Revoltující generace

Léta nám říkali, že dnešní studenti jsou apatičtí. Dave Sewell argumentuje, že demonstrace „dne X“ v Británii znamenají zrod nového studentského hnutí.

V roce 1968 prohlásil pařížský aktivista Daniel Cohn-Bendit o 10. květnu, dni barikád: „Je to okamžik, který nikdy nezapomenu. Lidé stavěli z dlažebních kostek barikády, protože se chtěli – poprvé – vrhnout do kolektivní, spontánní aktivity. Lidé uvolňovali všechny své potlačené pocity, vyjadřovali je v rozjařeném duchu. Tisíce jich cítily ty stejné potřeby komunikovat jeden s druhým… Tato noc mě navždy učinila optimistickým ohledně historie. Prožil jsem ji, tak nemohu nikdy říci ´to se nikdy nestane`.“ Studentská revolta, která začala v listopadu 2010, se velikostí nevyrovná Paříži v květnu 1968, kde protest v sedě podnítil největší generální stávku v evropské historii, a je ještě dále od toho, aby byl revolucí. Přesto je v atmosféře cosi pařížského; něco co rezonuje se slovy Cohn-Bendita. Pokud bych zapomněl všechno ostatní, budu si vždy pomatovat 10. listopad kvůli počtu lidí, kteří mi jej popisovali jako nejlepší den jejich života. Začal demonstrací organizovanou odbory učitelů UCU a Národními odbory studentů (NUS) – první, kterou NUS organizoval za dlouhá léta. Očekávání byla nízká; z počátku bylo policii řečeno, aby očekávala 15 000 lidí, což bylo v poslední minutě opraveno na něco více než 20 000. Na samotné události nás bylo 52 000, lidé přetékali z obou konců krátké ulice, ve které jsme se měli shromažďovat. Atmosféra byla elektrizující, lidé cítili mnohem více než „pochod z A do B“. Jak lidé prošli kolem Millbank Tower, sídla konzervativců, tisíce proudily dovnitř, aby okupovaly dvůr, halu a střechu. A zbytek je historie.

Transparenty mizely v ohni. Lidé, kteří před 11 měsíci způsobili, že píseň Rage Against the Machine „Killing in the Name of Christmas“ skončila na žebříčku první, nyní skandovali její text tváří tvář robocopům. Idea studentské apatie se stala obnošeným britským klišé, a za apatií se skrývá smysl pro bezmoc, zoufalství. 10. listopadu jsme začali toto klišé odsekávat a s ním bezvýchodnost, kterou reprezentuje. Oné demonstrace se zúčastnili převážně univerzitní student, sledovaly ji ale miliony, kteří byli museli být v práci nebo škole – a přáli si, aby tam byli. Pravicový tisk musel rychle zjemňovat své předvídatelné odsudky. Slovy jednoho pamětihodného článku v Mail on Sunday, levičáčtí rváči nosící hole byly ve skutečnosti „naše děti“.

Masové hnutí

Byl to zrod masového hnutí. Do uzávěrky proběhlo v zemi skoro padesát okupací univerzit. Tisíce studentů šlo společně do akce, aby obsadili úřady a posluchárny, aby je použili jako základny pro organizaci dalších akcí. Posluchárna jeden den hostila přednášku, pořádanou okupujícími studenty, a druhý den byla použita k přípravě přímé akce proti firmám jako Vodafone a Topshop, které by mohly odstranit potřebu škrtů tím, že by zaplatily daně, které dluží. A to se událo navzdory pokusům některých univerzitních manažerů vypnout v noci topení, což vytvořilo teploty pod nulou.

Okupace, s pár výjimkami, se udály uvnitř univerzit, ale přitáhly aktivní podporu i odjinud. Pracující a odboráři byli vítáni s otevřenou náručí. Některé okupace vyústily v mítinky, které sjednotily komunity. A byli to přesně nejmladší školáci a středoškoláci, kteří se stali ostřím hnutí. Po desátém listopadu přišla série dnů akcí – den X (24. listopadu), den X2 (30. listopadu), den X3 (9. prosince) – kdy studenti vyšli do ulic, aby se zúčastnili militantních protestů proti poplatkům a škrtům ve školství. Většina velkých měst zažila několik tisíc studentů v ulicích v den X, stovky dokonce i v menších městečkách. Studenti chodili od učebny k učebně a skandovali „stávka, stávka“. Kanceláře Liberálních demokratů byly okupovány. V Brightonu demonstranti zabrali čtyři budovy. V den X3, když byl zákon o zvýšení školného v prvním čtení, desítky tisíc studentů okupovaly Parliament Square a oblehly zrádné poslance. Když byl zákon přijat, stovky lidí se pokusily proniknout do budovy, skandovali

„Chceme své peníze zpátky“.

Vliv této revolty na koaliční vládu byl ohromný. Školné prošlo prvním čtení za velikou cenu: vládní většina spadla z 84 na 21 poslanců a tři poslanci Liberálních demokratů rezignovali z pozic ve vládě. Liberální demokraté byli rozděleni, zákonu oponoval šéf strany a dva předchozí vůdci. Je to nebetyčný rozdíl mezi chladným, sebevědomým Davidem Cameronem a Nickem Cleggem z května a června. To je vláda, která byla ponížena a otřesena v šesti měsících. Pryč jsou domýšlivé úsměvy – křehkost koalice je viditelná pro každého, kdo vidět chce. Ne poprvé v historii slabost vlády odpovídala její ochotě přistoupit k násilí. Tucty studentů byly po Millbank zatčeny, a po dnu X2 šly jejich počty již do stovek. Obvyklá brutalita policie ohromila mnohé. V den X3 byl Jody McIntyre vytažen ze svého vozíku a jeho bratrovi Finlayovi bylo zabráněno, aby mu přišel na pomoc. Tahmeena Baxová byla zbita do bezvědomí, a když se probudila, uviděla policisty, jak si dělají legraci z jejího muslimského šátku. Patnáctiletá Imogen měla zlomenou nohu a další byli natočeni, jak do nich policisté kopou nebo najíždějí na koních.

„Sebeovládání“

Nejhrůznější ze všeho byl ale případ dvacetiletého Alfie Meadowse: chirurgům trvalo tři hodiny než mu po ráně obuškem do hlavy dokázali zachránit život – a policie se dokonce pokusila zabránit tomu, aby byl v nemocnici vůbec ošetřen. Několik dní poté městský šéf policie Sir Paul Stephenson nabízel svou rezignaci – ne kvůli násilí spáchanému na Alfiem a jiných, ale protože demonstranti prolomili ochranou bublinu, která měla ochraňovat královskou rodinu a poškodili auto prince Charlese a Camilly. Důstojníci policie začali lobbovat za právo použít proti studentům vodní děla, a ozbrojené královské eskorty byly pochváleny za své „sebeovládání“, že nerozbili nikomu hlavu na kusy. Víc než k násilí se ale policie uchylovala k taktice „kotle“. Tisíce velmi mladých demonstrantů bylo v den X drženo v obklíčení po osm hodin, a ještě déle v den X3, v mrazivých teplotách, bez jídla, vody či toalet. Některé novinové zprávy tvrdily, že demonstrantům bylo dovoleno jít, pokud byli mírumilovní, ale většina médií nedokázala ignorovat bědující slogan teenagerů „Nechte nás jít!“. Tato policejní brutalita byla mnoha studenty interpretována jako pokus je zastrašit a demoralizovat, aby se vzdali a šli domů. Oni se ale naopak zatvrdili ve své rozhodnosti. Mnoho zúčastněných studentů byli na demonstraci poprvé, další si pamatovali demonstrace proti invazi do Iráku.

Snažili jsme se mírumilovně pochodovat, říkali, a nevedlo to nikam. O mnoho více jich jak na Irák, tak na školné reagovalo tím, že místi labouristů volili Liberální demokraty. Ale když volíte Liberální demokraty, dostanete plané sliby, a když proti porušeným slibům protestujete, dostanete se do kotle a napadne vás jízdní policie. Toto je generace, které škrty zničí jakoukoliv naději na budoucnost – a jimž lživí politici a násilní policajti upírají jakýkoliv hlas nebo reprezentaci v rámci systému. Logika odmítnutí těchto politiků a stavění se na odpor těmto policistům pak vede k hledání alternativy k tomuto systému. Měl jsem to privilegium mluvit ke kotli ve Whitehallu megafonem. Dav šílel při každé zmínce o generální stávce nebo revoluci. Později se malé skupinky zahřívaly, když pálily plakáty a diskutovaly, jak by vypadala revoluce a jak se rodí.

Úroveň politického zobecňování je ohromující. Tato revolta je o vzdělávání, ale je také o nedostatku bytů a o sociálních škrtech. Je rasismu policie. Je o třídě. Je obtížné se vyhnout porovnání s rokem 1968. Je zde mnoho důležitých rozdílů, ale paralely bijí do očí. V roce 1968 měl skoro každý dělník ve Francii důvod bojovat, ale jen pár jich mělo to sebevědomí. Na povrchu vládla apatie a hněv se transformoval do hořkosti. Ticho narušili až studenty, kteří nastartovali revoltu a ta otřásla světem tak spektakulárně, že 40 let poté Nicolas Sarkozy definoval svůj prezidentský projekt jako rozebírání odkazu roku 1968. Varoval své současníky, aby „sledovali mladé“. Tehdy, jako nyní, mají mladí lidé zvláštní roli, kterou hrají v třídním boji. Máme více v sázce v boji za budoucnost, a méně co ztratit v současnosti. Jsme skoro úplně svobodni od „noční můry minulosti“ – paměť porážek, které podmiňovaly pracující třídu a organizace tvrdící, že je reprezentují. Nemáme žádnou výmluvu, abychom nebojovali. Ke konci uzávěrky tohoto čísla studentský zápas v Británii sílil. Demonstrace v den X3 byla největší od 10. listopadu a v kotli jsme skandovali „Vrátíme se“. V novém roce při druhém a možná třetím čtení dostaneme další šanci dodržet slib. Studentská revolta již otřásla vládou, a to je pouze začátek. Ale jak zdůraznil Gary Younge v Guardianu, „nebezpečí, které studenti nastolili, spočívá v nakažlivosti“.

Studentská revolta v roce 1968 nastartovala generální stávku a skoro revoluci. V roce 2010 studenti okupující univerzity posílali delegace na pracoviště a odboráři odpovídali na jejich výzvy tím, že posílali jídlo a deky a mobilizovali, aby bránili okupace před vyklizením, platili za dopravu na demonstrace, a dokonce, v pár případech, se k nim i připojili.

Dave Sewell, 30. ledna 2011

Ze Socialist Review přeložil Martin Šaffek

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •