Žádný z marxistických teoretiků nebude pochybovat o tom, že pokud by koncentrace kapitálu dosáhla takového stupně, že by jeden kapitalista, kolektiv kapitalistů či stát koncentroval ve svých rukou veškerý národní kapitál, přičemž konkurence na světovém trhu by i nadále pokračovala, zůstane takováto ekonomika i nadále ekonomikou kapitalistickou.
Zároveň by však všichni marxističtí teoretici namítli, že dlouho předtím, než by k takovéto koncentraci mohlo dojít, by antagonismus mezi proletariátem a buržoazií přinesl vítěznou socialistickou revoluci, a nebo by rozpor mezi kapitalistickými státy vedl k tak destruktivním imperialistickým válkám, že by to přineslo skázu celé společnosti.
Státní kapitalismus je teoreticky možný. Zároveň však není pochyb o tom, že evolučním vývojem by soukromý kapitalismus nikdy nedokázal soustřit celý společenský kapitálu do jedněch rukou.
Trotský jasně vysvětlil, proč by se to nemohlo stát.
Teoreticky je skutečně možné představit si situaci, kdy buržoazie jako celek tvoří jedinou akciovou společnost, která prostřednictvím svého státu spravuje celou ekonomiku. Ekonomické zákony takovéhoto režimu pak nepředstavují žádné tajemství. Jak dobře víme, jednotlivý kapitalista nezískává ve formě zisku tu část nadhodnoty, kterou vytvářejí přímo dělníci v jeho vlastním podniku, nýbrž podíl z celkové nadhodnoty celé země, úměrný velikosti jeho vlastního kapitálu. Ve „státním kapitalismu“ by se tento zákon rovné míry zisku realizoval nikoli živelně – konkurencí mezi různými kapitály – ale okamžitě a přímo prostřednictvím státního účetnictví. Takovýto režim však nikdy neexistoval a vzhledem k hlubokým rozporům mezi jednotlivými vlastníky ani nikdy existovat nebude. A to tím spíše, že stát jakožto jediný subjekt kapitalistického vlastnictví by se stal až příliš lákavým cílem pro sociální revoluci. 1.
Poslední dva faktory – „rozpory mezi jednotlivými vlastníky“ a skutečnost, že stát jako „jediný subjekt kapitalistického vlastnictví by se stal příliš lákavým cílem pro sociální revoluci“ – vysvětlují, proč je tak nepravděpodobné, že by se tradiční kapitalismus postupně rozvíjel až do dosažení 100 procentního státního kapitalismu. Avšak vylučují tyto dva faktory možnost, že po svržení vládnoucí dělnické třídy nebude obnoven tradiční kapitalismus, ale státní kapitalismus? Revoluční proletariát již koncentroval výrobní prostředky do jediného tělesa, čímž eliminoval první faktor. Pokud jde o druhý faktor, že jakýkoli útlak a vykořisťování pracujících ze strany státu činí stát „lákavým … cílem pro sociální revoluci,“ tak ten může být eliminován jen politickým vyvlastněním dělnické třídy, jež je tím pádem totožné s jejím ekonomickým vyvlastněním.
Jediným argumentem, který by zpochybňoval možnost existence státního kapitalismu, je, že pokud bude stát držet v rukou veškerý kapitál, ekonomika přestane být kapitalistická. Jinými slovy státní kapitalismus teoreticky nemůže existovat. Tento argument byl skutečně vysloven, a to Burnhamem, Dwightem MacDonaldem a dalšími. Tak například Burnham píše:
Pojem „státní kapitalismus“ vznikl nejspíše kvůli nedorozumění … Když stát vlastní pouze část – a to menší část – ekonomiky, zatímco zbytek zůstává v rukou soukromých kapitalistů, pak můžeme hovořit o „státním kapitalismu“ jakožto o malém státním sektoru. Neboť jak jsme viděli, ekonomika zůstává ve svém základě kapitalistická a státem vlastněný sektor přináší přímý prospěch kapitalistickému sektoru. Avšak „kapitalistický“ charakter „státního kapitalismu“ nevyplývá ze samotného státního sektoru. Pokud soukromý sektor zmizí, nebo se stane zanedbatelným, pak zmizí i kapitalismus. Není žádným paradoxem, že 10 krát 10% státního kapitalismu se nerovná 100% kapitalismu, nýbrž 0% kapitalismu. Násobení se totiž týká státu a ne kapitalismu. Ačkoli bychom mohli použít i složitější matematiku, můžeme uvést analogii, že 10% státně kapitalistického hospodářství představuje pouze 90% kapitalistické ekonomiky, takže 100% (či dokonce 80% nebo 70%) státní ekonomiky by kapitalismus úplně eliminovalo. [2]
Samozřejmě. Pokud je státní kapitalismus protimluv, pak můžeme název společnosti, ve které převažuje konkurence na světovém trhu, zbožní výroba, námezdní práce, atd., libovolně změnit. Můžeme ji říkat manažerská společnost nebo byrokratický kolektivismus a libovolně určit její zákony. Bruno R. nám říká, že byrokratický kolektivismus vede automaticky ke komunismu. Burnham nám říká, že v manažerské společnosti nepřetržitě poroste výroba (str. 115-6), že nikdy nevypukne kapitalistická krize z nadvýroby (str. 114), nikdy nebude existovat nezaměstnanost, že manažerská společnost rozvine zaostalé země tak ( str. 154-5), že se budou vyvíjet ke stále větší demokracii (str. 145-7) a díky tomu si získá nadšenou podporu mas (str. 160). Shachtman nám naproti tomu říká, že byrokratický kolektivismus je barbarství.
Pokud by dnes ožil Adam Smith, měl by velké potíže při hledání společných rysů mezi hospodářstvím řekněme nacistického Německa se svými obrovskými monopolními organizacemi, se státní regulací distribuce surovin, se státní regulací pracovního trhu, státními zakázkami představujícími více než polovinu národního důchodu, atd., a mezi výrobou v devatenáctém století, založenou na zaměstnávání několika, či několika desítek dělníků, volné hospodářské soutěži mezi podniky, aktivní účastí kapitalistů v organizaci výroby, neexistenci kapitalistických krizí z nadvýroby, ap. Avšak studium postupného rozvoje kapitalismu z jednoho stádia do dalšího nám umožní pochopit, co mají obě tyto ekonomiky společného, a že zákonitosti obou těchto ekonomik jsou kapitalistické. Rozdíl mezi ruskou ekonomikou a ekonomikou nacistického Německa je mnohem menší, než rozdíl mezi nacistickou ekonomikou a hospodářstvím v době Adama Smithe. Pouze fakt, že si ruská ekonomika neprošla plynulým vývojem skrze fázi monopolního kapitalismu nám činí obtíže rozpoznat podobnost ruské ekonomiky s tradičním monopolním kapitalismem. A ze stejného důvodu nevidíme ani rozdíly mezi státním kapitalismem a tradičním kapitalismem na jedné straně a dělnickým státem na straně druhé.
Vezmeme-li v úvahu, že státní kapitalismus je extrémní teoretický limit, kterého může kapitalismus dosáhnout, je zřejmé, že se jedná o nejvzdálenější bod, kam až může kapitalismus dojít. Je negací kapitalismu v rámci kapitalismu samotného. A obdobně, uvážíme-li, že dělnický stát je nejnižším stupněm nové socialistické společnosti, je zřejmé, že musí mít nutně mnoho společných rysů se státním kapitalismem. To, co je od sebe rozlišuje, je fundamentální rozdíl mezi kapitalistickým systémem a socialistickým systémem. Porovnáním státního kapitalismu a tradičního kapitalismu na jedné straně s dělnickým státem na straně druhé se ukáže, že státní kapitalismus je přechodnou fází mezi kapitalismem a socialismem před socialistickou revolucí, zatímco dělnický stát je přechodnou fází od kapitalismu k socialismu v období po socialistické revoluci.
Státní kapitalismus – částečná negace kapitalismu
Státní regulace hospodářství jsou již sami o sobě částečnou negací zákona hodnoty. A to i v případě, že stát dosud není výhradním vlastníkem výrobních prostředků.
Zákon hodnoty předpokládá, že regulace ekonomiky probíhá živelně vlivem konkurence na trhu. Určuje tak směnné poměry mezi různými hospodářskými odvětvími a vysvětluje, jak se rodí vztahy mezi lidmi. Avšak nikoli ty vztahy, které jsou vidět na první pohled, nýbrž vztahy, jež jsou zakryté mystikou trhu. Zákon hodnoty platí ve své úplnosti pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky volné soutěže, tj. když je zajištěn volný pohyb kapitálu, zboží a pracovních sil. I ty nejjednodušší formy monopolní organizace proto již zákon hodnoty do jisté míry ruší. Takže pokud stát reguluje alokaci kapitálu a pracovních sil, ceny komodit apod., je to určitě částečná negace kapitalismu. Obzvláště to platí v případě, když se stát stane důležitým odběratelem výrobků. K této otázce se Lenin vyjádřil takto:
Když kapitalisté vyrábějí produkty pro armádu, čili za státní peníze, je zřejmé, že se už nejedná o „čistý“ kapitalismus, nýbrž o zvláštní formu národního hospodářství. Čistý kapitalismus znamená výrobu zboží. A zbožní výroba představuje práci pro neznámý, volný trh. Ale kapitalisté vyrábějící pro zbrojní účely vůbec nepracují pro trh. Plní zakázky vlády a ve většině případů vyrábí za peníze ze státního rozpočtu. 3.
S rostoucí monopolizací ekonomiky se zákon hodnoty ruší ve stále větším rozsahu. Bankovní kapitál získal společenskou formu dlouho předtím než průmyslový kapitál. Jak Marx poznamenal: „Bankovní systém … vlastně představuje formu společného účetnictví a distribuce výrobních prostředků na celospolečenské úrovni. Avšak jen formu.“ [4]
To platí zvláště tehdy, když se stát stane hlavním aktérem investic do peněžního kapitálu. Extrémní případ nastane, když kapitalistický stát vezme bankovní systém do vlastních rukou.
Kapitalistické soukromé vlastnictví je tedy částečně rušeno monopolními strukturami. Zatímco v podmínkách volné soutěže byl kapitalista suverénním vlastníkem svého soukromého majetku, v monopolním kapitalismu, a obzvláště v jeho extrémní formě – ve státním kapitalismu, již jednotliví kapitalisté nemají nad výrobními prostředky úplnou kontrolu. V akciových společnostech je kapitálu „přímo vtisknuta podoba společenského kapitálu … Je to rušení kapitálu jakožto soukromého vlastnictví v mezích samotné kapitalistické výroby.“ 5.
Zvláště to platí tehdy, když stát reguluje kapitálové toky. V takovém případě totiž mizí svoboda volného nakládání se soukromým majetkem. Soukromý kapitál mizí, zatímco vykořisťování pokračuje. Extrému je pak dosaženo ve chvíli, kdy stát převezme výrobní prostředky do vlastních rukou. Tehdy ztrácí kontrolu nad svým podílem společenského kapitálu i samotný akcionář.
Kromě toho také státní kapitalismus částečně ruší pracovní sílu jakožto zboží. K tomu, aby pracovní síla měla podobu „čistého“ zboží na trhu, jsou nezbytné dvě podmínky. Za prvé, dělník musí být „osvobozen“ od vlastnictví výrobních prostředků. A za druhé, prodeji jeho pracovní síly nesmí bránit žádné legislativní překážky. V rámci státní regulace pracovního trhu, například za fašismu, ztrácí dělník možnost volně prodávat svou pracovní sílu. Pokud se skutečným vlastníkem výrobních prostředků stane stát, pak zaměstnanec zcela ztrácí možnost vybrat si svého zaměstnavatele. Velmi omezená je také volba místa výkonu práce. Pokud navíc ve státním kapitalismu dochází ke stagnaci mezd, nucené mobilizaci, atd., pak tato svoboda mizí dvojnásob.
Částečná negace zákona hodnoty však ekonomiku od tohoto zákona neosvobozuje. Právě naopak. Ekonomika jako celek je tomuto zákonu podřízena v ještě větší míře. Rozdíl spočívá pouze ve formě, jakou se zákon hodnoty projevuje. Když jeden monopol zvyšuje svou míru zisku oproti ostatním průmyslovým odvětvím, tak buď zvyšuje svůj podíl z celkové nadhodnoty, nebo zvyšuje míru vykořisťování svých dělníků, které nutí vytvářet více nadhodnoty. Když je jedno průmyslové odvětví dotováno státem a příslušné zboží se prodává za cenu nižší než činí jeho výrobní náklady, pak se část celkových výrobních nákladů jednoduše přesouvá z jednoho odvětví do druhého. Když stát reguluje ceny, východiskem jsou vždy výrobní náklady. Za všech těchto podmínek, bez ohledu na jejich konkrétní podobu, stále přetrvává antagonismus mezi námezdní prací a kapitálem, stále je produkována nadhodnota, a ta se stále přeměněňuje na kapitál. Souhrnná pracovní doba všech dělníků ve společnosti a její podíl věnovaný výrobě životních potřeb dělníků určuje míru vykořisťování a míru nadhodnoty. Celková pracovní doba, věnovaná výrobě nových výrobních prostředků, udává míru akumulace. Přestože cena jednotlivých komodit nevyjadřuje svou přesnou hodnotu (to se nedělo, až na náhodné výjimky, ani v tradičním kapitalismu), rozdělení celkového společenského produktu mezi různé třídy, stejně jako rozdělení výroby na akumulaci a spotřebu, je na zákonu hodnoty závislé. V případě, že stát je vlastníkem všech výrobních prostředků a vykořisťuje dělníky, a že světová ekonomika je dosud nejednotná a atomizovaná, pak se tato závislost projeví ve své nejčistší a nejpřímější podobě.
Státní kapitalismus – přechod k socialismu
Vše, co centralizuje výrobní prostředky, centralizuje zároveň i dělnickou třídu. Státní kapitalismus tuto koncentraci dovádí až na nejvyšší možný stupeň v rámci kapitalistického systému. Státní kapitalismus tedy koncentruje dělnickou třídu v té nejvyšší možné míře.
Dílčí negace kapitalismu v rámci kapitalistických výrobních vztahů znamená, že výrobní síly, které se rozvíjejí v lůně kapitalistického systému, narůstají do té míry, že je kapitalistická třída nucena sáhnout po „socialistických“ opatřeních, a podřídit jej vlastním potřebám. „Na vzdory svým tužbám jsou tak kapitalisté vtahováni do nového společenského řádu – do přechodného společenského zřízení, jež tvoří rozhranní mezi naprosto svobodnou hospodářskou soutěží a kompletní socializací.“ [6]
Výrobní síly jsou již na kapitalismus příliš silné a do ekonomiky proto vstupují „socialistické“ prvky (Engels tento jev nazval „invazí socialistické společnosti“), které jsou však podřízeny zájmům zachování kapitalismu. Je to stejný druh situace, jako když je dělnická třída v nedostatečně rozvinutém dělnickém státě nucena používat řadu buržoasních opatření (např. kapitalistický zákon distribuce) v zájmu budování socialismu.
Státní kapitalismus a dělnický stát jsou dvě etapy v období přechodu od kapitalismu k socialismu. Státní kapitalismus je extrémním protikladem socialismu, ale současně je s ním v dialektické jednotě.
Zatímco ve státním kapitalismu je námezdní práce částečně zrušena tím, že zaměstnanec nemá možnost vybrat si svého zaměstnavatele, pod diktaturou proletariátu je rušena tím, že dělníci jako kolektiv již nejsou „odděleni“ od výrobních prostředků. V dělnickém státě přestává být práce zbožím. „Prodej“ pracovní síly se zde liší od prodeje pracovní síly za kapitalismu, protože jednotlivci v dělnickém státě svou práci neprodávají, ale vynakládají ji na potřeby svého kolektivu. Pracovní síla skutečně přestává být zbožím, neboť zde dochází jen ke směně mezi dělníky jako jednotlivci a mezi týmiž dělníky jako kolektivem. A nikoli mezi dvěma subjekty, jež jsou mimo tuto směnu na sobě nezávislé. Zatímco státní kapitalismus přináší fúzi odborů se státem vedoucí až k jejich zániku, v dělnickém státě se vliv odborů zvýší na maximum. Zatímco státní kapitalismus dále rozvíjí totalitní charakter státu, dělnický stát přináší společnosti nejvyšší stupeň demokracie, kterou kdy poznala. Státní kapitalismus znamená extrémní podmanění dělnické třídy kapitalistickou třídou, kontrolující výrobní prostředky. Dělnický stát vede k potlačení kapitalistů dělnickou třídou, kontrolující výrobní prostředky.
Lenin jasně formuloval vztah mezi státním kapitalismem a socialismem těmito slovy:
Opatření, nazvaná německými Plechanovi (Scheidemannem, Lenschem a dalšími) „Válečný socialismus“, je ve skutečnosti válečný státně monopolní kapitalismus. Ještě jasněji to můžeme říci tak, že se jedná o vojenskou organizaci práce pro dělníky a vojenskou obranu kapitalistických zisků.
Avšak pokud bychom se pokusili nahradit Junkerské kapitalisty a statkářsko-kapitalistický stát revolučně demokratickým státem, jež by revoluční cestou zlikvidoval všechna privilegia a zavedl tak co možná nejširší demokracii, poté bychom shledali, že státně monopolní kapitalismus znamená nutně a nevyhnutelně krok směrem k socialismu.
… Socialismus znamená prostě jen další krok vpřed od státně kapitalistického monopolu. Jinými slovy,
socialismus není ničím jiným, než státně kapitalistickým monopolem, avšak v rukou všeho lidu. A právě tímto momentem monopolní kapitalismus končí. 7.
Bucharin, který se otázkou státního kapitalismu podrobně zabýval, formuloval vztah mezi státním kapitalismem a diktaturou proletariátu velmi jasně:
V systému státního kapitalismu je ekonomickým subjektem kapitalistický stát – kolektivní kapitalista. V diktatuře proletariátu je ekonomickým subjektem proletářský stát – kolektivně organizovaná dělnická třída. „Proletariát je tak organizovaný jako státní moc.“
Za státního kapitalismu využívá stát všech forem útlaku k tomu, aby zajistil, rozšířil a prohloubil proces vykořisťování. Během diktatury proletariátu představuje státní moc naopak nástroj k budování komunistické společnosti. Stručně řečeno, zásadní rozpor mezi těmito formálně podobnými systémy je zde zcela určen rozdílem ve způsobu organizace – jejich protikladnými třídními charakteristikami. [8]
Ještě dávno před Leninem a Bucharinem vyjádřil vpodstatě stejné myšlenky už Engels ve svém díle Anti-Dührung.
Čím více výrobních sil [stát] převezme, tím více se stává skutečným kolektivním orgánem všech kapitalistů a tím více obyvatel vykořisťuje. Kapitalistický vztah není zrušen. Dosahuje naopak svého extrému. Avšak v tomto extrému se mění ve svůj protiklad. Státní vlastnictví výrobních sil není sice řešením konfliktu, ale ukazuje cestu, která k řešení vede. [9]
Napsal Tony Cliff
Přeložil Vítězslav Lamač
