Česká republika je velmi otevřenou ekonomikou a zahraniční vlivy jsou pro její ekonomický vývoj nesmírně důležité. V následující analýze se budu proto věnovat problematice českého obchodu, investic a vlivu nadnárodních firem na českou ekonomiku. Forma, intenzita a (ne)úspěšnost zapojení ČR do světové ekonomiky nutně musí ovlivňovat formulaci hospodářské politiky a její praktické provádění. Může přitom představovat jak příležitost, tak zásadní omezení.
Česká republika, byť je považována za exportně velmi úspěšnou, zaznamenává přebytky obchodní bilance teprve od roku 2005. Je zároveň ekonomikou velmi otevřenou (poměr exportu k HDP 80%), to znamená, že je vysoká její závislost na obchodních tocích a důležitý je i vývoj cen (exportu i importu) pro vývoj celé české ekonomiky.
V obchodu zbožím, které právě obchodní bilance eviduje, Českou republiku trápí problém tzv. trojí koncentrace:
1. Přílišná koncentrace exportu na země EU, především Německo. Do zemí EU směřuje přes 80% našeho exportu, do Německa pak okolo jedné třetiny. Vzhledem k ekonomického vývoji v zemích EU, např. v porovnání s tzv. „emerging“ zeměmi, by bylo více než záhodno posílit diverzifikaci našeho exportu. Kroky k rušení zastupitelských úřadů v zemích, které jsou velmi perspektivní, jdou ovšem přesně opačným směrem. Více např. ZDE. Navíc jsou v rozporu s předchozí exportní strategií, která ale neměla očekávaný dopad při průniku na rozvíjející se trhy. S trochou ironie by se dalo říci, že se sice např. na čínský trh dostaneme, ovšem jako komponenta v německém investičním celku. Samostatnou kapitolou by byl očividný nesoulad české zahraniční politiky s exportní strategií, tedy s „českou“ zahraniční politikou a našimi ekonomickými zájmy.
2. Koncentrace na vývoz silničních vozidel a komponent, kde se tvoří i největší přebytky naší obchodní bilance (obecně třída 7, klasifikace SITC). Jednak tato struktura exportu ukazuje vliv nadnárodních koncernů a ve většině případů neumožňuje určit konečnou cenu – „české“ firmy jsou na pozici subdodavatelů se střední přidanou hodnotou. Nekoncepční zánik Podniků zahraničního obchodu bohužel vedl k tomu, že ČR se téměř přestala věnovat nejvyššímu exportnímu umění: vývozu investičních celků. Dominance skupiny 78 (silniční vozidla-viz tabulka) je navíc riskantní i v tom, že se jedná o velmi procyklicky reagující skupinu.
3. Koncentrace na několik málo velkých firem, které jsou tahouny našeho exportu. Tyto velké firmy (viz II. část) jsou obvykle v zahraničním držení. Zapojení malých a středních firem zůstává, navzdory proklamacím v exportních strategiích, relativně slabé. Vzhledem ke struktuře vývozu to ale není zas až tak překvapující.
V roce 2010 podle metodiky ČSÚ skončila obchodní bilance přebytkem 124,5 mld. korun, vývoz nicméně rostl pomaleji než dovoz.
Teritoriální pohled ukáže důležitost německého přebytku, který je nicméně už několikátý rok nižší než deficit s Čínou.
Obchodní bilance s vybranými státy
Státy EU
2009
2010
Meziroční změna
Státy mimo EU
2009
2010
Meziroční změna
v mld. Kč
v mld. Kč
Německo
165,8
192,0
26,2
Čína
-184,1
-268,3
-84,2
Slovensko
78,3
97,1
18,8
Rusko
-53,0
-62,4
-9,4
Velká Británie
62,9
74,0
11,1
Japonsko
-54,4
-48,3
6,1
Francie
46,0
56,4
10,4
Korea
-21,5
-33,3
-11,8
Rakousko
27,5
37,4
9,9
Thajsko
-20,6
-28,2
-7,6
Švédsko
14,7
18,9
4,2
Tchajwan
-16,7
-22,1
-5,4
Belgie
14,1
18,7
4,6
Ázerbájdžán
-11,2
-20,9
-9,7
Nizozemsko
16,2
18,7
2,5
Singapur
-11,9
-18,1
-6,2
Itálie
8,2
18,5
10,3
Malajsie
-13,1
-16,2
-3,1
Španělsko
12,9
17,5
4,6
USA
-7,6
-9,2
-1,6
Zdroj: ČSÚ
V případě dovozu je pozice EU slabší, zabírá asi 2/3, protože mezi významné dovozce patří země mimo EU, především Rusko a Čína, kde se také tvoří značné deficity. Zatímco v případě Ruska je poměrně jasné, že se jedná především o dovoz ropy a zemního plynu, bylo by mylné se domnívat, že dovoz z Číny se týká pouze hraček či textilu. Čína velmi usilovně stoupá na žebříčku přidané hodnoty a deficit s Říší středu se proto koncentruje na výpočetní techniku, telekomunikační zařízení apod.
Skupiny SITC s největším vlivem na obchodní bilanci v roce 2010
Pozitivní vliv
Negativní vliv
skupiny SITC
v mld. Kč
skupiny SITC
v mld. Kč
78-silniční vozidla
250,8
33-ropa, ropné výrobky a
příbuzné materiály
-94,6
74-stroje a zařízení všeobecně
užívané v průmyslu
54,7
34-topný plyn, zemní i
průmyslově vyráběný
-62,6
69-kovové výrobky
32,1
54-léčiva a farmaceutické
výrobky
-41,3
89-různé výrobky j.n.
28,3
68-neželezné kovy
-39,4
62-výrobky z pryže
23,1
77-elektrická zařízení, přístroje
a spotřebiče
-27,3
82-nábytek a jeho díly, žíněnky,
matrace
20,8
67-železo a ocel
-25,5
66-výrobky z nekovových
nerostů
18,7
05-zelenina a ovoce
-21,5
32-uhlí, koks a brikety
16,6
57-plasty v prvotní formě
-16,9
72-strojní zařízení pro určitá
průmyslová odvětví
15,7
01-maso a masné výrobky
-12,6
76-zařízení pro telekomunikace
14,8
58-plastické hmoty
v neprvotních formách
-11,8
24-korek a dřevo
10,1
84-oděvní výrobky a doplňky
-11,4
81-montované budovy, sanitární
výrobky
9,1
59-chemické a prostředky a
výrobky j.n.
-11,0
28-rudy kovů a kovový odpad
8,5
53-barviva, třísloviny a
pigmenty
-9,5
79-ostatní dopravní a přepravní
prostředky
8,0
87-odborné vědecké a řídící
přístroje
-8,0
63-výrobky z korku a dřeva
(kromě nábytku)
7,7
64-papír, lepenka a výrobky z
nich
-6,8
35-elektrický proud
6,8
23-surový kaučuk (včetně
syntetického)
-6,8
73-kovozpracující stroje
5,6
07-káva, čaj, kakao, koření a
výrobky z nich
-4,8
04-obiloviny a obilné výrobky
5,3
52-anorganická chemikálie
-4,2
75-výpočetní technika
4,5
85-obuv
-3,7
25-vláknina a sběrový papír
4,5
29-suroviny živočišného a rostlinného původu
-3,5
Uvedené skupiny SITC celkem
545,7
Uvedené skupiny SITC celkem
-425,0
Zdroj: ČSÚ
Povšimněme si ještě jednou dominance skupiny 78 – silničních vozidel, se kterou víceméně stojí a padá český export. Na straně negativního vlivu pak, mimo ropy a zemního plynu, které prostě vyjadřují to, že ČR je surovinově chudá, obrovského deficitu v případě léčiv a farmaceutických výrobků. Jistě by bylo na místě se ptát, do jaké míry je tento deficit povzbuzen lékovou politikou a regulací Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
Zcela děsivě pak působí deficity ve třídě 0 – tedy u potravin a živých zvířat. Zajímá v této zemi vůbec někoho, jak obrovských deficitů dosahuje v oblasti zeleniny, ovoce a masa a masných výrobků? Jaké dopady to má na české zemědělství, na postavení venkova? Uvědomuje si česká vláda, že potravinová soběstačnost se po dramatickém nárůstu cen potravin v roce 2008/2009 stala jedním z hlavních světových témat?
Připomeňme v této souvislosti, že dokonce i mainstreamový tisk již otevřeně píše o tom, jak nekvalitní a předražené potraviny se k nám dovážejí. K výše uvedeným negativním tendencím můžeme přidat další:
Již 18 měsíců v řadě se negativně vyvíjejí směnné relace, tedy poměr růstu cen vývozu k cenám dovozu. Zde je potřeba vysvětlit, že směnné relace patří k nejdůležitějším ukazatelům konkurenceschopnosti, o které tak často a ráda hovoří Nečasova vláda. Negativní není jen vývoj sám o sobě, ale i to, že česká ekonomika je doslova „zmáčknuta“ z obou stran. Stranu dovozu (viz struktura obchodu), tj. hlavně ceny ropy a zemního plynu, neovlivníme. Smutné ovšem je, že neovlivníme ani ceny vývozu! Z hlediska mikroekonomické struktury jsou největší české vývozní firmy primárně součástí nadnárodních koncernů (viz II. část) a musí se podřizovat jejich cenové politice. Ta zahrnuje nejen politiku vnitrofiremních – umělých cen, ale také velmi odlišný přístup k podílům na zisku např. u německých a českých dělníků. Protože obvykle nejsme v pozici finalistů, ale jsme subdodavatelé, dostáváme se tak pod dvojí tlak.
Česká republika je nesmírně navázána na Německo a de facto začala kopírovat jeho ekonomickou strategii. Pro vývoj české ekonomiky je vývoj Německa zásadní. Také v ČR je – nejen kvůli působení krize, ale především kvůli vládním reformám – silně utlumená vnitřní poptávka a hlavní růstový impuls pochází z čistého exportu. Německo, které bylo vždy exportně silné, tuto strategii důrazněji prosazuje v posledních cca 10 letech ve spojení se mzdovou deflací, tj. se stagnací až poklesem reálných mezd. Strategie tzv. export-led growth, neboli růstu taženého exportem, je nicméně velice riskantní a velmi závislá na vývoji globální ekonomiky, na kterou země jako ČR nemá žádný vliv. Pro český růst je tedy nutné analyzovat německou průmyslovou výrobu a především německý export.
V minulém roce byl prorůstovou komponentou HDP právě jen čistý export (nepočítáme-li nárůst zásob). Při škrtací politice vlády rozhodně nemůžeme čekat nárůst spotřeby domácností, spíše její stagnaci, a to v nejlepším případě.
Podobný vývoj pozorujeme v Německu, kde Hans Werner Sinn odhaduje, že až 60% HDP Německa je právě taženo čistým exportem. V případě velkých vyspělých ekonomik to přitom tradičně bývá domácí spotřeba. V tomto kontextu nesmí zapadnout nejnovější analýza ILO Wage Report 2010/2011, která konstatuje, že v Německu mezi lety 2000-2009 mzdy poklesly reálně o 4,5%. (např. v Norsku se za stejné období zvýšily o 25%).
Hlavní němečtí obchodní partneři za rok 2010
Země – německý vývoz
miliony EUR
Země – německý vývoz
miliony EUR
Francie
90694,4
Čína
76528,4
USA
65570,3
Nizozemsko
68767,2
Nizozemsko
63235,2
Francie
61751,2
Velká Británie
59487,4
USA
45063
Itálie
58476,8
Itálie
43666,7
Rakousko
53721,1
Velká Británie
38593,5
Čína
53636,4
Rakousko
34315,1
Belgie
46406,7
Belgie
33699,5
Švýcarsko
41711,5
Švýcarsko
32485
Polsko
38053,3
Rusko
31780,2
Pozn.: ČR se v německém exportu nachází na 12. místě, v importu na 11.
I pro Německo jsou nejdůležitější vývozní skupinou vozidla a příslušenství s téměř 17%, následována skupinou stroje a zařízení a chemické výrobky. Dohromady tyto tři skupiny tvoří 40,5% německého vývozu.
Shrneme-li, řada analytiků se raduje nad exportní výkonností a otevřeností české ekonomiky, ale přehlíží dlouhodobé varovné tendence: ať se již týkají přílišné koncentrace na trhy EU, vysoké koncentrace na vývoz silničních vozidel a komponent, či negativního vývoje směnných relací. Pozice české ekonomiky a její „síla“ je tak vydána na pospas cenové politice hlavních koncernů, protože v pozici subdodavatele nemůžeme ovlivnit cenu, a je silně závislá na vývoji globální ekonomiky, na kterou již nemáme vůbec žádný vliv.
Investice
Problematický pro ČR není ovšem jen vývoj obchodu zbožím, ale důležitý je rovněž komplexní pohled na celou platební bilanci. Právě platební bilance totiž systematicky vyjadřuje formu a intenzitu vnějšího zapojení země do světové ekonomiky.
Jedním z nejdůležitějších makroekonomických ukazatelů je saldo běžného účtu, které reflektuje mimo jiné devizovou (ne)rovnováhu země, tedy změnu devizové pozice státu jako celku.
Vysoké deficity běžného účtu, kdy se za alarmující hranici považuje 5% HDP, mohou být předzvěstí měnové krize, která může přerůst dále v krizi finanční až v krizi reálné ekonomiky. ČR už jednu takovou menší krizi zažila v roce 1997, kdy byla nakonec donucena opustit fixní režim koruny a přejít na řízený floating, který praktikuje dodnes. Pro deficitní saldo běžného účtu je naprosto zásadní, jakým způsobem je pokryto.
Protože kapitálový účet je relativně malý a často se tím pádem opomíjí, plyne z toho, že deficit běžného účtu může být pokryt v zásadě:
1. Přílivem na finančním účtu. Ve chvíli, kdy je deficit běžného účtu (obvykle mající dlouhodobější strukturální povahu) pokryt krátkodobým přílivem kapitálu, je to recept na měnovou krizi – viz Mexiko či Thajsko. Je tedy vhodnější, když je pokryt dlouhodobým kapitálem, což jsou obvykle přímé zahraniční investice.
2. V případě vypuknutí měnové krize a odlivu kapitálu vstupují do hry devizové rezervy centrálních bank. Spekulativní toky jsou dnes ovšem řádově vyšší než devizové rezervy většiny centrálních bank (mimo Číny, která má v rezervách cca 3,2 bilionu dolarů), a tak se žádná centrální banka nedokáže systematickému odlivu bránit déle než několik dní. ČNB by nebyla žádnou výjimkou.
Abychom pochopili situaci v ČR (a také v řadě jiných východoevropských ekonomik), musíme si ukázat, kde deficit běžného účtu vzniká a jakým způsobem je pokryt.
Bilance zboží, služeb i běžné převody bývají obvykle v plusu, resp. součet sald je kladný. Ta položka, která „dělá neplechu“, tedy strhává do minusu celý běžný účet (přebije ostatní tři), je bilance výnosů. Bilance výnosů dosáhla minulý rok záporného salda ve výši 257,7 mld. korun, které byla především způsobeno odlivem dividend a úroků z ČR. Odliv dividend dosáhl více než 170 mld. korun, v případě úroků pak šlo o 61 mld. korun. Objem dividend odplouvajících do zahraničí přesahuje reinvestovaný zisk již od roku 2006, na celkových výnosech se dividendy podílejí více než 64%. Odliv dividend je přitom velmi koncentrovaný, dle údajů ČNB 61% objemu bylo vyplaceno 15 firmami v peněžním a finančním sektoru (kde je i největší podíl zahraničního vlivu, viz dále). Vzhledem ke koncentraci přímých zahraničních investic na EU není překvapivé, že ¾ z celkového objemu směřovaly do čtyř hlavních investorských zemí: Nizozemí, Belgie, Rakouska a Německa.
Doc. Chlumský se domnívá, že „přímé zahraniční investice se stávají hlavním nástrojem transferu bohatství z rozvojových zemí do vyspělých tržních ekonomik. Nejprostším ukazatelem této skutečnosti může být deficit bilance výnosů v rámci platební bilance státu…Tyto zisky zahraničních společností jim pak slouží k další expanzi a posilování pozic v těchto státech….“ (J. Chlumský: Možnosti přibližování ekonomické úrovně méně rozvinutých zemí k vyspělým státům, Scientia et Societas, 1/2011, str. 110).
A nyní přijde ukázka bludného kruhu v praxi. Odliv dividend je reflexí toho, že nadnárodní firmy u nás neinvestovaly pro naše krásné oči, ale proto, aby z toho něco měly. Se „zralostí“ investic se tedy dalo očekávat, že budou ve zvýšené míře odčerpávat zisky do svých mateřských společností.
Takto způsobený deficit běžného účtu byl přitom v minulosti kryt přílivem dalších přímých zahraničních investic, případně reinvestovaným ziskem. Tyto investice ale také budou vytvářet tlak na vyplácení dividendy. Absorpce české ekonomiky je ovšem omezená, takže není možná tak daleko doba, kdy prostě tempo přílivu investic zásadním způsobem zpomalí. Co se ale bude dít dál? Jisté náznaky vidíme už nyní, kdy roste význam portfoliových investic (dluhového charakteru) na úkor přímých zahraničních investic.
Zároveň si uvědomme, že důležitost přílivu PZI (neutuchajícího), resp. reinvestování zisků, který by měl alespoň pokrýt deficit běžného účtu, vytváří značný tlak a limity pro hospodářskou politiku ČR. Umožňuje nadnárodním firmám tlačit na pokračování či dokonce zesílení daňového podbízení, na snižování pracovních standardů apod. A to vše pod pohrůžkou možné měnové, potažmo finanční krize!
Druhá varianta, jejíž náznaky vidíme v posledních dvou letech, pak ukazuje krytí deficitu běžného účtu dluhově, což se nutně odráží v nárůstu zahraniční zadluženosti, která v ČR již překročila varovnou hranici 40% HDP a dostala se minulý rok na 48,7% HDP.
Detailně viděno, deficit běžného účtu dosáhl v roce 2010 139,2 mld. korun, což představuje 3,8% HDP. Deficit běžného účtu byl více než pokryt přílivem na finančním účtu (182,1 mld.), na rozdíl od minulých let se ovšem zvyšuje důležitost dluhových nástrojů. Příliv přímých zahraničních investic do ČR dosáhl 129,5 mld. korun (z toho reinvestované zisky 82,6 mld.). Příliv portfoliových investic ale dosáhl dokonce 157,4 mld., u těchto investic přitom dominovaly dluhopisy vydané rezidenty (tedy českými subjekty) na zahraničních trzích – ty přímo zvyšují zahraniční zadluženost země. V roce 2010 bylo do takovýchto dluhopisů investováno 103,4 mld. korun.
Vliv nadnárodních firem na českou ekonomiku je velmi silný především v odvětvích finančnictví, nemovitostí, obchodu a výroby motorových vozidel. Geograficky viděno jsou největšími přímými zahraničními investory Nizozemí, následováno Německem a Rakouskem. V případě PZI je koncentrace na EU ještě vyšší než u obchodu, 88% všech investic pochází ze zemí EU. Je ovšem nutno podotknout, že Nizozemí, Lucembursko či Kypr nejsou skutečnými investory, ale spíše zeměmi, které jsou uváděny z důvodů daňové optimalizace.
Zajímavý případem je zejména Holandsko, které slouží jako daňový ráj:
Nizozemí je za svou speciální politiku vůči nadnárodním firmám v palbě kritiky jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech. Nejenže nabízí velmi širokou síť smluv o zamezení dvojího zdanění, ale také silnou ochranu investic, nemluvě o snižování daní z dividend či kapitálových zisků u zahraničních poboček.
Holandsko tedy není pro ČR pouze hlavním „investorem“, ale také zemí, kam stále více českých firem přesunuje své oficiální sídlo. Nabízí se tím pádem otázka, kolik zahraničních investic vlastně pochází z českých firem přesídlených do Holandska.
Platí přitom, že z cca 5 000 společností se zahraniční majetkovou účastí v České republice (jak jsou také evidovány) jich okolo 77% disponuje 100% kontrolou, dalších 17% pak více než 50% kontrolou, jedná se přitom obvykle o velké firmy a exportéry.
Situace, ve které se ocitla ČR, ukazuje podobu světové ekonomiky, kde nepanuje dokonalá konkurence a kdy se české firmy zařadily jako subdodavatelé do řetězců silných nadnárodních firem. Ukazuje se naivní český přístup k otevření ekonomiky, aniž by se byť jen pokusila vybudovat si domácí podnikové aliance, aby alespoň mohla být vůči velkým nadnárodním firmám v poněkud rovnocennějším postavení. Jak odlišný byl a je přístup Číny, která systematicky (byť ne bez chyb) konsolidovala svá odvětví tak, aby vytvořila firmy dostatečně silné, schopné se postavit tradičním nadnárodním firmám, jejichž matky pocházejí primárně ze zemí Západu. ČR tak dobrovolně přijala obslužně montovací charakter své ekonomiky a nebude lehké tuto strukturu změnit (viz I. článek). Světová ekonomika prostě neodpovídala a neodpovídá představám primitivních pouček o „volném tržním hospodářství bez přívlastků“, v 90. let to již byl plně zkonsolidovaný, koncentrovaný, ve většině odvětví oligopolní trh, kdy navíc řada nadnárodních firem spolu často kooperuje. ČR tak dostala jedinečnou „šanci“ postavit se těmto gigantům, jejichž tržby často přesahují české HDP, jako „rovný s rovným.“
Nová metodika propočtu obchodu (podle principu změny vlastnictví), která bere v úvahu skutečnou přidanou hodnotu českých firem, demonstruje, že při odkrytí tzv. brandingu nejsou výsledky obchodu zdaleka tak impresivní, jako při metodě FOB či CIF. Pak by totiž přebytek obchodní bilance (ceny FOB) za rok 2010 činil jen 53,9 mld. korun. (viz ČNB – analýza platební bilance za rok 2010)
O Nečasově vládě hodně vypovídá to, jak usilovně se koncentruje na nákladovou stranu – uchování „konkurenceschopnosti“ ČR – a jak málo pozornosti věnuje tomu, kde (odvětví) se budou tvořit zdroje, nemluvě o tom, kam bude přidaná hodnota směřovat (resp. odplouvat). ČR se momentálně nachází v přechodové fázi konkurenceschopnosti mezi nákladovou a inovační, Nečasova vláda ČR svou politikou sráží do nákladové, kde nutně budeme narážet na rozvojové země a nemáme (těžko někdy mít budeme) šanci se v jednoduchých výrobách rovnat Číně či Indii. Dá se odhadnout, že výše prezentovaná fakta budou vládě sloužit k dalšímu používání „biče“ na české zaměstnance, aby nám zahraniční firmy neodešly, resp. reinvestovaly svůj zisk zde. Jako základní obranu proti tomuto tlaku je proto je nutné učinit následující:
Analyzovat pojem „konkurenceschopnost“, který se používá jako univerzální zaklínadlo pro „nepopulární, ale nutné reformy“ – zahrnuje totiž obvykle všechny možné formy daňového, sociálního a ekologického podbízení.
Uvážit možnost daňové úpravy/regulace pro odliv kapitálu ze země.
Provést komplexní analýzu světové ekonomiky, dynamiky vývoje, možné inspirace pro ČR.
Spoléhat se pouze na Německo a na to, že bude stále více a více vyvážet do Číny, by nemusela být ta nejlepší strategie. Nemluvě o tom, že se tím ČR staví do pozice ekonomické kolonie, či 17. Bundesland (ovšem bez transferů).
Zformulovat vizi pro českou ekonomiku, která by měla zahrnovat pluralitu vlastnických forem, koncept lokalizace české ekonomiky a podpory malých firem (nikoliv ovšem jen deklaratorně).
