Společnost strachu

Martin Kabát v pohádce Hrátky s čertem

Současná česká vláda založila svou existenci na vyvolávání strachu. K moci ji dostal mediálně silně podpořený, byť iracionální strach z bankrotu a z osudu Řecka. Pokud by se nezačalo jednat, přišel by podle této vlády MMF – strach spojený s aplikací jeho politik má už dnes globální rozměr, stejně tak ale i hněv proti této neoliberální instituci. Kalousek vyvolává umělý strach, že „nebude na důchody“, pokud neprovedeme penzijní reformu, ze které budou profitovat jen penzijní fondy. Na mikro-úrovni pak jako hlavní strašáci slouží moderní drábové – exekutoři a samozřejmě strach z nezaměstnanosti, který řadu zaměstnanců dostává do situace novodobých nevolníků.

Společným rámcem pro uplatňování politik, které zvyšují nejistotu a šíří strach, je mantra konkurenceschopnosti, která se stala určitým nejvyšším imperativem, závazným pro všechny a všude. V takovém kontextu je člověk jen pracovním faktorem, který se musí přizpůsobovat ekonomickému cyklu. Jeho flexibilita – nejžádanější to vlastnost na trhu práce – by měla být absolutní, což zároveň předpokládá, že jeho nejistota je maximální. Ještě důležitější je ale ve společnosti nadvýroby jeho funkce spotřebitele, který by měl být zcela infantilní a podléhat všemu, co mu nadiktuje reklama a kupovat, kupovat, kupovat, třebas i na dluh. Hrozba exekutora ho donutí brát jakoukoliv práci, nechat se jakkoliv ponižovat a vykořisťovat – a to je přesně to, co potřebuje dnešní systém, dnešní „elita.“

Role státu je být dodavatelem určitých služeb pro soukromý sektor. Dodavatel musí být poslušný a poskytovat to, co se od něj žádá – stabilitu, bezpečí pro podnikání a v ideálním případě i legitimitu pro aktivity „elity.“ Zároveň ale za své služby od „elity“ nesmí nic chtít, naopak je jeho povinností nabízet k „volnému používání“ určité sektory, které dříve podléhaly jen státu, ale na kterých je možno si pořádně namastit kapsu. Samozřejmostí je pak rozdělování veřejných zakázek mezi své přátele, kteří se později odvděčí financováním volebních kampaní. U vzdělávání už dávno nejde o šíření kritického myšlení – to by mohlo být elitě nesmírně nebezpečné –, ale o dodávání poslušné, disciplinované, plně technokraticky uvažující třídy, které bude plnit pokyny „elity“ a přitom si bláhově myslet, jak si žije svobodně a „dělá kariéru.“ Platilo vždy, že nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží…

Ve společnosti strachu jsou vlastnosti, které nás činí lidmi – jako je soucit a solidarita s ostatními považovány za slabost, za něco, co oslabuje náš výkon, co destruuje naši konkurenceschopnost – a o tu jde přeci až v první řadě. Taková společnost nemá žádnou ideu, žádnou skutečnou plnohodnotnou vizi – ani ji nemůže mít, protože vše převádí do řeči čísel, lidé z ekonomiky už dávno vymizeli. Objevují se jen jako počty anonymních nezaměstnaných, neplatičů nájemného, stíhaných exekucí…

Když uvažuji o dnešní společnosti, vybavuje se mi oblíbená česká pohádka Hrátky s čertem. V ní se Martin Kabát vydává do pekla, aby zpátky dostal úpisy od princezny a její služebné Káči. Přestože mu mučením vyhrožuje samotný Satan, dokáže se mu vzepřít, když říká: „A ne a ne a ne! V tomhle je celej ten Váš kumšt, zpitomět lidi, udělat z nich ustrašený, zbabělý zvířata.“ Martin Kabát úpisy roztrhá s tím, že „takovou hanbu sám sobě neudělá“. Je určitě zajímavé, že Jan Drda – autor předlohy této pohádky – považoval Martina Kabáta za esenci češství.

Ilona Švihlíková

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •