Ranciére: Rasismus přichází z horních pater

Jacques Ranciére

Jacques Ranciére

Chtěl bych věnovat v tomto článku několik poznámek týkajících se pojmu “státní rasismus”. Tyto poznámky jsou protichůdné vůči velice rozšířené interpretaci posledních rozhodnutí francouzské vlády, týkající se Romů a zákazu nošení burky na veřejnosti. Tato interpretace vidí v těchto rozhodnutích snahu využít rasistické a xenofobní nálady s účelem lehkého zisku volebních preferencí. Tato domnělá kritika se zakládá na předpokladu, že rasismus je lidovým pocitem a že je iracionální a vystrašenou reakcí zpátečnických vrstev, které nejsou schopné se přizpůsobit novému, rychle se rozvíjejícímu a kosmopolitnímu světu.
Stát je tak nařčený z toho, že vychází vstříc těmto náladám, a tím zrazuje zásady, na kterých je založen. Současně ale tato kritika posiluje roli státu, protože ho považuje za racionálního aktéra v opozici vůči iracionálním náladám lidových vrstev. Díky tomuto názoru, který vzalo za svoje i “levicové” kritické myšlení, však pravice mohla v posledních dvaceti letech prosadit určité množství rasistických rozhodnutí a zákonů. Všechna tato rozhodnutí byla přijata v rámci jedné, a stále omílané, argumentace: pokud nebude obnoven narušený řád, tak by problémy a kriminalita legálních a nelegálních přistěhovalců mohly vyvolat otevřený rasismus ve společnosti. Je tudíž nutné, aby tyto problémy byly souzeny v rámci universality práva dříve než se stanou rozbuškou pro rasistické nepokoje.
Tato hra rolí pokračuje na pravici a na levici od roku 1993 s přijetím zákonů Pasqua-Méhaignerie1. Tato hra spočívá ve vytvoření opozice mezi lidovými iracionálními pocity a universalistickou logiku racionálního státu, díky čemuž i rasistické politiky státu se mohou dočkat anti-rasistického ocenění. Nicméně bylo by nutné tuto argumentaci převrátit, a poukázat na vzájemnou vazbu mezi státní “racionalitou” a lidovými pocity, tímto pohodlným komplicem-protivníkem, který je zneužit pro zaštítění státní “racionality”. Vlády totiž nejednají pod tlakem lidových vášní či tlakem populistické pravice, ale je to právě státní politika, která podněcuje rasismus, kterému svěřuje pomyslné vedení vlastní legislativní činnosti.
Zhruba před patnácti lety jsem se pokusil popsat tento proces pojmem “chladný rasismus”. Rasismus, se kterým máme co do činění dnes, je chladně kalkulující, je intelektuálním konstruktem. A je především výtvorem státního aparátu. Vlastní podstatou státu je totiž být represivním orgánem, neboli institucí, která vytváří a kontroluje identity, území a přesuny osob. Stát je institucí, která je v nekonečném boji proti všemu, co narušuje jím vytvořené identity, a to i v případě, že narušení těchto identit je vedeno politickými subjekty. A tato práce je čím dál více naléhavější s ohledem na současný světový hospodářský řád. Dnešní státy jsou čím dál méně schopné zamezit dopadu destruktivních účinků volného pohybu kapitálu na komunity lidí pod jejich správou. Nejsou toho schopni i v té míře, že se nechtějí ujmout tohoto úkolu. Stahují se tak do oblastí, které zůstávají v jejich moci, jako kontrola pohybu osob. Vytyčují si za cíl kontrolu tohoto pohybu, a tudíž ochranu “většinové populace” před negativními důsledky přistěhovalectví. Jedná se jinými slovy o tvorbu a následovnou správu pocitu nebezpečí. A tato aktivita se stává čím dál častěji důvodem bytí státních aparátů a jejich legitimizací.
Odtud je tudíž odvozeno určité fungování zákonů, které má dvě hlavní funkce: ideologickou funkci, která má nepřetržitě vytvářet subjekt nesoucí nebezpečí, a praktickou funkci, která nepřetržitě definuje hranici mezi těmi, co jsou “uvnitř”, a těmi co jsou “venku”, čímž vytváří nejisté identity, připouštějící vyloučení ven i těch, kteří byli “uvnitř”. Tvorba nových imigračních zákonů mohla znamenat v první řadě zařadit do nejisté kategorie přistěhovalců i ty, kteří se narodili ve Francii rodičům s francouzským občanstvím (např. druhé a třetí generace mladých vyrůstajících v banlieus).  Vznik nových imigračních zákonů znamenal také přesunutí do té doby legálních přistěhovalců do kategorie “nelegální přistěhovalci”. A tatáž logika vedla v současnosti k vytvoření kategorie “Francouzi cizího původu”2. A díky stejné logice, kvůli které někteří Francouzi nejsou opravdovými Francouzi, tak podobně Romové jsou sice Evropany, ale, v rozporu s veškerými pravidly o volném pohybu osob, ne úplně opravdovými Evropany. A stát se vůbec nezajímá o to, že si během tvorby těchto identit protiřečí, jak bylo již koneckonců vidět ohledně tvorby pravidel týkajících se “přistěhovalců”.
Byly tudíž vytvořeny diskriminující zákony a formy stigmatizace na základě principu univerzálnosti práva a rovnosti před zákonem, a jsou tudíž předepsané sankce či formy stigmatizace pro ty, jejichž činnosti nejsou v souladu s těmito principy. Na druhé straně v rámci tohoto občanství byly ustanoveny formy diskriminace, jako ta, která rozlišuje Francouze cizího původu. Tudíž, Francouzi jsou si všichni rovni (a běda tomu, kdo to zapomene), ale na druhé straně ne všichni jsou si rovni stejným způsobem (a běda toku, kdo to zapomene)!
Současný rasismus je tedy především logikou státního aparátu a nikoliv pocitem lidových vrstev. A tato logika státního aparátu je podporovaná především nikoliv blíže nespecifikovanými zpátečnickými lidovými vrstvami, ale významnou částí intelektuálních kruhů. Poslední rasistická tažení nejsou výsledkem aktivit extrémní, tzv. “populistické” pravice. Jsou naopak vedeny vrstvou intelektuálů, kteří se hlásí ke svému společenskému postavení a k levici, k republikánským hodnotám a k laicismu. Diskriminace není již založena na domnělých rozdílech mezi “šlechetnými” a “podřadnými” rasami. Je naopak vytvářena ve jménu boje proti zpátečnickým komunitám, ve jménu univerzálnosti práva, rovnosti občanů před zákony a rovnosti bez rozdílu pohlaví. A i tady se nehledí na detaily: takto argumentují často ti, kteří v jiných případech leží málo na srdci myšlenky rovnosti a feminismu. Hlavním účinkem této argumentace má totiž být nalezení nechtěných subjektů: je to spojení přistěhovalce, zpátečníka, islamisty, teroristy a mužského šovinisty. Univerzalismus je tak používán ve prospěch hodnotově opačných účinků: slouží k tomu, aby dal státnímu aparát moc rozhodnout, kdo sem patří a kdo nikoliv, neboli tvorby či rušení identity. Tato moc má také jeden doprovázející účinek: možnost donutit jednotlivce, aby byli kdykoliv identifikovatelní, neboli aby se sdružovali v místech, která jsou plně průhledná vůči státní kontrole.
Z tohoto ohledu stojí za to si připomenout právní řešení, které přijala francouzská vláda pro zákaz nošení burky na veřejnosti. Bylo totiž obtížné vytvořit zákon, který by se týkal jen několika stovek lidí vyznávající určité náboženství. Nicméně vláda řešení našla: zákon zakazuje úplné zahalení obličeje na veřejném prostranství, díky čemuž se týká nejen žen, nosící burku, ale také demonstrantů se zahaleným obličejem. A samozřejmě toto řešení (přijato, podobně jako v mnoha případech týkajících se přistěhovalectví, s blahosklonným zdržením se levice při hlasování), se odkazuje na republikánské hodnoty. Stačí připomenout vášnivé debaty ohledně mladých lidí se zahaleným obličejem řádících v noci (v případě povstání v banlieus v roce 2005). Nebo stačí vzpomenout, že počáteční bod vášnivého proti-muslimského tažení ze strany Roberta Redekera byl zákaz plavek nepokrývající hýždě na Paris-Plage (letní pláž podél břehů Senny zřízená pařížskou radnicí). Redeker viděl v tomto zákazu, vyhlášeném pařížským starostou, úslužnost vůči islámu, náboženství, jehož potenciál zkázy a nenávisti se projevil v zákazu být na veřejnosti odhalený. Ctnostné debaty o universalismu republikánských hodnot a laicismu lze tak shrnout do zásady, že je nutné být plně viditelní na veřejném prostranství, ať už v ulici či na pláži.
Shrnutím: bylo vynaloženo velké množství energii v boji proti určité formě rasismu (toho, který je vlastní straně Front National Jean-Marieho le Pena), a proti určitému konceptu rasismu, jakožto vyjádření pocitů “obyčejného bílého muže”, který je představitelem zpátečnických sociálních vrstev. Významná část těchto energií byla ale použita i pro legitimizaci nové formy rasismu: rasismu státního aparátu a rasismu “levicového” intelektuála. A bylo by načase přesměrovat myšlení a úsilí proti teorii a praxi stigmatizace, znejistění a exkluze, vytvořené rasismem, který pochází z vysokých pater: tento rasismus je strategií státního aparátu a vášní inteligence.

Jacques Ranciére v překladu Jakuba Horňáčka

článek vyšel v italském deníku il Manifesto na konci září

Pozn. překl.:

1: jedná se o zákony, které upravují práva přistěhovalců v restriktivním smyslu: dle těchto norem je pro přistěhovalce a jejich děti těžší nabýt francouzské občanství a restrikce se týkají také celé řady sociálních práv

2: Sousloví “Francouzi cizího původy” bylo použito francouzským presidentem N. Sarkozym na jaře roku 2010 po několika násilnostech na předměstí francouzských měst (především Grenoblu). Presidentův návrh počítal (a stále počítá) odejmutí občanství francouzskému občanovi, mající rodiče narozené mimo Francii, jenž se opakovaně dopustil trestných činů.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •