Realita sociálně vyloučených lokalit

Sociálně vyloučené lokality

Je smutnou realitou, že v každém větším městě existují sociálně vyloučené lokality. V posledních letech se objevují i v městysech a vesnicích v rámci krajských samospráv, v Libereckém kraji existují tyto lokality např. ve Frýdlantském výběžku, nebo na Českolipsku.

Statutární město Liberec je do jisté míry výjimečné v tom, že v něm zatím nejsou žádná komplexní ghetta1, složená z celých čtvrtí se stovkami obyvatel. Tuto situaci známe např. z Ústecka , či Ostravska. V Liberci se vyskytují menší lokality, nejčastěji to jsou jeden až dva bytové domy, nebo ubytovny. Někdy je sociální vyloučení kombinováno i s vyloučením prostorovým, kdy jsou lidé nejen sestěhováni do nevyhovujících objektů, objekty jsou navíc umístěny na periferii, kde je velmi malá, či nulová občanská vybavenost.

Tyto nemovitosti přešly do soukromého vlastnictví při privatizační vlně po roce 1989. Od té doby do nich nebyly investovány žádné finanční prostředky, ve výjimečných případech jen velmi málo (např. výměna oken). Klasickými problémy těchto nemovitostí jsou netěsnící okna, poškozené střechy a opadávající omítky. Některé byty mají sociální zařízení vlastní, většinou je však umístěno na chodbě a slouží celému patru, v některých bytech jsou bojlery, ostatní se musí spokojit se studenou vodou, domácnosti topí tuhými palivy. Dalším problémem je výše nájemného, které neodpovídá podmínkám a kvalitě bydlení.

Část sociálně vyloučených občanů přebývá na ubytovnách. Tam není situace o nic lepší než v bytových domech. Některé ubytovny jsou v lepším stavu než bytové domy, jiné jsou na tom prakticky stejně. Výbava je standardní, tzn., že jsou tam společné kuchyně, resp. vařiče na chodbě, sociální zařízení a sprchy jsou také na chodbách. Lidé jsou v mnoha případech šikanováni majitelem a je jim vyhrožováno vystěhováním. Vystěhování se u těchto občanů rovná životu na ulici, jelikož je velmi těžké najít pro romskou, či sociálně slabou rodinu standardní byt. Tyto ubytovny jsou ve vlastnictví soukromých majitelů, kteří požadují, stejně tak jako u bytových domů, nepřiměřeně vysoké nájemné. Pronajímatel také vystavuje pouze ubytovací smlouvy, což neumožňuje nájemcům zažádat o trvalé bydliště. Z toho důvodu ztrácejí nárok na příspěvek na bydlení.

Většina obyvatel těchto lokalit je závislá na sociálních dávkách. Největším problémem je chronická zadluženost sociálně vyloučených občanů. Jelikož je pro sociálně slabou či romskou rodinu velice obtížné dosáhnout na standardní byt, je nucena vzít za své např. ubytovnu či jinou sociálně vyloučenou lokalitu. Výše nájmů v těchto nemovitostech však představují v mnoha případech 70 – 80 % celkových příjmů rodiny. Pokud se stane nějaká nečekaná událost, která je spojena s mimořádnými výdaji, tak lidé nemají jinou možnost, než přistoupit na půjčky. Jelikož sociálně vyloučeným a minimálním majetkem disponujícím občanům žádná finanční instituce úvěr neposkytne, jsou nuceni oslovit pochybné firmy, které poskytují úvěry za lichvářské úroky. Proto zpravidla přichází platební neschopnost, kterou se lidé snaží zmírnit tím, že přistoupí na další půjčku, která by splatila tu předcházející. Z takto rozjetého kolotoče je pak velice těžké vystoupit. Praxe těchto společností je navíc taková, že i když se snaží klient pohledávku splácet, tak několik splátek před urovnáním pohledávky ji prodá jiné společnosti, zpravidla vymahačské. Jelikož žijeme v kapitalismu, kde hlavní a zásadní svoboda je volný trh, každý mrchožrout si chce na tomto dluhu něco vydělat. Ty pak rostou do závratných výšek. Z několika tisíc se proto lehce stane několik desítek či stovek tisíc a člověk toto není schopen splatit do konce života.

Lidé většinou dobře neznají smluvní podmínky, za kterých si finanční obnos půjčili. Mají také problém v komunikaci s věřiteli, Když už se do této dluhové pasti člověk dostane, tak by se měl snažit najít cestu, jak tento problém vyřešit. Pokud na něj ještě není uvalena kletba exekuce, měl by finanční společnosti nabídnout, resp. požádat o splátkový kalendář, popř. snížení dluhu. Pokud na to společnost přistoupí, tak je v jeho zájmu tento splátkový kalendář dodržovat. Pokud se tato záležitost začne řešit pozdě, nebo společnost není ochotna přistoupit na jakoukoliv dohodu, tak tuto pohledávku v mnoha případech prodá vymahačské společnosti. V takové situaci by se měl snažit opakovat výše zmíněný postup, je to však těžší, jelikož tyto společnosti používají známé nekalé postupy, jak dostat finance z dlužníků. V případě, že je pohledávka předána soudnímu exekutorovi, postup je také stejný. V prvé řadě by ho měl kontaktovat, požádat o snížení nákladů, které jsou spojeny s exekutorskými úkony a zažádat o uznání splátkového kalendáře. Ve všech případech platí zásadní poučka, že čím dřív se dlužník začne zajímat o svoji finanční situaci a ukáže snahu o její řešení, tím je větší možnost, že se z dluhů nakonec dostane.2

Dalším problémem je stálé nebezpečí, které obchází tyto vrstvy obyvatel a to možnost ještě markantnějšího vyloučení těchto deprimovaných sociálních vrstev. V mnoha případech lidé nemají ponětí o tom, na jaké sociální dávky mají nárok, jaká částka by jim mohla pomoci překonat kritické období např. při ztrátě zaměstnání či úmrtí v rodině. Přístup úředníků na příslušných správních orgánech je bohužel v mnoha případech povýšenecký a nepřátelský, naštěstí toto chování není absolutní hodnotou a stále existují i zaměstnanci, kteří vykonávají svoji práci profesionálně.

Oblastí vzdělávání je dalším kamenem úrazu, mimochodem náš erudovaný ministr školství pan Dobeš stačil zničit odbor sociálních programů ve školství a většinu lidí, kteří stáli za konceptem inkluzivního vzdělávání vystrnadil3. Je smutnou realitou, že většina romských dětí v ČR je umístěna ve speciálních a praktických školách.4 V mnoha případech jsou děti snaživé a chtějí se učit, avšak praxe u nás je bohužel taková, že se na specifické nároky romských dětí nehledí. Místo individuálního přístupu se proto radši tyto děti „uklidí do zvláštních škol“. Tím se ale koloběh sociálního vyloučení nezastaví, jelikož člověk se základním, či praktickým vzděláním je na dnešním trhu práce velice obtížně umístitelný.

Je zřejmé, že problém deprimovaných sociálních vrstev je v ČR aktuální, tato skupina se bohužel bude dramaticky rozšiřovat a to díky asociálním, primitivním a nekoncepčním škrtům a krokům Nečasovy vlády. Schválené škrty v sociální oblasti přivedou tisíce rodin na pokraj chudoby, ta se v ČR zatím pohybuje kolem 10 %, podle mnoha výpočtů, by se tato cifra mohla zvýšit až na dvojnásobek.

Michal Řeháček

1 V místním tisku se objevila informace o tom, že proces ghettoizace nastal na sídlišti v Rochlicích.

2 Je třeba zmínit i takové případy, kdy lidé nemají šanci splatit dluh do konce života. Jeho výše může být v desítkách tisíc korun. Relativně se tato částka zdá být splatitelná, ale pro tuto sociálně vyloučenou skupinu obyvatel jsou to nedosažitelné hodnoty. Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., které vešlo v platnost v lednu 2007 upravuje tzv. institut nezabavitelné částky, kde je stanovena výše financí, která musí dlužníkovi zůstat na uspokojení základních lidských potřeb. Nezabavitelná částka se každý rok mění směrem nahoru, její aktuální výše činí 5149 Kč + 1287 Kč na další vyživovanou osobu.

3 Zajímavý článek týkající se této problematiky je umístěn zde: http://www.blisty.cz/2010/11/24/art55633.html

4 Podle ministerstva školství je ve zvláštních školách umístěno neprávem až 10 000 romských dětí.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •