Sofismata neoliberálních reforem

Hnutí sofistů ve starověku a jeho reformní následovníci dnes

 

Private school party

Bankovní institut, Cevro Institut, MUP, UJAK, Unicorn College, VŠFS, VŠMIE ... a další high class privátní vysokoškolské elity si již brzy zasoutěží v počtu vypitých drinků na párty v ex-kostele. Hlavní atrakce - modelky ve spodním prádle! Jaká odměna asi čeká na vítěze? Permanentka do Darling Cabaretu nebo Ottův slovník naučný? A co na to Ladislav Bátora?

Ministerstvo školství v čele s ministrem Dobešem představilo ve svém Návrhu zákona o vysokých školách několik inovací: v rámci snahy o zefektivnění a optimalizaci výuky plánuje zavést dvouleté studijní programy – jakési předstupně bakalářského studia. Ty by byly prakticky orientovány na výkon budoucí profese a program by odpovídal přibližně dnešní náplni vyšších odborných škol. Stejně jako malé – zkrácené bakalářské studium, cestou k „vysokoškolskému titulu snadno a rychle“ by se mohlo stát také malé –  rovněž o rok zkrácené – navazující studium magisterské určené pro středoškoláky s praxí v oboru bez nutnosti předtím absolvovat studium bakalářské. Nejambiciózněji zní však plán ministra Dobeše zavádět  na vysokých školách takzvané „malé doktoráty“ (PhDr), k jejichž získání by postačovalo bakalářské vzdělání a praxe. Plánované změny následují několikaletý evropský trend v reformách vysokoškolského vzdělávání, který odstartovala Bolognská deklarace z roku 1999 zavedením údajně transparentnější třístupňové struktury vysokoškolského studia (bakalářské – magisterské – doktorandské studium) umožňující snazší pohyb studentů na evropských univerzitách v rámci stáží, unifikovaný kreditní systém, snažší přístup k celoživotnímu vzdělávání a celkové srovnávání kvalit univerzit napříč státy EU.

Konrad Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti odkrývá hlubší motivace těchto masových reforem, jež se s železnou pravidelnosti zvrhávají a řetězí jen v další reformy již prosazených, ale nefunkčních reforem, protože kdyby se skutečně podařilo evropské školství jednou provždy úspěšně reformovat, reformovat by již nebylo co. A právě to je stav, jenž v době samoúčelných „reforem pro reformy“, z nichž přitéká tolik kapitálu do soukromých poradenských firem, bank a ratingových agentur, které vysoké školy hodnotí a srovnávají jejich vzájemnou evropskou konkurenceschopnost, není žádoucí. Degradace univerzity, která je ve svém původním významu společenstvím učitelů a žáků, prostorem pro diskuzi, vědu, výzkum a kultivaci ducha, se stává masovým trendem, jehož výsledkem je podle Liessmanna pohrdání vzděláním ve společnosti, jež proklamuje vědění a vzdělání jako svůj konstituující hodnotový prvek. Z univerzit se stávají výuková centra, ze studijních programů placené rychlokurzy, to platí v případě současného Návrhu zákona o vysokých školách ministra Dobeše bez nadsázky: ani odstrašující příklad kauzy na plzeňských právech neotřásl reformátory, kteří se po vyhraných volbách rychle pustili do práce (reformy jsou kroky v mnoha případech nevratnými a čím rychleji jsou prosazeny, tím lépe).

Stejně jako v případě korupce, na jejímž potírání nejzkorumpovanější politická strana Věci veřejné postavila svůj program, objevují se i v reformních proklamacích o vysokých školách sofismata, nad kterými zůstává rozum stát. Reformní sociolog Petr Matějů, který se již jedenáct let snaží v české politice prosadit školné, argumentoval, jak uvádí Jan Keller ve svém článku Deset důvodů proč nezavádět školné[1], v roce 2000 pro nutnost zavedení školného rozsahem korupce na vysokých školách, která při přijímacím řízení diskvalifikuje především uchazeče z chudších rodin. Sociální rovností argumentuje i nyní – pro sociálně slabší studenty bude údajně znamenat zavedení školného zvýšení šancí na vystudování vysoké školy. Je-li základem tohoto argumentu fakt, že ministerstvo plánuje chudší studenty průběžně dotovat odloženým školným a zapůjčené peníze od nich vybírat v okamžiku, kdy jejich plat přesáhne průměrný plat v ČR, potom se nabízí otázka, jakou motivací bude pro uchazeče s vidinou celoživotního zadlužení na vysokou školu vůbec chodit. Pokud se pro to rozhodnou, jistě nebudou svým studiem naplňovat humanitní ideu univerzity osvícenského typu tak, jak ji definoval Humboldt, ale budou se ji snažit vystudovat co nejrychleji a jako zákazníci platící za nabízenou službu budou také od školy-firmy očekávat hladký průběh rychlokurzu.

Situace, v níž se ocitáme, je skutečně potvrzením Adornova a Horkheimerova pojetí dialektiky osvícenství – jeho zvratu ve svůj opak. Reformní snahy si nezadají s budovatelskými proklamacemi, ale právě o to jsou reakčnější, nabízí se zde srovnání současného trendu s trendem daleko starším než je evropská idea univerzity, se starověkým sofistickým hnutím. Stav řecké demokracie v 5.stol př.n.l. lze přibližně přirovnat ke stavu české demokracie dnes: po vítězství v první fázi řecko-perských válek přichází ekonomická konjunkura Athén, společnost se prudce demokratizuje a spolu s rostoucím zájmem athénských občanů o veřejné dění, na němž se má každý právo a povinnost podílet, roste i zájem o specializované kurzy „celoživotního vzdělávání“ nabízené potulnými sofisty, kteří za poplatek  poskytují vzdělání ve všech myslitelných vědách snadno a rychle. Vyhledávány jsou především rychlokurzy řečnictví, protože právě ty zajišťují svým absolventům úspěch na sněmech a politický vliv. Jak uvádí Vladimír Groh ve své studii Sofistické hnutí ve starověku z roku 1927: „Ukázalo se co nejzřetelněji, že i politika a státnictví vyžaduje krom dobré vůle a obětavosti, ještě i jakési vnější obratnosti a dovednosti, kterou si musel osvojiti ten, kdo chtěl dojíti úspěchu. Ale ukázalo se dále, že u mnohohlavého demu platí tato vnější dovednost často mnohem více, než sebe upřímnější oddanost vnitřní. Konec konců se uplatnili ti, kdož obratným způsobem a vhodnou řečí dovedli míti většinu na své straně.“[2] Nejkvalitnější a nejdražší sofistické kurzy byly vyhrazeny bohaté vrstvě, která si je mohla dovolit, a motivace k jejich navštěvování byly buďto čistě utilitární nebo je bohatí vyhledávali ze zvědavosti a ve snaze zvýšit svou společenskou prestiž. Učit se u sofistů byla v Athénách móda. S rostoucí demokratizací společnosti (v athénské polis např. neexistovala instituce prezidenta, lid měl v rukou moc zákonodárnou i výkonnou, úředníci byli voleni na krátkou dobu a neustále se střídali) degradovalo paradoxně vzdělání na obecně dosažitelný nástroj k nenápadnému zajištění politického vlivu. Z demonkracie tedy vyrůstal prostředek jejího vlastního popření.  Sofistické marketingové strategie byly dobře promyšlené: sofista byl především absolutně mobilní, jeho škola nikde trvale nesídlila, nýbrž stále cestoval mezi různými řeckými obcemi a koloniemi, aby zákazníkům nezevšedněl (v tom se podobali současnému evropskému ideálu univerzitní mobility). Vstup do sofistické školy připomíná tajné iniciace, sofisty stále obklopovala tajemná mysteriózní aura. Často byli skutečně jen šarlatány, jindy vyučovali velmi dovedně sofistické argumentaci, která měla za cíl soupeře zcela zmást a přemoci v diskuzi za každou cenu, dokázat že „pravda je lež a lež je pravda.“, uhájit tvrzení, které se na první pohled zdálo neuvěřitelné.

Aristofanes ve své komedii Oblaky brilantně paroduje sofistické hnutí, formu sofistické argumentace, způsob vzdělávání i obsahy sofistických rozprav. Jediná nevýhoda komedie je, že ztělesněním sofistických nešvarů je zde Aristofanův současník a athénský spoluobčan Sókrates, v němž Aristofanes nerozpoznal kritika a překonavatele sofistiky – tuto rehabilitaci musel provést až Platón ve svých dialozích.[3] V Oblacích je sofistická škola představena jako prostředek, od něhož si hlavní hrdina Strepsiadés slibuje získání jisté metody – know how, která by mu umožila rozdrtit u soudu a v diskuzi věřitele a vyřešit tak zadlužení, do kterého ho přivedl jeho lehkomyslný syn Feidippidés. Ve škole však neuspěje, protože pro celoživotní vzdělání není dostatečně bystrý a flexibilní, a pošle tedy místo sebe studovat syna. Ten se však vlivem sofistického relativismu a nihilismu zvhne a po návratu si neváží bohů ani rodičů. Teprve, když syn otce zbije a pomocí obratné eristické dialektiky mu vysvětlí, že je vlastně v právu, nazře Strepsiadés v plné šíři své pochybení, zadlužen je po zkušenosti se sofisty ještě víc a moralistní závěr napomíná jak před zaváděním nových bohů a kazení mládeže, za něž byl odsouzen Sokrates, tak před sofistikou obecně:

STREPSIADÉS: Tam je přec škola moudrých, myslírna.

Tam bydlí lidé, kteří přesvědčí

svou řečí, že je nebe podobné

poklopu, kterým přikrýváme uhlí.

Ten poklop prý je kolem nás a my

jsme uhlí podle jejich moudrosti.

Ti lidé učí, když jim zaplatíš,

jak slovy lež i pravdu porazit.

FEIDIPPIDÉS: A kdo to je?

STREPSIADÉS: Já neznám jejich jméno,

jsou jemní, krásní, dobří mudrci.

FEIDIPPIDÉS: Ach fuj, ty lumpy, ty já znám. Ty tlučhuby,

ty bledé bosonohé lenochy,

k nimž patří Sókratés a Chairefón.

STREPSIADÉS: Fuj, ticho, nemluv dětské hlouposti!

A chceš-li dále jísti otcův chléb,

jen se k nim dej a zanech jezdectví!

FEIDIPPIDÉS: Za žádnou cenu, i kdybys mi dal,

třebas na lanýži bažanty.

STREPSIADÉS: Jdi, prosím, jdi, ty pacholíku můj,

choď do té školy.

FEIDIPPIDÉS: Co tam pochytím?

STREPSIADÉS: Prý učí dokazovat obojí,

ať je to správné nebo nesprávné.

A praví, že tím správným jde i lež

a podvod přivést snadno k triumfu.

A až se naučíš těm podfukům

z těch všech dluhů, co jsi nadělal,

nevrátím ani halíř nikomu.[4]

Nelze-li zcela srovnávat athénskou polis, pokud jde o míru zájmu o veřejné dění a občanskou angažovanost, s dneškem, je však srovnání na místě, pokud jde o všeobecnou noetickou skepsi a relativismus. Projevem rezignace na možnost věci poznat v celku a porozumět světu se dnes stává snaha o instrumentalizaci vzdělávání a jeho specializovanost. Od kosmologických ambicí presokratiků se Řekové posunuli k sofistickým rychlokurzům, které (podobně lišácky jako dnešní vzdělávací instituce) slibovaly nemožné: komplexní přehled o čemkoliv snadno a rychle. Ministr Dobeš tak svými rozsáhlými plány nečiní pouze krok zpět před socialistické školství, které poskytovalo vzdělání kádrově vybraným zdarma, ale dokonce, jak by řekl Liessmann, vrací se zpět daleko před Francouzskou revoluci a ideály osvícenství a humanistické Humboldtovy univerzity. Ministr Dobeš  nedělá nic jiného, než že transformuje kvalitní instituce s tradicí v sofistické rychlokurzy, které se ve starověku často konaly  přímo v domech nejzámožnějších občanů a byly záležitostí společenské smetánky, pod záminkou širší dostupnosti a demokratizace vzdělání pro každého. Posledním záchvěvem a zároveň výsměchem welfare principu je zde dlohodobá, možná i doživotní půjčka a odstupňování výše školného v závislosti na příslušnosti k určité sociální vrstvě: zatímco Sokrates si v dialogu Kratylos stěžuje, že nemohl navštěvovat přednášky slavného sofisty Prodika, jelikož na to neměl peníze a  jeho vzdělání je tedy chatrnější, dnes bude vzdělání přístupné každému, kdo bude ochoten se zadlužit a rychle vystudovat.[5]

Čím byla v Athénách eristická dialektika a rétorické cvičení umožňující přesvědčit dav za pomocí chybných argumentů obsahujících logické chyby, tím jsou dnes masové předvolební mediální kamapaně.

Pokud umění podobné trendy reflektuje kriticky, riskuje chybu. Té se dopustil Aristofanés, když nebyl schopen odlišit Sókrata – který celý život, alespoň jak nám tvrdí Platón, zasvětil boji se sofisty – od samotných sofistů. Události a témata vzbuzující veřejný zájem neumožňují aktuální objektivní posouzení, také věcný obsah – který je blízký Marxovu pojetí ideologie (falešného vědomí) –, o němž hovoří Walter Benjamin, rozpoznatelně vyvstává v díle až s odstupem, což je pro Benjamina předstupněm k poznání obsahu pravdivostního. Podobně jako v případě Aristofanovy komedie, byť s opačným znaménkem, to dopadlo se scénickým čtením záznamu s Kristýnou Kočí, který herci v Divadle Rubín nastudovali nedávno v rekordní rychlosti, dokud bylo téma zajímavé a aktuální. Po představení zpovídali televizní reportéři ve vyprodaném sále také Kateřinu Klasnovou a Karolínu Peake, které beze studu nadšeně přiznaly, že se skvěle bavily hloupostí své bývalé stranické kolegyně, tak autenticky ztvárněné Barborou Polákovou, jako by zapomněly, že to byla právě jejich strana, která Kristýnu Kočí do pozice předsedkyně poslaneckého klubu vynesla, nehledě na Bártovy praktiky. Umění ve věku nevzdělanosti je ještě citlivěji náchylné ke zneužití a poplatnosti, když chce být nezávislé a kritické – v tom je tragika Aristofanova pochybení, na jejímž konci je Sokratovo odsouzení k smrti. S tím rozdílem, že dnes již málokteré umělecké dílo vyvolá tak silný veřejný zájem jako oblíbená a všemi navštěvovaná představení v amfiteátrech. Období athénské demokracie bylo, jak uvádí Vladimír Groh, obdobím duševního chaosu, v němž se uplatňoval krajní individualismus do té míry, že nemohl než „vésti k vážnému ohrožení všech základů pospolitého bytí (…) k rozvratu státu a obce i mravního života,“ a sofistické hnutí je podle něj především „svědectvím velké krize, v níž se octl myšlenkový svět řecký ve svém nejdemokratičtějším státě,“ což svádí k nejrůznějším dějinným paralelám vedeným k dnešku, kterým ostatně nevyhýbá ani sám dr. Groh v roce 1927.

Jak si však lze vážit filosofie, která se dovolává ekonomie? ptá se Liessmann. Také Feidippidés se odhodlá jít do sofistické školy, aby se tam naučil „všem podfukům“ a oklamal věřitele. Reformní projevy už ani nepředstírají, že o co zde skutečně jde, je vzdělání a vědění: stačí si prolistovat cvičné Sciotesty, které dostávají děti v páté třídě, aby se mohly připravovat na přijímací zkoušky a snáze konkurovat svým vrstevníkům. Proto na závěr uvádím příklad z letošního testu studijních předpokladů, který již ponechávám bez komentáře. Za každou špatnou odpověď se jeden bod odečítá, za každou správnou se jeden přičte:

 

Přivedl jeden otec svého syna k filozofu Aristippovi, aby ho učil vědám. Divil se však, že za to chce moc peněz.

“Tolik? Za to bych si mohl koupit osla!”

“Tak si ho kup,” dodal filozof. “A budeš mít doma dva.”

Které z následujících tvrzení nejlépe vystihuje hlavní myšlenku uvedeného textu?

a) Lidé by si měli dobře spočítat náklady na vzdělání.

b) Vzdělání nelze zaplatit žádnými penězi.

c) Kdo nechce investovat do vzdělání, je hlupák.

d) Bez peněz nelze dosáhnout vzdělání.

 

Správné řešení úlohy hledejte v příštím čísle.

 

 

Citované zdroje:

ARISTOFANES. Oblaka. Čs. divadelní a lit. jednatelství, Praha 1954.

GRAESSER, Andreas. Řecká filosofie klasického období. Oikoiymenh, Praha 2000.

GROH, Vladimír. Sofistické hnutí ve starověku. Bohuslav Hendrich, Praha 1927.

KELLER, Jan. Deset důvodů proč nezavádět školné. http://blisty.cz/art/53033.html

LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Academia, Praha 2008.

 

 

Kateřina Krejčová


[2] Groh, 1927, s. 38.

[3] Otázka je, do jaké míry je také Platónova charakteristika Sókrata nadsazená a zda skutečně věrně odráží Sókratovu povahu a metodu. Sám Platón pracuje v Dialozích obratně se sofistickými postupy.

[4] Aristofanés, 1954, str. 16.

[5] „Téměř příslovečným se zdá být jeho (Prodikův) zvyk pořádat kurzy odstupňované podle ceny. Tak například pro finančně slabší publikum pořádal kurz o sémantice za jednu drachnu, pro lepší publikum hodnotnější kurz za padesát drachen. Sókratés dává v Kratylovi k lepšímu, že si mohl bohužel dovolit pouze levnější kurz, a proto není tak dobře vzdělán.“ Graesser, 2000, str. 73.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •