Členové Socialistické Solidarity participovali na akci ProAltu „Měsíc neústupnosti“ – mezi 17.9. a 22.10. drželi několikrát stráž u petičního stanu na náměstí Republiky. Služby v tandemu byly rozděleny na čtyřhodinové směny ve dne a osmihodinové v noci; kolemjdoucím byly nabízeny k podepsání dva petiční archy: petice za přijetí zákona o obecném referendu a petice za referendum o penzijní reformě. Tlumočíme vám postřehy našich kolegů a přidáváme své vlastní.
Měsíc neústupnosti, který provázely každé pondělí veřejné besedy a diskuze na nám. Republiky, je svou povahou zcela bezprecedentní projekt, který překračuje rámec jednorázového aktivismu. Členové a sympatizanti ProAltu dokázali zorganizovat měsíc trvající protest, jehož vrcholem je odbory podporovaná demonstrace 22.10. na nám. Republiky; pořádají happeningy, zvou zástupce politických stran, aby veřejně besedovali o reformách a o svých návrzích řešení. To vše se děje na bázi dobrovolnosti a občanské angažovanosti. Snad právě to někteří kolemjdoucí těžko chápou a snáší, jak dokazují reakce typu: „Na nějaké petice nemám čas, já musím vytvářet hodnoty.“
„A bude to mít nějaký efekt?“ je nejčastější otázka, s níž jsme konfrontováni. Podepisování peticí mnoha lidem připadá jako nedostatečný nástroj změny. Buďto jsou se situací spokojeni – s reformami se ztotožňují a nevidí důvod k protestu (menšina) – nebo by byli rádi, aby se poměry změnily radikálně a petici za referendum považují za příliš mírný požadavek. Valná většina těch, kteří se u stánku zastaví, však bez průtahů podepíše petici a prohodí pár souhlasných slov.
„Odbory nelze vnímat pouze jako skupinu lidí, která chce zachovat stravenky,“ shodují se v jinou chvíli dvě mladé ženy, které se s námi u stánku daly do řeči. Lidé se ptají, jak mohou ProAlt podpořit, nebo se hlásí noví dobrovolníci na stánek a dostávají kontakt na koordinátorku.
Nesetkáváme se pouze s pozitivními reakcemi; v jednom případě došlo v naší přítomnosti i k útoku na stan, který se ovšem obešel bez zranění. Někteří kolemjdoucí, které vyzýváme k podepsání petice, se zastavují a debatují, mnoho takových diskuzí je oboustranně přínosných – často zjišťujeme, že nás s našimi odpůrci spojuje společná touha po změně, liší se však naše návrhy řešení situace.
Nejedna debata přináší kýžené ovoce: mladý muž namítá, že reformy jsou nutné, aby se předešlo zadlužování státu, kolega z ProAltu oponuje, že letošní rozpočet bude mít ještě větší shodek, než loňský – a muž beze slova petici podepisuje.
Obecně se setkáváme spíše s reakcemi apatickými nebo skeptickými než vyloženě negativními – tento mezigenerační trend je možno přičíst celkové nedůvěře ke společenské zaujatosti a lichému strachu z toho, že pád vlády nebo předčasné volby by vyvolaly krizi ještě horší, než ve které se nacházíme nyní.
Jakkoli nejsou požadavky petice radikální, volání po referendu jako první krok k přímé demokracii je přesto mezi mnoha zklamanými voliči TOP 09 nebo VV dosud vnímáno spíš jako manipulativní gesto než „konstruktivní krok“. Alespoň tak si interpretujeme nedůvěru některých kolemjdoucích, jimž splývá občanská angažovanost v rámci nezávislé platformy ProAltu s formou předvolebních kampaní, a podezírají nás, že se vydáváme stejnou cestou. V takových případech připomínáme nezávislost této platformy, která není spojena s žádnou politickou stranou a ani není žádnými politickými subjekty financována.
„Všechno je vina české legislativy, nikoliv politických stran“, domnívá se bývalý emigrant, který žije trvale v zahraničí a do Prahy se přijel po dlouhé době podívat. Na jiného kolemjdoucího jsou petiční požadavky příliš mírné: „Jaképak referendum, to chce defenestraci a všechny je postřílet,“ vrtí bodrý pán hlavou, jak málo jsme radikální, ale petici podepisuje. Za ním už se tísní skupinka turistů, kteří se nesměle ptají na cestu – během hodiny poskytneme cestovní informace ve všech světových jazycích, nejeden turista se oplátkou zeptá na záměry našeho stanu, chce přidat podpis.
Prokazuje se, že umístění permanentního stanu na nám. Republiky byl ze strany organizátorů šťastný tah. Služba ve stanu dává pocítit, s jakou přesilou byla veřejná diskuze vytlačena z ulic a centra Prahy komerční kašírkou a jak nepatřičně a nezvykle působí nevelký stánek vedle honosné restaurace Obecního domu. Co jiného je ale veřejný prostor než místo pro diskuzi a polemiku – proč by mělo být nám. Republiky primárně místem nakupování a turistiky, ale nikoli prostorem setkávání?
Bránění veřejného prostoru zbavuje pesimismu: během osmihodinové noční služby zapínáme elektrická kamínka, choulíme se do erárních péřovek, ale necháváme umrtvený veřejný prostor ožít diskuzemi. Třeba ve čtyři hodiny ráno jsou debaty, jak prokázáno, nejsoustředěnější, lidé jsou ochotni se zastavit a pobavit.
Dva Slováci nám fandí, vytrvalost je inspiruje a na Slovensku by prý rádi viděli podobný odpor. Ukrajinci jsou nadšení, ale varují nás: „Nesmíte krmit své nepřátele svou energií, udělejte krok nazpět, přestaňte protestovat a věci se vyřeší samy.“ Přijíždí policejní hlídka, ale naše obavy se ukazují jako neopodstatněné, policista míří k petičním archům a oba podepisuje – prý mu o tom řekl kolega. Jindy v blízkosti stánku zastavuje autobus se zahraničními cestujícími, řidič opouští autobus, rychle podepisuje petici, přeje nám zdar a nasedá.
Skupina studentek z Německa, které přijely do Prahy na výlet, se živě zajímá o připravované reformy; sdělujeme si zkušenosti a porovnáváme německou a českou situaci. Po dlouhé diskuzi symbolicky podepisují petici a připojují své německé adresy – mluvíme o demonstracích ve Španělsku a ve Francii, náš petiční stan už totiž nelze nevnímat jako součást spontánního hnutí napříč zeměmi celého světa, které vyvrcholilo v půlce října antikapitalistickými demonstracemi a mezinárodní solidaritou s americkým hnutím Occupation Wall Street.
Po šesté ráno lidé spěchají do práce, na stánek zpravidla nemají čas, ale někteří se vrátí, aby podepsali, odpoledne, ale to už se uvidí s kolegy. V osm ráno nás totiž konečně přichází vystřídat ranní směna.
Kateřina Krejčová, Lukáš Matoška
