Romové a další etnika

 

Rómské děti

Když jsem před několika lety přijela do České Republiky, byla jsem poněkud překvapena, když jsem se doslechla o ohromné nenávisti, kterou Češi chovají vůči malé romské komunitě, jež v jejich zemi žije. Uvádím zde proto některá fakta o situaci Romů, kteří žijí v zemi odkud pocházím, tj. v Makedonii.

Romská populace v Makedonii se těší všem občanským právům – stejně jako všechny ostatní etnické menšiny v zemi.   Což je důsledek vývoje, jenž začal koncem druhé světové války. Dosažení plné svobody a práv na sebeurčení všech občanů v zemi byl jedním z největších přínosů minulého režimu. Ačkoli předešlý, tzv. socialistický systém, byl obecně vůči obyvatelstvu velmi represivní, přeci jen zde byla i řada pozitivních aspektů, které zasluhují naši pozornost.

Většinu lidí v Makedonii tvoří Makedonci, kteří představují 63% obyvatelstva. Poté následují Albánci a další skupiny: Turci, Valaši, Srbové a další.

Úředním jazykem v zemi je makedonština s azbukou. Avšak v těch částech země, kde převládá albánské obyvatelstvo, je úředním jazykem albánština. Ta je používána všude, včetně správy, místní samosprávy, dopravního značení atd.

Co se týče politiky, je třeba zmínit, že všechny etnické skupiny mají své vlastní politické strany. Od chvíle, kdy před 20 lety vznikl pluralitní systém, je každá makedonská vláda tvořena koalicí makedonských a albánských stran. Ostatně zástupci EU by ani jiný druh vlády netolerovali. Také v parlamentu jsou zastoupeni jak makedonští tak albánští poslanci.

V makedonském parlamentu je navíc vždy zastoupen i romský poslanec. Jednu chvíli zde byly dokonce dva poslanci z romských politických stran současně. V současné době je jím Amdi Bajram. Na předměstí ve Skopji, v němž tvoří Romové velkou většinu obyvatelstva, jsou romští zástupci v obecním zastupitelstvu, a to včetně starosty.

V oblasti vzdělávání mají studenti možnost absolvovat studium jak v makedonštině, tak v albánštině, protože obě národnosti mají své univerzity i vysoké školy. Existují zde také makedonské, albánské, turecké a romské střední školy. I základní školy existují samozřejmě ve všech etnických jazycích. To znamená, že romské děti se mohou učit svůj vlastní jazyk již od velmi útlého věku. Jsou vyučováni romskými učiteli, kteří získali své vzdělání v rodném romském jazyce a dosáhli ve svém oboru uznávaného postavení. Romský jazyk, jak známo, používá stejnou abecedu jako čeština, tedy latinku.

Na rozdíl od České republiky, nestahují rodiče v Makedonii své děti ze škol jen proto, že je navštěvují romské děti. Tento druh segregace je v zemi neslýchaný.

Zajímalo by mě, kdy německý stát otevře univerzity v tureckém jazyce, nebo kdy se v USA otevře první španělská univerzita. Koneckonců v samotném Německu žije 6 milionů Turků a v USA zase 15 milionů Hispánců. Místo toho však na adresu cizinců a lidí lišících se od většiny slýcháme rasově motivované komentáře Angely Merkelové o tom, že multikulturalismus selhal. Pokud multikulturalismus selhal, pak se nabízí jednoduchá otázka. Proč tedy funguje v Makedonii?

Pokud si v Makedonii zapnete televizor, naladíte makedonské, albánské, turecké a romské soukromé televizní stanice. Romskou televizní stanicí je např. stanice BTR TV. Druhý kanál státní makedonské televize má programy pro všechna etnika, jež se v zemi nacházejí.

Mohu s radostí říci, že Romové v Makedonii se těší větším politickým právům než v kterékoli jiné zemi na světě, kde Romové žijí. Pokud někdo zná místo, kde mají větší svobodu a více práv, pak bych o tom ráda slyšela. Jeden z mých nejlepších přátel, se kterým jsem chodila na univerzitu, je zpola Rom a napůl Turek. Dodnes jsme přátelé a komunikujeme spolu převážně elektronickou formou. Všechny romské národnosti v Makedonii mohou hrdě a otevřeně říci, že jsou Romové, aniž by se kvůli barvě své pleti museli bát zastrašování nebo obtěžování ostatními. To je samozřejmě jen ta pozitivní stránka věci. Poněkud horší je ekonomické postavení průměrného Roma v zemi. V této oblasti toho musí být ještě mnoho vykonáno pro vylepšení jejich živobytí. V tomto směru se občas můžeme setkat i s posměšky od jiných národností, ale stává se to jen velmi zřídka.

Existuje sice menší část Romů, která je na tom finančně dobře, ale velká většina romské populace v Makedonii žije v naprosté chudobě. Trpí vyšší nezaměstnaností, diskriminací na trhu práce a sociálním vyloučením více než kterákoli jiná skupina. Nedosahují takového vzdělání jako ostatní a mají výrazně kratší délku života. Vzpomínám si na rozhovor s jedním známým, který se mě zeptal: „Už si někdy viděla starého Roma?“

Pokud však situaci v Makedonii porovnáme s běžnými poměry na Balkánském poloostrově, pak je Makedonie navzdory všem problémům ukázkovým příkladem etnické tolerance a svobody občanů. Ostatní země, a obzvláště Řecko, mají pro své etnické skupiny jen velmi málo pochopení. I když je Řecko jedním z prvních členů EU a tvrdí o sobě, že je kolébkou demokracie, neuznává v rámci svých hranic žádné etnické skupiny. Řecko sice podepsalo všechny listiny a konvence lidských práv, jako např. Ženevskou úmluvu o lidských právech, ale ve skutečnosti je vůbec nerespektuje. Člověk se opravdu diví, jak může EU v dnešní době tolerovat tak křiklavé porušování základních lidských práv velké části občanů jedním ze svých členů. Řecko totiž zcela popírá právo na sebeurčení.

V Řecku a Bulharsku mají nejhorší status etničtí Makedonci a Romové. V Srbsku je situace ve srovnání s Řeckem a Bulharskem jen o málo lepší a podobně je na tom i Albánie. V porovnání s ostatními státy v tomto regionu se Makedonie jeví jako ráj pro etnické menšiny uprostřed moře etnicky netolerantních, nacionalistických (až téměř fašistických) států.

Zároveň však musíme mít na paměti, že Makedonie je kapitalistický stát – každá vládnoucí třída v kapitalistickém státě vždy nějakým způsobem rozděluje občany a podněcuje mezi nimi nepřátelství. V nerovné třídní společnosti proto vždy existuje nepřátelství, které může být založeno na náboženství, etnickém původu, rasovém původu nebo jakémkoli jiném, uměle posilovaném dělítku. Tato metoda „rozděl a panuj“ je jednou z nejúčinnějších zbraní, kterou dnes vládnoucí třída používá proti dělnické třídě a chudým lidem ve všech zemích světa. V Makedonii politické strany i média rozdělují společnost a podněcují nepřátelství, avšak výhradně mezi Makedonci a Albánci. Turci, Romové a další skupiny jsou z této tendence v podstatě vyloučeni. Nacionalistické nepřátelství vůči Albáncům existuje rovněž v Řecku a Srbsku. Mediální propaganda v Makedonii stále udržuje většinu Makedonců ve strachu, že „zjevný“ nárůst napětí mezi Makedonci a Albánci povede k nepokojům, povstáním a válkám, jejichž důsledkem bude tato poslední malá část země, kde mají ještě Makedonci právo na sebeurčení a na svůj jazyk, rozdělena mezi sousední země a zcela zmizí z mapy.

V posledních 20 letech jsou Makedonci v Makedonii zklamaní a otrávení z pokrytectví a dvojího metru, jehož užívají „demokraté“ z EU. Ti vždy přijdou na státní návštěvu, podrobně vše zkoumají a nakonec kritizují Makedonii za to, že toho neučinila dost pro rovné postavení Albánců na svém území. Současně jsou však zcela lhostejní k situaci Makedonců žijících v Albánii, kde jsou určitá práva přiznána jen malé části Makedonců, zatímco velké většině jsou tato práva upírána. A zrovna tak jsou lhostejní k situaci Makedonců v Řecku, kde je jejich postavení vůbec nejhorší. V Řecku nebylo za posledních 20 let dosaženo žádného pokroku v plnění základních lidských práv. Makedonci zde mají strach používat svůj vlastní jazyk a veřejně se hlásit k makedonské identitě a kultuře. Důvodem tohoto strachu je nacionalistická až téměř fašistická nenávist, se kterou řecký stát verbálně útočí jak na sousední Makedonský stát, tak na Makedonce na svém území. Kromě zuřivých slovních útoků dochází také pravidelně k fyzickým útokům, jež páchají malé fašistické gangy, které jsou netolerantní vůči jakýmkoli projevům národní příslušnosti Makedonců. Lidé, kteří se snaží svobodně mluvit nahlas svou řečí, jsou označováni za zrádce a špióny ze Skopje. Řecký stát nikdy neuznal existenci Makedonské republiky. Místo toho nazývají zemi ponižujícím a urážlivým jménem „skopjeský stát“. To vše Makedonce velice rozčiluje.

Postoj „Evropanů“ mě osobně nijak nepřekvapil. Vždyť stejná banda byrokratů-demokratů dosud bezvýhradně podporovala Mubarakovu diktaturu v Egyptě. V minulosti zase podporovali diktatury plukovníků v Řecku a ještě předtím diktaturu Metaxase. Vlastně není mnoho diktatur, jež by tito západní „demokraté“ nepodporovali.

Vraťme se zpět k předchozímu bodu. Jsem přesvědčena, že pokrokoví lidé a socialisté by měli podporovat a oslavovat rozmanitost, která mezi lidmi na této planetě existuje a představuje jeden z nejkrásnějších aspektů lidstva. Můj názor je, že život v prostředí různých ras, národů a kultur je plnější a bohatší než by byl bez nich. To je přesně důvod, proč nyní žiji v České republice. Učení se nových věcí rozvíjí mou osobnost. Vždy jsem žila v zemích s nesčetným množstvím různých národů a vždy jsem se tak cítila šťastně. Nikdy jsem se necítila rozmanitostí kultur a jazyků být ohrožena. Naopak, život je takto mnohem zajímavější a více vzrušující.

Nesouhlasím s rasistickými poznámkami Merkelové a Davida Camerona o tom, že cizinci v Británii a Německu by se měli asimilovat a přijmout jakési „britské a německé hodnoty“. Naopak, lidé, kteří přicházejí z jiných zemí, by si v těchto západních státech měli uchránit své původní zvyky a přednosti, které si s sebou přinesli ze země svého původu. Měli by se svobodně a hrdě hlásit k těm, s nimiž se ztotožňují.

Skuteční socialisté by měli vždy bojovat proti rasismu vůči etnickým skupinám, a to v jakékoli zemi. Ať už se jedná o Romy v České republice, o muslimy v Británii, Makedonce v Řecku nebo Albánce v Makedonii a Srbsku. Rasová a etnická nenávist přináší jen rozpory mezi různými lidmi, nejistotu, násilí a v nejhorším případě i války. Pokud zůstanou pracující lidé etnicky či nábožensky rozděleni a přijde ekonomická krize, lidé začnou bojovat mezi sebou, zatímco panství vládnoucí třídy, která tuto krizi zavinila, se ještě více upevní. Dokud bude lid rozdělen, nemůže zvítězit. V jednotě je síla! Proto bychom se dnes měli v České republice postavit na obranu Romů, kteří jsou ve skutečnosti jen bezmocné oběti státní manipulace a diskriminace. A to jen proto, že se narodili s méně preferovanou barvou pleti.

Světlana Simonoska

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •