Universalistický dosah lidových povstání

Francouzský filozof Alain Badiou rehabilituje pojem komunismus

Svěží východní závan odnáší západní bezvětří

Jak dlouho ještě bude nečinný a zachmuřený Západ, ona „mezinárodní komunita“ těch, kteří se stále považují za vládce světa, dávat lekce ukázněného managementu a spořádaného chování zbytku světa? Ani náhodou není k smíchu vidět dobře placené a vypasené intelektuály, ony ustupující vojáky parlamento-kapitalismu – který už nám slouží pouze jako vyjedený ráj, jehož jménem nabízejí tito vojáci své služby – aby hrůzu nahánějící lid Egypta a Tuniska, ony neposkvrněné divochy, zaučovali v praktikách naleštěné západní „demokracie“. Jaká to pateticky umíněná koloniální arogance! Už poslední tři dekády setrváváme v situaci politické mizérie, nenabízí se proto zcela zřejmě domněnka, že jsme to právě my, kdo se v tento čas musí znovu učit vše od lidových povstání? Není konečně nejvyšší čas, abychom si zblízka znovu vše uvědomili? Vždyť nedaleko kolektivní boj umožnil svrhnutí oligarchických a zkorumpovaných vlád, které – a možná především – zastávaly potupnou pozici servilnosti vůči západnímu světu. Ano, měli bychom být na úrovni studentů těchto hnutí a nikoli v rolích jejich stupidních profesorů. Neboť vsadili život – nadáni vlastní tvořivostí – právě na tytéž politické principy, které dominantní síly dnešního světa po léta označují za zastaralé. Jedná se zvláště o princip, na nějž Marat nikdy nepřestal upozorňovat: pokud jde o věc svobody, rovnosti a emancipace, my všichni musíme stát na straně lidových protestů.

 

Jsme v právu revoltovat

Přesně tak jako v politice, naše státy a ti, kteří z nich mají prospěch (politické strany, zájmové skupiny a ochotní intelektuálové), upřednostňují řízení a koordinovanou správu nad revoltami, dávají přednost mírovým požadavkům a „řádnému přechodu“ k vládě zákona. To, co nám egyptský a tuniský lid připomíná, je, že jedině přiměřený postup proti stanoviskům, která hájí skandální převzetí státní moci, představuje masové povstání. Jediný sjednocující slogan schopný spojit vjedno rozrůzněné cíle a touhy těch, kteří tvoří dav, zní v tomto případě: „vy tam, vypadněte.“ Výjimečný dosah a význam revolty, zejména její kritická moc, leží právě ve faktu, že její sjednocující slogan, který je opakován miliony lidí, udává rozsah toho, co nepochybně a nezvratně bude prvním revolučním vítězstvím: vzlet zvoleného člověka. A ať se poté přihodí cokoli, přesto tento triumf lidového boje proti přirozenému harmonickému vývoji bude navždy vítězným. Teď, kdy bouře proti státní moci mohou být naprosto úspěšné, vyplývá najevo jejich universalistický rozsah. Vítězství poukazuje na horizont, jemuž jakákoli kolektivní akce nezatížená autoritou zákona sama uděluje obrysy – to kdysi Marx nazval „rozkladem státu“. Povědomí o tom, že lidé jednoho dne, svobodně sdruženi a organizováni ve své kolektivní mohutnosti, budou s to překonat smrtelné násilí státu. To je důvod, proč idea po celém světě provokuje ničím neomezený entuziasmus a mačká spoušť revoluce, jež bezpodmínečně překoná autoritu moci.

 

Z jiskry může vzplanout požár

Začíná to sebevraždou, sebeobětujícím upálením člověka, jenž byl degradován na nezaměstnaného a jemuž byl odepřen přístup i k mizernému obchodování, přes které si mohl alespoň zajistit živobytí (…). Za několik dní se toto gesto rozšířilo a jen pár týdnů trvalo, než miliony lidí vykřikovaly svou radost na různých náměstích. A to znamenalo začátek katastrofy pro mocné potentáty. Co je kořenem této skvostné expanze? Jsme svědky nového typu epidemie svobody? Nikoli. Jak básnicky prohlásil Jean-Marie Gleize: „Rozšiřování revolučního hnutí není způsobeno zamořováním. Ale ozvěnou. Cosi zde vyplývá na povrch a cosi se zde rozléhá v podobě šokové vlny, jež je vyzařována čímsi, co se přihodilo kdesi daleko.“ Pojmenujme tuto ozvěnu „událostí“. Událost je náhlé stvoření, nikoli nové skutečnosti, nýbrž nesčetně nových možností. Žádná z možností však není opakováním toho, co je již známo. A to je onen důvod, proč obskurantní tmáři opakují: „toto hnutí požaduje demokracii“ (tím se naznačuje, že požadují právě tu demokracii, které se těšíme na Západě), nebo také: „toto hnutí sleduje sociální zlepšení“ (to však odkazuje na průměrný blahobyt našeho bezvýznamného západního šosáka). Vznikající takřka z ničeho, ozývající se však všude, vynalézá lidové hnutí doposud neznámé možnosti pro celý svět. Stěží někde v Egyptě zaslechneme slovo „demokracie“. Tam se vede řeč o „novém Egyptě,“ o „skutečném egyptském lidu,“ o ústavodárném shromáždění, o naprostých proměnách v každodenním životě, o neslýchaných a dříve neznámých možnostech. Je zde naprosto nová rovina, která následuje poté, co tento starý Egypt již přestane existovat. Nová rovina, dimenze se vznítila z jiskry povstání. Tato rovina takříkajíc stojí mezi vyhlášením „adaptační změny“ v rámci rovnováhy sil a mezi udržením si nových povinností. Mezi výkřikem mladého Tunisana: „My, děti dělníků a sedláků, jsme silnější než zločinci,“ a toho, co prohlásil mladý Egypťan: „Počínaje dnešním dnem, 25. ledna, beru věci a záležitosti mé země do svých vlastních rukou.“

 

Lid, jedině lid je tvůrcem světových dějin

Je úžasné pozorovat, jak vlády a média u nás na Západě považují povstalce na náměstí v Káhiře za reprezentanty „egyptského lidu“. Jak je to možné? Není přeci pro ně lid, jediný rozumný a zákonný lid právě a jen ten, který je zredukován na statistickou většinu při hlasování či při volbách? Jak se mohlo najednou stát, že stovky rebelů reprezentují populaci o osmi milionech? Tak zní lekce, která by neměla být zapomenuta a kterou my zapomeneme. Za jistou hranicí oddanosti, houževnatosti a odvahy může lid vskutku soustředit celou svou existenci na náměstí, široké bulváry, některé továrny či univerzity… Nechť je celý svět svědkem lidové statečnosti a především s ní spjaté tvořivosti. Tyto výtvory prokazují, že zde, zde je Lid. Jak jeden egyptský rebel důrazně prohlásil: „dříve jsem sledoval televizi, teď televize sleduje mne.“ Během velkých kroků události lid tvoří právě ti, kteří vědí, jak překonat problémy zapříčiněné onou událostí. Tedy, v případě převzetí náměstí: jídlo, noclehy, hlídači, prosebníci, ochranné činnosti a vše další zůstává přesně tak, aby místo události, místo, jež je symbolem, bylo udrženo pod ochranou lidu, a to za každou cenu. Problémy, které se na úrovni stovek a tisíců vzbouřených lidí, zmobilizovaných ze všech koutů země, zdály neřešitelné, ještě získaly na významu, když se v danou chvíli stát prakticky vytratil. Řešit neřešitelné problémy bez jakékoli asistence státu se stává údělem a osudem události. Lid, a to je charakteristické, vzniká náhle a v neurčitelný čas právě tam, kde se sám rozhodne shromáždit.

 

Bez komunistického hnutí není žádného komunismu

Lidové povstání, o němž mluvíme, se zcela zřejmě obejde bez strany, bez hegemonní organizace, bez uznaného vůdce. Časem můžeme zhodnotit, zda tyto vlastnosti jsou spíše výhodou či slabostí. Avšak každopádně nás nutí k tomu, abychom toto hnutí v čisté formě, bezpochyby nejčiřejší od dob Pařížské komuny, nazývali komunistickým hnutím. „Komunismus“ zde znamená: společné vytváření kolektivního osudu. Toto „společné“ nese dva specifické rysy. První rys je všeobecný, reprezentující lidstvo z určitého místa jako celek. Na tomto místě nalezneme kdekoho, kdo lid tvoří, každé slovo je zde vyslyšeno, každý návrh prozkoumaný, jakékoli problémy jsou řešeny. Za další, ono „společné“ překonává všechny podstatné rozpory, o kterých stát tvrdí, že ztělesňuje jejich výlučného řešitele, neboť stát samojediný je prý schopen rozpory spravovat a řídit, avšak aniž by je kdykoli překonal. Rozpory mezi vzdělanci a manuálně pracujícími, mezi muži a ženami, mezi chudými a bohatými, mezi Muslimy a Kopty1, mezi rolníky a rezidenty v Káhiře. Tisíce nových možností řešení těchto rozporů vyvstává v předem neurčitelném momentu, řešení rozporů, vůči kterým je stát, respektive jakýkoli stát, naprosto slepý.

Někdo se stal svědkem, jak mladá doktorka pečující o zraněné spí uprostřed kruhu, který tvořili „zuřiví“ mladíci, již byli klidnější než kdy dříve; všichni věděli, že se nikdo neopováží dotknout se jejího vlásku. Někdo stejně tak viděl, jak skupina inženýrů naléhavě žádá mladého obyvatele předměstí, aby udržel toto místo a ochránil hnutí svou rázností v boji. Někdo zase pozoroval řadu křesťanů, jak pozorují, stojí a chrání skloněné muslimy při modlitbě. Jiný pro změnu zaznamenal, jak různí obchodníci živí a podporují nezaměstnané a chudé. Někdo, jak si anonymní kolemjdoucí vzájemně povídají. Člověk by mohl vypočítávat tisíce příznaků toho, jak individuum jedná, když je ve velkém kotli dějin. Všechny tyto situace a tyto nápady a myšlenky spoluvytvářejí komunistické hnutí. Po dobu dvou století jediným politickým problémem bylo, jak etablovat po dlouhou dobu myšlenky a invence komunistického hnutí. Jedině reakcionářské tvrzení prohlašuje, že „je to nemožné a vskutku zhoubné – věřme státu.“ Slávu tuniskému a egyptskému lidu, neboť vyvolal pravdu a jedinou politickou povinnost: organizovanou svědomitost ke komunistickému hnutí, jež přebírá otěže státu.

 

Nechceme válku, ale nebojíme se jí 2

Mírumilovná poklidnost gigantických demonstrací již byla zmiňována všude a tato poklidnost byla spojována s ideálem volební demokracie, který byl hnutí uměle přidělen. Nicméně však zdůrazněme, že stovky povstalců byly zabity a rebelové jsou nadále zabíjeni dennodenně. Ve více než jednom případu byli zavraždění bojovníci mučedníky události: zemřeli ve jménu ochrany hnutí. Politická a symbolická místa povstání musela být ochráněna, a to i za cenu prostředků zuřivého boje proti policejním a dalším ozbrojeným jednotkám ohroženého režimu. Kdo pomstí jejich životy a mládí těch, kteří pocházeli z nejchudších komunit? „Střední třída“ – o které pošetilý Michèle Alliot-Marie řekl, že na ní a jenom na ní závisí demokratický výsledek události – by si měla pamatovat, že v rozhodujících momentech byla naléhavost povstání zaručena pouze a jen pomocí neomezeného a zuřivého angažování lidových jednotek. Obranné násilí je nevyhnutelné. (…) Může si někdo doopravdy a vážně myslet, že těmto nespočetným iniciativám s krutými oběťmi je jediným a hlavním cílem umožnit lidu, aby mohl „volit“? „Volit“ mezi Souleimanem a El Baradeiem? (Tato volba se nenápadně blíží volbě mezi Coca-Colou a Pepsi Colou, mezi Sarkozym a jeho bývalým socialistickým doplňkem Strauss-Kahnem.) Je toto skutečně jedinou lekcí tohoto vznešeného dění?

Nikoli, a tisíckrát ne! Lid Tuniska a Egypta k nám mluví jasně: vyburcujte se, vybudujte veřejný prostor pro komunistické hnutí, ochraňte jej každými prostředky, zatímco následně budete vynalézat postup pro další akce; taková je realita politiky lidové emancipace. Jistě, arabské státy nepředstavují jediné země, které jsou proti vlastnímu lidu, a proto jsou, nehledě na volební hlasování, nelegitimní. Cokoli se stane, tuniská a egyptská povstání mají univerzální význam. Vytvářejí nové možnosti, a tak je jejich hodnota a význam skutečně mezi-národní3.

 

 

1 – Koptové – jejich předkové již v prvních staletích n. l. přijali v Egyptě křesťanství. Pozn. překladatele.

2 – Badiou naráží na Maova slova; viz knihu Mao Ce-Tung: O praxi a rozporu (především Žižkovu předmluvu, v níž se pojednává i Badioův maoismus), která je recenzována v tomto čísle. Pozn. korektora.

3 – Pomlka v obratu „mezi-národní“ byla doplněna překladatelem za účelem odlišit úvodem zmíněnou „mezinárodní komunitu“ Západu – jež ztělesňuje falešný univerzalismus, o němž Badiou hovoří v knize Svatý Pavel: Zakladatel univerzalismu a jímž je např. globální kapitalismus – od pravého univerzalismu mezi národy, který se týká právě severoafrických lidových hnutí. Pozn. překladatele v úpravě korektora.

 

Alain Badiou,

 

Přeložil Tomáš Korda.

Překlad korigoval a doplnil Lukáš Matoška.

Převzato z: www.lacan.com

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •