Státní kapitalismus v Rusku: kapitola 4:1: materiální dědictví po předříjnové společnosti

Vláda dělnické třídy ve společnosti, kde neexistují materiální podmínky pro zrušení kapitalistických výrobních vztahů

Marx a Engels se nejednou zabývali otázkou, co by se stalo v případě, že by dělnická třída převzala moc dříve, než vyzrají materiální podmínky pro nahrazení kapitalistických výrobních vztahů socialistickými. Došli k závěru, že v takovém případě by se moc dělnické třídy brzy přesunula do rukou buržoazie. Dělnická třída by byla u moci jen dočasně a prorazila by cestu rozvoji kapitalismu. Tak například roku 1847 Marx napsal:

Je-li pravdou, že buržoazie politicky, to znamená prostřednictvím státní moci, „podporuje nespravedlnost majetkových vztahů“ [Heinzenův výraz], pak ovšem není pravda, že ji sama vytváří. „Nespravedlnost majetkových vztahů“ je podmíněna moderní dělbou práce, moderní formou směny, konkurencí, koncentrací výroby, apod., za svůj původ v žádném případě nevděčí politické nadvládě buržoazní třídy, … politická nadvláda třídy buržoazie vyplývá z … existujích výrobních vztahů. To znamená, že svrhne-li proletariát politické panství buržoazie předčasně, bude jeho vítězství jen dočasné – jen pouhou fází v procesu samotné buržoazní revoluce – a bude sloužit jejím potřebám, jako tomu bylo v roce 1794. A to až do té doby, dokud historie nevytvoří materiální podmínky, které si budou vynucovat zrušení buržoazního způsobu výroby, a tím definitivní svržení politické nadvlády buržoazie. Takto musela „vláda teroru“ ve Francii strašlivými údery smést feudální ruiny z povrchu Francie, což byl úkol, kterého by plachá opatrná buržoazie nebyla schopna dosáhnout ani za desetiletí. Krvavé skutky lidu však mohly sloužit jen k vydláždění cesty buržoazii. [4]

Ve stejném duchu psal i Engels. Nejhorší věc, která může potkat vůdce radikální strany, je nutnost převzít vládu v epoše, kdy ještě situace není zralá pro nadvládu třídy, kterou zastupuje, a pro realizaci opatření, která tato dominance vyžaduje … to pak nutně vede k dilematu. To, co mohou udělat, je v ostrém kontrastu ke všem akcím, jež dosud praktikovali, a ke všem principům a dosavadním zájmům strany. Toho, co by měli udělat, dosáhnout nelze. Jedním slovem, tito vůdci jsou nuceni reprezentovat nikoli svou stranu a svou třídu, ale třídu, pro jejíž nadvládu ve společnosti uzrály podmínky. V zájmu samotného hnutí jsou nuceni hájit zájmy cizí třídy a svou třídu krmit frázemi a sliby, a tvrdit, že zájmy této cizí třídy jsou jejich vlastní zájmy. Každý, kdo se dostane do této svízelné situace, je nenávratně ztracen. [5]

To, co Marx a Engels říkají o revoluci, která vynese proletariát k moci dříve, než se utvoří historické předpoklady pro přechod od kapitalismu k socialismu, se nevztahuje přímo na Říjnovou revoluci. Nejen proto, že historické materiální předpoklady existovaly v mezinárodním měřítku, ale také kvůli specifickým podmínkám v Rusku. Nejen, že byla ruská buržoazie svržena politicky, ale během několika měsíců po Říjnu byla také ekonomicky vyvlastněna. Venkovské buržoazii, která zůstala zachována, se nepodařilo proletariát svrhnout a její společenská váha, a to zejména v období pětiletého plánu, byla téměř zanedbatelná. Izolace Říjnové revoluce tedy nevedla jen k pouhé „fázi v procesu“ vývoje buržoazní revoluce, protože ruská buržoazie byla již zničena. Je-li tomu tak, jaké výrobní vztahy mohly po Říjnové revoluci nastat?

Socialistické výrobní vztahy

Zřízení socialistických výrobních vztahů vyžaduje mnohem vyšší úroveň výrobních sil, než bylo dědictví carismu. Engelsovo vysvětlení důvodů pro třídní rozdělení společnosti a pro rozdělení na vykořisťovatele a vykořisťované, plně odpovídá ruským podmínkám, a to i po Říjnu: Rozdělení společnosti na vykořisťovanou a vykořisťující třídu, na vládnoucí a utlačované třídy, bylo nutným výsledkem nízkého stupně rozvoje výroby. Toto rozdělení pak trvalo tak dlouho, dokud celková společenská práce vytvářela produkt, který jen mírně převyšoval to, co je nezbytné k holé existenci celé společnosti. „Dokud je drtivá většina společnosti pohlcena prací, pak musí být společnost nutně rozdělena na třídy.“ Vedle této velké většiny pohlcené prací se vytváří třída osvobozená od přímé produktivní práce. Tato třída se pak stará o obecné hospodářské a jiné záležitosti společnosti: řízení a organizace práce, fungování státu, justice, vědy, umění… atd. Je to tedy právě zákon dělby práce, který leží u kořene rozdělení společnosti do tříd. To ale vůbec neznamená, že toto rozdělení do tříd nebylo ustaveno násilím a loupeží, podvodem a lstí, nebo, že by vládnoucí třída, již jednou v sedle, nemohla posílit svou dominanci na úkor pracující třídy a využít své vedoucí postavení k vykořisťování mas. [6]

Funkce kapitalismu

Historické poslání buržoazie se dá shrnout do dvou Leninových postulátů: „Nárůst výrobních sil a socializace práce.“ V celosvětovém měřítku byl tento úkol již splněn. V Rusku revoluce odstranila překážky pro rozvoj výrobních sil, zlikvidovala zbytky feudalismu, vybudovala monopol zahraničního obchodu, který chránil rozvoj výrobních sil v zemi před ničivým tlakem globálního kapitalismu a vytvořila obrovskou páku k rozvoji výrobních sil v podobě státního vlastnictví výrobních prostředků. Všechny překážky bránící historickému poslání kapitalismu (socializaci práce a koncentraci výrobních prostředků – nezbytné předpoklady pro zavedení socialismu, které buržoazie nebyla schopna provést) jsou za těchto podmínek odstraněny. Po Říjnu stálo Rusko před úkolem splnit historické poslání buržoazie.

Dokonce i ve vyspělých zemích je stále řada buržoazních úkolů, které bude muset vítězná proletářská revoluce provést. Například, v některých částech USA (hlavně v zemědělství) je rozvoj výrobních sil omezován samotným kapitalistickým systémem, takže zde společenská výroba a koncentrace výrobních prostředků dosud nebyla realizována. Ale protože výrobní síly v USA jsou jako celek vyvinuté velmi dobře, budou tyto buržoazní úkoly pouze vedlejší záležitostí podřízenou budování socialistické společnosti. Zřízení společenské výroby a koncentrace výrobních prostředků tam, kde dosud ještě neexistují, nebude dosaženo vznikem proletariátu na jedné straně a kapitálu na straně druhé. Dělníci zde nikdy nebudou odděleni od výrobních prostředků.

Jenže na rozdíl od tohoto příkladu bylo plnění buržoazních úkolů v poříjnovém Rusku s nízkou úrovní národního důchodu tím nejzásadnějším problémem. Ve Spojených státech může být rozmnožování nových výrobních prostředků nezbytných pro socializaci práce doprovázeno zvyšováním životní úrovně mas, posilováním prvku přesvědčení v pracovní disciplíně, upevněním dělnické kontroly nad výrobou, progresivním snižováním rozdílů v příjmech mezi manuální a duševní prací, atp. Avšak může být něčeho takového dosaženo v zaostalé zemi v podmínkách obležení? Může být pracovní kázeň založena především na přesvědčení, je-li převládající úroveň výroby velmi nízká? Může být rychlého tempa akumulace, vyžadovaného zaostalostí země a tlakem světového kapitalismu, dosaženo bez rozdělení společnosti na manažery a dělníky, na vládce a ovládané? Mohlo by toto rozdělení skončit dříve, než ti, kdo řídí výrobu, převezmou také řízení distribuce ve svůj vlastní prospěch? Může být dělnická revoluce v zaostalé zemi, izolovaná vítězně táhnoucím mezinárodním kapitalismem něčím jiným než pouhou „fází v procesu“ rozvoje kapitalismu? A to i tehdy, je-li zde kapitalistická třída odstraněna?

Proč pětiletý plán signalizuje přeměnu byrokracie na vládnoucí třídu

V kapitolách 1 a 2 jsme viděli, že zahájení prvního pětiletého plánu znamenalo bod obratu ve vývoji vztahů distribuce, ve vztazích mezi akumulací a spotřebou, mezi produktivitou práce a životní úrovní dělníků, v kontrole výroby, v právním postavení dělníků, v institucích nucené práce, ve vztahu zemědělců k výrobním prostředkům, v obrovském navýšení daně z obratu, a konečně ve struktuře a organizaci státní mašinerie. Realita industrializace a kolektivizace se ukázala být v naprostém rozporu s nadějemi, které do ní vkládaly masy, a dokonce i s iluzemi, jež měla samotná byrokracie. Všichni si představovali, že pětileté plány posunou Rusko vpřed směrem k socialismu. Nicméně není to poprvé v historii, kdy jsou výsledky lidské činnosti v přímém rozporu s přáním a nadějemi jejích aktérů.

Jak můžeme odpovědět na otázku: Proč byl první pětiletý plán bodem obratu? Bylo to poprvé, kdy se byrokracie pokusila vytvořit proletariát a akumulovat kapitál tak rychle, jak je to jen možné. Jinými slovy, právě nyní začala byrokracie plnit historickou úlohu buržoazie. Rychlá akumulace kapitálu v podmínkách, kde je nízká úroveň produkce i národního důchodu na osobu, vytváří nutně tlak na snížení spotřeby mas a tím i jejich životní úrovně. Za těchto podmínek se byrokracie stala ztělesněním kapitálu. Stala se z ní složka společnosti, pro níž je akumulace kapitálu alfou a omegou, a která proto musí zlikvidovat všechny zbytky dělnické kontroly, uvědomění v pracovním procesu musí nahradit nátlakem, musí atomizovat dělnickou třídu, musí veškerému společensko politickému životu vtisknout ráz totality. Je zřejmé, že byrokracie, která se stala nezbytnou v procesu akumulace kapitálu a ze které se stal utlačovatel dělníků, určitě nebude liknavá ve využití své společenské nadvlády ve výrobních vztazích k získání výhod v distribučních vztazích. Industrializace a technická revoluce v zemědělství („kolektivizace“) v zaostalé zemi v podmínkách obležení takto transformuje byrokracii z vrstvy, která je pod přímou a nepřímou kontrolou a tlakem proletariátu, ve vládnoucí třídu – manažery „celospolečenského výrobního procesu: řízení práce, státní záležitosti, justice, věda, umění a tak dále.“

Dialektický historický vývoj plný rozporů a překvapení vedl k tomu, že čin, který sama byrokracie vnímala jako urychlení budování „socialismu v jedné zemi“, se stal prvním krokem k budování státního kapitalismu.

 

Napsal Tony Cliff

Přeložil Vítězslav Lamač

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •