), také častá kriminalita
5.) Násilí, zbraně a uniformy – některá individua primárně přitahují násilné a militaristické aspekty neonacistických skupin (bratři ve zbrani, kult svalů, mystika zbraní a uniforem). Některé militantní neonacistické skupiny poskytují sociální kontext ke kultivaci takovýchto zájmů. Toto je typické pro současné Rusko, kde probíhají v lesích intenzivní výcviky takovýchto skupin se skutečnými zbraněmi.1
6.) Pravicová vzpoura mladých – snaha šokovat, v českém prostředí hraje těmto subjektům do karet silný antikomunismus u mladších lidí.
7. ) Substituce rodiny – často kvůli špatným vztahům ve vlastní rodině, zejména s otcem, ale také například role kariérismu u rodičů a nedostatek času pro vlastní dítě, které se pak snaží upoutat jejich pozornost takovýmto způsobem. Starší aktivisté tohoto využívají k nalákání mladých lidí.
8.) Hledání přátel a komunity –– někteří lidé nemají přátele a nakonec to vyřeší tímto způsobem, neuspěli u jiných skupin a vstoupí do prvních dveří, které se jim otevřou. Prvotní akceptace je bez problémů, ale dostat se do vnitřního kruhu je těžší – často se to odvíjí od stupně agrese vůči ostatním lidem, odvahy při páchání trestných činů atp.
9.) Hledání identity a sociálního statusu –– bývá hlavní faktor vstupu do neonacistických skupin a týká se zejména osob, které svůj sociální status nezískali ve škole, práci, během sportovních aktivit a dalších sociálních činností. Tím, že do takovéto skupiny vstoupí se snaží získat respekt díky odstrašujícímu image. Respekt majority se také snaží získat útoky na imigranty či etnické menšiny.
Wilhelm Heitmeyer popisuje proces individualizace v moderním sociálním a ekonomickém systému poněkud obecnější formou. Dle jeho výkladu dosáhneme sociálního statusu a identity prostřednictvím osobního úsilí, přičemž riziko selhání je poměrně vysoké a to zejména v době sociální a ekonomické krize, vyšší nezaměstnanosti atp.2 Mnoho mladých lidí pak definuje svou identitu na základě rasy nebo národnosti, tyto charakteristiky se dají samozřejmě osvojit snazším způsobem než jiné dosažené statusy (sportovec, modelář, zahrádkář ). Nejběžnější způsob spojení s rasistickými skupinami je přímý kontakt skrz přátele a nebo starší členy rasistických skupin. Dívky se zapojují převážně jako přítelkyně mužů, kteří v těchto skupinách již jsou. Rasistické skupiny také dále rozvíjí vlastní média – webové stránky, časopisy, hudební CD atp.
Budování komunity a pálení mostů
Co se děje s nováčky poté co do takovýchto skupin vstoupí? Valná většina z nich se ze začátku „potuluje kolem“ a většinou zjišťuje, že to není to co právě hledali. Poté se snaží najít vzrušení jinde. Pokud se toto stane v krátkém časovém úseku, obvykle to bývá bez problémů. Samozřejmě existují i jiné zkušenosti. Nováčci podstupují dva paralelní a vzájemně se ovlivňující procesy – jednak inkluzi a socializaci do stigmatizované komunity, ale souběžně přetrhávají pouta s „normální“3komunitou mimo skupinu. Čím dále tyto procesy postoupí, tím je pak těžší takovouto komunitu opustit.
Nováčci se nejdříve učí, jak si najít místo v „rodině“. Důležité přitom je získat jakýsi pocit bezpečnostního uvědomění – naučit se „držet jazyk za zuby“, být opatrný, co říkat v telefonu, co psát v e-mailech nebo v jakých částech města se bezpečně pohybovat. Jsou zde patrné prvky realismu, ale zároveň možné paranoii mezi členy, kdy vzniká pronikavý pocit toho, že je příslušníkem malé skupiny obklopené nepřáteli. To může posílit soudržnost a loajalitu v rámci skupiny, ale zároveň může docházet i k opačnému jevu, kdy podezření z infiltrace takovéto skupiny vytváří atmosféru nedůvěry. O loajalitě nových členů se tak často pochybuje, ale není výjimkou, že za zrádce jsou označeni i starší členové.
Dříve či později získají noví členové zkušenosti z násilných konfrontací (ať už s antifašisty, policií, cizinci či etnickými menšinami). Vítězství je pak považováno za zdroj sdílené pýchy, porážka pak vyvolá nárůst nenávisti vůči nepřátelům. V obou případech je samozřejmě možný nárůst násilí – vítězství k tomu může povzbudit, porážka zase vyprovokovat. Každopádně fundamentální proces, kterým jedinec prochází když vstoupí do nějaké rasistické skupiny je socializace a budování pout v nové „rodině“. Současně probíhá také proces, kdy se tito jedinci vzdalují od „normální“ společnosti stejně jako od rodiny či bývalých přátel (pokud vůbec nějací byli). Velká část společnosti je stigmatizuje a považuje za opovrženíhodné rasisty a neonacisty (kéž by se to dalo říct i v případě našeho státu).
Důvody k opuštění skupiny
Nejčastějším důvodem odchodu členů z rasistických skupin je snaha začít „normální“ život. Jaké faktory je k tomu vedou? V následující části textu se pokusme systematizovat ty nejčastější. Podstatné je, že to ve většině bývá kombinace několika faktorů dohromady. Podstatné je rozlišit dvě kategorie – tou první jsou negativní síly a okolnosti, které takovéto sociální prostředí činí neatraktivní a nepříjemné. Druhou kategorií jsou poté okolnosti, které dané osobě připadají jako užitečná alternativa. V rámci první kategorie jsou nejpodstatnější následující body:
1.) negativní sociální sankce – ti, kteří se snaží připojit, by to měli znovu zvážit. Mohou tak narušit vztahy ve vlastní rodině, zapříčinit sociální izolaci vlastní osoby. Díky podstatě skupiny mohou čelit trestnímu stíhání, útokům antifašistů atd. Takovéto sankce působí efektivnějším způsobem na nové členy, kteří ještě nemají ke skupině silné pouto a zároveň nezničili své vztahy s většinovou společností. Některé tyto negativní jevy (především označení za rasistu či neonacistu) mohou mít také neúmyslný efekt toho, že noví rekruti do této skupiny vstoupí rychleji, a tím pak klesá šance na to, že ze skupiny odejdou (i když by tak třeba sami učinili)
2.) ztráta víry v ideologii a politiku skupiny nebo hnutí – zjistí sami, že bojovali za špatnou věc v morální i v politické rovině, ale spíše se stává, že se toto děje až poté, co ze skupiny odejdou.
3.) věci zašly příliš daleko – myšleno zejména v souvislosti s násilím (obava o vlastní život či další eskalace násilí).
4.) deziluze – v souvislosti s vnitřním fungováním a aktivitou skupin (bezduchá konzumace alkoholu a přemíra násilí namísto politické aktivity). Tento bod může také souviset s nedostatkem loajality uvnitř skupiny a zjištěním, že „kamarádství“ jako centrální hodnota uvnitř vlastně neexistuje. Souvislost můžeme najít i s onou paranoiou o které jsme již hovořili v jiné části textu.
5.) ztráta důvěry, statusu, pozice uvnitř skupiny – většina mladších skupin nemá formální hierarchii, ale jsou spíše zaměřeny na status uvnitř skupiny, což samotné členy činí zranitelnými. Pokud reputace skupiny upadá, pravděpodobnost odchodu se zvyšuje.
6.) vyčerpání a nezvládnutí tlaku – nejistota a život v napětí díky násilnému stylu života. Někteří jedinci ovšem tento tlak zvládají po mnoho let, aniž by emocionálně vyhořeli.
V rámci druhé kategorie, tedy okolností, které dané osobě připadají jako užitečná alternativa je nejpodstatnější následující:
1.) život ve stigmatizované neonacistické či rasistické skupině může vytvářet touhu po svobodě „normálního“ života – atraktivita normálu s možností relaxu, bez toho aniž by zkoumali kdo je zrádce, kde je nepřítel, bez obav z násilí, stigmatizace a izolace
2.) dospěli k tomu, že jsou na tuto činnost příliš staří – méně energie, nepotřebují tolik vzrušení. K tomuto má výbornou pointu Katrine Fangenová. Ta uvádí, že většina rasistických aktivistů v těchto skupinách po dosažení 20 let začne přemýšlet o budoucnosti a třeba i o kariéře, nicméně k tomu, aby scénu skutečně opustili, je také zapotřebí mít nějakou alternativu do budoucna a značná část z nich ji prostě nemá.
3.) mladí aktivisté se často obávají toho, že jsou veřejně označeni za neonacisty – toto jim může ohrozit například pozici v zaměstnání (pokud nějakou práci mají) a nebo nějakou perspektivu zaměstnání do budoucna.
4.) jeden z nejčastějších důvodů k opuštění neonacistické či rasistické skupiny je snaha založit rodinu, což přináší novou zodpovědnost vůči dítěti – zejména v případech, kdy je partnerem někdo mimo skupinu – odtud pak pramení jiné životní priority.
Faktory bránící v odchodu z rasistické skupiny
Jak už to bývá, existují také dostatečně silné faktory, které nemotivují členy těchto skupin k tomu, aby z nich odešli.
1.) silná pouta mezi členy, substituce rodiny – i když jedinec ztrácí víru v jejich ideologii, tyto faktory mohou být pro někoho natolik silné, aby v dané skupině zůstal
2.) obava z negativních sankcí ze strany skupiny – označení za odpadlíka a zrádce, hrozba násilí. Toto obecně platí spíše pro starší členy, čím jsou aktivisté ve skupině kratší dobu, tím snazší je odejít. Starší členové mají přeci jen více informací o členech a aktivitách dané skupiny a odtud pramení obava z bezpečnostního rizika.
3.) ztráta ochrany proti bývalým nepřátelům – samozřejmě, že lidé z etnických menšin nebo antifašistických skupin si často nemohou být jisti tím, že daný člověk odchod myslí vážně, proto ho mohou napadnout.
4.) není kam jít – často díky tomu, že dřívější vztahy v rámci rodiny nebo s přáteli jsou v troskách. Bez morální podpory a ochrany pak existuje riziko, že se takto octne v sociálním vakuu. Z výpovědí mnoha bývalých neonacistů je patrné, že svůj nový život někteří charakterizovali jako osamělý a cítili se sociálně izolovaní – toto je může znovu dostat na neonacistickou scénu.
5.) pocit, že pracovní kariéra je v troskách – hlavně u osob, které jsou veřejně známí neonacisté.
Možnosti odchodu
Příslušníci rasistických skupin se většinou rozhodují zůstat, protože i když o odchodu přemýšlejí, nevidí žádné alternativy, nebo pro ně nejsou atraktivní. Zde jsou k dispozici tři nejčastější varianty:<
1.) nejvíce užívanou strategií je přímé a veřejné rozvázání kontaktu s rasistickým hnutím tím, že se člen vzdá postojů a ideologie, kterou tato organizace zastává. To znamená přímou konfrontaci se skupinou, ze které odchází, a totální změnu životního stylu a hodnot, což přináší vysoké bezpečnostní riziko. Tuto formu většinou využívají výše postavení aktivisté, jejichž odchod byl jen otázkou času s ohledem na jejich spory uvnitř skupiny. Tito aktivisté mají méně možností k odchodu, protože jsou veřejně známí.
2.) další aktivisté se mohou rozejít více či méně veřejně – (právě díky faktorům popsaných výše – možná zruinovaná kariéra, nesouhlas se směřováním skupiny atp., ale také například odsouzení ze strany rodiny), ale bez toho aniž by se vzdali ideologie nebo politiky hnutí jako takového. Odtud pak pro danou osobu pramení několik rizik, zejména to, že ho odsoudí úplně všichni.
3.) poslední jsou členové, kteří nejsou veřejně známí jako rasisté či neonacisté. Ti mají největší šanci na plnou resocializaci, ale pořád „se to s nimi může táhnout“, zejména když někdo v budoucnosti upozorní na jejich činnost.
Dan Jakubec
1 V této souvislosti doporučuji britský dokument dostupný na: http://www.youtube.com/watch?v=IuOVgx3Zh6E&feature=related
2 Ostatně v historické perspektivě je tato premisa doložitelná například nástupem nacismu v Německu. V českém prostředí jsou pak rasistická a neonacistická hnutí úspěšnější v severních Čechách, na Ostravsku či Kladensku.
3 Slovem „normální“ mám samozřejmě namysli většinovou společnost, ta má ovšem k normálnosti leckdy daleko – viz. vliv médií, nedostateční znalosti atd.
