Vzhledem k tomu, že Komunistická Strana Sovětského Svazu je vládnoucí stranou, musí být analýza její struktury, složení a fungování také analýzou státní mašinérie.
Předtím, než se pustíme do analýzy fungování strany za Stalina, je důležité se podívat, jak mohla původně zcela demokraticky fungující strana (období před nástupem byrokracie) získat současný monolitní a totalitní charakter.
Bolševici nikdy nebyli jednolitou nebo totalitní stranou. Právě naopak. Vnitřní demokracie měla v životě strany vždy zásadní význam. Tento fakt je však ve většině literatury přehlížen. Nebude tedy škodit, když si zde ukážeme některé z mnoha případů, které ilustrují vnitřní demokracii strany v před-stalinské éře. Začněme s několika příklady z doby před Říjnovou revolucí.
Po konečné porážce revoluce v roce 1907 prožívala strana krizi týkající se otázky, jaký postoj má strana zaujmout k volbám do carské dumy. Na třetí konferenci Ruské Sociální Demokracie (červenec 1907), v níž byly zastoupeni jak bolševici tak menševici, došlo ke kuriózní situaci: Všichni bolševičtí delegáti hlasovali pro bojkot voleb do Dumy. Jedinou výjimkou však byl Lenin, který hlasoval s menševiky. [55] O tři roky později, schválilo plénum Ústředního Výboru Bolševiků rezoluci, vyzývající k jednotě s Menševiky. Jediný, kdo hlasoval proti byl opět Lenin. [56]
Když v letech 1914-1918 vypukla válka, žádná ze sekcí strany nezastávala Leninův poraženecký postoj. [57] A během soudu s některými bolševickými vůdci roku 1915 zavrhl Leninův postoj i Kameněv a dva bolševičtí delegáti v Dumě. [58]
Když se podíváme na situaci po únorové revoluci, zjistíme, že velká většina stranických vůdců vůbec nebyla pro revoluční sovětskou vládu. Naopak, chtěli podpořit koaliční prozatímní vládu. 2. března 1917 měla bolševická frakce čtyřicet členů v Petrohradském Sovětu. Když však byla k hlasování předložena resoluce o přechodu moci do rukou buržoazní koaliční vlády, jen devatenáct jich hlasovalo proti. [59] Na schůzi Petrohradského výboru strany (5. března 1917), získala resoluce o revoluční sovětská vládě jen jediný hlas. [60] Pravda, redigovaná Stalinem, v té době zastávala postoj, který v žádném případě nelze nazvat revoluční. Vyjadřovala rozhodnou podporu prozatímní vládě „v jejím boji proti reakci a kontrarevoluci.“ [61]
A znovu. Když Lenin dne 3. dubna 1917 přišel do Ruska a byly vydány jeho slavné Dubnové teze – směřující stranu k Říjnové Revoluci – byl ve své straně po nějaký čas v malé menšině. V Pravdě vyšel k dubnovým tezím komentář, že se jedná o „Leninův osobní názor,“ který je navíc „zcela nepřijatelný.“ [62] Na schůzi petrohradského výboru strany, která se konala dne 8. dubna 1917, získaly Teze jen dva hlasy, přičemž třináct hlasovalo proti a jeden se zdržel hlasování. [63] Nicméně, na stranické konferenci 14. až 22. dubna získaly Teze většinu: 71 pro, 39 proti a 8 členů se zdrželo hlasování. [64] Na této konferenci však byl Lenin poražen v další důležité otázce. Totiž zda by se strana měla podílet na připravované Stockholmské konferenci socialistických stran. Proti jeho vůli bylo rozhodnuto o plné účasti. 65
Na 14. září svolal Kerenský „Demokratickou Konferenci“ a Lenin usiloval o to, aby ji bolševici bojkotovali. V Ústředním Výboru hlasovalo pro bojkot 9 hlasů a proti jich bylo 8. Protože však byly hlasy téměř vyrovnané, bylo konečné rozhodnutí ponecháno až na stranickou konferenci, která byla za tímto účelem svolána. 77 ku 50 hlasům pak bylo rozhodnuto, aby bolševici „Demokratickou konferenci“ nebojkotovali. [66]
Když přišla na pořad dne nejdůležitější otázka ze všech – otázka říjnového povstání – bylo vedení strany opět ostře rozděleno: Silná frakce vedená Zinověvem, Kameněvem, Rykovem, Pjatakovem, Miljutinem a Noginem vystupovala proti povstání. Nicméně, když si Ústřední Výbor zvolil Politické Byro, nebyli ani Zinověv ani Kameněv vyloučeni.
I po převzetí moci přetrvávali ve vedení strany stejně ostré rozpory jako předtím. Několik dní po revoluci vystoupilo mnoho stranických vůdců s požadavkem, aby bolševici vytvořili koalici s ostatními socialistickými stranami. Na tom trval např. Rykov – lidový komisař vnitra, Miljutin – lidový komisař zemědělství, Nogin – lidový komisař průmyslu a obchodu, Lunačarský – lidový komisař školství, Šlijapnikov – lidový komisař práce, Kameněv – prezident republiky a Zinověv. Došli dokonce tak daleko, že vyhrožovali svou rezignací, čímž donutili Lenina a jeho stoupence zahájit s ostatními stranami jednání. [67] (Jednání však ztroskotala na tom, že menševici trvali na vyloučení Lenina a Trockého z koaliční vlády. [68] )
Když došlo na otázku, zda provést nebo odložit volby do Ústavodárného shromáždění (v prosinci 1917), ocitl se Lenin v Ústředním Výboru v menšině a v rozporu s jeho radou se volby konaly. [69] O něco později byl Lenin opět poražen v otázce mírových jednání s Německem v Brest-Litevsku. Lenin byl pro okamžitý mír. Avšak na zasedání Ústředního Výboru a aktivních dělníků, které se konalo dne 21. ledna 1918, získal jeho návrh pouze 15 hlasů oproti 32 hlasům, jenž získal Bucharinův návrh vést „revoluční válku“ a 16 hlasům pro Trockého návrh „ani mír ani válku.“ [70] Na zasedání Ústředního Výboru následujícího dne byl Lenin opět poražen. Nakonec však přeci jen uspěl, když pod tlakem událostí přesvědčil většinu členů ústředního výboru o svém názoru. Na zasedání 24. ledna získal jeho názor 7 hlasů, zatímco 4 hlasovali proti a další 4 se zdržely hlasování. [71]
Představa o jednolitosti a poslušnosti, jež je s takovou samozřejmostí připisována bolševické straně jak před revolucí tak bezprostředně po ni, se zcela zhroutí, porovnáme-li ji s fakty. Realitou se však stane později.
Nejdůležitějším orgánem ve Straně byl po dlouhou dobu Stranický Kongres. Lenin například prohlásil: „Kongres … [je] nejdůležitějším shromážděním Strany a Republiky.“ [72] Ten však s postupným vzestupem moci byrokracie tento význam ztratil. Stranická Pravidla stanovená v letech 1919, 1922 a 1925 (pravidla 20, 20 a 21 v uvedeném pořadí) stanovila, že Sjezd Sovětů (kongres) musí zasedat každý rok [73] , což bylo až do čtrnáctého Sjezdu (roku 1925) dodržováno. Poté se však prodlevy mezi Sjezdy stále prodlužovaly. Další Sjezd se konal až o dva roky později a šestnáctý Sjezd (1930) po dalších dvou a půl letech. Mezi šestnáctým a sedmnáctým sjezdem (1934) uplynulo tři a půl roku. Na tomto Sjezdu byla vyhlášena nová pravidla, podle kterých měl být Sjezd svoláván „ne méně než jednou za tři roky“ (článek 27). [74]
Ale ani toto ustanovení nebylo dodržováno. Mezi sedmnáctým a osmnáctým Sjezdem (1939) uběhlo pět let a mezi osmnáctým a devatenáctým (1952) trvala prodleva více než třináct let!
Podle Stranických Pravidel musí Ústřední Výbor strany mezi jednotlivými Sjezdy svolat Stranickou Konferenci. Podle předpisů přijatých na osmnáctém Sjezdu, jež jsou oficiálně stále v platnosti, se Sjezd musí konat „minimálně jednou do roka.“ Od roku 1919 se však Konference konala v letech 1919, 1920, 1921 (dvakrát), 1923, 1924, 1925, 1926, 1929, 1932, 1934 a naposledy v roce 1941.
Kongres si volí Ústřední Výbor – vedoucí orgán strany. Formálně má být Ústřední Výbor odpovědný Stranickému Kongresu. Avšak vzhledem k tomu, že se Sjezd Strany nekonal již více než třináct let, může být toto ustanovení jen stěží více než pouhou formalitou.
Pokud by byl Ústřední Výbor skutečně jen výkonným orgánem strany, nebylo by možné, aby většinu svých členů – ve skutečnosti více jak tři čtvrtiny – vyloučil ze Strany a pronásledoval jako „nepřátele lidu,“ jak se to stalo mezi sedmnáctým a osmnáctým Sjezdem Strany. Ze 71 členů Ústředního Výboru, jež byli zvoleni v roce 1934, se po pěti letech na seznamu zvolených členů objevilo jen 16. Z 68 kandidátů jich pak kandidovalo znovu pouze 8.
Formálně si Ústřední Výbor volí Politické Byro, jež by mu tak mělo být odpovědné. Nicméně, ve skutečnosti je Ústřední Výbor Politickému Byru zcela podřízen.
Politické Byro, jež má třináct nebo čtrnáct členů si zvolí sekretariát, v jehož čele stojí generální tajemník. Tento post byl po třicet let zastáván Stalinem. Od Stalinovy smrti se administrativní systém velmi zkomplikoval. Georgij M. Malenkov se stal navzdory všem okolnostem Stalinovým dědicem. Post generálního tajemníka však získal někdo jiný – Nikita S. Chruščov. Nyní je již zřejmé, že Chruščov má navrch.
Převahu byrokracie dokládá skutečnost, že generální tajemník, který byl původně jen vykonavatelem vůle Ústředního Výboru [75] , má v rámci Stalinských pravidel takovou moc, o které se žádnému carovi ani nesnilo.
Lenin nikdy nebyl členem sekretariátu strany. Žádný z nejproslulejších členů strany v té době nebyl součástí sekretariátu. Například bezprostředně před přijetím Stalina do této instituce (1922) byl sekretariát složený z Molotova, Jaroslavského a Michajlova, z nichž nikdo nebyl považován za významnějšího bolševického vůdce. Strmý vzestup moci generálního tajemníka lze vysvětlit pouze podstatným posílením moci byrokracie a vybudováním přísné hierarchie strany řízené shora.
Od roku 1930 není možné přesně sledovat změny v sociálním složení strany, neboť od tohoto roku o tom přestali být publikovány informace. (Toto opomenutí je už samo o sobě velmi významné). Určité údaje o sociálním složení strany se však přeci jen získat dají – a to z úrovně vzdělání členů strany.
V Rusku dokončí střední školu sotva jedno z dvaceti dětí, o univerzitním vzdělání ani nemluvě. [B] Roku 1939 mělo přesto 127 000 z celkového počtu 1 588 852 členů vysokoškolské vzdělání. Roku 1934 to přitom bylo pouze 9 000 a roku 1927 – 8396 členů. 335 000 členů mělo roku 1939 střední vzdělání. Roku 1934 to přitom bylo jen 110 000 a v roce 1927 jen 84 111. [76] Na Stranickém Sjezdu roku 1924 mělo universitní vzdělání 6,5% volených delegátů. Na Sjezdu roku 1930 to bylo 7,2% , roku 1934 asi 10% , v roce 1939 – 31,5% a v roce 1941 – 41,8%. Procentuální podíl delegátů se středoškolským vzděláním byl: v roce 1924 – 17,9% , v roce 1930 – 15,7% , roku 1934 – 31% , v roce 1939 – 22,5% a v roce 1941 – 29,1% (včetně těch s neúplným universitním vzděláním). [77] Dáme-li to dohromady, činí podíl delegátů, jež by se dal klasifikovat jako „sovětská inteligence:“ v roce 1924 – 24,4% , v roce 1930 – 22,9% , roku 1939 – 54% a v roce 1941 – 70,9%. Na Sjezdu roku 1934, kde mělo 41% volených delegátů střední a vysokoškolské vzdělání bylo pouhých 9,3% průmyslových a zemědělských dělníků. V letech 1939 a 1941 pak musel být tento procentuální podíl ještě mnohem menší.
Co se týče Komsomolu, tak jeho tajemník N.A. Michajlov uvedl, že: „V současné době má více než polovina oblastních a krajských tajemníků vysokoškolské nebo neúplné vysokoškolské vzdělání a stejně tak jsou na tom i tajemníci ústředních výborů Svazových Republik. Zbývající tajemníci mají středoškolské vzdělání a ze všech tajemníků okresních výborů Komsomolu má 67% středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání.“ (Pravda, 3. března 1949).
Mezi manuálně pracujícími dělníky na Sjezdu Strany byl navíc vysoký počet stachanovců. Během války, kdy se počet členů strany zvýšil ze 2,5 milionů na šest milionů mělo 47% všech přijatých uchazečů vysokoškolské nebo universitní vzdělání. [78] Dne 1. ledna 1947 mělo ze šesti milionů členů a kandidátů 400 000 osob universitní vzdělání , 1,3 milionu osob mělo dokončené studium na vysoké škole a 1,5 milionu mělo neúplné vysokoškolské vzdělání. [79]
Místní informace o společenském postavení nově vstupujících členů strany vykazují stejný trend. Například v okrese Čeljabinsk během roku 1941 a prvních dvou měsíců roku 1942, bylo z celkového počtu zkušebních členů 600 dělníků, 189 kolchozníků a 2035 „úředních pracovníků“. Z těch, kteří již své zkušební funkční období ukončili a stali se plnohodnotnými členy, bylo 909 dělníků, 399 kolchozníků a 3515 „úředních pracovníků“. Takže více než 70% nových kandidátů a nových členů bylo v kategorii „úředních pracovníků.“ [80]
V roce 1923 bylo ve straně jen 29% továrních ředitelů. V roce 1925, kdy Stalinova frakce dosáhla částečného vítězství, bylo 73,7% členů řícících orgánů, 81,5% vedoucích družstev a 95% ředitelů velkých podniků členy strany. Od roku 1927 činili tyto podíly 75,1% , 82,9% a 96,9%. [81] V roce 1936 jich bylo ve straně 97,5 až 99,1% a do strany také patřilo 100% ředitelů řídících orgánů. [82]
Pokud jde o velitele rudé armády, tak v roce 1920 jich bylo ve straně jen 10,5%. Roku 1924 dosáhlo toto číslo 30,6% a roku 1929 – 51,1% [83] . V roce 1933, pokud počítáme i ty, jež patří ke Komsomolu, bylo ve straně 71,8% velitelů. [84] Dnes není pochyb o tom, že do Strany patří všichni velitelé.
Uvážíme-li, že v roce 1937 bylo v Rusku asi 1 751 000 vedoucích pracovníků [85] a že přinejmenším devět desetin z nich bylo ve Straně, je zřejmé, že do Strany se mohlo dostat jen relativně málo lidí mimo tuto třídu. Vždyť celkový počet členů a kandidátů strany byl jen asi 2,5 milionu. Pro rok 1937 nemáme k dispozici žádný přesný údaj, avšak v letech 1934 a 1939 to bylo 2 807 000 a 2 477 000.
Tuto domněnku potvrzuje i řada příkladů, jako např. strojírenský závod Presnija v Moskvě. 119 z 1300 zaměstnanců této továrny jsou členové strany, z čehož více než sto vykonává vedoucí pozice a jen asi tucet patří mezi manuální dělníky. [86] Tento podíl bude nepochybně podobný i ve většině jiných továrnách.
Souběžně se změnou sociálního složení členské základny strany byla rovněž ze Strany odstraněna celá stará garda. 1. března 1939 měla Strana celkem 1 588 852 členů strany. Z toho však jen 1,3% bylo ve straně již v době revoluce roku 1917 a jen 8,3% od roku 1920 – tedy od konce občanské války. [87] Na konci osmnáctého Sjezdu Strany bylo zdůrazněno, že 70% členů do Strany vstoupilo teprve v roce 1929. V předvečer Únorové Revoluce měla Strana 23 600 členů, v srpnu 1917 již 200 000 a v březnu 1921 již 730 000. [88] Je tedy zřejmé, že v roce 1939 byla ve straně již jen jedna čtrnáctina členů z roku 1917 a přibližně jedna šestina členů z roku 1920.
Toto velké zmizení staré gardy nelze vysvětlit přirozenými příčinami, protože velká většina členů strany v roce 1917 a 1920 byla tvořena velmi mladými lidmi. Ještě v roce 1927 mělo 53,8% členů strany méně než 29 let , 32,0% členů bylo mezi 30 a 39 lety , 11,4% mezi 40 a 49 lety a pouze 2,8% bylo starších než 50 let. [89]
Abychom ukázali, jak daleko Stalin ve fyzické likvidaci starých vůdců bolševické strany zašel, bude stačit, když si uvedeme několik dalších údajů.
První Politické Byro ze dne 10. října 1917 (tehdy však ještě tento název neneslo) se skládalo z Lenina, Trockého, Zinověva, Kameněva, Sokolnikova, Bubnova a Stalina. [90] Roku 1918 přibyl Bucharin. V roce 1920 byly přijati Preobraženský a Serebrijakov, ale o rok později je nahradili Zinověv a Tomský. V roce 1923 se na Bucharinovo místo dostal Rykov. [91] Během občanské války bylo Byro (předsednictvo) složené z Lenina, Trockého, Kameněva, Bucharina a Stalina.
Ze všech těchto vůdčích osobností pouze dva – Lenin a Stalin – zemřeli přirozenou smrtí. Zinověv, Kameněv, Bucharin, Rykov a Serebjakov byli popraveni v inscenovaném procesu. Trocký byl zavražděn v Mexiku agentem GPU. Tomský spáchal sebevraždu v předvečer svého zatčení a po své smrti byl označen za „nepřítele lidu“ a „fašistu.“ Sokolnikov byl odsouzen k dlouhodobému odnětí svobody, zatímco Preobraženský a Bubnov zmizeli během „Velké čistky.“
V dokumentu, jež proslul pod označením Leninova Závěť, věnuje Lenin zvláštní pozornost šesti lidem. Z těchto šesti byly čtyři – na Stalinův rozkaz – zastřeleni. Byly to Pjatakov, Bucharin (o těchto dvou Lenin napsal: „podle mého názoru jsou to nejschopnější z nejmladších členů“), Zinověv a Kameněv. Trocký byl zavražděn. Pouze o jednom z těchto šesti členů mluvil Lenin kousavě. A tím byl kat ostatních pěti lidí!
Z patnácti členů první bolševické vlády ze října 1917 (Rada lidových komisařů), přežil „čistky“ jen jediný – Stalin. Čtyři členové zemřeli přirozenou smrtí: Lenin, Nogin, Skvorcov-Šefanov a Lunačarsky. Dalších deset – Trocký, Rykov, Šljapnikov, Krylenko, Dybenko, Antonov-Ovsenko, Lomotov-Oppokov, Miljutin, Glebov-Avilov a Teodorovič – byly buďto na příkaz Stalina popraveni, nebo zemřeli v jeho vězení.
Všechny komisariáty byly od svých nejvyšších představitelů „očištěny“ několikrát. Takto byli například popravováni či vězněni jeden komisař práce za druhým. Prvním z nich byl Šljapnikov, pak V. Smirnov, později Michail Uglanov a konečně V.V. Šmid.
Mezi těmi, jež byli odstraněni jako „fašističtí psi,“ byl Trotský, jež byl ve straně tak prominentní, že během občanské války i po ni byla strana nazývána „Stranou Lenina a Trockého.“ Podobně se mluvilo i o vládě. Rykov nahradil Lenina po jeho smrti ve funkci předsedy Rady Lidových Komisařů (zhruba něco jako Premiér), Zinověv byl předsedou Presidia Výkonného Výboru (neboli president) Komunistické Internacionály a Tomský byl předsedou Kongresu Odborů. Dalšími oběťmi se stali vojenští velitelé. Jeden ze zástupců-komisaře obrany, M.N. Tuchačevský byl popraven a další – Jan Gamarnik – spáchal sebevraždu, když čelil zatčení (dle oficiálního prohlášení). O něco později „zmizel“ i maršál Egorov a stejně tak i komisař námořnictva Smirnov. Z patnácti armádních velitelů, jež byly jmenováni po čistkách v roce 1935, pokračoval ve své funkci jen jeden z nich. Jeden z nich zemřel přirozenou smrtí, ale všichni ostatní byli označeni za „zrádce“ a „odstraněni.“ [92] „Odstraněni“ byli také téměř všichni velvyslanci SSSR. Stejně dopadly i dva ze tří šéfů politické policie: Jagoda, který sám obstaral falešné Zinověvovo-Kameněvovo odsouzení a Ježov, který obstaral další soudy, během nichž byl mimo jiné odsouzen Jagoda.
Pokud by všichni tito Stalinem zlikvidovaní lidé byli skutečně „fašisti“ a „zrádci,“ pak je naprostou záhadou, jak tito zločinci, kteří během Říjnové Revoluce tvořili minimálně devět desetin vedení strany a státu, mohli úspěšně vést socialistickou revoluci a občanskou válku. „Čistky“ takto svým ohromným rozsahem ukázaly svou falešnou povahu.
Abychom dokreslili ponurý nádech této tragédie, připomeňme si, že Stalin svaluje odpovědnost za ohromný rozsah čistky na své první oběti – trockisty, jež se prý snažili ve Straně „uměle zasít nespokojenost a nepřátelství.“ „Trockističtí šejdíři dokázali … roztrpčené soudruhy obratně přetáhnout do bažin trockistického záškodnictví.“ [93] Ždanov ve své řeči na osmnáctém Sjezdu Strany toto fantastické obvinění ještě dokresluje tvrzením, že trockisté zvětšovali rozsah čistky s cílem „zničit aparát strany.“ Stejnou logikou by mohla inkvizice obvinit své oběti ze zodpovědnosti za auto-da-fé! Ve stejném proslovu cituje Ždanov i incidenty, jež s krutou ironií dosvědčují ohromný rozsah „čistky.“ Řekl: „Někteří členové strany se uchýlili k návštěvě zdravotnických zařízení ve snaze pojistit se [před ‚čistkou‘]. Zde je lékařské osvědčení vydané jednomu z těchto občanů. Stojí v něm: „Vzhledem ke zdravotnímu a duševnímu stavu soudruha je vyloučeno, že by mohl sloužit jako nástroj jakéhokoli třídního nepřítele. Okresní psychiatr, okres Říjen, město Kyjev (podpis).“ [94]
Tony Cliff
přeložil Vítězslav Lamač
