Statní kapitalismus v Rusku: Kapitola 3.1.: Ekonomika dělnického státu

Dělníci

Předtím, než si popíšeme základní rysy ekonomiky dělnického státu, je nutné zmínit jeden velmi důležitý fakt. Marx a Engels očekávali, že revoluce začne ve vyspělých zemích. Předpokládali tedy, že nová společnost by měla být již od svého vzniku materiálně i kulturně vyspělejší než většina ostatních vyspělých kapitalistických zemí. Ne každá prognóza se však musí splnit. A tak se ani historie neměla odvíjet přesně podle Marxova a Engelsova očekávání. Nakonec to totiž bylo Rusko, jedna z nejzaostalejších kapitalistických zemí, kde revoluce vypukla jako první a kde se dělníci chopili moci, zatímco následující revoluce v rozvinutějších zemích byly poraženy.

 
Transformace kapitalistických výrobních vztahů na socialistické výrobní vztahy
Existují dva druhy výrobních sil: výrobní prostředky a pracovní síla. Rozvoj těchto výrobních sil za kapitalismu – centralizace kapitálu na jedné straně a socializace pracovního procesu na straně druhé – vytváří materiální podmínky nezbytné pro socialismus.

Ze všech výrobních vztahů, které za kapitalismu převládají – vztahy mezi jednotlivými kapitalisty, mezi kapitalisty a dělníky, mezi samotnými dělníky, mezi techniky a dělníky, techniky a kapitalisty, atd. – přechází do socialistické společnosti jen jeden. A sice vztah mezi dělníky ve výrobním procesu. Dělníci sjednoceni skrze společenský výrobní proces se tak stávají základem nových výrobních vztahů. Některé kapitalistické výrobní vztahy se zruší odstraněním kapitalistů, zatímco jiné, jako např. postavení „nové střední třídy” (technici, účetní, atd.) ve společnosti, získají zcela novou podobu.

“Nová střední třída” představuje část výrobních sil, a jako taková je nezbytnou součástí výroby. Nicméně, její postavení v hierarchii kapitalistické společnosti je jen přechodné, stejně jako je přechodný kapitalismus. Socialisté zcela odstraní její nadřazené postavení vůči proletariátu ve výrobním procesu. Nový vztah se vytvoří i mezi dalšími činnostmi nezbytnými pro socialistický výrobní způsob – mezi duševní a manuální prací. Tyto nové vztahy (jimiž se budeme podrobněji zabývat později) se začínají formovat v přechodném období.

Řečeno Marxovými slovy: „Dělnická třída, která je součástí výrobních sil i kapitalistických výrobních vztahů zároveň, se stává základem nových výrobních vztahů a je východiskem pro rozvoj výrobních sil na základě těchto vztahů.

Ze všech faktorů výroby je největší silou samotná revoluční dělnická třída. Organizace všech revolučních elementů jakožto třídy předpokládá existenci výrobních sil, které se mohou zrodit v lůně staré společnosti.“

Dělba práce a rozdělení na třídy

Engels píše:

V každé společnosti, kde se výroba vyvinula spontánně – a to je případ i naší současné společnosti – nekontrolují výrobci výrobní prostředky, ale výrobní prostředky kontrolují výrobce. V takovéto společnosti se veškerý pokrok ve výrobě nutně obrací proti výrobci a ještě více ho podřizuje výrobním prostředkům. To platí ze všeho nejvíce pro rozvoj dělby práce, který začal ještě předtím, než se objevil velkoprůmysl.“

Dělba práce, vyjádřená oddělením duševní práce od manuální, má jen historicky přechodnou povahu. Své kořeny však má v odloučení výrobců od výrobních prostředků a ve výsledném antagonismu těchto dvou prvků. Slovy Marxe:

Duchovní potence výroby se rozvíjejí po jedné stránce, protože po mnoha jiných stránkách úplně zanikají. Co dílčí dělníci ztrácejí, to se proti nim soustřeďuje v kapitálu. Výsledkem manufakturní dělby práce je to, že se duchovní potence materiálního výrobního procesu stavějí proti dělníkům jako cizí vlastnictví a síla, která je porobuje. Tento proces odluky začíná v jednoduché kooperaci, kde kapitalista zastupuje vůči jednotlivému dělníkovi jednotu a vůli společenského pracovního tělesa. Vyvíjí se dále v manufaktuře, která dělníka znetvořuje, tím že ho přeměňuje v dílčího dělníka. Vrcholí ve velkém průmyslu, který odděluje vědu jako samostatnou výrobní potenci od práce a nutí ji sloužit kapitálu.“

Úplné vítězství socialismu znamená úplné zrušení dělby práce na duševní a manuální. Je zřejmé, že toto nelze učinit okamžitě po socialistické revoluci.Avšak dělnická kontrola výroby vytvoří most mezi duševní a manuální prací a stane se výchozím bodem pro jejich budoucí syntézu a úplné odstranění tříd.

Zde se dostáváme k problému, který je z hlediska transformace výrobních vztahů zásadní – spojovací most mezi duševní a manuální prací.

Dělníci a technici

Technici představují nezbytně nutný faktor ve výrobním procesu. Jsou velmi důležitou součástí výrobních sil společnosti, ať už té kapitalistické nebo komunistické. Za kapitalismu, jak jsme již řekli, vytvářejí technici určitou vrstvu, která má své místo ve výrobní hierarchii a je nadřazena vůči manuální práci. Jejich monopolní postavení v „duševním procesu výroby” (jak to nazval Bucharin) je výsledkem oddělení dělníků od výrobních prostředků na jedné straně a zespolečenštěním práce na straně druhé. Socialisté kapitalistickou hierarchii zruší. V přechodném období sice bude v jistém smyslu existovat i nadále, ale v jiném smyslu bude zrušena. Pokud totiž zůstane duševní práce výsadou jen malého počtu lidí, budou hierarchické vztahy nadále existovat v továrnách, na železnici, atd. i po proletářské revoluci. Na druhou stranu však bude kapitalistická hierarchie nahrazena dělnickým státem, tj. dělníky jako celkem. Technici tak budou podřízeni dělníkům a nadřazenost duševní práce bude v tomto smyslu zrušena.Dělnická moc nad techniky znamená podřízení kapitalistických prvků socialismu. Čím účinnější dělnická kontrola bude a čím vyšší bude materiální a kulturní úroveň mas, tím více bude podlomeno monopolní postavení duševních pracovníků. To povede až k úplnému odstranění a sloučení duševní a manuální práce.

Již klasikové marxismu uváděli, že vzhledem k dvojí úloze techniků ve vztahu k dělníkům v procesu výroby, bude podřízení techniků zájmům celé společnosti jednou z největších potíží nové společnosti. Jak napsal Engels: “Pokud … nás válka přivede k moci předčasně, budou technici našimi hlavními nepřáteli. Budou se nás snažit oklamat a zradit všude kde to půjde, a my budeme muset proti nim použít teroru, abychom je donutili spolupracovat.”

Pracovní disciplína

Každá forma společenské výroby potřebuje koordinaci práce různých lidí, kteří se na ni podílejí. Jinými slovy, každá forma společenské výroby vyžaduje disciplínu. Za kapitalismu se tato disciplína projevuje jako vnější donucovací moc. Jako moc, kterou má kapitál nad dělníky. Za socialismu bude disciplína důsledkem uvědomění a stane se zvykem svobodných lidí. V přechodném období bude disciplína výsledkem jednoty obou těchto prvků – uvědomění i nátlaku. Lidové masy si vědomě vybudují vlastní státní instituce a kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, tj. vlastnictví dělnického státu, bude v pracovní kázni představovat prvek uvědomění. Zároveň se dělnická třída jako celek prostřednictvím svých orgánů – sovětů, odborů, atd. – projeví jako donucovací moc, jež bude dohlížet na dodržování disciplíny jednotlivých dělníků ve výrobě. Individuální spotřeba a „buržoazní princip” distribuce zboží bude sloužit jako nástroj k vynucování disciplíny.

Technici, dozorci atd. mají v pracovní disciplíně zvláštní místo. Za kapitalismu představuje dozorce převodovou páku, díky které vyvíjí kapitalista na dělníka nátlak. Za komunismu nebude dozorce plnit žádnou donucovací funkci. Jeho vztah k dělníkům bude podobný spíše vztahu mezi dirigentem a jeho orchestrem. Pracovní kázeň bude založena na uvědomění a zvyku. V přechodném období budou dělníci pracovní disciplínu určovat a současně se jí budou sami podřizovat. Budou v tomto smyslu jak jejím subjektem tak objektem. Naproti tomu technici budou sloužit jen jako převodová páka – tentokrát dělnického státu, ale zároveň budou ve výrobě dělníky organizovat.

Tony Cliff

Přeložil Vítězslav Lamač

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •