Třídy? Dnes?

Třídy dnes

V souvislosti dříve s alterglobalizačním hnutím a nyní s krizí se hovoří o tom, kdo by mohl být nositelem společenské změny. V 60. letech se mluvilo o studentech, poté o rolnících ze zemí Třetího světa. Na přelomu tisíciletí přišli Michael Hardt a Antonio Negri s koncepcí multitudy. Ve všech případech se v úvaze o novém nositeli změny předpokládá, že pracující třída, už nebude hrát tak klíčovou roli, protože buď úplně zmizela nebo se zásadně proměnila.

V českém prostředí na tento motiv narazil sociolog Jan Keller. Ve své přednášce Arogance financí Keller říká, že „klasická dělnická třída mizí, část dělníků se uchytila v nižších středních vrstvách, někteří z nich jen za cenu velkého zadlužení. Zbytek propadává do prekarizované práce, někdy mezi vyloučené. Ale dělníci skutečně mizí, ve Francii byli odepsáni už před třiceti lety. Vzniká proletariát služeb, který má úplně jiné vlastnosti než průmyslová dělnická třída. Je to všechno možné jen ne nějaký aktér historické přeměny společnosti.“1

Tento názor není nijak neobvyklý, ale podívejme se nejprve na to, jak třídy pojímal Marx.

Klasická Marxova definice tříd

Marxova teorie tříd neodlučitelně souvisí s teorií výrobních sil (jaké má společnost kapacity k produkci) a výrobních vztahů (za jakým vztahů vlastnictví a distribuce bohatství se produkuje). Sám pojem třídy zde byl již před Marxem a on sám ho převzal především od francouzských historiků období restaurace (Thierryho, Migneta, Thierse, Guizota), kteří líčili boj třídy buržoazie proti třídě feudálů jako zápas o prosazení požadavků měšťanstva. Jak konstatuje Marx v dopise Waydemeyerovi ze dne 5. 3. 1852: „Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci vylíčili dávno přede mnou historický vývoj tohoto boje tříd a buržoazní ekonomové ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá jen v tom, že jsem dokázal: 1. že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby, 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, 3. že sama tato diktatura je jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti.“2

Jedna z prvních námitek proti koncepci tříd byla otázka míry determinovanosti hodnot a postojů jedinců jejich třídní příslušností. Nabízela se o to více, že oba teoretici zájmu proletariátu pocházeli z buržoazního prostředí. Ve stati Moralizující kritika a kritizující morálka Marx k tomuto problému píše: „Je velmi dobře možno, že jednotlivá individua nejsou vždy určována třídou, k níž náleží, což je pro třídní boj právě tak málo rozhodující, jako málo byl pro francouzskou revoluci rozhodující přechod některých šlechticů na stranu tiers état.“3

V zásadě však platí, že do velkých skupin v podobě tříd se jednotlivci sdružují tehdy, musejí-li prosazovat své zájmy vůči jiné třídě. Tato nutnost mezi nimi tlumí jejich vzájemné konflikty a sjednocuje je proti zásadnímu nepříteli. Třídní příslušnost, jakmile se tímto způsobem jednou ustavila, krystalizuje v sílu, která vůči jednotlivcům působí jako vnější, sociálně determinující tlak.

Samo objektivní postavení dané v prvé řadě vztahem k výrobním prostředkům, tedy místem ve výrobních vztazích, vytváří pouze třídu o sobě, jejíž členové si nemusejí být svého postavení vůbec vědomi. Teprve poté, co si uvědomí zájmy, které je spojují a které je staví proti jiné velké skupině lidí, stává se z nich třída pro sebe, která usiluje o to své zájmy společně prosadit. Třída je pro Marxe způsob, jakým se vykořisťování odráží ve struktuře společnosti.

Marxovo rozlišení „třídy o sobě“ a „třídy pro sebe“ vyrůstá z tradice německé klasické filozofie, především z Hegelova rozlišení různých stadií vývoje ducha, jenž postupně přichází sám k sobě a uvědomuje si sám sebe v kontrastu se svým opakem, tedy v kontrastu se svým vlastním produktem, jenž působí proti němu. Kromě tohoto abstraktně filozofického rozměru však má Marxovo rozlišení dvou fází ve vývoji třídy a třídního vědomí velice konkrétní politický rozměr. Umožňuje stanovit bod, ve kterém se z masy lidí pasivně podrobených stejným ekonomickým a sociálním podmínkám stává aktér, schopný tyto podmínky nejen v teorii kriticky odhalit, ale též v sociální realitě změnit.

Marxovo pojetí tříd je výrazně antagonistické, nepředpokládá konverzi zájmů jednotlivých tříd ani jejich integraci do sociálního systému v podobě jakékoliv formy nadtřídní solidarity.

Kromě oněch dvou velkých tříd ale existuje ještě jedna třída. Je jí maloburžoazie. Její klasická podoba jakožto vlastníka malého kapitálu, není příliš problematická, protože se vlastně dá chápat jako parasitická na velkém kapitálu, a navíc společensky i ekonomicky rozdělená mezi buržoazii a proletariát.

Právě z této třídy a částečně z klasického proletariátu se oddělila část zaměstnanců, kteří tvoří tzv. bílé límečky. Jejich nástup do pracovního procesu byl doprovázen širší proměnou společnosti, které dostala název postindustriální.

Postindustriální společnost?

Představa, že žijeme v postindustriální společnosti, je nesmysl. Jedním z lidí, kteří tuto představu formulovali, byl britský sociolog Daniel Bell ve své knize Příchod postindustriální společnosti. Tato představa odkazuje k poslednímu stádiu vývoje od tradiční do postindustriální společnosti. V každá z těchto společností se lišila tím, co bychom mohli po marxovsku nazvat výrobními silami. Tradiční společnost byla založena na zemědělství, industriální na moderním průmyslu, postmoderní společnost na službách a na posunu do zbožní ekonomiky k ekonomice služeb, ve které hraje teoretická znalost specifickou roli jakožto zdroj technických inovací a formulace politiky. Změny ve společenské struktuře jsou vyčteny z technologických změn. Postindustriální společnost je „znalostní společností“, v níž mají hlavní slovo profesionálové a technická elita, která prošla vysokými školami. Bell tvrdí, že dnes se v Americe posouváme ze společnosti založené na tržním systému soukromých korporací k takové, ve které budou nejdůležitější ekonomická rozhodnutí činěna na politické úrovni v termínech uvědoměle definovaných „cílů“ a „praktik“.4

Bylo by příliš jednoduché posmívat se úvahám, které v sobě odrážejí dobu svého vzniku, tj. 50. a 60. léta, která se nesla ve znamení bezprecedentního ekonomického růstu v západní Evropě. Nicméně Bellovo tvrzení o postindustriální společnosti se stalo novou ortodoxií pro řadu společenských vědců, kteří se ve svých pracích zabývali oddělením vlastnictví od kontroly, následným nástupem manažerské technokracie, fragmentací společenských tříd do shluků přesahující skupinové zájmy a, další Bellova brilantní idea, „koncem ideologie“. Koncepce postindustriální společnosti se dá vnímat jako pokus dát výše uvedeným motivům smysl a podpořit je ekonomickými argumenty.

V období po počátku 70.let zaznamenaly západní země znatelný posun od výroby ke službám, ale to si vyžaduje mnohem pečlivější analýzu, než jakou produkovali někteří levicoví intelektuálové natěšení na to, že mohou oznámit, že průmyslový proletariát zmizel. Příkladem může být André Gorz a jeho kniha Farewell to the Working Class (Rozloučení se s dělnickou třídou).

Zaprvé, proces „deindustrializace” se typicky projevoval v poklesu podílu zaměstnaných a výstupů mezi službami a výrobou v neprospěch výroby. Jinými slovy, šlo o relativní změnu, při které se zmenšoval poměr zaměstnanců ve výrobě a nikoli jejich absolutní čísla. Přesun v rámci sektorů z výroby do služeb byl z velké části způsoben značným nárůstem produktivity práce ve výrobním průmyslu, což znamená, že menší množství pracovníků může vyrobit větší množství zboží. Proto jich není potřeba zaměstnávat tolik. Růst produktivity ve službách byl oproti tomu ve Spojených státech mezi roky 1970 – 84 jen 0,8% v komerčním bankovnictví, 0,4% v pohostinství. Vezměme si další zemi, která je považována za jednu z nejúspěšnějších poválečných ekonomik: Japonsko. Zde mezi roky 1964 – 82 klesl podíl služeb na HDP z 51,7% na 48,8% a ve výrobě narostl z 24,1% na 39,9% podílu na HDP. Japonský příklad tak vyvrací obecně zastávanou teorii, že pokles objemu výroby vůči službám je dokladem vyspělost té které ekonomiky. 5

Ale i jinak existují dobré důvody pochybnosti, že existuje nějaká nutná tendence, aby služby nahradily výrobu. Nástup bílé elektroniky (pračky, ledničky atd.) v 80. letech vedl k nahrazení služeb zbožím. Vysavače, pračky, myčky vyráběné v továrnách nahradily neplacenou ženskou práci v domácnosti, popřípadě práci domácích služebných. Stejně tak odklon od veřejné dopravy k individuální dopravě v podobě „každý občan jedno auto” vedl k navýšení prodeje zboží (automobilů) místo nakupování služeb (MHD). A v neposlední řadě je to zábava. Místo nakupování služeb: chození do kina, do divadla, na koncerty atd. se objevují videorekordéry, DVD přehrávače, MP3 atp. Nelze tvrdit, že nikdo už nejezdí MHD nebo že nechodí do divadla. Jde však o to, v jakém poměru jsou služby upozaděny výrobou a koupí zboží.

Povaha „bílých límečků“

Narůstající poměr pracovní síly označované jako „bílé límečky” či střední třída je často zaměňován, ale samozřejmě se nerovná, rozvoji průmyslu služeb. Průmysl služeb zahrnuje uklízečky v nemocnicích a číšníky, stejně jako bankovní úředníky a učitele, pracovníky knihoven atd. Výrobní průmysl zahrnuje obsluhu strojů stejně jako kancelářské pracovníky v sídlech firem. Bílé límečky v sobě zahrnují tři základní jasně vymezitelné třídní pozice. První z nich jsou „manažerští kapitalisté”, kteří jsou v podstatě příslušníci buržoazie s výplatní páskou. Mají vysoce nadprůměrné příjmy a vykonávají každodenní funkce kapitalistů–vlastníků. Druhou je střední vrstva profesionálů, manažerských a administrativních pracovníků s nějakou vedoucí či řídící pravomocí. Jejich mzdy se pohybují v průměru od 64 585 Kč u mužů a 39 467 u žen.6 Třetí skupinou „bílých límečku” jsou řadoví úředníci a administrativní pracovníci, jež nejistota jejich zaměstnání, nízké příjmy a naprostá nekontrola nad svým pracovištěm řadí na úroveň naprosto stejnou s manuálními pracujícími.

Produktivní a neproduktivní práce

Je jasné, že v případě střední třídy půjde o to, kde nakreslíme dělící linii mezi buržoazií a proletariátem. Kritériem, které by nás mohlo pokoušet, je vymezit pracující třídu na ty, kteří vykonávají produktivní práci.
Jednu z definic produktivní práce nám nabízí už Marx: Produktivní práce ze svého postavení v kapitalistické výrobě je námezdní prací, směňovanou za měnící se část kapitálu (neboli za hodnotu své práce), ale navíc produkuje pro kapitalistu nadhodnotu.7 Produktivní práce je tak práce, která vytváří nadhodnotu. Neproduktivní práce je taková, která není směňována za kapitál, ale za přímou odměnu.8 Rozdíl mezi produktivní na neproduktivní prací je tedy v tom, zda přispívá nebo nepřispívá k dalšímu růstu kapitálu. Příkladem té druhé práce bylo pro Marxe např. různé domácí služebnictvo.

Ačkoli není úplně jasné, jaké jsou pro Marxe důsledky rozdělení produktivní a neproduktivní práce, v souladu s tím, jak postupuje v druhém a třetím svazku Kapitálu, můžeme říci, že produktivní práce by byla jen taková, která by se přímo týkala výroby zboží.

Pokud přijmeme produktivní práci jakožto to, co definuje pracující třídu, tak do kategorie proletariátu budou patřit pouze zaměstnanci zpracovatelského, přepravního a výrobního průmyslu. Takto by se nám pracující třída smrskla na manuálního mužského dělníka 19.století.

To tvrdil např. Nicos Poulantzas, jeden z prvních strukturalistických marxistů, který se jako leninista stal propagátorem eurokomunismu (a tím páde přestal být leninistou). Všichni pracovníci odvádějící neproduktivní práci jako popeláři nebo nemocniční vrátní nepatří k pracující třídě, ale k nové maloburžoazii.9 Podle toho by ale jen ve Spojených státech zabíral proletariát 20%, zatímco „nová maloburžoazie“ by měla okolo 70%! 10

Tento přístup ale odporuje postupu, jaký volil Marx v Kapitálu. Zde tvrdil, že mnoho těch, které bychom dnes nazvali bílé límečky, jsou produktivní pracující: „Výrobek se vůbec mění z bezprostředního výrobku individuálního výrobce ve společenský, ve společný výrobek souhrnného dělníka, tj. ve výrobek pracovního personálu, kombinovaného tak, že jeho články jsou blíže nebo dále od bezprostředního působení na pracovní předmět. Proto už sám kooperativní charakter pracovního procesu nevyhnutelně rozšiřuje pojem produktivní práce a jejího nositele, produktivního dělníka. Aby někdo mohl produktivně pracovat, k tomu teď už není nutné, aby přímo přikládal ruku k dílu; stačí, je-li orgánem souhrnného dělníka, vykonává-li některou z jeho podfunkcí. Původní určení produktivní práce, jak bylo uvedeno výše, odvozené ze samé povahy materiální výroby, zůstává stále v platnosti i pro souhrnného dělníka, braného jako celek. Neplatí však už o každém z jeho článků, braném jednotlivě.“ 11

Navíc kromě tedy „souhrnného dělníka“ to podle Marxe jsou i jiné části společnosti, které tvoří proletariát.
Tak například Marx uvádí zaměstnance v obchodu: „Po jedné stránce je takový obchodní dělník námezdním dělníkem jako každý jiný. Za prvé proto, že se jeho práce kupuje za obchodníkův variabilní kapitál, a ne za peníze vydávané jako důchod, tedy se nekupuje pro osobní služby, nýbrž pro to, aby se zhodnotil kapitál, který se na to zálohuje. Za druhé proto, že hodnota jeho pracovní síly, a tudíž jeho mzda, je jako u všech ostatních námezdních dělníků určena na výrobu a reprodukci jeho specifické pracovní síly, a ne produktem jeho práce.“12

Navíc objem nadhodnoty, která je vyprodukována jinde, a kterou může obchodní kapitalista získat díky své roli v oběhu zboží, závisí na vykořisťování jeho zaměstnanců, tj. na tom, že pracují déle, než je hodnota reprodukce jejich práce: „Pro jednotlivého obchodníka závisí masa jeho zisku na mase kapitálu, jíž může v tomto procesu použít, a může jí na koupě a prodeje použít tím více, čím větší je neplacená práce jeho zaměstnanců. Funkci, která činí jeho peníze kapitálem, dává obchodní kapitalista většinou vykonávat svým dělníkům. Neplacená práce těchto zaměstnanců sice nevytváří nadhodnotu, ale umožňuje mu, aby si ji přivlastnil, což je pro tento kapitál co do výsledku úplně totéž; tato nezaplacená práce je tedy pro něj zdrojem zisku.“13

Blíže současné společnosti přivedl tuto otázku americký analytický marxista a sociolog Erik Olin Wright. Ve své knize Class, Crisis and the State tvrdí, že „jak produktivní, tak neproduktivní pracující jsou vykořisťováni; z obou skupin je vymáhána neplacená práce. Jediným rozdílem je to, že v případě produktivní práce odpovídá nezaplacená pracovní doba nadhodnotě; u neproduktivní práce neplacená práce jen redukuje/snižuje náklady kapitalisty o odpovídající část nadhodnoty produkovanou jinde. V obou případech se bude kapitalista snažit udržet sumu na výplatní pásce co nejníže; v obou případech se bude kapitalista snažit zvýšit produktivitu práce tím, že bude nutit své pracující pracovat tvrději; v obou případech bude pracující zbaven kontroly nad svým pracovním procesem. V obou případech je socialismus předpokladem pro ukončení vykořisťování. Z pozice produktivní a neproduktivní práce v kapitalistických produkčních vztazích se dá těžko rozpoznat, odkud plynou zásadní rozdíly ekonomických zájmů.“14

Pokud přijmeme toto zdůvodnění, tak musíme odmítnou výše zmíněnou úzkou definici proletariátu jakožto složeného jen z produktivních pracujících. Ernest Mandel nabízí následující širokou definici: Určujícím strukturálním rysem proletariátu v Marxově analýze kapitalismu je socioekonomické donucení jednotlivce k tomu, aby prodával svou pracovní sílu. V proletariátu tak nejsou zahrnuti jen manuální průmysloví dělníci, ale i neproduktivní námezdní pracující, kteří jsou podřízeni stejným fundamentálním omezením: nevlastní výrobní prostředky, nemají přímý přístup k prostředkům obživy (půda není v žádném případě volně přístupná) a nemají dost peněz ke koupi prostředků obživy bez více či méně pravidelného prodávání své pracovní síly.15

Takže i přes změny, ke kterým nepochybně došlo, nelze tvrdit, že by pracující zmizeli a dnes žijeme jen ve světě služeb s nejakými třídně těžko zařaditelnými zaměstnanci.

Třídní vědomí

Neodlučitelnou část úvah o třídách ale tvoří ono na začátku připomenuté rozdělení tříd na ty „o sobě“ a „pro sebe“. Zatímco nám dosavadní analýza ukázala, že pracující třída o sobě je zastoupena v hojném počtu, problém nastává s tím, zda ji můžeme považovat za třídu pro sebe. Tady opět narážíme na mainstreamovou sociologii, která hovoří o statusech, kulturním kapitálu atd. Tyto faktory jsou relevantní do té míry, do jaké v nich lidé uvažují. Právě neexistence třídního vědomí, jakožto vědomí třídy o sobě, vede k tomu, že tato třída není politickým a sociálním aktérem. Kdybychom trochu převrátili známý Marxův výrok, tak je to právě myšlení, které určuje společenské bytí. Zkrátka, pokud se nechováte jako příslušník proletariátu, tak i když jím v objektivním smyslu jste, tj. díky své pozici ve výrobních vztazích, tak politicky jím prostě nejste.

To je moment, který Keller při své kritice tříd nebere v potaz. Jeho pohled na příslušnost ke třídě je statický. Jenže na marxistické koncepci tříd je nejpronikavější právě to, že jsou to kategorie dynamické. Třída pro sebe vzniká až v konfliktu, v momentě, kdy se její příslušníci začínají konfrontovat se svými protivníky.

V České republice se první náznaky takového vědomí teprve rodí, protože minulý režim politickou a organizační nezávislost pracujících naprosto zničil, protože tehdejší ROH bylo jen převodovou pákou stranické mašinérie.

Větší než kdy dříve

Dosud jsme se drželi jen příkladů a čísel z Evropy, USA či Japonska. Pro úplnost pohledu je ale třeba se podívat i na zbytek světa. To představitelé „deindustrializace“ často mlčky přecházejí. Čísla totiž ukazují masivní nárůst výrobního průmyslu v zemích třetího světa. A jedním z důsledků této nové výroby je znatelný nárůst průmyslové pracující třídy v globálním měřítku. Paul Kellogg píše: „Zaměstnanost ve výrobě vzrostla v Turecku mezi roky 1960 a 1982 o 65%, v Egyptě mezi roky 1958 a 1981 o 179%, v Tanzanii mezi roky 1953 – 81 o 623%, 1970-80 o 212 % v Brazílii a naprosto nevídaně mezi roky 1956-1982 v Jižní Koreji o 2500% Ve světovém měřítku je to jen mezi roky 1971 – 1982 nárůst o 14,1%.“16 To, že pracující třída nemizí ani v ČR, potvrzují i čísla z ČSÚ17: zaměstnanci bez řídících pracovníků, politiků, soudců a zaměstnavatelů tvoří přibližně 87% pracující populace. Toto číslo je samozřejmě hlavně ilustrativní a dokládá materiální relevanci pojmu „pracující třída“ v českém prostředí.

Vrátit se ke třídní politice tak není oprašování dávno překonaných konceptů, ale znovuosvojení si pojmů, které nám umožní správně se orientovat v dnešní době. Jen za posledních pár let jsme viděli obrovský návrat třídní politiky: osm generálních stávek v Řecku, masové protesty kvůli reformě penzí ve Francii, generální stávka ve Španělsku, pád vlády v Portugalsku, studentské revolty v Británii a Srbsku, největší celostátní odborový protestní pochod v Londýně, masový boj pracujících v americkém Wisconsinu a samozřejmě pokračující arabská revoluce. Ani doma to není o tolik jiné. Zvyšující se aktivita odborů a rostoucí protestní hnutí proti asociální vládě může znamenat změnu. I proto je důležité umět poměr a povahu sil dobře přečíst.

Jan Májíček

 

1Jan Keller: Arogance financí (16.3. 2010) – část 5/9, min 8:02, www.solidarita.tv

2Marx, K., Engels, B.: Spisy 28, Svoboda,  Praha 1958, str. 567

3Marx, K., Engels, B.: Spisy 4, Svoboda, Praha, 1958, str. 317

4Bell, D., The Comming of Post-industrial Society, London, 1974, str. 212, 284, 297 – 8 atd.

5Callinicos, A.: Against Postmodernism: A Marxist Critique, Polity Press 1989, str. 122 – 123

6http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/2A0046F4B3/$File/w310910A01.pdf

7 http://www.marxists.org/archive/marx/works/1863/theories-surplus-value/ch04.htm

8 http://www.marxists.org/archive/marx/works/1863/theories-surplus-value/ch04.htm

9 Poulantzas, N.: Classes in Contemporary Capitalism, Verso, 1978

10 Wright, Eric Olin: Class, Crisis and the State, Verso 1978, str. 55.

11http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch14.htm

12 Marx, K.: Kapitál III/1, SNPL, Praha 1955, str. 310 – 311

13Tamtéž, str. 311 – 312

14 Wright, Eric Olin, Class, Crisis and the State, Verso 1978, str. 49 – 50

15Mandel, E.: Interduction, str. 48, in Marx, K.: Capital, Pinguin, 1990

16Citováno podle Callinicos, A.: Against Postmodernism: A Marxist Critique, Polity Press 1989, str. 125

17http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/7A00483B85/$File/310310103.pdf

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •