Říjnová revoluce ve skutečností nebyla jednou revolucí. Byla to vlastně fúze revolucí dvou: socialistické dělnické revoluce – produkt vyzrálého kapitalismu a rolnické revoluce – vyústění konfliktu mezi rozvíjejícím se kapitalismem a starým feudálním zřízením. Rolníci byli jako vždy ochotni vyvlastnit soukromé pozemky velkostatkářů. Zároveň však silně lpěli na vlastních malých soukromých pozemcích. Byly připraveni povstat proti feudalismu, avšak na druhé straně nikterak netoužili po socialismu. Stejný postoj rolníků známe i z francouzské historie. Po roce 1789 rolníci vždy podporovali reakční vlády v boji proti „rudé hrozbě“ ze strany pařížské dělnické třídy. Právě oni vytvářeli solidní zázemí Bonapartovi a později i jeho synovci Napoleonu III. V západní Evropě, kde byly (s výjimkou Španělska a Itálie) zrušeny velké statky, vesničané jen zřídka kdy volili do parlamentu socialisty nebo komunisty. Není proto nijak překvapující, že vítězné spojenectví dělníků a rolníků v říjnové revoluci bylo záhy vystřídáno velmi napjatými vztahy. Jakmile byly poraženy bílé armády, a spolu s nimi zaniklo i nebezpečí obnovení statkářství, zachovali si rolníci vůči dělníkům jen velmi málo loajality. Rolníci podporovali vládu, která jim rozdávala půdu. Když jim však tato vláda začala zabavovat část úrody, aby nasytila hladové obyvatelstvo měst, postoj rolníků se úplně změnil. Tato dvojakost v postoji rolníků vůči sovětské vládě vyšla najevo v dubnu 1923 na dvanáctém sjezdu komunistické strany, na kterém se sešel velký počet provinčních delegátů. Z jejich zpráv vyplynulo, že rolníci považují bolševiky a komunisty za dvě zcela odlišné skupiny lidí: ti první jim dávají půdu, ti druzí představují státní útlak. (Toto nedorozumění bylo způsobeno tím, že na sedmém sjezdu strany – 1918 – byl přijat název Komunistická strana).
Socialističtí dělníci usilují o socializaci práce, státní vlastnictví a socialistické plánování. Rolníci usilují o individuální malovýrobu, soukromé vlastnictví a svobodu trhu. Není proto možné zabránit trvalému konfliktu mezi těmito dvěma výrobními systémy. „Malovýroba plodí kapitalismus a buržoazii. A to neustále – každým dnem, každou hodinou. Kapitalismus se tu rodí živelně a v obrovském rozsahu.“ [8] Zaostalost zemědělské výroby a její individuální charakter je vážnou překážkou pro rozvoj plánované průmyslové výroby. Můžeme zde parafrázovat Abrahama Lincolna: „Nemůžete mít dům z poloviny postavený na kolektivní plánované práci a z druhé poloviny na anarchisticky individuální práci.“
Konzervatismus ruského rolnictva byl po říjnové revoluci ještě zesílen skutečností, že rolnická revoluce nejenže odstranila feudální vlastnictví půdy a eliminovala tím revoluční prvek rolníků, ale také značně zmenšila třídní rozdíly uvnitř rolnictva samotného. Počet zemědělských proletářů a polo-proletářů – přirozených spojenců městské dělnické třídy, byl rolnickou revolucí drasticky snížen. Revoluce v Rusku byla mnohem demokratičtější, důslednější a zašla mnohem dál, než revoluce ve Francii roku 1789. Za Velké francouzské revoluce byly velké pozemky obvykle prodávány, a padly tak do rukou lidí, kteří měli peníze – městským a venkovským boháčům. V Rusku byly oproti tomu vyvlastněni nejen velkostatkáři, ale také mnoho bohatých sedláků. Jejich půda pak byla zdarma distribuována mezi rolníky.
Aplikace socialistického výrobního způsobu na zemědělství je nesmírně složitou záležitostí. Na rozdíl od průmyslu je zemědělství – a to i ve většině vyspělých zemí – založené převážně na malovýrobě drobných farmářů. Mnohé průmyslové podniky zaměstnávají stovky tisíc dělníků. Avšak v zemědělství, i ve Spojených státech, převažují drobné farmy. 77 procent všech zemědělských pracovníků v USA patřilo roku 1944 mezi rodinné příslušníky farmářů. [9]
Tvrzení, že přežití malých farem je v mnoha případech umožněno tím, že drobný zemědělec, který je dělníkem, kapitalistou a pozemkovým vlastníkem současně, je ochoten tvrdě pracovat – ještě tvrději, než průmyslový dělník – a vzdát se nájemného a podílů na zisku a dostávat ještě nižší příjem než dělníci ve městě, není pro nás relevantním argumentem.
Rozhodujícím faktorem je to, že technická převaha velkovýroby nad malovýrobou je v zemědělství neporovnatelně menší než v průmyslu. Ještě více než pro obilní výrobu to platí pro intenzivní smíšené hospodářství. (A mimochodem, nesmíme zapomínat na to, že jak populace ve městech roste a životní úroveň stoupá, tak klesá význam produkce obilovin v poměru k výrobě mléka, zeleniny, ovoce, masa a tak dále.) Velké zemědělské farmy v mnoha zemích se navíc vyvinuly spíše z drobných zemědělců v průběhu volné hospodářské soutěže, než jako výsledek vnějších ekonomických faktorů – oplocení, přežití feudálních panství a podobně.
Engelsova představa o tom, jaká opatření mají být přijata vůči rolníkům po socialistické revoluci, byla následující:
„Je … zřejmé, že nemůžeme, až budeme mít státní moc, pomýšlet na to, abychom malorolníka násilně vyvlastnili (ať už za náhradu nebo bez ní) … Naším úkolem vůči malorolníkům je především převést jeho soukromé hospodářství a soukromé vlastnictví v družstevní, ne násilím, nýbrž příklady a poskytováním společenské podpory k tomuto účelu. A zde je ovšem dosti prostředků, jak ukázat malorolníkům výhody, které již dnes musí pochopit …
My stojíme rozhodně na straně malorolníka. Učiníme vše, co bude jen trochu možné, abychom jeho úděl učinili snesitelnějším, abychom mu usnadnili přechod ke združstevnění, jestliže se k tomu rozhodne. A abychom mu dokonce, jestliže toto rozhodnutí ještě nebude moci učinit, poskytli delší lhůtu na rozmyšlenou na jeho drobném hospodářství.“ 10.
Engels se domníval, že to bude trvat celé generace, než se rolnictvo západní a střední Evropy dobrovolně rozhodne vstoupit do společných družstev. Je jasné, že v zemi, kde je drtivá většina obyvatelstva zaměstnána v zemědělství a kde je průmysl nedostatečně rozvinutý, než aby dokázal uspokojit potřeby rolníků a tím je přilákat do kolektivní výroby – jako tomu bylo v Rusku roku 1917 – budou překážky na dobrovolné začlenění rolníků do družstevní výroby ještě mnohem větší. Dobrovolná spolupráce vyžaduje vysoce mechanizované zemědělství, dobré ceny zemědělských produktů vykupované státem, bohatou nabídku levného průmyslového zboží pro rolníky a velmi nízké daně. Stručně řečeno, hojnost.
Brzy po revoluci začalo být řadě bolševickým teoretiků – a především ekonomovi Evženu Preobraženskému – jasné, že nadhodnota vyrobená v průmyslu nemůže sama o sobě stačit k akumulaci kapitálu, a to zejména ne „od okamžiku vítězství dělnické třídy … neboť nyní nemůžeme pracovní sílu vystavovat tak špatným pracovním a zdravotním podmínkám, jako tomu bylo za kapitalismu. Toto je rozhodující překážkou zpomalující socialistickou akumulaci – překážka, kterou kapitalistický průmysl v počátečním období svého vývoje vůbec neznal.“ [11] Oproti „socialistické akumulaci“ (definované jako rozmnožování výrobních prostředků v důsledku nadprodukce, vyrobené v samotné socialistické ekonomice) formuloval Preobraženský pojem primitivní socialistická akumulace,“ [A] kterou sám vymezil jako „akumulaci státních materiálních zdrojů, a to především na úkor zdrojů ležících mimo státní ekonomický systém.“ „Tato akumulace bude v zaostalé agrární zemi nutně hrát kolosální roli … Primitivní akumulace bude převládat v době industrializace … Tento termín proto musíme chápat jako klíčový pro období primitivní nebo přípravné socialistické akumulace.“ [13] Tímto „zdrojem, ležícím mimo státní ekonomický systém“ je zemědělství. Tak jako v merkantilistickém období v západní Evropě hromadili první kapitalisté – obchodníci bohatství díky koloniálnímu vykořisťování, stejným způsobem by socialistický průmysl využíval vnitřní „kolonie“ (tento termín však Preobraženský důrazně odmítal) – malovýrobní zemědělství. Preobražensky neobhajoval násilí proti rolníkům, jehož se dopouštěli merkantilističtí obchodníci. Rovněž nechtěl, aby se některá třída – v tomto případě dělnická třída – dostala na pozici vykořisťovatelské třídy. Navrhl opatření, která byla mnohem mírnější než ta, která používala merkantilistická buržoazie. Navrhoval částečné potlačení zákona hodnoty a upravit podmínky směny mezi průmyslem a zemědělstvím ve prospěch prvého a na úkor druhého. Takže na jednotku práce ve státním průmyslu by při směně připadlo více než jednotka práce v zemědělství. Preobražensky předpokládal, že tento způsob směny brzy povede k tak rychlému růstu výroby ve společnosti, který nejen, že bude prospěšný pro společnost jako celek, ale vzrostou nakonec i absolutní příjmy rolnictva.
Ve skutečnosti by však uskutečňování Preobraženského „primitivní socialistické akumulace“ logicky vedlo k velmi odlišné situaci, než jakou si on sám představoval. Jakýkoli pokus „ždímat“ rolníky by pravděpodobně skončil záměrným snížením výroby, takže směna mezi zemědělstvím a průmyslem nastavená ve prospěch průmyslu by ve skutečnosti vedla ke snížení objemu obchodu. Je pouze jeden způsob, jak řešit takovouto „stávku.“ A to, použít proti rolníkům násilí, vyvlastnit je a soustředit je do velkých farem, v nichž by mohl stát kontrolovat jejich práci a výstup. Pokud však stát používá takovéto metody, musí rovněž čelit vážnému odporu ze strany dělníků, z nichž mnozí – v zaostalé rozvojové zemi – se do průmyslu rekrutovali z venkova a přirozeně tak mají s vesničany úzké rodinné vazby. Navíc, pokud se stát, usilující o „primitivní socialistickou akumulaci,“ uchyluje k útlaku, co by mu mělo zabránit v tom, aby tento útlak v zájmu „socialistické akumulace“ neobrátil proti samotným dělníkům ve státním průmyslu a nezačal z nich ždímat nadhodnotu?
Jedním řešením konfliktu mezi státním průmyslem a malovýrobním zemědělstvím v zaostalé zemi by bylo, nastavit tempo rozvoje průmyslu v závislosti na rychlosti, kterou se zvyšuje nadhodnota v zemědělství. V důsledku rolnické revoluce však došlo k velkému poklesu zemědělských přebytků (nadhodnoty) přicházejících na trh, protože hlavními poskytovateli těchto přebytků byli velcí vlastníci půdy a kulaci. Rozdělením půdy a zvýšením podílu středních rolníků, kteří pracovali hlavně pro svou obživu, také ubylo zdrojů zemědělských produktů určených pro trh.
Větších přebytků by se jistě získalo zvýšením podílu půdy, jež drží v rukou bohatí rolníci, zvaní v Rusku kulaci. Avšak kdyby měl být rozvoj státního průmyslu závislý na zemědělství kulaků, musel by se průmysl rozvíjet hlemýždím tempem, což by oslabilo průmyslovou dělnickou třídu vůči kulakům. To by nakonec nevyhnutelně vedlo k vítězství soukromého kapitalismu v celé ekonomice.
Případně by mohl být konflikt mezi průmyslem a zemědělstvím vyřešen rychlou industrializací na základě „primitivní akumulace“ – vyvlastnění rolníků a jejich nucené zapojení do velkých mechanizovaných farem, čímž se uvolní pracovní síly pro průmysl a výrobu zemědělských přebytků pro městské obyvatelstvo. Takováto metoda „primitivní akumulace“ nakonec rovněž vede k podřízení průmyslových dělníků potřebám akumulace kapitálu. Touto cestou je zemědělská malovýroba přeměněna a začleněna do státně kapitalistické ekonomiky.
V obou případech by bylo směšné očekávat rozkvět socialistické demokracie. Naopak, v prvním případě se stát musí podřizovat vzrůstajícímu tlaku kulaků, čímž bude upadat jeho autorita mezi dělníky. V druhém případě musí být stát všemocný a z toho vyplývá, že jeho úředníci budou autokratičtí jak vůči dělníkům, tak vůči rolníkům.
(Oba dva způsoby řešení tohoto problému byly skutečně vyzkoušeny. První v období „nové hospodářské politiky“ (NEP) – 1921-1928 – a druhý během pětiletých plánů.)
Z knihy Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa,
přeložil Vítězslav Lamač
