Státní kapitalismus v Rusku: Kapitola 1.14: Změny v přerozdělování

Přetiskujeme další kapitolu z analýzy minulého režimu, kterou vypracoval Tony Cliff ve své knize Státní kapitalismus v Rusku.

Lenin ve svých Dubnových tezích prohlásil, že naší stranickou politikou je prosazování systému, ve kterém budou volení a kdykoli odvolatelní úředníci dostávat stejný plat jako dělníci. V díle Stát a revoluce (srpen-září 1917) se zabýval otázkou způsobu vyplácení mezd a platů bezprostředně po socialistické revoluci – tj. ve společnosti, která v sobě „… z ekonomického, morálního i intelektuálního hlediska nese znaky starší společnosti, z jejíhož lůna nová společnost vzešla.“ Za těchto podmínek je dosaženo „rovnosti všech členů společnosti ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků – tj. rovná práce a rovná mzda.“

„Všichni občané se mění na zaměstnance státu, který sestává z ozbrojených dělníků. Všichni občané se tak stávají zaměstnanci a pracovníky svobodného národního státního „syndikátu,“ čímž je dosaženo toho, že všichni pracují stejnou měrou (každý vykonává svůj díl práce) a všichni dostávají stejnou mzdu.“ „Takto se celá společnost promění na jediný úřad, jedninou továrnu a dělníky, jež pracují rovným dílem a za rovnou mzdu.“ Lenin považoval za „bezprostřední cíl“ Bolševiků, aby: „Technici, manažeři a účetní spolu se všemi úředníky nedostávali o nic vyšší platy než dělnické mzdy.“

Pár měsíců po revoluci (v březnu 1918) Lenin opět deklaroval podporu „postupnému zrovnoprávnění mezd a platů ve všech profesích a kategoriích.“ Lenin uznával, že v určitých případech bude nutné učinit výjimku – především v případě odborníků. Byl si totiž vědom jejich malého počtu a nepřátelského postoje, jež chovají k dělnickému státu. Dobře si uvědomoval, že úplné rovnosti v platech nebude možné dosáhnout ihned. Zdůrazňoval však, že platové rozdíly jsou daleko nižší než za carismu a že následný vývoj bude směřovat k úplné mzdové rovnosti. O všech rozdílech v platech navíc vždy mluvil jen jako o ústupcích sovětské vlády, vynucených zaostalostí ruské ekonomiky. Proto tehdy napsal: „V tomto přechodném období jim [odborníkům] musíme poskytnout co možná nejlepší životní úroveň … Když jsme o otázce mzdových tarifů diskutovali s Komisařem Práce, soudruhem Šmýdem, uvedl nám několik skutečností. Řekl, že co se týče vyrovnávání mezd, pak jsme udělali více, než kterákoli jiná země na světě a více, než mohou učinit buržoazní státy v několika následujících desítkách let. Vezměme si, že doposavad vydělával dělník 1 rubl denně – tedy 25 rublů za měsíc. Odborník naproti tomu dostával 500 rublů za měsíc … Expert tedy vydělával dvacetkrát více než dělník. Naše současné mzdové tarify se pohybují od šesti set rublů do tří tisíc rublů. Rozdíl mezi minimálními a maximálními platy je tedy pouze pětinásobný. Ve věci vyrovnávání mezd jsme udělali opravdu hodně.“ Jen vysoké platy specialistů se ještě řídí „buržoazním řádem.“ Je to krok zpět – ústupek kapitalismu vynucený objektivní realitou, které sovětská vláda čelí.

V roce 1919 Ruská Komunistická Strana zhodnotila svou mzdovou politiku takto: „Přestože usilujeme o rovnost platů bez ohledu na druh práce a o dokončení komunismu, nemůže sovětská vláda tuto rovnost realizovat ve chvíli, kdy byly vykonány teprve první kroky na cestě přechodu od kapitalismu ke komunismu.“ Desátý Stranický Kongres v roce 1921 rozhodl, že: „Přestože musíme z různých důvodů udržovat rozdíly ve mzdách odpovídající kvalifikaci, musí naše mzdová politika snižovat rozdíly tak, jak jen to bude možné.“

Na stejném kongresu byla deklarována nutnost „vypracovat adekvátní opatření směřující k odstranění nerovností v životní úrovni, ve mzdách atd. Rozdíly v postavení odborníků a kvalifikovaných pracovníků na jedné straně a pracujících mas na straně druhé podkopává demokracii, je zdrojem korupce ve straně a snižuje autoritu komunistů.“ Přesto již v rámci režimu válečného komunismu došlo prakticky k úplnému vyrovnání mezd a platů. Podle údajů, poskytnutých sovětským statistikem Strumilinem, tvořili mzdy nejlépe placených pracovníků v roce 1917, 232 procent mezd nejnižších. Na počátku roku 1921 to bylo již jen 102 procent, nebo byly stejné. (Na druhou stranu však podmínky nedostatku, které za válečného komunismu převládali, často dávali úředníkům možnost zneužívat své kontroly nad zdroji dodávek a distribucí).

Faktická rovnost mezd skončila zavedením Nové Ekonomické Politiky. V letech 1921-1922 byl představen jednotný mzdový sazebník, který obsahoval sedmnáct platových tříd – od učně po špičkového specialistu. Ten dával nejvýše kvalifikovaným dělníkům tři a půl krát více, než nejníže-placenému nekvalifikovanému dělníkovi. Specialisté mohli vydělávat maximálně osmkrát více než nekvalifikovaní dělníci. (To se nevztahovalo na členy strany. Ti měli zvláštní sazebník maximálních mezd – mnohem nižších než u nestranických odborníků).

Rozdíly v příjmech byly mnohem menší než ty, které zde existovaly před revolucí. To si můžeme ilustrovat na příkladu mezd železničních zaměstnanců před a po revoluci. V roce 1902 byl příjem spojařů 10-20 rublů za měsíc, v oboru obráběč kovů to bylo 30-60 rublů, zatímco vedoucí železniční služby vydělávali 500 až 750 rublů a nejvyšší ředitel 1 000-1 500 rublů. V březnu 1924 se rozdíly pohybovaly mezi 13,29 zlatých rublů za měsíc pro drážní dělníky a 26,80 rublů pro administrativní pracovníky.

V březnu 1926 byla průměrná mzda dělníků v průmyslu 58,64 rublů, zatímco plat ředitele závodu byl 187,90 rublů – pokud byl členem strany, a 309,50 rublů – pokud nebyl členem strany.

Až do zavedení pětiletého plánu zde však byla řada faktorů, které tyto rozdíly v příjmech zmírňovali. Za prvé, žádný z členů komunistické strany nemohl vydělávat více než kvalifikovaný dělník. Toto ustanovení bylo velmi důležité, neboť většina ředitelů podniků, průmyslových oddělení, atd. byli členové strany. V roce 1928 bylo 71,4 procent pracovníků nejvyšších správních rad členy strany. Stejně tomu bylo u 84,4 procent pracovníků řídících orgánů průmyslových svazů a u 89,3 procent vedoucích pracovníků v jednotlivých podnicích.

Dalším faktorem, který dělal rozdíly mnohem menšími než by se zdálo z jednotných mzdových sazeb, byl ten, že celkový počet specialistů (část z nich byli členové strany, kteří nevydělávali více než kvalifikovaní dělníci) byl velmi malý. V roce 1928 tvořily jen 2,27 procenta všech osob zaměstnaných v průmyslu.

Obecný přehled příjmové diferenciace v Rusku byl uveden ve Statistické příručce SSSR roku 1926. Podle něho byl v letech 1926 – 1927 průměrný roční příjem dělníků 465 předválečných rublů. Ve stejné době mohli odborníci vydělávat maximálně 1 811 rublů. Mimo buržoazie, NEP-manů a kulaků to bylo jen 114 000 lidí, kteří toto maximum vydělávali. To znamená že příjem těchto 0,3 procent pracovníků tvořil pouhé 1 procento národního důchodu.

Se zavedením pětiletého plánu, oslavovaném jako „Vítězství socialismu,“ byli zničeny všechny bolševické tradice rovnostářství. Stalin, jež proti rovnostářství útočil, hlásal: „Uravnilovka [nadávka pro rovnostářství] má původ v rolnické mentalitě. Je výrazem psychologie primitivního rolnického „komunismu.“ Uravnilovka nemá nic společného s marxistickým socialismem.“ Běda tomu, kdo by se teď odvážil oponovat rozdílům v příjmech v Rusku – bez ohledu na to, jak by byly velké. Molotov šel tak daleko, že na sedmém Sjezdu Sovětů SSSR prohlásil: „bolševická politika vyžaduje rozhodný boj proti rovnostářství, jež je spojencem třídního nepřítele. Rovnostářství je nepřátelským prvkem vůči socialismu.“

Pravidlo, omezující příjem členů strany, bylo roku 1929 upraveno a později úplně [I] zrušeno. Zákon, který omezoval příjem lidí zastávajících dvě místa (jak tomu bylo u mnoha odborníků) na jeden a půl násobek maximálního platu, byl zrušen. „Obecný zákon o mzdách“ ze dne 17.června 1920 , který stanovoval, že dělník, překračující normy v úkolové práci, nemůže získat navíc více než 100 procent běžné sazby, byl také zrušen. Na druhé straně zákon o zákazu platby dělníkům, kteří v úkolové-práci splnili méně než dvě třetiny normy, byl zachován.

Nakonec nezůstalo jediné omezení nerovností v příjmech, které přitom rostly závratnou rychlostí.

Po roce 1934 ruští statistici přestali zveřejňovat schémata, rozdělující dělníky a zaměstnance podle příjmů, a nadále již publikovali jen průměrný příjem všech dělníků a zaměstnanců. To je hodnota, které se dosáhne tím, že zprůměrujeme příjmy uklízeček, nekvalifikovaných dělníků, kvalifikovaných pracovníků, specialistů, hlavních inženýrů, ředitelů a tak dále. [J]

Navzdory tomuto nedostatku informací si určitá fakta můžeme uvést – zejména co se týče strmého vzestupu platů byrokratů a prudkého poklesu mezd dělníků.

Například, v roce 1937, kdy tovární inženýři vydělávali 1 500 rublů měsíčně, ředitelé 2 000 rublů (pokud dostali od vlády povolení, mohli vydělávat i více) a kvalifikovaní pracovníci od 200 do 300 rublů, zavedla sovětská vláda minimální mzdy 110 rublů za měsíc pro dělníky, vykonávající úkolovou práci a 115 rublů pro dělníky, pracující za hodinovou mzdu. Jak velký počet dělníků vydělával jen holé minimum je zřejmé z toho, že roku 1938 se po stanovení tohoto minima zvýšili příjmy do státního rozpočtu o 600 milionů rublů. Naproti tomu ředitelé a tovární inženýři nejen, že vydělávali 2000 rublů měsíčně, ale dostávali také bonusy závislé na tom, zda daný podnik překročil výrobní kvóty, stanovené hospodářským plánem. Zde jsou např. údaje o prémiích, vyplácených ředitelům automobilek v roce 1948 za splnění a překročení plánu. :

A tak ředitel závodu, který překoná plán o 10 procent, získá prémie ve výši až 70 procent jeho základního platu. Za 20-ti procentní překonání plánu je odměněn prémiemi ve výši až 110 procent; za 30 procentní překročení dostane navíc 150 procent a za 50 procentní 230 procent.

Dalším zdrojem příjmů je Ředitelský Fond – instituce, která byla založena dne 19. dubna 1936.

Podle zákona mají být 4 procenta plánovaného zisku a 50 procent všech mimořádných zisků vloženo na Fond ředitele. Následující tabulka obsahuje údaje od jednoho ruského ekonoma o sumách pro rok 1937 :

Vzhledem k tomu, že v roce 1937 byla průměrná mzda všech dělníků a zaměstnanců pouze 254 rublů na měsíc , tyto údaje prokazují, že pokud je plán – byť jen o malé procento – překročen, je na Ředitelský Fond odváděno ročně více než jeden průměrný měsíční plat v ropném průmyslu, tři platy v masném průmyslu a čtyři a půl násobek platu v lihovarném průmyslu – na každého dělníka. Jiný sovětský ekonom praví: „V pěti průmyslových komisariátech činí Ředitelský Fond 6,3 % průměrné roční mzdy na každého dělníka. Nicméně, v několika odvětvích je toto procento podstatně vyšší. V dřevozpracovatelském průmyslu dosahuje 21,5 procenta, v kožešinovém a obuvnickém průmyslu asi 25 procent a až 55 procent v lihovarném a potravinářském průmyslu či ve výrobě makarónů.“ Je zřejmé, že v rukou ředitelů průmyslových odvětvích, zaměstnávající tisíce pracovníků, se soustřeďují obrovské sumy peněz.

Proklamovaným cílem Ředitelských Fondů je stavět domy pro dělníky a zaměstnance. Dále stavba klubů, jídelen, dětských jeslí, mateřských školek, udílení prémií za významné úspěchy v práci, atd.

Nemáme k dispozici žádné statistické údaje o tom, jak byly fondy ředitelů skutečně distribuovány. Jediným údajem je článek z novin Za Industrializácia ze dne 29. dubna 1937, které zveřejnili údaje týkající se distribuce Fondu Ředitelů v závodě Porchean v Charkově:

Z 60 000 rublů, které tvořili Fond ředitele, použil ředitel 22 000 rublů pro sebe, 10 000 pro tajemníka Výboru Strany, 8 000 pro vedoucího výroby, 6 000 na hlavního účetního, 4000 pro presidenta odborů a 5 000 pro dílenské mistry.

Také jiná část privilegovaných tříd si užívá mimořádně vysokých příjmů. Spisovatel Alexej Tolstoj a dramatik V. Višněvský napsali dopis Pravdě, jenž měl „rozptýlit nedorozumění, týkající se fantasticky vysokých honorářů některých autorů.“ V něm byly uvedeny tyto údaje:

Uvážíme-li, že ve stejném roce – 1936 – byl průměrný roční příjem všech sovětských dělníků a zaměstnanců 2 776 rublů, neboli 231 rublů za měsíc, je jakýkoli další komentář zbytečný.

Vládní úředníci, kteří by podle Lenina neměli vydělávat víc než průměrný kvalifikovaný dělník, mají dnes velmi rozličné příjmy. Rozhodnutím Nejvyššího Sovětu SSSR dne 17. ledna 1938 se platy předsedů a místopředsedů odborových svazů a národnostních rad vyšplhali na 300 000 rublů ročně. Každý poslanec Nejvyššího Sovětu dostává 12 000 rublů ročně plus 150 rublů za každý den zasedání. Předseda Nejvyššího sovětu RSFSR a jeho náměstci obdrží 150 000 rublů ročně. Je pravděpodobné, že předsedové a místopředsedové jiných Federativních Republik mají platy stejné.Vojín sovětské armády dostává během války 10 rublů za měsíc, poručík 1 000 a plukovník 2 400. V armádě Spojených států, kterou ani s tou nejbujnější fantazií nemůžeme nazvat socialistickou armádou, dostává vojín 50 dolarů za měsíc, poručík 150 a plukovník 333 dolarů.

Byrokraté mají ještě jiný zdroj příjmů – z různých státních odměn. Původní vyhláška, oznamující zavedení Stalinovy Ceny na počest šedesátých narozenin vůdce, omezovala její hodnotu na maximální výšku 100 000 rublů. Od té doby se toto maximum zvýšilo na 300 000 rublů a každý rok jsou uděleny tisíce Stalinových Cen v rozmezí od 50 000 do 300 000 rublů na každého příjemce. Z těch přitom není placena žádná daň.

Dalším jasným ukazatelem obrovských rozdílů v příjmech v Rusku je sazba daně z příjmů. Sazba daně z příjmu ze 4. dubna 1940 uvádí řadu příjmů, která se pohybuje od méně než 1800 rublů ročně na více než 300 000 rublů.

Vyšší státní úředník, ředitel nebo úspěšný autor vlastní dům v Moskvě, letní chatu na Krymu, jeden nebo dva vozy, početné služebnictvo, atd., což bere jako samozřejmost.

Dokonce během války, kdy ždímání dělníků postoupilo do své nejextrémnější podoby, zůstali v životních podmínkách různých tříd ohromné rozdíly. Jedna z deseti služebných u pana Alexandera Verta se dvěmi dětmi řekla roku 1942 svému zaměstnavateli: „Děti žijí jen o chlebu a čaji, ten malý dostává jen umělé mléko – nemůžete s tím něco udělat? Jídla vyrobené ze sojových bobů jsou bez chuti a mají minimální výživnou hodnotu. Za svůj kupón na maso jsem v tomto měsíci dostala jen malou rybu. Někdy dostanu trochu polévky jež zbyla v restauraci – a to je asi tak všechno.“ Stejně se vyjádřili i další tři služky.

Ve stejné době si Alexander Vert zapsal do svého deníku: „Oběd na dnešní Národní byl velmi luxusní záležitostí. Navzdory nedostatku potravin v Moskvě je zde vždy dostatek i těch nejvybranějších pokrmů – kdykoli je nějaký důvod k hostině. Té se pak účastní i úřední osoby jako hosté. Jako zákusek byl v nabídce nejlepší čerstvý kaviár, spousta másla, uzený losos, pak jeseter, po jeseterovi kuřecí řízečky à la Maréchal a poté ledová káva s brandy a likéry. Dole v nabídce byl obvyklý výběr lahví s alkoholem.“

Rozdělení ruské společnosti na privilegované a vyvrhele se velmi jasně ukázalo na přídělovém systému během války. Přídělový systém měl podobu, kterou by se v demokratických kapitalistických státech na Západě nikdo neodvážil ani navrhnout. Je pravda, že tento systém byl šokující i pro sovětský lid – natolik, že se o něm ani Pravda, ani Izvestija vůbec nezmínila. Přídělový systém jako celek byl tématem úplně zahaleným tajemstvím.

Navrch ještě dodejme, že luxusní zboží pro bohaté bylo relativně velmi levné ve srovnání s potřebami chudých. Pro lepší představu si zopakujme několik údajů ze sazby daně z obratu :

Výsledkem bylo, že: „V polovině roku 1948 odpovídala ceně vozu Moskvič [stál 9 000 rublů] cena 140 kg másla [cena másla byla 137 až 145,5 rublů za kilogram]. V USA stojí lepší auto asi tolik, co 3 000 kg másla.“

Rozdíly v příjmech vedou k velkým rozdílům v dědičném majetku. V prvních dnech revoluce, 27. dubna 1918, byl vydán dekret, jež konfiskoval veškeré dědictví, přesahující hodnotu 10 000 rublů. To odpovídalo duchu komunistického manifestu, který jako jeden z požadavků přechodu od kapitalismu k socialismu kladl zrušení dědického práva. O několik let později se zákon radikálně změnil. Již roku 1929 existovali tabulky dědické daně v rozmezí od 1000 rublů a méně do 500 000 rublů a více. V současnosti dědická daň vůbec nepřekračuje 10 procent, což je málo i ve srovnání s dědickou daní v kapitalistické Británii a USA.

Během války byla v ruském tisku uveřejněna spousta zpráv o lidech, kteří poskytli vládě úvěry o hodnotě milion a více rublů. „Přátelé Sovětského svazu“ vysvětlili tento fakt tímto způsobem: „Milionáři v SSSR získali své jmění vlastní dřinou a službami sovětskému státu a lidu.“

Prozkoumejme toto tvrzení blíže. Již jsme si ukázali, že roku 1940 byl průměrný příjem dělníků a zaměstnanců jen 4 000 rublů. K našetření jednoho milionu rublů by průměrný dělník musel pracovat 250 let – za předpokladu, že sám vůbec žádné peníze neutratil. Naproti tomu sovětský milionář dostává z každého milionu 50 000 rublů jako úrok, což je mnohonásobně více, než příjem jakéhokoli dělníka.

Avšak nejjasnější ukázkou diferenciace ruské společnosti na privilegované a na vyvrhele je vládní důchodové zabezpečení. Pokud zemře voják, jež byl před svým povoláním dělníkem nebo zaměstnancem, dostane jeho rodina důchod mezi 52,5 až 240 rublů měsíčně. Jestliže nebyl dělníkem ani zaměstnancem, obdrží jeho rodina 40, 70 nebo 90 rublů podle toho, zda živí jednu, dvě, tři nebo více práce neschopných osob. Lidé z venkovských oblastí dostávají jen 80 procent z těchto sazeb. Naproti tomu rodina zesnulého plukovníka obdrží 1 920 rublů měsíčně. Rodinní příslušníci dělníka, zabitého při nehodě na pracovišti, dostanou maximálně 200 rublů měsíčně (s výjimkou některých vzácných případů, kdy dostanou 300). Někteří privilegovaní lidé však dostávají po úmrtí hlavy rodiny ohromné sumy peněz. Když zemřel M.F. Vladimirsky, poslanec Nejvyššího Sovětu, jeho vdova získala částku ve výši 50 000 rublů a doživotní důchod 2 000 rublů za měsíc, zatímco jeho sestra dostala doživotní důchod 750 rublů měsíčně. Když zemřel plukovník-generál V.A. Juškevič, byla jeho vdově poskytnuta úhrnná suma ve výši 50 000 rublů a doživotní důchod 2 000 rublů měsíčně. Tisk je takovýchto případů plný.

Nedílnou součástí antagonistických vztahů distribuce je žebříček vzdělávání. 121. článek Stalinovy ústavy z roku 1936 hlásá: „Občané SSSR mají právo na vzdělání. Toto právo je zajištěno všeobecným a povinným základním vzděláním, jež je společně s vysokoškolským vzděláváním poskytováno zdarma“ atd., atd. Ale i když je celé školství zdarma, neznamená to skutečnou rovnost příležitostí ke studiu mezi dětmi chudých a bohatých. Chudí musí začít vydělávat co nejdříve, protože mnozí rodiče si nemohou dovolit živit své děti během studia. Není proto překvapením, že podíl dětí v SSSR, využívajících vzdělávacího systému, klesá s výškou vzdělání. Např. ve školním roce 1939-1940 byl celkový počet studentů, navštěvujících vzdělávací instituce, takovýto :

Kdybychom znali počet dětí rozdílných věkových skupin v zemi, bylo by možné spočítat, jaký podíl dětí různého věku chodí do školy. Ale i bez těchto informací, jen na základě výše uvedených čísel, je rozdíl v možnostech vzdělávání dětí různého věku zcela zřejmý. Můžeme předpokládat, že do školy chodí všechny děti ve věku od 7 do 11 let. Avšak jen méně než polovina tohoto počtu měla to štěstí, aby se mohla vzdělávat déle než čtyři roky. Jen jedno dítě z deseti navštěvovalo školu déle než sedm let a méně než jedno z dvaceti dokončilo desetiletý kurz (v kapitalistické Británii je přitom povinná desetiletá školní docházka).

Dokonce před zavedením poplatků na univerzitách, technických fakultách a dalších vysokých školách muselo mnoho žáků, kteří byli přijati na vysoké a vyšší odborné školy, předčasně ukončit studium kvůli finančním potížím. V letech 1928 až 1938 byl celkový počet lidí přijatých na strojně průmyslové a dopravní školy 609 200. Absolvovalo však pouze 242 300 studentů. Počet studentů přijatých na vysoké technické školy byl 1 062 000, zatímco počet absolventů jen 362 700.

V roce 1938 bylo 42,3 procent všech studentů vysokých škol tvořeno dětmi inteligence. Toto jsou poslední statistické údaje o sociálním složení studentů, jež byly zveřejněny, ale není pochyb o tom, že procento studentů z „dobrých“ rodin se kvůli zavedení školného roku 1940 zvýšilo.

Článek 146 Stalinovy ústavy říká: „Ústavu SSSR lze měnit pouze rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR a to minimálně dvou-třetinovou většinou hlasů odevzdaných v každé z jeho komor.“ To však nezabránilo tomu, aby vláda zavedla poplatky za vyšší středoškolské a vysokoškolské vzdělání, aniž by byl svolán Nejvyšší Sovět a změněn výše zmíněný článek 21, podle něhož má být vzdělání zadarmo. Vyhláška Výboru Lidových Komisařů, zveřejněná 2.října 1940 , zavedla poplatek 150-200 rublů za rok pro vyšší třídy středních škol (VIII, IX a X. stupně školy) a 300 až 500 rublů za rok pro vysoké školy.Velikost těchto částek si nejlépe uvědomíme jejich porovnáním s tehdejší průměrnou mzdou a platem – 335 rublů za měsíc a se mzdou mnoha zaměstnanců, vydělávajících pouhých 150 rublů měsíčně. Je zřejmé, že zavedení poplatků je účinnou bariérou k vysokoškolskému vzdělávání, a to zejména v rodinách, jež mají tři nebo čtyři děti.

Aby toho nebylo málo, sovětská vláda měla odvahu prohlásit, že zavedení poplatků je znamením rostoucí prosperity lidu. Preambule nařízení prohlašuje: „S ohledem na vyšší životní úroveň pracujícího lidu a velkých výdajů sovětského státu na budování, údržbu a vybavení stále rostoucí sítě středních a vysokých škol, rozhodla Rada lidové komisařů o nutnosti přenést část výdajů na vzdělávání ve středních a vysokých školách v SSSR na námezdně pracující, a tím vyřešit …“ Touto logikou bychom klidně mohli říci, že skutečně vyspělou zemí je pouze ta, ve které je nutno platit i za základní vzdělání!

To, že se studenti s výkladem vlády neztotožnili, je jasné z toho, že během školního roku 1940-41, během kterého bylo školné zavedeno, a roku 1942-43 opustilo v RSFSR vysoké školy asi 20% studentů. Stalo se tak v důsledku „třídění, zavedení školného a změn v metodách udělování stipendií.“

Ve stejný den – 2. října 1940 – byla vydána další vyhláška – vyhláška o Státních Pracovních Rezervách SSSR, jež spustila program, během něhož bylo 800 000 až 1 000 000 chlapců ve věku čtrnáct až sedmnáct let (VIII až X třída) odvedeno na povinné odborné vzdělávání. Pro každou oblast byly stanoveny kvóty kolik dětí má být odkud poskytnuto. Odpovědnost za to nesli kraje a městské Sověty. K tomu byly zřízeny komise, skládající se z předsedy městského nebo okresního sovětu, zástupce odborů a místní tajemník Komsomolu. Komise dala pokyny jednotlivým školám, aby zajistili určitý počet dětí, vybraných učitelem. Protože žáci VIII. až X. třídy jsou z této povinnosti viňati, týká se toto nařízení téměř výhradně žáků z chudých rodin. Tvrdost kázně, vyžadované na mladících přijatých do odborných učilišť, je zřejmá ze skutečnosti, že po nedovoleném opuštění školy následuje roční trest v polepšovně. 19. června 1947 se Presidium Nejvyššího Sovětu rozhodlo zvýšit věkové hranice pro Pracovní Rezervy: v řadě průmyslových odvětví byly zvýšeny až na devatenáct let.

Při pohledu na tyto dvě vyhlášky z 2. října 1940 se nám snadno může vybavit oběžník vydaný v roce 1887 Delianovem – ministrem školství cara Alexandera II. „Ministr, veden přáním zlepšit kvalitu žáků na středních školách, se rozhodl přestat podporovat děti trenérů, sluhů, kuchařů, pradlen, drobných obchodníků a podobných osob v překračování společenského postavení, jež jim náleží.“

Na závěr. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozdíl mezi příjmovou diferenciací před pětiletým plánem a po jeho zavedení nutně znamená přechod od kvantitativního rozdílu v rozdíl kvalitativní. Pokud odborník nebo ředitel závodu dostává čtyř až osmi-násobek mzdy nekvalifikovaného dělníka, nemusí to ještě znamenat, že mezi nimi existuje vykořisťovatelský vztah. Kvalifikovaný dělník, odborník nebo ředitel vytváří na hodinu práce větší hodnotu, než nekvalifikovaný dělník.

Dokonce i v případě, že specialista vydělává více než by odpovídalo rozdílu ve vytvořených hodnotách, není to ještě důkaz, že vykořisťuje nekvalifikovaného dělníka. To může být jednoduše ukázáno na tomto příkladu: Předpokládejme, že v dělnickém státě pracuje nekvalifikovaný dělník osm hodin denně, z čehož šest hodin pracuje na sebe a dvě hodiny jdou na tvorbu sociálních služeb, na zvyšování množství výrobních prostředků v rukou pracujících atd. Protože tyto dvě hodiny práce jsou využity ve prospěch dělníků a nikoli pro někoho jiného, není úplně vhodné označovat je jako nadpráce. Abychom však zbytečně nezaváděli nový pojem, nazvěme tedy tyto dvě hodiny „nadprací,“ zatímco šest hodin budeme nazývat „nezbytnou prácí.“ Pro jednoduchost předpokládejme, že hodina nekvalifikované pracovní síly produkuje hodnotu 1 šilink. Nekvalifikovaný dělník tedy produkuje 8 šilinků a vydělává 6 šilinků. Odborník vytváří za hodinu 5 jednotek hodnoty neboli 5 šilinků. Pokud by odborník vydělával pětkrát víc než nekvalifikovaný dělník – tj. 30 šilinků, stále mezi nimi není žádný vykořisťovatelský vztah. Dokonce i kdyby vydělával šestkrát tolik (i když vytváří jen 5 krát více) co nekvalifikovaný dělník, stále by to nebylo vykořisťování, neboť by vytvářel 40 šilinků a vydělával 36 šilinků. Pokud však odborník vydělává 100 šilinků nebo 200 šilinků, potom by se situace zásadně změnila. V tomto případě už by velká část jeho příjmů nutně pocházela z práce ostatních.

Statistiky, jež máme k dispozici, jednoznačně prokazují, že i když měla byrokracie privilegovanou pozici již v období před pětiletým plánem, nemůžeme v žádném případě říci, že by získávala nadhodnotu z práce druhých. Zrovna tak přesvědčivě nám však také dokazují, že okamžitě po zavedení pětiletého plánu byl již příjem byrokracie z větší části tvořen nadhodnotou.

Přeložil Víťa Lamač