Anders Behring Breivik
Útoky Anderse Behringa Breivika v pátek 22. července si vyžádaly životy 76 převážně mladých lidí. A mohlo jich být ještě mnohem více, kdyby dopravní zácpa nezabránila odpálení nálože o 950 kilogramech v centru Osla před koncem pracovní doby a kdyby nestála náhodou nad sklepením, které ztlumilo sílu výbuchu.
Šokující je osobní brutalita útočníka. Dle očitých svědků během hodiny a půl trvajícího masakru na ostrově Utoya poslouchal hudbu ze svého iPodu a smál se při střelbě do zcela bezbranných lidí.
Breivik se pečlivě připravoval nejen na samotné atentáty, ale i na svou následující slávu. Jeho traktát o 1500 stránkách s názvem 2083 – Evropská deklarace nezávislosti, šířený po internetu, nám nyní slouží k zmapování jeho myšlení.
Kolik „osamělých vlků“?
Skládá se z ideologické části, která se zcela shoduje s islamofobními blogy. Pak z praktického návodu pro atentátníky, z vlastního rozhovoru a z deníku, ve kterém píše mj. o své cestě do Prahy a tamní jedinečné možnosti – střelbě z kalašnikova nebo o svých počítačových hrách.
Kvůli ješitnosti autora samozřejmě nelze brát všechno vážně. Chlubí se sice svými skvělými podnikatelskými úspěchy, ve skutečnosti však dvakrát zbankrotoval a bydlel u matky ve svém dětském pokoji.
Pronajal si zemědělský statek, aby mohl nenápadně objednat velké množství hnojiva pro svou nálož. Zatím se stále neví, kdo mu v roce 2007 poslal v přepočtu 2 milióny Kč, aby se mohl naplno věnovat svému plánu.
Norská policie a mezinárodní média by sotva mluvila o „osamělém vlku“, kdyby se jednalo o islamistického teroristu. Např. v britském tisku se ihned po atentátu objevily výzvy muslimské komunitě, aby zabránila mladým souvěrcům páchat tak hrůzné zločiny.
Z Breivikova textu je sice patrné, že žije ve zvláštním ideologickém světě, avšak zdaleka není jeho jediným obyvatelem. Ano, možná plánoval a vykonal svůj útok sám. Patrně je i chorobný narcisista a má problémy se svou identitou a s ženami. Zároveň je však zcela jasné, že je součástí rasisticko-nacionalistického prostředí.
Rétorika
Dlouhých deset let byl Breivik aktivním členem antiimigrační norské Strany pokroku, kde působil i jako místopředseda místní mládežnické organizace. Jiný člen této strany zveřejnil minulý rok text s názvem Sen o Disneylandu, ve kterém mj. klade norským sociálním demokratům otázku ,,Z jakého důvodu vrazili dýku do zad naší vlastní kultuře?“
Norská Strana pokroku se postupně přeměnila v neoliberální stranu se silnou nacionalistickou a xenofobní složkou (podobnou Machově Straně svobodných občanů v ČR). Původně však patřila do spektra stran, jakými jsou nizozemská Strana pro svobodu (vůdce Geert Wilders), belgická Vlaams Belang, Svobodná strana Rakouska (Jörg Haider, nyní HC Strache), Dánská lidová strana, Švédští demokraté, Opravdoví Finové, francouzská Národní fronta (Le Pen), italská Liga Severu, Švycarská lidová strana, maďarský Jobbik nebo Slovenská národná strana. Jde o strany s fašistickou rétorikou, kterým však většinou chybí bojové oddíly v ulicích.
O vybudování podobné strany v ČR se pokoušela Národní strana (za níž kandidoval Ladislav Bátora), která na své akce pozvala jak Wilderse, tak i anglického nacistu Griffina. Po krachu tohoto projektu převzaly štafetu Suverenita Jany Bobošíkové a v poslední době možná i Strana Práv Občanů ZEMANOVCI.
„Konzervativní revoluce“
Breivik ze Strany pokroku vystoupil a v Anglii se stýkal s vedením fašistické English Defence League. Sám Breivik tvrdí, že byl spoluzakladatelem její norské kopie Norwegian Defence League.
Ve svém elaborátu odkazuje nejen na Národní stranu v ČR, ale i na tuzemskou nacistickou bojůvku Národní odpor a pozdravuje své „bratry a sestry v České republice“. O ČR dále píše jako o jedné z evropských zemí, jež jsou nejméně „zamořené multikulturalismem“, tj. nejvíce rasistické. A není ani divu, že se našli čeští fašisté, kteří Breivikovi veřejně (i když anonymně) poděkovali.
Málokdo však Breivika označuje za fašistu, neboť se od nacismu výslovně distancuje.
Pilíři jeho ideologie jsou prvky křesťanského fundamentalismu, mýtus o templářích jakožto elitních jednotkách v křížové výpravě do Svaté země, mluví o „konzervativní revoluci“, která má zachránit „západní kulturu“ před jhem islámu.
Fašismus
Breivik často využívá klasický repertoár rasových „teorií“; často mluví o rasách nebo o kmenech. Např. opakovaně běduje nad „genocidou nordické rasy“, čímž myslí pokles procentuálního podílu modrookých blonďáků, např. v populaci USA.
Touto smyšlenou genocidou dokonce zcela relativizuje Hitlerovu genocidu na Židech, kterou odsuzuje v podstatě jen jako taktickou chybu. Antisemitismus je dle něj nesmysl, protože Židé (a hinduisté) jsou prý spojenci Evropy ve válce proti islámu a Izrael je v tomto boji tvrzí zásadního významu.
„Kvůli němu (Hitlerovi) vymírají germánské kmeny, a pokud nedokážeme během dalších 20 až 70 let zvítězit, pak možná vyhynou úplně,“ píše. „Kvůli svému šílenému tažení a následné genocidě šesti milionů Židů… Hitler svým lehkovážným a neodpustitelným jednáním málem vše zničil a zůstane navždy znám jako zrádce nordicko-germánských kmenů…“
„Byla většina německých a evropských Židů neloajální? Ano, alespoň tzv. liberální Židé. Podobně jako dnešní liberální Židé, kteří se staví proti nacionalismu/sionismu a podporují multikulturalismus. Židé, kteří dnes podporují multikulturalismus, jsou pro Izrael a sionismus (izraelský nacionalismus) stejnou hrozbou jako pro nás.“
„Proto bojujme společně s Izraelem, s našimi sionistickými bratry, proti všem anti-sionistům, proti všem kulturním marxistům/multikulturalistům. Konzervativní Židé byli vůči Evropě loajální a bylo třeba je odměňovat. On je však místo toho všechny pronásledoval.“
Antisemita
Breivik je antisemitský sionista, což na ultrapravici již dávno není výjimečným jevem. Nacistům pak spílá nikoliv za zavrženíhodné cíle, ale za špatný postup:
„Dnešní konzervativci a rádoby-nacisté jsou ignoranti, když jsou tak posedlí Židy. V Západní Evropě žádný židovský problém není (s výjimkou Británie a Francie), protože jich v Západní Evropě máme jen jeden milión … Na druhou stranu v USA s více než šesti miliony Židy židovský problém skutečně existuje.“
Avšak „démonizace nacismu se po šesti desetiletích indoktrinace… změnila v nevědomou vžitou pravdu… Proto se vyhýbejte řečem o rase. Jde nám o válku kulturní, ne rasovou! Pokud věříte, že jde o rasovou válku, tak si to nechávejte pro sebe, neboť je bezpochyby kontraproduktivní na tyto názory upozorňovat.“
Nemůžeme se pak divit jeho stykům i s otevřeně antisemitskými nacisty z Britské národní strany či z německé NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Považuje je za mírně zmatené spolubojovníky.
Krátce před útoky poslal svůj manifest na 1003 mailových adres, z nichž mnohé prozrazují otevřeně nacistické názory svých majitelů (jako aryan, 88 apod.)
Pro posuzování Breivikovy ideologie je ještě důležitější analýza fašismu, která musí jít nad rámec pouhého vyjmenování specifických bludů toho či onoho proudu fašistické ideologie.
Analýza
Společenská základna fašistického hnutí je tvořena středními vrstvami, znejistěnými krizí kapitalismu.
V ČR jedna politická strana středních vrstev za druhou zrazuje své voliče a končí na smetišti dějin. ODA, KDU-ČSL, SZ, VV – žádná z nich nebyla s to splnit střední vrstvě sen o rozkvětu a prosperitě. A každá s sebou stáhla do hrobu i kus iluze o demokratičnosti dnešních poměrů.
I na úrovni EU vedou zhoršující se životní podmínky velké většiny populace k nedůvěře vůči institucím, které tyto změny prosazují na kontinentální úrovni.
Vládnoucí třídy na tuto situaci reagují dalším omezováním demokratických mechanismů a kuloárním rozhodováním ve všech záležitostech většího významu. Jeden z nejlepších příkladů je tajnůstkářství představitelů EU ve věci současné ekonomické krize.
Střední vrstva, zrazena „těmi nahoře“ a ve strachu z „deklasizace“ a ze ztráty své společenské pozice, je uvězněna mezi dvěma hlavními společenskými třídami – mezi kapitalisty a pracujícími. V této situaci touží po starých jistotách a po starých, až mýtických pořádcích, po jakési prapůvodní sounáležitosti národa, rasy či kmene. Při hledání viníků vychází jak z prastarých předsudků a klišé, tak i z těch, které jí vládnoucí ideologie nově naservírovala.
Definice nepřítele
Victor Klemperer, židovský lingvista, který přežil nacismus v úkrytu v Drážďanech, ve své knize LTI – Lingua Tertii Imperii (Jazyk Třetí říše) označil za nejdůležitější znak jazyka nacistické propagandy uvozovky. Nacistická propaganda totiž zpochybňuje interpretace svých soupeřů, aniž by se obtěžovala s vlastní definicí. Každému je pak v detailech ponechána volnost ve výběru vlastních předsudků a interpretací. Fašistická ideologie se tak podobá starému skladišti plnému zboží pochybné kvality.
Zde jsou důležité dva rysy: za prvé je nutné určit mocného vnějšího nepřítele, který „nás“ ohrožuje – pro nacisty to byli Židé, pro dnešní křižáky je to islám. A za druhé, veškeré vnitřní konflikty a boje společnosti musí být interpretovány jako součást vnějšího boje. Každý odpůrce fašistů je vědomým nebo pomýleným spolupachatelem zločinu vnějšího nepřítele, od kterého se musí „národní organismus“ apod. „očistit“.
Stejně jako Hitler vidí i Breivik cíl své mise v ochraně evropské civilizace a křesťanství proti barbarům z Východu. A stejně jako Hitler se obává „dýky do zad“, v jeho případě ze strany elity složené z „multikulturalistů/kulturních marxistů“, proti kterým se mohou v budoucnu nasadit i atomové zbraně.
Hnutí
Fašismus se však nedefinuje pouze ideologií, ale i tím, že chce své cíle prosazovat organizovaným násilím na ulici – nejlépe masovým hnutím. A právě o takovéto hnutí Breivikovi jde. Na rozdíl od většiny podobných atentátníků, kteří se většinou raději zabíjejí, než aby padli do rukou státu, se vzdal policii telefonicky před jejím příjezdem. Samotný masakr totiž nebyl dovršením, ale pouhým počátkem jeho úsilí.
Breivik zatím svou brutalitou udělal takovému hnutí medvědí službu. I sám jeho útok svědčí o slabosti jeho ideologického směru v Norsku, kde jeho Norwegian Defence League ani neprorazila do ulic. Jeho čin je také výrazem frustrace.
Směsice jeho ideologických vývodů, ani všeobecné odsuzování jeho činů ze strany médií však nejsou důvodem k tomu, abychom si mysleli, že Breivik si nenajde následovníky. Mediální odsuzování je čistě rituální. Mluví se o Breivikovi jako o jedinci, aniž by se věnovala pozornost souvislostem a společenskému dosahu jeho ideologie, za kteréžto situace mohou netušeně povstávat noví Breivikové.
Je třeba si uvědomit, že se nejedná výhradně o norský fenomén. Breivik svůj manifest napsal v angličtině a téměř vůbec v něm necituje Nory, ale především Američany, Kanaďany a Brity.
Člen English Defence League a fanoušek templářů Paul Ray se ihned po masakru v Oslu od Breivika distancoval. O týden později se však přiznal, že mohl být jeho učitelem, a přidal: „Poskytl mi platformu a profil.“
Ani ne dva týdny po masakru se sešly tisíce nacistů z celé Evropy na festivalu v maďarském Veröce, kde poslouchali švédskou nacistickou zpěvačku Saga, kterou Breivik opěvoval na třech stránkách svého textu.
Facebook maže anglické stránky velebící Breivika. Přesto stačilo pár dní na to, aby se desítky lidí přihlásili k názoru, že je hrdina. V ruštině je takových stránek tucet se stovkami přívrženců.
Plodná žumpa
Český server White Media zveřejnil text Obhajoba Anderse Breivika. Mnohem významnější je český islamofobní server Eurabia.cz, který se odvolává jak na Breivikova oblíbence, amerického sionistu Roberta Spencera, tak na antisemitskou, nacistickou Britskou národní stranu. Od Breivikova „nešťastného činu“ se vlažně snaží distancovat takto: „Celý incident může být jen tzv. psychologickou operací za účelem diskreditace sílícího národoveckého a euroskeptického hnutí. Obsahuje totiž mnoho nesrovnalostí a nápadně připomíná útoky pod falešnou vlajkou (false flag).“
Europoslanec za italskou Ligu Severu Borghezio v rádiu prohlásil, že některé Breivikovy myšlenky „jsou dobré, některé prostě výborné“; pro kandidáta francouzské Narodní fronty Jacques Coutelu je Breivik „odbojář, ikona“ a „vizionář, který čelí narůstající islamizaci Evropy“.
Islamofobie se vládnoucím třídám ohromně hodí. Při „velké hře“ imperialistických tažení za nadvládu nad euroasijským kontinentem, Irákem, Afghánistánem, Kavkazem a Střední Asií, slouží islamofobie k démonizaci tamního obyvatelstva a jeho odporu před obyvateli okupantských zemí.
V zemích severní polokoule slouží k démonizaci nejchudších imigrantů z bývalých kolonií, na kterých se vyzkouší represivní postupy, jež se potom používají proti všem nepohodlným:
Americká armáda nemučí v Iráku jen členy Al Káídy, ale i americké občany; britská policie se kryje zákony proti terorismu, když neustálými pouličními kontrolami šikanuje černošské děti; rakouský stát zase pod praporem boje proti teroru pronásledoval ochránce zvířat. Fašisté a rasisté všech odrůd jen opožděně naskočili do rozjetého vlaku islamofobie.
Bylo by proto pošetilé čekat od establishmentu boj proti rasismu a bylo by nebezpečné čekat od státu boj proti fašismu.
Antifašismus a pracující
Když mluvíme o střední vrstvě jako o hlavní společenské základně fašismu, tak to samozřejmě neznamená, že by pracující byli vůči rasismu nebo fašismu imunní. Ale jejich společenská pozice v blízkosti dna znamená, že mají menší potřebu najít si obětní beránky a mají spíše rovnostářský instinkt, ne elitářský.
Obzvlášť když se v krizi na obranu svých životních podmínek začínají ztotožňovat s odbory. Tehdy rychle vstřebají pragmatickou logiku společného boje všech pracujících proti kapitálu, bez rozdílu barvy pleti nebo náboženského vyznání.
Velmi brzy se pak v praktických bojích sami přesvědčí, že společenské konflikty nejsou odvozené z vnějšího rozporu. Rasismus, homofobie a celá plejáda dalších předsudků naopak slouží vládnoucí třídě k obohacování na úkor neprivilegovaných mas doma i na válečných bojištích.
Antifašistická levice se především musí snažit rozehnat fašisty všude tam, kde usilují o politické vystupování. Zároveň se však musí snažit o vybudování třídně uvědomělých organizací pracujících, které hledí za horizont dnešního společenského systému a nebojí se vystupovat na všech frontách boje proti vládnoucí třídě. Důležitý je boj ekonomický, ale i odpor proti politickému útlaku a ideologickým projevům upadajícího systému.
V české kotlině je z tohoto hlediska naprosto obdivuhodná práce iniciativy ProAlt. Ta byla založena hlavně za účelem boje proti sociálním škrtům, ale během krátké doby své existence se dokázala jasně vyprofilovat i v mnoha dalších tématech. Vyvinula formu organizace, která předbíhá společenskou situaci v zemi, a má proto malý, ale přesto znatelný vliv na dění v ČR.
Celý svět nyní vstupuje do nové fáze třídních konfliktů, ty přitom dosahují nejvyššího stupně na evropském kontinentě. Kvůli nedozrálému politickému projektu vládců a bojovné tradici zdejších pracujících představuje EU jeden z nejslabších článků světového systému.
V konečném důsledku bude záviset na každém z nás, jestli zde zvítězí naděje na racionálnější společenské uspořádání bez vykořisťování a útlaku, nebo jestli zavládne ta nejtemnější reakce dle gusta Breivika a jeho souputníků, která svou brutalitou dost možná předčí i hitlerovská zvěrstva.
Thomas Franke