Státní kapitalismus v Rusku:kapitola 5: Stalinská byrokracie je třída

Tonny Cliff

Podíváme-li se na definice společenské třídy formulované různými marxistickými teoretiky, shledáme, že dle všech těchto definic je stalinská byrokracie třídou. Tak například Lenin píše:

„Jako třídy označujeme velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem k výrobním prostředkům (ve většině případů [ale ne vždy] vyjádřeným zákony), svou úlohou ve společenské organizaci práce a následně způsobem, jakým získávají svůj podíl národního bohatství a velikostí tohoto podílu. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna skupina může využívat práce jiné na základě odlišného postavení v socioekonomickém systému.“

Velmi podobnou definici podává Bucharin: „Společenská třída (…) je souhrn osob, které zastávají ve výrobě stejnou funkci a které mají stejný vztah k ostatním osobám ve výrobním procesu. To se také týká vztahů k pracovním nástrojům.“

Pokud by snad stále existovala nějaká pochybnost o tom, zda lze stalinskou byrokracii označit za třídu nebo ne, stačí se podívat na Engelsovu analýzu třídy obchodníků, která se výrobního procesu ani přímo neúčastní. Engels píše: „Civilizace vede k třetí dělbě práce: vzniká třída, která se již nezabývá výrobou, nýbrž jen směnou výrobků – třída obchodníků. Všechny dosavadní počátky tvoření tříd souvisely výhradně s výrobou; rozdělily lidi zúčastněné na výrobě na ty, kteří práci řídí, a ty, kteří ji provádějí, anebo na výrobce ve větším či menším měřítku. Zde se objevuje poprvé třída, která nemá žádnou účast na výrobě, zmocňuje se vedení výroby vcelku a výrobce si hospodářsky podmaňuje; třída, která se stává prostředníkem mezi dvěma výrobci, kterou není možno obejít a která je vykořisťuje oba. Pod záminkou, že odnímá výrobcům námahu a riziko směny, že rozšiřuje odbyt jejich výrobků na vzdálené trhy, že je tím nejužitečnější třídou obyvatelstva, tvoří se třída parazitů, pravých společenských příživníků, která jako odměnu za své ve skutečnosti velmi nepatrné výkony sbírá smetanu jak domácí, tak cizí výroby, získává rychle obrovská bohatství a příslušný vliv ve společnosti, a právě proto v období civilisace uchvacuje stále nové a nové pocty a stále více ovládá výrobu, až konečně vytváří vlastní produkt – periodické obchodní krize.“

Ve světle této definice je jasné, proč Marx označoval kněze, právníky, atd. jako „ideologické třídy“, které mají třídní monopol na to, co Bucharin výstižně nazývá „prostředky duševní produkce“.

Nazývat stalinskou byrokracii kastou by bylo chybné z následujících důvodů: zatímco třída je skupina lidí, kteří zaujímají určité místo v procesu výroby, kasta je skupina s vlastními právy; příslušníci kasty mohou patřit do různých tříd a na druhou stranu mohou být v jedné třídě členi z různých kast; kasta je výsledkem relativní nehybnosti ekonomiky – pevné dělby práce a nehybnosti výrobních sil – zatímco stalinská byrokracie byla transformována na vládnoucí třídu právě dynamikou rozvoje ekonomiky.

 

Stalinská byrokracie – extrémní a přímé ztělesnění kapitálu

Marx píše: „Kdyby v sobě neztělesňoval kapitál, neměl by kapitalista žádný historický význam a žádné právo na historickou existenci (…) Ale protože představuje ztělesnění kapitálu, není hnán kupředu užitnými hodnotami a jejich spotřebou, nýbrž směnnou hodnotou a jejím zvětšováním. Fanaticky usiluje o vytváření hodnot a nemilosrdně nutí lidstvo vyrábět pro potřeby samotné výroby (…) To vede až k tomu, že veškeré jeho jednání je jen funkcí kapitálu. Vlastnosti kapitálu se proměňují v jeho vědomí a vůli, zatímco jeho osobní spotřeba zůstává již jen jako krádež spáchaná na akumulaci (…) Proto šetři, šetři, šetři a přeměň co možná největší podíl nadhodnoty nebo nadproduktu na kapitál! Akumulace pro akumulaci, výroba pro výrobu.“

Získávání nadhodnoty a její přeměna na kapitál – dvě funkce tvořící základ kapitalismu – se od sebe oddělily, tak jako se oddělilo vlastnictví od řízení. Úkolem řízení je získávat z dělníků nadhodnotu, zatímco vlastník řídí její transformaci na kapitál. Pro kapitalistickou ekonomiku jsou nutné jen tyto dvě funkce, avšak z akcionářů se ve stále větší míře stávají spíše konzumenti určité části nadhodnoty. Spotřeba určitého podílu nadhodnoty vykořisťovateli není pro kapitalismus nijak specifická. Ta existovala za všech třídních systémů. Co je na kapitalismu specifického je akumulace pro akumulaci s cílem obstát v konkurenci.

 

V kapitalistických korporacích je akumulace z větší části institucionální. Finanční korporace se financují samy, zatímco dividenda vyplácená akcionářům jsou využívána spíše k vlastní spotřebě. Za státního kapitalismu, který by se vyvinul postupně z monopolního kapitalismu, by se z akcionářů stali především spotřebitelé, zatímco stát by se stal hlavním aktérem akumulace.

Čím více roste podíl nadhodnoty věnované akumulaci vůči spotřebované nadhodnotě, tím čistější formu kapitalismus má. Čím více roste relativní váha vlastníka vůči akcionářům, nebo jinak – čím více dividend je podřízeno vnitřní akumulaci korporace nebo akumulaci ve státním sektoru, tím čistější podobu kapitalismus má.

(Všichni víme, že ti, kteří vlastní kapitál a ti, kteří tento kapitál ztělesňují, si obvykle neodpírají potěšení tohoto světa, avšak jejich osobní výdaje jsou kvantitativně mnohem menší, kvalitativně zcela odlišné od akumulace a nemají žádný zásadní historický význam.)

Můžeme tedy říci, že ruská byrokracie, kontrolující proces akumulace, je ztělesněním kapitálu v té nejčistší podobě.

Nicméně – Rusko se liší od normálního státního kapitalismu, který by se postupně a přirozeně vyvinul z monopolního kapitalismu. Tato odlišnost však neznamená, že by byl model státního kapitalismu bezvýznamný. Naopak, jeho největší význam je v tom, že vede k závěru, podle něhož se ruská ekonomika tomuto modelu přibližuje mnohem více, než kdyby se státní kapitalismus vyvinul postupně na kapitalistickém základě. Skutečnost, že byrokracie plní poslání kapitalistické třídy a tím se sama mění v třídu, jí dodává nejvěrnější podobu této třídy. I když se od kapitalistické třídy liší, je současně nejblíže své historické podstatě. Ruská byrokracie jako částečná negace tradiční kapitalistické třídy je zároveň nejpřímějším aktérem dějinného poslání této třídy.

Říci, že byrokratická třída ovládá Rusko a tím skončit, by však znamenalo obejít kardinální problém – převládají kapitalistické výrobní vztahy. Tvrzení, že Rusko je státní kapitalismus, je naprosto správné, ale samo o sobě nestačí. Je třeba také vysvětlit rozdíly v právních vztazích mezi vládnoucí třídou v Rusku a vládnoucí třídou ve státním kapitalismu, který se vyvinul postupně z monopolního kapitalismu. Nejpřesnějším názvem pro ruskou společnost by tedy byl pojem byrokratický státní kapitalismus.

 

Způsob přivlastňování je u byrokracie odlišný než u buržoazie

V Rusku vystupuje stát jako zaměstnavatel, zatímco byrokrat jen jako manažer. Došlo k úplnému oddělení funkce vlastnictví a řízení. Tak je tomu ovšem jen formálně. V zásadě je veškerý majetek v rukou byrokratů jako kolektivu – v rukou byrokratického státu. Ale skutečnost, že jednotlivý manažer nevlastní své výrobní prostředky a že svůj podíl národního důchodu získává formou platu, může člověka svádět k myšlence, že dostává jen odměnu za svou práci stejně tak jako dělník. Práce managementu je navíc pro každý proces společenské výroby nezbytná a jako taková nemá s vykořisťováním nic společného. Rozdíl mezi funkcí dělníka a manažera je tak zahalen v mlze, neboť jsou oba zahrnuti do společenského výrobního procesu. Antagonistické třídní vztahy se jeví jako harmonické. Jak práce vykořisťovaných, tak organizace vykořisťování se jeví jako práce. Vypadá to, jakoby stát stál nad lidem jako ztělesněné vlastnictví, zatímco byrokraté, kteří řídí proces výroby, a jsou proto historickým ztělesněním kapitálu, se jeví jako dělníci, již svou prací sami vytvářejí hodnoty.

Je však zřejmé, že příjem byrokracie přímo závisí na práci dělníků a nikoliv na její vlastní práci. Již jen velikost tohoto příjmu jasně odhaluje kvalitativní rozdíl mezi příjmy byrokracie a mzdami dělníků. Pokud bychom to za kvalitativní rozdíl nepovažovali, museli bychom pak také říci, že např. pan McGowan, tedy nejlépe placený ředitel v Británii, pouze prodává svou pracovní sílu. Kromě toho stát, který je zaměstnavatelem a zdánlivě stojí nad celou společností, je ve skutečnosti kolektivní organizací byrokracie.

 

Co předurčuje rozdělení nadhodnoty mezi státem a jednotlivými byrokraty?

 

Zatímco kvantitativní dělba celkové hodnoty na mzdy a nadhodnotu závisí na dvou kvalitativně odlišných prvcích – na pracovní síle a kapitálu, rozdělení nadhodnoty mezi kolektivní byrokracii (stát) a jednotlivé úředníky na žádných kvalitativních rozdílech založena být nemůže. Nelze tedy mluvit o exaktních obecných zákonech rozdělení nadhodnoty mezi stát a byrokracii ani o zákonech distribuce bohatství mezi jednotlivé úředníky. Stejně tak se ovšem nedá mluvit ani o exaktních obecných zákonech, jimiž by se řídilo rozdělování zisku na úrok a podnikatelský zisk nebo jimž by se řídila dělba zisku mezi vlastníky různých druhů akcií v kapitalistických zemích. (Viz K. Marx, Kapitál, Vol.III, p.428).

 

Byla by však chyba předpokládat, že tato dělba zisku může být libovolně zvolena. Působí na ni totiž nejrůznější vlivy. Dělba zisku závisí na tlaku světového kapitalismu, který vyžaduje zrychlování akumulace, na materiální úrovni, které již výroba dosáhla, na klesající míře zisku, která relativně snižuje zdroje akumulace, atd. Když toto vše vezmeme v úvahu, pak je zřejmé, proč se podíl nadhodnoty vynakládaný na akumulaci stále zvětšuje. Zároveň však byrokracie, která řídí proces akumulace, nemůže přehlížet osobní touhy vlastního personálu a množství spotřebovávané nadhodnoty tak v absolutním měřítku stoupá. Tyto dva procesy mohou probíhat pouze v případě, že se neustále zvyšuje míra vykořisťování mas a že se stále objevují nové zdroje kapitálu. (To vysvětluje proces primitivní akumulace, ve kterém bylo úplně vydrancováno ruské rolnictvo a rolnictvo zemí východní Evropy.)

 

Výrobní vztahy a právo

Drtivá většina všech výrobních prostředků v Rusku je v rukou státu. Dluhopisy a jiné legální formy vlastnictví pokrývají tak malou část výrobních prostředků, že mají jen nepatrný význam.

 

Proč tomu tak je? Jak to, že zde neexistuje žádná výraznější tendence k zavádění různých forem soukromého vlastnictví? Proč je vlastnické právo převažující v Rusku odlišné od zbytku kapitalistického světa? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme nejprve analyzovat vztah mezi výrobními vztahy a vlastnickým právem.

Zákon je založen na ekonomice. Majetkové vztahy jsou právním výrazem výrobních vztahů. Shoda mezi výrobními vztahy a vývojem práva však nikdy není přesná a úplná, stejně tak jako neexistuje žádná přesná a úplná zákonitost mezi hospodářskou základnou a různými prvky nadstavby. To proto, že právo nevyjadřuje výrobní vztahy přímo, ale nepřímo. Pokud by právo odráželo výrobní vztahy přímo, pak by byly všechny postupné změny ve výrobních vztazích doprovázeny okamžitými změnami v zákonech. Tím by však právo přestalo být právem. Funkcí práva je vnášet harmonii do protichůdných třídních zájmů a vyplňovat mezery, které směřují k prolomení socioekonomického systému. Aby toho mohlo být dosaženo, musí se povznést nad ekonomiku, z níž vyšlo.

Z hlediska svého obsahu je právo nepřímým odrazem materiální základny, na které spočívá, avšak z hlediska své formy se jedná o přizpůsobování a doplňování práva zděděného z minulosti. Mezi změnami ve výrobních vztazích a změnami v zákonech existuje vždy časová prodleva. Čím hlubší a rychlejší změny ve výrobních vztazích nastávají, tím je pro právo obtížnější držet s nimi krok a formálně zachovávat kontinuitu se svým minulým vývojem. Existuje nespočet historických příkladů vzestupu nových tříd, které se zdráhaly zveřejnit svůj nástup k moci, a snažily se proto svou existenci a svá práva vtěstnat do právního rámce vytvořeného v minulosti. A to přesto, že byl tento právní rámec v naprostém rozporu s jejími principy. Vzmáhající buržoasie se takto dlouhou dobu snažila dokázat, že zisk a úroky jsou jen určitým druhem renty, neboť renta z pronájmu pozemků byla tehdy vládnoucí třídou akceptována. Anglická kapitalistická třída se pokoušela odvodit svá politická práva z Magna Charta – z charty práv feudální třídy, která je z hlediska obsahu a formy v zásadním rozporu s buržoazním právem. Praxe, kdy se vládnoucí třída snaží zakrýt své výsady pod pláštíkem zákona, se v historii stále opakuje a nejvýrazněji se projevuje v okamžiku kontrarevoluce, kdy se vládnoucí třída neodvažuje otevřeně deklarovat své vítězství.

Revoluční socialismus své cíle neskrývá a zákon, který po převzetí moci diktuje, je proto revoluční jak po obsahové, tak po formální stránce. Kdyby po Říjnové revoluci zvítězily intervenční armády, jejich krvavá vláda by ihned obnovila staré zákony, zrušené Říjnovou revolucí. Protože se však byrokracie v Rusku přeměnila na vládnoucí třídu postupně, žádná kompletní změna práva nenastala. Stalinská byrokracie nyní z různých důvodů, především kvůli své zahraniční politice, stále hlásá dělníkům celého světa svou pseudo-revoluční propagandu a vítězství kontrarevoluce tak nikdy oficiálně nepřiznala.

Pokud však chceme pochopit, proč byrokracie neobnoví soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jímž by si formou dluhopisů či akcií rozdělila celou ekonomiku tak, aby každý člen byrokracie mohl svou ekonomickou pozici bezpečně předat synovi, pak toto vysvětlení nestačí. Musíme vzít v úvahu další faktory. Tužby třídy, kasty či sociální vrstvy jsou formovány materiálními podmínkami jejich života. Kromě svého zvláštního místa v procesu výroby má každá majetná třída svou vlastní strategii, jak si svůj díl společenského bohatství zajistit. Pokud by bylo celé lidstvo hnáno kupředu jen prostou tohou po maximálním hmotném a kulturním přínosu, pak by si socialismus přála nejen dělnická třída, ale i drobná a střední buržoazie, a dokonce i velká buržoazie. A to tím spíše, že již celé generace jejích příslušníků žijí v trvalé hrozbě vypuknutí atomové války. Tak tomu ovšem není. Když lidé tvoří dějiny, jednají v souladu s vnější objektivní realitou, ve které se sami nacházejí a která formuje jejich přání. Feudál se snaží zvětšovat rozlohu svého panství a panství svého syna; obchodník se snaží zabezpečit své syny nashromážděním velkého množství peněz; lékař, právník a další specialisté se snaží předat svá privilegia synům poskytnutím „prostředků duševní produkce“ – vzdělání. Mezi různými třídami a vrstvami samozřejmě neexistuje žádná čínská zeď a každý se tak snaží odkázat více než jen svá zvláštní privilegia: odborníci usilují jak o duševní, tak o materiální výrobní prostředky, obchodníci získávají kromě peněz i vyšší vzdělání, atd.

Státní byrokracie, jak napsal Marx ve své Kritice Hegelovy filozofie práva, bere stát jako svůj soukromý majetek. Ve státě, který vlastní všechny výrobní prostředky má pak státní byrokracie – vládnoucí třída – vlastní způsob, jak předat potomkům své výsady. A tímto způsobem se odlišuje jak od feudálů, tak od buržoazie a profesionálů. Jestliže jsou ředitelé podniků, vedoucí oddělení a další vybíráni především kooptací, pak se bude každý úředník pokoušet protlačit na tyto posty své syny. Pro byrokracii je proto klíčové především budování „kontaktů“ spíše než nashromáždění, řekněme, milionu rublů (ačkoli i to má význam). Je zřejmé, že se bude zároveň snažit omezit počet uchazečů o tuto pozici – např. omezením přístupu mas k vyššímu vzdělání.

 

Napsal Tony Cliff,

 

Přeložil Vítězslav Lamač

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •