Romantismus jako krycí jméno kapitalismu?

K červencovému 222. výročí vypuknutí Velké francouzské revoluce přinášíme recenzi posledního překladu knihy, kterou editoval konzervativní přehodnotitel revoluce. Původní verze textu, jež byla určena posluchačům a odvysílána v Českém rozhlase, byla rozšířena pro Solidaritu.

Furet, François (ed.): Člověk romantismu a jeho svět. Vyšehrad 2010. Přeložili: Lada Bosáková, Jiřina Kučerová, Alena Mrázková, Jiří Šlégr

Francouzský historik François Furet, ideový přívrženec teoretika „totalitarismu“ Raymonda Arona, proslul především díky svému kontroverznímu přehodnocování Francouzské revoluce; výsledky tohoto pokusu o historiografickou revizi nebo alespoň zproblematizování standardně tradovaných a přijímaných interpretací revoluce zanesl Furet do esejistického souboru Promýšlet Francouzskou revoluci. S touto prací – oslavovanou paradoxně především v „postkomunistických“ zemích, které samy zúčtovaly s minulým režimem revolučně – jsme se již mohli seznámit v kvalitním českém překladu. Jistě, po Listopadu se reagovalo na doby, kdy se státně posvěcoval jediný správný výklad dějin, ale jsme na tom dnes, po dvaceti letech akademického ostrakizování historického materialismu a aktuálně v situaci, kdy vláda uzákonila „třetí odboj“, diametrálně lépe?

V případě sborníku Člověk romantismu a jeho svět, který v originále vyšel roku 1995, Furet vystupuje v roli editora, iniciátora a také zaštiťující autority celého podniku. Na práci participovalo vedle Fureta osm badatelů britské, francouzské, italské, německé a polské národnosti, pohybujících se na rozhraní oborů obecné historie, literární historie, filozofie, ale – v případě kapitoly Lékař – i medicíny.

Sborník otevírá syntetizující úvaha otce projektu Fureta, která ve stručnosti přibližuje záměry kolektivní práce a v neposlední řadě i předběžné rozvržení a náplň následujících kapitol. Leitmotivem celého díla je polemika s představou kontinuálního dějinného vývoje; na úplném prahu romantismu a moderní společnosti je to pochopitelně polemika s tezí o přímočarém, revolučním přerodu feudalismu v kapitalismus. Ideové pozadí polemické motivace Furetem představovaného badatele ukazuje celou škálu kritik tradičního pojímání dějin, o kterých se v této souvislosti mluví jakožto o velkých dějinách. Kontinuální dějinný vývoj, který je postmoderními historiky – zde včele s Furetem – odmítán, je založen na dnes obecně a do značné míry oprávněně napadané představě, že dějiny plynou kauzálně od bodu A do bodu B, tj. že mají počátek a svůj cíl. Čím však noví historici hodlají nahradit „velké dějiny“ a předpoklad historického kontinua? Je to vzájemné proplétání kontinuit a diskontinuit, návazností a nesouvislých pohybů v dějinách?

Staré historiografie, jež se snažily rozvíjet jedinou syntetickou výkladovou linii, kterou pro 19. století, jemuž historie jako věda dominovala, filozoficky zdůvodnil Hegel svým „absolutním duchem“ – tato všeobsahující entita je pravděpodobně v určité podobě podržena i v Marxově materialistickém „převrácení“. Oproti dialektickému směřování k syntéze máme ve sborníku zastávajícím postmodernistické postupy co do činění s rozparcelovanými dějinami.

Ve sborníku Člověk romantismu a jeho svět je historiografická alternativa realizována tak, že je nejdříve celý historický „materiál“ obsahově rozdělen dle kritéria třídní příslušnosti, sociálního statusu, povolání či pohlaví – tato kritéria jsou pak respektována kapitolami, o jejichž autorství se přispěvatelé sborníku dle svých specializací dělí. Tak postupně absolvujeme pohledy v podobě samostatných kapitol na měšťana, dělníka, ženu, učitele, lékaře, kněze, intelektuála a revolucionáře doby romantismu. Nepřicházejí však dějiny, které budou vždy intelektuální konstrukcí, touto partikularizací o svůj univerzální obsah, o jehož vystižení spolu zápasily starší historické výklady?

Opozice vůči historicko-materialistické metodě, jež byla snad posledním pokusem o univerzalistické, syntetické uchopení dějin, je demonstrována již samotným titulem knihy – 19. století není stoletím „člověka kapitalismu“, ale stoletím „člověka romantismu“. Vulgární výklad Marxovy metafory o základně a nadstavbě – tedy představa, že bychom měli vycházet výhradně od materiální základny, abychom pochopili duchovní nadstavbu doby –, je pouze negován, a tedy nepřekonán. Na tomto místě nelze rozvést, proč byly Marxovi – který si při vystižení ekonomického pojmu vypomohl i Shakespearovou dramatickou postavou, tj. postupoval přísně vzato i od nadstavby k základně – oba postupy spíše nevlastní a proč se svou základno-nadstavbovou metaforou deklarovaného determinismu nedržel dogmaticky. Představa sborníku, že člověka lépe definuje duchovní kategorie romantismu, která byla primárně určena přece jen umělecky, než materiální kategorie kapitalismu, proto není více práva reality. Historicko-materialistická metoda neměla ve svých nejlepších momentech zapotřebí člověka definovat jedním pojmem. Někteří ze soudobých marxistů se dokonce vymykají z debat o determinismu a indeterminismu, odmítají-li uznat determinismus za základní stavební kámen marxismu (Callinicos, Žižek a někteří další).

V rozvrhu kapitol můžeme spatřovat určitou architekturu, spodní plán, jímž se vrací pevná interpretace vlastní starým historiografiím – jakási „falešná univerzalita“, jak by snad řekl Alain Badiou, který s postmodernismem polemizuje vytrvale. Ano, i v dotčené knize shledáme nakonec jakousi pevnou interpretační linii, jíž autoři sborníku původně chtěli předejít rozparcelováním „materiálu“ – chtělo by se říci, že co postmoderní historik vyhodí oknem, vrací se mu dveřmi. Ani deklarovaný diskontinuitní a disparátní pohled na dějiny nás nezbavuje potřeby vytvářet si o historii souvislé a jednolité představy.

První dvě kapitoly věnované měšťanu a dělníku představují třídní hledisko, následuje zahrnutí ženy ve světě majoritně stále mužském, dále povolání – učitel, lékař, kněz –, aby se skončilo intelektuálem a revolucionářem. Posledně jmenovanému je věnována závěrečná kapitola sborníku, což ponouká ke kacířské otázce – symbolizuje zde revolucionář přece jen další epochu, kterou bude předjímat a nezanedbatelnou měrou umožňovat?

Lukáš Matoška

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •