Promýšlet (listopadovou) revoluci

17.listopad 1989

Jsou události symbolicky nastartované děním na Národní třídě argumentem pouze tržních politik, nebo je otázkou času, kdy falešně vzývané revoluční jádro bude rekonstruováno? – Nostalgie ve službách přítomného režimu. – Proč jsou dějinné tragédie ironizovány fraškami? – Od státního kapitalismu ke kapitalismu západního střihu. – Anebo pokus o typologii falešných výkladů revoluce.

Pro nezanedbatelnou část radikálně levicové scény u nás, nebo alespoň scény, která si tak nechá říkat, je vztah k listopadovému dění nejednou vztahem traumatickým. Bohužel – s příznaky tohoto traumatu se potýkáme i v kruzích nám bezprostředně blízkých, neřku-li u nás samých. Věc můžeme odstupňovat:

Úvodem: Nostalgie

V určité krajní poloze se setkáme s tzv. „komunisty“, kteří budou Listopad interpretovat jednoduše jako zradu – „zradu na dělnickém hnutí“, nebo v horším případě, kdy máme co do činění s nacionalistickým pnutím na levici, „zradu na národu“. Jakkoli odsuzujeme tuto starobní pozici a s těmito laudates tempori acti budeme hledat společnou řeč jen stěží, neměli bychom přehlížet jisté (i)racionální opodstatnění této výhrady proti Listopadu. Žižek v knize Mluvil tu někdo o totalitarismu?1 mluví o dvojznačnosti předlistopadové, tj. stalinistické a post-stalinské ideologie, tkvící ve schopnosti těchto falešných vědomí udržovat radikální emancipaci při domnělém životě jako mýtus. Jinak řečeno, těmto ideologiím se dlouho dařilo předstírat nepřerušenou přítomnost původního revolučního impulzu. Vysvětluje-li Žižek vnitrozemní fungování ideologie, Badiou ve Svatém Pavlu ukazuje na její mezinárodní funkci, která nám připomíná šiky západních intelektuálů sympatizujících se sovětským stalinismem (viz dále Žižka citujícího Kanta); Badiou říká: sovětský socialismus, navzdory své hrůzné realitě, představoval krajně paradoxně určité „osvobozené území“ vůči kapitalismu. Mnozí lidé se tedy nemohou zbavit temného pocitu, že např. spolu s explicitním policejním útlakem přišli i o jistou „metafyzickou“ rovinu minulého režimu, na níž nevědomě lpěli. Tyto nostalgické reakce se stupňují v dobách nezastírané krize, kdy se obnovují nezacelené rány po ztracené ideologické kontinuitě.

Exkurz I: Restaurace kapitalismu?

Je však pád východního bloku objektivním trnem v oku levicovému myšlení? Vyvrátila nezpochybnitelně katastrofální sovětská zkušenost historický materialismus? V očích západní krajní levice, jež svoji pozici hájila a uhájila navzdory nepřetržité vnitrozemní ostrakizaci, se minulý režim jevil jako degenerace emancipačního hnutí – degenerace, kterážto se odehrála desítky let před sociálně zcela legitimní eskalací masové nespokojenosti i v podobě listopadového povstání. Tony Cliff již roku 1955 představil svoji teorii státního kapitalismu, jež kladla sovětský režim vedle kapitalismu nikoli jako alternativu, ale jako brutální, a tedy kapitalismu vlastní variantu.2 – Měli-li bychom však dohledávat kořeny kritiky sovětského experimentu, není bez zajímavosti, že Stát a revoluce, dílo, jež se dnes nejednou nesprávně čte jako proroctví poříjnového dění, a tedy cesty k „totalitarismu“, je plné vědomých předzvěstí možných špatných konců. Vždyť leitmotivem této komentované kompilace z názorů marxistů na stát je obava z převrácení celého revolučního procesu ve svůj opak; jedině proto se zde vypočítávají tvrdá preventivní opatření proti byrokratizaci správy – budoucí Achillova pata sovětského režimu, nám dnes nikoli nepovědomá, je zde překvapivě bděle předjímána. Když tedy naši weberiáni s domněním vtipnosti oprašují vcelku nenapadnutelný Weberův postřeh k dění v Rusku, že totiž Strana bude nucena substituovat trh, což se neskončí než katastrofou, možná by se měli podvolit četbě Státu a revoluce, aby shledali, že tohoto naplněného rizika si byl v předstihu vědom samotný architekt VŘSR. Opakují-li dnešní teoretici, že jedině radikální levice je s to podat věrohodnou analýzu tragického vyústění sovětského experimentu, jistě mají na mysli právě toto podloží: bezohledná (sebe)kritika vězí v základech marxismu.

Jak řečeno svrchu, pro Cliffa bylo chování sovětského státu chováním kapitalisty. Převedeme-li tuto exaktně pronikavou analýzu na sovětské satelity, musíme se vzdát představy, že např. na českém území byl restaurován kapitalismus; bude se spíše zdát, že proběhla nanejvýš transformace jedné odrůdy kapitalismu v druhou – té státní v tu „standardní“.

Přičemž není nutno tajit, že v očích Badioua, jímž se ještě budeme zaobírat, nebo autorů jakými jsou Hardt a Negri státní kapitalismus nebude nutným výkladem kolapsu minulého režimu. Badiouovi je sovětská zkušenost, jakkoli to na první slyšení zavání cynismem, prostě úvodním a nezdárným pokusem. Hardt a Negri nálepku „socialismus“ minulému režimu přiznávají s výhradou, že tento dějinně nadobro vyhořel, aby mohli, a v tom jsou s Badiouem zajedno, projektovat nový komunismus ve změněných historických podmínkách a okolnostech.3 Ten, který by považoval tyto nuance za „pouhé“ dílo odlišného užívání jazyka, a tedy matení pojmů, by jistě měl svůj díl pravdy; nicméně není vyloučeno určité napětí mezi tradičním cliffovským chápáním státního kapitalismu a autory nového komunismu. Toto napětí však nemusí být dáno ničím jiným než rozdílností autory zvolených oborových pohledů.

Exkurz II: Fetiš revoluce?

Na setkání při debatě o krizi sociálních hnutí to před prázdninami svým paradoxním postřehem vystihnul Marek Hrubec: někdejší revoluční studenti, dnes nezřídka slušně, někdy dokonce na základě svého někdejšího „revolučního angažmá“ zajištění čtyřicátníci, o revoluci nechtějí slyšet ani slovo.4 S revolucí jakožto mezním politickým nástrojem dnes vážně operuje málokdo; ani srdceryvných doznání marxistů zříkajících se své revolučnosti nebylo málo. V rámci poslaneckého klubu Strany evropské levice bychom na k podvratné činnosti vybízející kroužek narazili také stěží. Co z revoluce zbylo, bývá tu otevřeně, tu skrytě přičítáno dlouhé řadě levicových fantasmat; co na tom, že jednomu takovému přeludu vděčíme za pád údajně „levicového režimu“. Namítá se, a to i přes stupňující se krachy této doktríny (Kodaň, …), že vše lze řešit reformou, to jest domluvou a bez násilí. Nakonec není zatěžko uvěřit, že o revoluci mohou mluvit výhradně ti, již její možné dopady náležitě nepromysleli a slušelo by jim tedy něco kritičnosti.

Ohlédneme-li se však nazpět, zjistíme, že i zde se autentický marxismus držel bezohledné kritiky coby svého mateřského znamení. Marx, jehož ostatně nejlépe charakterizuje výrok „nejsem marxistou“, si o revolucích nevytvářel sebemenší iluze, jakkoli se nikdy nepovyšoval nad jejich hybatele pro jejich naivitu. Měli bychom si Marxovu pozici neustále připomínat, chystáme-li se při sledování záběrů plného Václavského náměstí vyslovit katastrofální větu: „To jste netušili, že voláte po návratu kapitálu?“ Marxovi by taková reakce byla arogantní. – Způsob, jakým Marx účtoval s vyhořelými revolucemi, záležel v něčem jiném, v tom, co bychom si mohli doložit parafrází úvodních slov 18. brumairu: Hegel sice správně postřehl, že dějiny mají premiéru a reprízu, ale opomenul dodat, že premiéra je zpravidla tragédií, repríza fraškou. (V doslovu z amerického vydání knihy bude o století později – zcela v duchu deklarované zaryté kritiky – doplněn i Marx, a sice Marcusem, který dodá, že dějinná fraška může mít tragičtější dopady nežli původní tragédie.) – Jako tragickou dějinnou událost Marx chápe např. právě Francouzskou revoluci, úlohu frašky pak zastaly revoluce následné, jež se ducha revoluce z r. 1789 snažily křísit, což explicité dokazuje na první pohled spíše úsměvný zvyk obnovovat jakobíny navržený revoluční kalendář. (Tuším, že naposledy tak učinila Pařížská komuna; ale o předávání štafety svědčí mnohé jiné případy, tak např. podobně byla ve dnech bezprostředně po vypuknutí ruské revoluce zpívána francouzská Marseillaisa.) Tedy:

Řečeno poněkud nepřípadně romanticky s Máchou, nemáme tu co do činění se snem nepřespaným, tj. konkrétně – se snem nepřespané revoluce, která možná není ničím jiným než poetičtějším výrazem pro permanentní revoluci, již by neškodilo na jiném místě přímo konfrontovat s imperativem – je třeba se vystříhat fraškovitého opakování historické tragédie –, který si stanovujeme nad čtením Marxe? Je-li již v Marxovi něco Freuda, jak o tom přesvědčila důkladná četba kapitoly o zbožním fetišismu z Kapitálu příslušníky frankfurtské školy, bylo by lze případnou snovou, a tedy nostalgickou povahu revoluce kritizovat již na tomto nulovém stupni Marxových spisů. Konečně nebyl to nikdo jiný než Marx, kdo na základě zmíněného zdůrazňoval, a vězelo v tom jeho krédo, že revoluce XIX. století nemůže čerpat svou poezii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti. Nemůže jakožto revoluce XIX. století začít dříve, dokud neskoncuje s veškerou pověrčivou úctou k minulosti. Dřívější revoluce potřebovaly vzpomínky ze světových dějin, aby v sobě přehlušily svůj vlastní obsah. Revoluce XIX. století musí nechat mrtvé pohřbívat své mrtvé, aby si sama ujasnila vlastní obsah.“ (kurzíva LM) Tedy absolutní modernost jako prevence proti frašce čerpající svou náplň ze vzpomínek na tragédii.

Exemplum: Inventura demokracie?

Jaký je tedy rozdíl mezi fraškou a tím, co si z Badioua vykládáme jako autentické vztahování se subjektu k Události, a lze se vůbec v dějinách vyhnout fraškovité repríze, přetrvává-li něco jako původní volání revoluce? Ve frašce toho není obsahově mnoho původního, je žánrem co do původu sekundárním a klasicistně vzato nízkým, a je tedy namnoze pouhou pokřiveninou, prostitutkou v hávu tragické Události, nebo zase zoufalým pokusem o restaurování původních tragických kulis s vírou, že ještě jednou a lépe bude lze využít dávné dějinné konstelace – nazvěme to retrospektivním oportunismem. Projevy tohoto hledání ztraceného času, této nostalgie par excellence nemusí být ani zdaleka, jak by se na první pohled mohlo zdát, jenom pasivní – Inventura demokracie, jež byla ukázkou marxovské frašky přímo učebnicovou, byla oproti tomu, alespoň co se elitního kruhu jejích pořadatelů týče, přímo hyperaktivní nostalgickou akcí. Nostalgie zde prokázala svoji generační mobilitu. Pro zopakování dění před rokem: Poměřoval se stav české „demokracie“ s jejími proklamacemi v listopadových dnech. O podhoubí takové iniciativy se ale ve skutečnosti postarala rostoucí masová nedůvěra ve standardní parlamentně demokratické procedury; krize demokracie na Západě, jejíž vyústění zažehnal pád železné opony – vždyť polovina světa začala kopírovat způsob západního života, což lichotí a upevňuje –, jako by měla ze setrvačnosti, tedy po tzv. ekonomické transformaci dospět i k východním břehům. Inventura demokracie, jejíž veškerá provolání byla tak dokonale prosáknuta starými, již nadobro otřepanými a doufejme prohlédnutými klišé, tuto historicky proměněnou skutečnost zákonitě nemohla registrovat – právě proto, že byla fraškou. Ironie dějin, jak ještě uvidíme, záleží v tom, že není registrována těmi, jichž se týká.

Jak by ale vypadala autentická aktualizace Listopadu, již by bylo lze postavit do opozice třeba Inventuře? Jak řečeno, důvěra společnosti v demokracii je nahlodána – nanejvýš se ještě naposledy nechala nachytat u voleb stranou, jež slibovala rozmetat korupci –, proto lidé nikoli zcela výjimečně začínají dokonce pochybovat o validnosti a oprávněnosti vývoje v posledních dvaceti letech. Na tomto místě je snadné s naprostou jistotou předvídat či přímo improvizovaně domýšlet odpovědi ve věcech života a smrti demokracie nejpověřenější Havlovy moralizující kliky (HMK), jež byla spolehlivou múzou i našim iniciátorům Inventury, neboť je vždy něčím hluboce a patricijsky mravokárným, opisujícím zaručeně působivou elipsu spásného strašení a pohoršeného úděsu. Náš mravokárný dorost navíc tentokrát exprezident předem zaštítil eugenikou nezastřeně inspirovanou teorií o tom, že je třeba vyčkat, až vymřou generace „komunismem“ stižené, abychom nepoeticky přepsali jeho rozhovor; zase se jednou potvrdilo, že mravokárce je skutečným vývojovým předchůdcem sociálního inženýra. (Ten rozpor! Mladí vzývají listopadové proklamace prosáknuti nostalgií zděděnou po těch, jejichž nepřítomnost prý jednou zaručí tuplovanou demokracii!) Namísto toho by si autentická aktualizace listopadové Události – a tedy badiouovské vztažení se subjektu k historickému momentu – vzala z fakt svědčících o klesající důvěře v demokracii jiné ponaučení a nastoupila by snad cestu směrem k hnutí, které by z Listopadu přebralo to nejživotnější a dnes nejvíce postrádané: potenci svrhnout zahnívající a destruktivní režim – to by znamenalo skutečně „pokračovat“ ve šlépějích studentů z Národní třídy, které následovala společnost. Přičemž se nedejme mást mýtem sametové revoluce, jehož výkladový rámec vytěsňuje nutně násilnou skutečnost, jež je právoplatnou přirozeností jakéhokoli lidového povstání. Takový čin však v éře poslední fáze globalizace kapitálu není dovoleno opětovně uvažovat v národních měřítcích – nebyl by realizovatelným, ale potřebujeme, jak letos opakovali účastníci sociálního fóra5, globální hnutí odporu, které se však v českém a jiném kontextu může částečně napájet z právě popisovaného událostního zdroje.

Intermezzo: Revoluce srdcí lidských?

Viděli jsme, že marxismus minimalizuje své neuralgické body s ambicí jejich úplného anulování, čehož dosahuje nevybíravou a před vlastními traumaty se nezastavující kritikou. A přesně tento k revolucím bezohledně kritický kurz ve velkém provozují i soudobí teoretici. Již omílaný Žižek, v dosud nepřeložené knize In Defense of Lost Causes, neváhá uvažovat o Kantově známé charakteristice Francouzské revoluce, již by pohodlnější marxista obešel velikým obloukem, neb není zrovna oslavou revoluce: dle Žižka Kant postřehuje určitý etický paradox tkvící v tom, že revoluce, byť i stupňovala všeobecné utrpení navzdory proklamovanému rozšiřování blahobytu, vyvolala určité celoevropské nadšení, zrodila neutuchajícího ducha. Nelze předpokládat, že se v době vznikání Cesty demokracie nad Masarykem vznášel tentýž kantovský duch? Vždyť zde čteme: „Jestliže komunismus přinese lepší typ celkový než kapitalismus, lidé jej přijmou bez váhání. Slušní a vzdělaní socialisté přijmou jej i tenkrát, když ani celkový byt společnosti valně nezlepší, ba snad i zhorší, jen když zabezpečí větší spravedlnost a když zmírní sociální protivy dnešní společnosti.“ (kurzíva LM) Tedy co bylo řečeno Kantem o Francouzské revoluci, přenáší Masaryk mimoděk na revoluci bolševickou. Jaký jiný nežli etický rozměr totiž tento komunismus musí mít, je-li připuštěno, že materiálně společnosti nepřilepší? Tedy ironicky řečeno, historický materialismus předpověděl nemateriální komunismus? Velmi příznačně si toto místo vybaví s Masarykem coby kritikem bolševismu jinak slovo nesdílející Neumann – ve 30. letech prototyp kovaného soudruha, jehož stalinské pronásledování avantgardy Teige prozíravě přirovnává k počínání henleinovců – v otevřeně anti-avantgardistické sbírce Srdce a mračna, v oddílu Poděkování Sovětskému svazu. Příznačnou je zde právě ironie, již máme sklon prohlásit za nejvyšší dějinný zákon, jemuž se často podřizujeme s pochybným nebo nijakým vědomím, jako tomu bylo v případě Masaryka a Neumanna – v okamžiku, kdy se k sobě přiblíží jedinci, jejichž pozice jsou nebo byly jinak protichůdné, bychom měli zbystřit, neboť máme co do činění s Ironií.

V Masarykově monografii Karel Havlíček, ve které Havlíček promlouvá jen tam, kde může podpořit Masarykův výklad národní otázky, a kniha je tedy více politickým programem než klasickou monografií – dnes by za takové počínání nebohého profesora zepsuli a toto postojově autentické vztahování se k historické osobě by bylo nazváno uzurpací –, Masaryk domýšlí proslulou revoluci srdcí lidských, jež má představovat evoluční předstupeň k revoluci hmotné. Ještě ani nemusíme prohlédnout čertovo kopýtko tohoto po Listopadu znovu rozšířeného klišé, aby nám v pozadí podezřele zazněla v souvislosti s Havlem diskutovaná politika nepolitická – nikoli nesprávně, neboť i s tímto pojmem se doslova v Masarykově práci setkáváme, a je škoda, že přelud nepolitické politiky – tedy mýtus o jednání konajícím mimo „prohnilou“ politiku – nebývá až k Masarykovi vždy stopován. Imateriální revoluce a nepolitická politika jsou totiž spojenými ideologickými nádobami. – Vzpomeneme-li Marxovu slavnou a osudnou pasáž z předmluvy Ke kritice politické ekonomie, znovu a ostře spatříme černou můru marxistického myšlení, které se pro zjednodušení přezdívalo ekonomický primát. Marx zde samozřejmě užívá své nevinné metafory o základně a nadstavbě: „Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří hospodářskou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí.“ (kurzíva LM) Britský kulturní materialista Raymond Williams měl co dělat (dále viz pozn. M. Hausera6), aby vysvětlil, v jakém směru bylo katastrofálním tuto Marxovu metaforu, ostatně jejím autorem dále nerozvíjenou, vykládat dogmaticky. Pokroucený sovětský marxismus v ní nikoli oprávněně nacházel argumenty pro svá tažení proti autonomii umění a formalismu. – Chceme-li tedy jakožto historičtí materialisté odmítnout revoluci srdcí lidských jako idealistický fantas, jako výklad dnes tolik sílícího duchovně anti-systémového proudu, jako přehlížení materiální povahy revoluce, popřít tuto koncepci jako falešnou interpretaci např. listopadového dění spolu s příbuznými báchorkami o nepolitické politice, neměli bychom budit déjà vu podrážděné reakce vlastní našim předkům, která se napájela z Léthé základny a nadstavby, tedy vystříhat se zjednodušením na způsob: „Je tomu přece naopak, nejdříve potřebujeme materiální revoluci a až potom dojde k proměně lidského vědomí, lidských srdcí.“ Pochopitelně bude mít materialista k tomuto tvrzení blíže, je třeba si však uvědomit, že taková odpověď představuje pouze zrcadlové zjednodušení k revoluci srdcí lidských, pročež bychom se měli pokusit povznést nad touto zdánlivě protichůdnou dvojicí, jejímž oběma členům je vlastní oktrojování revoluce jako takové (opět Ironie). Namísto toho, a není to žádna zlatá střední cesta, lze riskovat větu, že revoluce, jakožto masové hnutí zdola, již o jistém pohnutí srdcí lidských, a tedy o částečné destrukci ideologické „nadstavby“ svědčí.

Masarykovi však neupřeme, že by na tak fungující prevenci vůči revolučním tužbám kdejaký „sociálnědemokratický šosák“ té doby nepřipadl; dopracoval se pochybné pozice Kautského sice s prodlevou, ale zato originálně. (Gentlemansky uzávorkujme, že Masarykovo myšlení nepředstavuje ucelenou teorii – konstatuje-li v jiném slavném výroku, že demokracii bychom měli, tož potřebujeme ještě demokraty, je na moment bezděčně vulgárním materialistou: dle tohoto k revoluci srdcí lidských kontradiktorního výroku mají institucionální rámce – demokracie – předcházet proměně srdcí lidských na ta „demokratická“.) Rovněž není povoleno připomínat si zde někdejší Havlovu rozlučkovou „srdeční revoluci“, kdy neonová konstrukce proměnila Hrad v pompézní kabaret, neboť ta ve své mělkosti neměla nic do činění se zcela vážně, byť impotentně míněným pohoršením Masarykovým nad prvorepublikovými sociálními poměry. Havlovo viditelné srdce, pocházející z dílny našeho předního kapitalisticko-realistického tvůrce Jiřího Davida7, jenž se naposledy vyznamenal Klíčovou sochou ve spolupráci s Vodafonem, bylo od určitého zlomového okamžiku, a tím symbolickým okamžikem nebyl než výrok o „humanitárním bombardování“, cynickým dvojčetem obrazného srdce Masarykova. Nikoli náhodou bylo zprovozněno právě vpředvečer zasedání severoatlantického paktu. Umělecká skupina Ztohoven, které se tehdy podařilo polovinu srdcové konstrukce postavit mimo provoz tak, že připomínala otazník8, tuto dějinně ironickou povahu momentu navždy podtrhla – teprve zhasnutím ji učinila viditelnou.

Exkurz III: Alternativa?

Vraťme se však k naší typologii traumatické reakce levice na Listopad: „Umírněnější“ skupinou vedle našich velebitelů minulého režimu lze rozumět ty, kteří sice považují minulý režim za scestný, ovšem směr, jenž Listopad nastartoval nebo do něhož se nakonec vyvinul, mají za scestný srovnatelně. Často se jedná vlastně o jistou light verzi „havlovské zrady“. Co s nimi? Vlastně už bylo vzpomenuto, že Marx nikdy nebyl vůči revolucionářům, byť si na popel vyhořelým, arogantní. Rozdíl mezi stalinským odsuzováním listopadového dění a jeho odvarem je zřejmý, jádro pudla však vězí až v rozdílu mezí pozicí, kterou si Cliffem představená část progresivní levice na Západě osvojila již před pádem východního bloku, a těmito tvrzeními o částečné havlovské nebo jiné zradě. Zdánlivě paradoxně je mýtus o zrazené listopadové revoluci (chápáno tentokrát nikoli s Trockým) vlastní nejednomu aktérovi listopadových událostí, a to nikoli pouze vědomě (radikálně) levicovému. Osvětleme příkladem:

Úcta, jíž jsme před bardy typu Jaroslava Šabaty naplněni, by nám neměla bránit v kritickém přehodnocování pouček, na nichž ustrnuli; tedy: Šabata v letošním referendovém rozhovoru s Patočkou uvedl, že kapitalistická transformace, jež po roce 1989 proběhla, měla alternativu s genetickou výbavou roku 1968: „Krize Občanského fóra tedy vyústila ve volbu Klause předsedou a teprve tehdy vytyčil strategii budování kapitalismu, což samozřejmě nebyl původní cíl listopadu 1989. (…) A jak Klaus sám později přiznal, ještě rok po listopadu si nebyl jist, že projde.“ „Náběh na jiný typ transformace byl bez skrupulí potlačen a s ním i původní intence roku 1989 na reformu roku 1968 navazující.“ (kurzíva LM)9 Šabatova utkvělá představa je velmi reprezentativní a vyrůstá z oprávněného pocitu zrady původního revolučního impulzu, jeho druhotného a již masově nediskutovaného přesměrování. Jakkoli by se mohlo zdát, že právě takové interpretace svědčí o autentické aktualizaci Listopadu, a jistě z takového podloží původně vyrůstaly, nelze Listopad nadinterpretovávat tím, že budeme předpokládat nějakou dobovou nikoli kapitalistickou alternativu, již bychom vskrytu mohli povýšit na tu původní. Uvažovat v základu otřesenou polovinu světa, jež nachází „třetí cestu“ (jež u nás, pravda, prožila embryonální stádium v poválečné době) mezi sutinami režimu, který právě setřásla, a kapitalismem – to je čiré fantazírování. Restaurování kapitalismu západního formátu bylo zcela logickým důsledkem situace, v tom nelze než dát za „pravdu“ i těm nejprohnanějším moderátorům transformace, nikoli však záměrem povstání, jež hájíme. Moment Listopadu vězí ve svržení režimu jako takového – taková je i bdělá cesta k možnému budoucímu alternování kapitalismu.

Extempore: Konspirace?

Nejsou pokrevními příbuznými vypravěčů o socialismu s lidskou tváří dnes oblíbenější konspirační teoretici? V rétorickém jádru obou skupin totiž nacházíme přesvědčení, že o dějinném směřování v epochálních okamžicích nerozhodují výhradně předchozí dějinné pohyby a procesy, ale v poslední instanci rozhoduje velmi úzký okruh jedinců, případně zájmů – Šabatovi to jsou nejrůznější ideové politické kliky (zdá se, že v jeho pojetí spíše ony vedou společnost, zatímco ve skutečnosti jsou spíše výslednicemi jejího pnutí), konspirátoři věří v plné podvázání společnosti tajnými agenty.

Konspirace je bezesporu lákavým výkladem dění, místem oplývajícím správnými postřehy, na první pohled se režimu vzpouzející, ve skutečnosti však – také z důvodu mnohosti, a konkurenceschopnosti těchto teorií („Každý si vyber tu svou!“) – je integrální součástí pluralitní ideologie současnosti. Jsme proto v pokušení tvrdit, že konspirační teorie je pravým opakem kritiky ideologie, která se vyznačuje snahou pojmout režim v jeho totalitě (celistvosti). Masová nenávist vůči státnímu aparátu, jejíž eskalace byla pohonem Listopadu, nemohou žádné, byť si sebeprokazatelněji zainteresované bezpečností složky fingovat.

Finále: Listopad před Říjnem?
Ahistoričnost našeho srovnávání Října a Listopadu, již trpělivý čtenář odhalil v pozadí těchto úvah a zvedla jej proto ze židle, obhajujeme jako hledání spojnic mezi oběma Událostmi, které zahrnujeme v celku našeho přemítání o revoluci jako takové. Podobně jako tomu bylo historicky v případě opačně orientovaných jedinců – Masaryka a Neumanna –, kteří se v určité chvíli, jež nás zajímá, setkávají, tak i u dějinně nesouměřitelných momentů jsou trans-historické spojnice mezi jim odpovídajícími Událostmi tím, co nás bude eminentně zajímat, neboť právě v nich lze dohledat jejich ironickou povahu. Konečně srovnáme-li jednotlivým Událostem odpovídající hesla „Všechnu moc sovětům“ a „Konec vlády jedné strany“ (heslo „Restaurujme kapitalismus“ bychom vážně hledali marně) s jejich realizacemi, nemůžeme než konstatovat, že obě hnutí, jež se těmito hesly zaštiťovala, byla srovnatelnou měrou zrazena a jejich dlouhodobé požadavky ztroskotaly. Ovšem náleží zopakovat, že proto není povoleno tato hnutí a jim odpovídající Události odsuzovat ex-post, na základě zkušenosti s jejich degradacemi, jakými v těchto případech byl stalinismus, resp. restaurace tržního hospodářství – v tom jsme spolu s Marxem rozpoznali bytostnou aroganci vůči momentům autentické masové revolty, aroganci, pro niž v rámci radikálně emancipační tradice není místo. Arogance není jen chováním, ale především svědectvím o tom, že je něco zásadního přehlíženo. Mělo by být totiž nad slunce jasné, že i Listopad byl tím, co bude krajní levice chápat jako masové vzepětí, a tedy stěžejní recept svých politik. A právě proto je zcela nepřípadné samotný listopadový impulz vinit z nějaké zrady nebo „alespoň“ nedomyšlenosti. Píše-li den po letošním 17.11. Petr Uhl v Právu – Proč jsem už neslavil 17. listopad – nemíní Listopad orientovat do propadliště dějin, ale naopak chrání jeho autentickou povahu, jež je dnešními účelovými výklady data ideologizována a státně posvěcována. Folklorní otázka „Kolik lidí by dnes přišlo na Letnou?“ je správná ve smyslu, ve kterém nebývá vyslovována: je nám dnes třeba vyjádření masové nedůvěry vůči režimu jako tehdy. V očích badiouovské Události je tato revoluce svrchovaně pravdivým momentem, který následné dění, byť je i zradou a odkloněním nebo přeznačením revolučního impulzu, nemůže zpochybnit – rozhodující je, jak se činitel, tj. subjekt revoluce k tomuto událostnímu momentu vztahuje, tedy pokud vůbec. A zde bychom měli vytrvale opakovat, že je třeba nezastírat vpravdě revoluční a protirežimní povahu Listopadu, k němuž se tímto nelze než přihlásit.

Pročež: Revoluční děti všech zemí, rozpomeňte se na okamžik svého zrodu! Život tohoto režimu, jako jakýkoli jiný, je otázkou času – čas lze v našem případě poměřovat mj. pokročilostí procesu rozpomínání se na pravdivostní obsah 17.11.

Lukáš Matoška

text původně vyšel na Britských listech

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •