Státní kapitalismus v Rusku: Kapitola 1.15: Špatné hospodaření vládnoucí byrokracie a 1.16: Rusko – průmyslový gigant

V kapitalismu, založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, se kapitalisté řídí tržním mechanismem, jež jim slouží jako jakýsi „finanční kompas.“ Tím jsou determinovány jak ceny výrobních prostředků, tak spotřebního zboží. Kapitalista musí vést přesné účetnictví, přičemž trestem za špatný odhad je finanční ztráta, či, v případě závažné chyby, krach. Ve státem řízeném hospodářství, kde je většina cen určována administrativně a kde reálný příjem ředitele závodu není přímo spojen s reálnou ekonomickou situací jeho podniku, se význam precizního účetnictví dokonce ještě zvyšuje – ačkoli je pravda, že ředitel závodu může po dlouhou dobu své nedostatky skrývat. Bez správného účetnictví se výpadek v jednom podniku projeví ve výpočtech jiných podniků a stále se tak kumuluje. Kreml může trestat ředitele, kteří selžou. Jenže selhání vyjde najevo teprve poté, co škoda vznikne. Extrémně tvrdé tresty (degradování, uvěznění, atd.) navíc nutí ředitele zatajovat své výsledky a budovat si vazby s vyššími úředníky státní správy. Dále tato nemilosrdná logika odplaty vede ředitele až k příliš velké obezřetnosti (nechci říci bázlivosti), než aby přijímali rizika a činili nová rozhodnutí. Důležitou roli zde hraje také nekonečné nabírání a propouštění ohromného počtu neproduktivních funkcionářů. Protože osud ředitelů závisí na právě vládnoucí klice státních funkcionářů, bezpodmínečně se jejich rozhodnutím podřizují. Avšak tyto mocenské kliky se neustále mění, čímž se mění také hospodářské strategie.

Je známým faktem, že vysoká složitost a rozmanitost moderní průmyslové ekonomiky vyžaduje co možná nejvyšší míru lokální autonomie a iniciativy. To je však v příkrém rozporu s extrémně byrokratickou povahou vlády v Rusku.

Stalinská industrializace je plánovaná, chápeme-li pojem plánování jako centrální řízení. V rámci soukromého kapitalismu funguje ekonomika naslepo, takže zde v daném okamžiku dochází k mnoha jednotlivým autonomním rozhodnutím, zatímco v Rusku prakticky o všem rozhoduje vláda. Pokud však termínem „plánované hospodářství“ chápeme hospodářství, ve kterém je činnost všech ekonomických jednotek slaďována a regulována do jediného rytmu, ve kterém je pouze minimum neshod a především, v němž převládá předvídavost v procesu ekonomických rozhodnutí – pak je ruská ekonomika všechno možné jen ne plánovaná.

První pětiletý plán např. vycházel z předpokladu, že rozhodující část zemědělské výroby zůstane v rukou drobných rolníků (kolchozy měli produkovat jen 11,5% celkové produkce obilí v zemi – a to až v posledním roce plánu). Nakonec však kolchozy a sovchozy představovali 70% zemědělské výroby. Zde je předpověď přírůstku počtu živého inventáře: koně – 6,1 milionu ; skot – 14,5 milionu ; prasata – 12,2 milionů ; ovce a kozy – 28,8 milionů; celkem 61,6 milionu kusů. Ve skutečnosti se však počet koní snížil o 13,9 milionu ; skot o 30,2 milionu ; prasat o 14,4 milionu ; ovcí a koz o 94,6 milionu ; celkem pokles o 153,1 milionu kusů. Plán rovněž předpokládal, že vztahy mezi všemi hospodářskými odvětvími budou založeny na tržní-směně. Přesto byl nakonec zeveden přídělový systém. Dalším předpokladem bylo, že počet dělníků, zaměstnaných ve státní ekonomice, se zvýší o 33 procent. – Ve skutečnosti však vzrostl o 96,6 procenta. Životní úroveň měla stoupnout, místo toho klesla. Lze předpokládat, že výrobní cíle různých druhů zboží jsou vzájemně provázány. Míra úspěšnosti jednotlivých cílů je však diametrálně odlišná. Plán počítal s tím, že počet obyvatelstva na venkově naroste o 9%, obyvatel měst o 24,4% a celkový počet obyvatel o 11,8%. Odpovídající údaje však byly: 1,1% ; 40,2% a 8,1%. Totéž platí pro následující plány. Inflace (za dvě desetiletí éry plánu nárostla minimálně o 1 500%), strašlivý hladomor v letech 1932-1933, krutá administrativní opatření vůči rolníků a dělníků – to jsou jen některé z příznaků toho, že byrokracie nemá dostatek předvídavosti k řízení hospodářství a plodí tak rozpory mezi různými – vzájemně propojenými částmi ekonomiky.

Mezi jednotlivými závody schází koordinace. To si můžeme ilustrovat na tomto příkladě: podle Děmjanoviče, hlavního inženýra stalingradského závodu na traktory, bylo v říjnu 1940 na dvoře závodu nahromaděno 753 traktorů v hodnotě 18 milionů rublů, neboť chyběly součásti od menších závodů v hodnotě 100 000 rublů. To vedlo k vážnému přerušení výroby.

O velkém nepořádku v ekonomice svědčí také jev, který se právě v Rusku projevuje v té nejextrémnější podobě: různé podniky, které vyrábějí stejný produkt vykazují ohromné rozdíly ve výrobních nákladech. Např. roční produkce surového železa a oceli na dělníka v různých podnicích činila roku 1939:

Z knihy, ze které jsou výše uvedené údaje čerpány, je zcela zřejmé, že hlavní příčinou těchto velkých rozdílů v produktivitě práce nejsou rozdíly v přírodních podmínkách výroby, ale technické vybavení podniků. V mnoha případech se však výrobní náklady značně liší i tam, kde žádné velké rozdíly v technickém vybavení podniků nejsou. Izvěstia např. píše: „Často dochází k tomu, že dva podniky pod stejným ministerstvem a se stejným vybavením vykazují velmi rozdílné výrobní náklady. V jednom případě dosahují administrativní náklady jednoho podniku dvakrát až třikrát tolik, co v jiných …Mohly by být propuštěny stovky tisíc přebytečných dělníků a výrobní náklady by se značně snížili. Jen pokud se udělal pořádek ve vedení podniku.“

Další příčinou rozdílů v nákladech jsou velké rozdíly v počtu vadného zboží. V roce 1947 uvedl ministr financí Zverev ve své zprávě Nejvyššímu sovětu o státním rozpočtu, že v jedné ze dvou továren na elektrické žárovky jsou výrobní náklady pětkrát vyšší než ve druhé. Důvodem bylo, že v tomto podniku tvořily 47,3 procenta produkce zmetky, zatímco ve druhém to bylo jen 7,3. Je zřejmé, že takto velké rozdíly ve výrobních nákladech by v podmínkách kapitalismu založeného na soukromém vlastnictví vůbec nemohly existovat. Podniky se špatnými výsledky by byli brzy z ekonomiky vytlačeni. Zachování těchto podniků bez vyrovnávání jejich nákladů na výrobu (alespoň částečného) znamená z prostého ekonomického hlediska obrovské plýtvání.

Tento nedostatek koordinace mezi různými podniky a nedůslednost jejich rozvoje vede ke křečovitým vzestupům a pádům cen a k absenci harmonických vztahů mezi nimi. Dr. Jasny to velmi dobře ilustroval. Jedním z příkladů, který udává, je tento:

Vývoj cen dříví a řeziva během éry plánu byl fantasticky divoký. Po mírném poklesu v letech 1927-28 se cena řeziva zvýšila o více než 100 procent – především od 1. dubna 1936. Ta pak zůstala neměnná po téměř 13 let i přes inflaci, extrémní nedostatek času a kácení lesů v daleko větší míře než by bylo ekonomicky rozumné. Později, především od 1. ledna 1949, se cena řeziva zvýšila téměř trojnásobně a stala se téměř 7 krát vyšší než v letech 1926-1927.

Cena kulatiny (dřevěné), jež se ve velkém množství využívá přímo v sovětském stavebnictví, klesla mezi léty 1926-27 a 1927-1928 o 14,7 procent a pak se jen mírně zvýšila v roce 1936. Znovu pak poněkud narostla roku 1944, ale i poté zůstávala stále jen nepatrně vyšší než cena z let 1926-1927. Poté, aby byly všechny tyto nedoplatky vyrovnány, se roku 1949 cena kulatiny naráz zvýšila více než 4,5-krát.

V letech 1926-1927 dělala cena klád asi 50 procent ceny řeziva (nařezané klády). Roku 1936 stály dřevěné klády o více než 20 procent více než řezivo. Toto procento se roku 1944 zvýšilo přibližně na 30% a v roce 1949 překročilo 40%.

Cena železničních pražců, jednoduchých výrobků ze dřeva, se roku 1936 zdvojnásobila a v roce 1943 se pak více než zdvojnásobila znovu. Opět byly ceny (více než) zdvojnásobeny v roce 1949. Výsledkem bylo, že ceny platné od 1. ledna 1949 byly téměř 10-krát vyšší než roku 1927.

V jiné knize uvádí Jasny další příklad toho, jak nedostatečná je vazba mezi cenami konkurenčních výrobků nebo mezi cenami surovin a hotových výrobků: „V roce 1933,“ píše, „byla cena petroleje na technické účely (pro FOB) zvýšena 10-krát – na cenu asi 45-krát vyšší než cena kvalitního uhlí z Donbassu (důl FOB). V roce 1949 již nestál (stejný) petrolej ani šestkrát více než uhlí. Pro takovouto změnu neexistuje žádné ospravedlnění a dokonce ani žádné vysvětlení. Ceny petroleje a uhlí jsou extrémním případem. Avšak počet neoprávněně velkých změn ceny a disproporcí mezi jednotlivými cenami je téměř nekonečný.

V roce 1949 tvořila cena důležitých typů válcované oceli asi 5-6 ti násobek ceny uhlí, kdežto v druhé polovině roku 1950 byl tento poměr jen asi 3 : 1. A opět: „Bylo velikou chybou zvýšit ceny strojů o 30-35 procent během jednoho roku (1949) a další rok (1950) tento nárůst odstranit; nebo stanovit mnohem vyšší sazby za železniční přepravu na krátké vzdálenosti než na dlouhé vzdálenosti (reforma z roku 1939) a další rok udělat pravý opak (1949). “

Korunovaný příklad hrubých metod, používaných při tvorbě cen, nám podal sám Stalin:

Naši obchodní ředitelé a plánovači jsou, až na několik výjimek, špatně obeznámeni s působením zákona hodnoty. Nestudují jej a nejsou ho schopni brát v úvahu při svých výpočtech. To vysvětluje zmatek, který stále ještě vládne v oblasti politiky stanovování cen. Zde je jeden z mnoha příkladů. Před nějakým časem bylo rozhodnuto upravit cenu bavlny a obilí v zájmu pěstování bavlny – lépe stanovit ceny za obilí, jež se prodává pěstitelům bavlny a zvýšit cenu bavlny dodávané státu. Naši obchodní ředitelé a plánovači předložili v této věci návrh, který zcela ohromil členy ústředního výboru. Navrhuje se zde totiž stanovit prakticky stejnou cenu pro tunu obilí a tunu bavlny. Cena tuny obilí byla navíc téměř shodná s cenou tuny pečeného chleba. Na připomínky členů ústředního výboru, že cena tuny chleba musí být vyšší než tuna obilí kvůli nákladům na mletí a pečení, a že bavlna je obecně mnohem dražší než obilí, jak o tom ostatně svědčí i ceny na světovém trhu, nenašli autoři návrhu žádnou rozumnou odpověď. Ústřední výbor byl tedy nucen vzít věc do vlastních rukou – snížit ceny obilí a zvýšit ceny bavlny.

Jakýto zmatek! A to na té nejvyšší úrovni.

Jedním z dalších zvláštních fenoménů, který odhaluje nedostatek integrace mezi jednotlivými závody, je vzestup vrstvy prostředníků, kteří se živí tím, že hledají podniky s přebytky a deficity a sjednávají mezi nimi výměnné dohody, jimiž porušují ceny stanovené vyššími orgány. Planovoje Choziajstvo ohlásilo případ, ve kterém těžký strojírenský závod zakoupil od stavební společnosti 2,5 milionu cihel a k oficiální ceně cihel přidal i následující bonusy: 800 tun uhlí, 250 tun časovače, 11 tun leteckého petroleje a různá množství řady dalších komodit. To vše je nezákonné, ale přesto velmi rozšířené: byrokratická vláda, která tyto praktiky zakazuje, je sama jejich příčinou.

Dalším příkladem stejného druhu je kolchozní trh s potravinovými lístky, vzkvétající zejména během války. Tento trh nese jméno „černý trh“.

Z výše zmíněného také plyne význam tolkachů – zásobovačů – kteří mají, zcela ilegálně, ohromné provize ze získání materiálů, strojů, atd. Odtud také význam blatů, nebo osobního vlivu na získávání materiálu, strojů, atd. na které závodní ředitelé nemají nárok. Ruské publikace poskytují dostatek svědectví o tom, jak významný tento fenomén je.

Veliký počet konfliktů mezi podniky, trusty, glavky, ministerstvy, apod. lze vyčíst z ohromného množství soudních sporů a procesů. Např. v roce 1938 bylo v Gosarbitraži (Státní Soudní výbor – speciální systém soudů pro spory mezi ekonomickými orgány) projednáváno na 330 000 případů. Tento údaj nezahrnuje spory mezi ekonomickými jednotkami – glavky a továrnami jednotlivých resortů – kterými se zabývají odborové soudní výbory. Berman píše: „druhy sporů, které přijdou před Gosarbitráž jsou úžasně různorodé. Mnoho z nich se týká kvality dodávaného zboží podle smlouvy. V mnoha případech jde o ceny zboží. Přesto, že jsou ceny pevně stanoveny, je zde silná tendence tyto ceny nedodržovat.“

Jedním z nejdůležitějších prvků špatného hospodářství byrokracie jsou rychlé a svévolné změny rozhodnutí samotné ústřední vlády. Uvedeme si několik příkladů.

Po řadu let mezi vládnoucími kruhy převládal názor, že čím je podnik větší, tím je lepší. A to bez ohledu na jejich optimální technickou úroveň a efektivitu. Tak například Stalin prohlásil: „Všechny ´vědecké´ argumenty proti možnostem a účelnosti budování velikých továren na obilí mezi 50 000 a 100 000 ha se zhroutily a rozpadly v prach.“

V roce 1930 se kolchoz skládal třeba z 50 obcí a 84 000 ha. Další zahrnoval 29 vesnic a 33 553 hektarů. Nicméně, po strašlivých ztrátách zatroubila vláda k ústupu a v roce 1938 měl průměrný kolchoz rozlohu 484 ha orné půdy. Po devíti letech (1928-1937) nadšení pro gigantické podniky (jako cestě k vítězství nad reakcí), byla „gigantomanie“ prohlášena za výsledek zhoubné činnosti „trockistických fašistů.“

Jindy byly zase stanoveny směšně vysoké cíle výroby, jež měli vést k dobrodružně vysokému tempu rozvoje. Výsledkem však byla jen strašlivá cena, rychlé opotřebení strojů a plýtvání materiálem a prací. Tak například, GK Ordžonikidze, komisař těžkého průmyslu, uvedl na sedmnácté stranické konferenci (30. ledna 1931), že úkolem pro rok 1932 bude: „V průběhu jednoho roku musíme více než zdvojnásobit kapacitu hutnických továren – zvýšit ji na 13,5 – 14 milionů tun [surového železa] … Co znamená splnění výrobního programu pro železářský aj. kovoprůmysl v roce 1932? … To znamená za jediný rok zvýšit výrobu o 4 miliony tun … Jak dlouho trvalo kapitalistickým zemím dosažení tohoto cíle? … Anglie k tomu potřebovala 35 roků … Německo deset roků … Spojené státy osm let. SSSR musí dosáhnout téhož cíle za jediný rok.“ Ve skutečnosti to však trvalo nikoli jeden ale šest až sedm let.

Ještě absurdnější pozici zaujal orgán Gosplanu, který připravoval cíle na druhý pětiletý plán. Oznámil, že v roce 1937 bude SSSR produkovat: 450 – 550 milionů tun uhlí, 150 milionů tun ropy, 60 milionů tun surového železa a 150 milionů kilowatthodin elektrické energie. Tento plán musel být na Sedmnácté Stranické Konferenci (leden 1932) snížen o více než polovinu a ještě mnohem více na Sedmnáctém Stranickém Sjezdu (leden 1934), který teprve schválil konečný návrh. Jen prosté porovnání cílů ukazuje, jak svévolné a spekulativní vládní plánování je:

Dalším podivným, nicméně typickým, incidentem je tento. V roce 1931 měl jeden významný člen Nejvyšší Rady pro Národní Hospodářství tu odvahu říci, že nevěří, že by bylo možné pěstovat 60 milionů pudů [982 800 tun] bavlny, ale jen 30 milionů [491 400 tun]. Za tuto opovážlivost byl předveden k soudu a žalobce prohlásil: „Právě tyto dvě čísla dostatečně svědčí o podvratné činnosti Sokolovského.“ Sokolovský nakonec „přiznal,“ že produkce 60 milionů pudů bavlny by vlastně dosaženo být mohlo. („Doznání“ mu však nebylo nic platné a za svůj někdejší skepticismus byl odsouzen na deset let do vězení). O čtyři roky později, v roce 1935 na konferenci pěstitelů bavlny, komisař lehkého průmyslu Lubimov a komisař pro zemědělství Černov informovali Stalina, že velké úspěchy v bavlnářském programu by mohly umožnit vyrobit v tomto roce … 32 milionů pudů [524 160 tun] bavlny! Stalin považoval tento cíl za nedosažitelný a skepticky se jich ptal: „Nedali jste se náhodou unést nadšením?“

V součtu můžeme říci, že v Rusku se namísto skutečného plánu využívají metody striktního vládního diktátu, jež se vyvinuli za účelem odstraňování nedostatků v hospodářství, způsobených právě vládními činnostmi a rozhodnutími. Proto bychom místo o sovětském plánovaném hospodářství měli hovořit o byrokraticky řízeném hospodářství. Totalitní byrokratická politická diktatura vlastně pomáhá překonávat výsledky špatného plánování, jež mají původ v této byrokratické diktatuře samotné.

Zároveň by však bylo chybou předpokládat, že špatně vedené a trpící ruské národní hospodářství nemůže dosáhnout žádných podstatných, či dokonce ohromujících úspěchů. Ve skutečnosti je mezi špatným hospodařením byrokracie a prudkým vzestupem ruského průmyslu úzká dialektická jednota. Pouze zaostalost výrobních sil v zemi, velké tažení za jejich expanzi (společně s celou řadou dalších faktorů, jež jsou s tím spojeny) a především podřízenost spotřeby akumulaci kapitálu může vysvětlit vzestup byrokratického státního kapitalismu.

1.16: Rusko – průmyslový gigant

Ohromné úsilí a sebe-obětování lidí pozvedlo Rusko, navzdory špatnému hospodaření, korupci a plýtvání vládnoucí byrokracie, na pozici silné průmyslové velmoci. Zatímco dosud bylo Rusko ve velikosti průmyslové produkce čtvrté v Evropě a páté na světě, dnes je první v Evropě a druhé na světě. Rusko vystoupilo z ospalé zaostalost, aby se stalo moderní, silnou, průmyslově vyspělou zemí. Byrokracie se tak ujímá přesně té role, jakou Marx a Engels připisovali buržoazii. „Poprvé vyšlo najevo, co všechno může lidská aktivita vytvořit. Dosahuje zázraků, jež dalece předčí egyptské pyramidy, římské vodovody i gotické katedrály … Buržoazie … vtahuje všechny … národy do civilizace … Vytváří ohromná města … a zachraňuje tak značnou část populace od idiotství venkovského života. Buržoazie, během své několik staletí trvající vlády, vytvořila daleko početnější a mnohem kolosálnější výrobní síly než všechny předchozí generace dohromady. “

Cenou za tyto úspěchy však byla, samozřejmě, lidská bída a utrpení v takové míře, jakou není možné ani odhadnout.

Ze socialistického hlediska však není rozhodujícím kritériem růst výroby sám o sobě, ale sociální vztahy, jež tento ohromný rozvoj výrobních sil doprovázejí. Je tento rozvoj doprovázen zlepšováním ekonomického postavení dělníků, zvyšováním jejich politické moci, posilováním demokracie, snižováním hospodářských a sociálních nerovností a poklesem státního donucování, nebo ne? Je průmyslový rozvoj plánovaný? A pokud ano, tak kým, a v čím zájmu? Toto jsou základní socialistická kritéria pro ekonomický pokrok.

Marx ukázal, že rozvoj výrobních sil za kapitalismu přivádí lidstvo do krize, z níž vedou jen dvě cesty: jednou je socialistická přestavba společnosti, druhou je úpadek do barbarství. Hrozba barbarství nabírá na síle před našima očima. Všechny společenské výrobní síly, průmysl a věda se dávají do služeb války a ničení. Bitva o budoucnost lidstva však nebude záviset na ekonomickém výkonu Magnitogorska či Oak Ridge, nýbrž na společenských a politických vztazích, jež je podpírají.

Z knihy Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa Přeložil Víťa Lamač