Statní kapitalismus v Rusku: Kapitola 1.11: Vyvlastnění rolnictva

Říjnová revoluce vyvlastnila velké statkáře, církev a monarchy. Venkovská buržoazie – kulaci – nejen že nebyla vyvlastněna, ale dokonce během NEPu z řad středních rolníků mnoho nových kulaků vzešlo. Kulaci, společně se soukromými obchodníky, vykořisťovali venkovskou chudinu. Soukromý kapitalismus v zemědělství pokračoval až do roku 1928.

Kolektivizace tento stav radikálně změnila. Není třeba diskutovat o efektu kolektivizace na třídní strukturu venkova. Musíme si však položit následující otázku: Jak kolektivizace ovlivnila celkový výstup zemědělského sektoru ekonomiky? Nejdůležitějším faktorem pro zodpovězení této otázky je vliv kolektivizace na povinné platby a dodávky potravin státu. K těm patří daně, platby za služby strojním a traktorovým stanicím (STS) a státním mlýnům na mouku. Povinné dodávky jsou daně. Ne-li formálně, tak alespoň ve skutečnosti, neboť ceny, které jsou vypláceny kolchozu, jsou extrémně nízké. V roce 1935 se cena povinně dodávaného ovsa pohybovala kolem 4 – 6 kopějek za kilogram. Vláda jej přitom sama prodávala za 55 – 100 kopějek za kilogram. Cena povinně dodávaného žita byla 4,6 – 6,9 kopějek za kilogram a vláda jej pak prodávala za 60 – 100 kopějek. Cena jemné mouky (špatné kvality) byla 60 – 70 krát větší než cena, za kterou byla pšenice nakoupena [128]. Ceny placené za další zemědělské produkty byly téměř zanedbatelné, a rozdíly tak výrazně vzrostly. „Vláda i nadále platí výrobcům 10 kopějek za kilogram dodané pšenice, zatímco – od pádu z roku 1946 – účtuje spotřebiteli 13 rublů za kilogram mouky (s asi 85% vymletím). To je asi stonásobek původní ceny obilí. [129]

Stát navíc získává značnou část produkce ve formě platby v naturáliích za služby poskytované STS. Vzhledem k tomu, že STS má monopol na dodávky zemědělských zařízení, může si účtovat vysoké sazby za jeho použití. Následující tabulka ukazuje, jak bylo rozděleno obilí vyráběné kolchozy v roce 1938 (v procentech) [130]:

Ale nejen to, stát někdy – opět se jedná o údaje z roku 1938 – tyto dodávky ještě překročil.A to v [131]:

Tyto údaje mohou být porovnány se skromným příjmem samotných kolchozníků na jejich tzv. „kolektivně vlastněných farmách.“(1937) [132]:

Zároveň byly kolchozníci nuceni pracovat v kolektivních farmách tvrději a tvrději, jak vyplývá z následujících údajů [133]:

Pokud jde o délku pracovního dne v kolchozu, tak ta nebyla o nic kratší, než za cara. Dělníci v zemědělství museli pracovat 14 hodin denně. Koně přitom pracovali jen 11 hodin a voli 10 hodin denně [134].

Nařízení vlády ze dne 1. srpna 1940 stanoví, že v průběhu sklizně bude pracovní den v kolchozech, sovchozech a STS začínat v pět nebo v šest hodin a končit bude se západem slunce. Brožura popisující práci předsedy ve vzorovém kolchozu říká, že na jaře a v době sklizně má pracovní den 15 hodin bez započtení přestávky na oběd [135]. Současná ruská učebnice uvádí následující tabulky jako modely:

1. „Pro jarní setí a  dobu sklizně začíná práce ve 4 ráno, přestávka na snídani od 8 do 9 hodin,

přestávka na oběd od 1 do 3 hodin odpoledne. Práce do … 10 hodin odpoledne.“ [136]

b. „Během sklizně je pracovní doba 05:30 – 21:00″ (přestávky nejsou uvedeny).“ [137]

c. „Stálí zaměstnanci pečující o koně musejí být připraveni k práci již od 5 hodin ráno a 

pracují do 9 hodin večer, nebo až do půlnoci v zimě, a od 03:00 do 22:00 v létě.“[138]

1. „Dojičky … začínají pracovat v 04:30 a končí ve 20:00 hodin, a to ve všech ročních

obdobích, s přestávkami jeden a půl hodiny denně.“ [139] Další požadavky jsou uvedeny

jinde. (Mimochodem, norma požaduje, aby dojičky pracovaly plných 365 dní v roce.)

[140]

1. Na prasečí farmě pracují lidé od 5:00 do 20:00 hodin se dvěma přestávkami, které jsou dvě hodiny dlouhé. [141]

Je zajímavé si připomenout, co napsal Lenin ve své knize Agrární otázka v Rusku na konci devatenáctého století (1908). Totiž, že „rolníci bez koně či s jedním koněm [tj. velmi chudí rolníci] platí státu ve formě daní sedminu a desetinu svých celkových výdajů. Těžko říci, zda byly takto vysoké i poplatky nevolníků … „ [142] Zemědělští dělníci v „socialistické vlasti“ platí ještě daleko více!

Kolektivizace změnila život nejen těm, kteří byli donuceni odejít do průmyslu jako proletáři, ale i těch, kteří zůstali v zemědělství. Drtivou většinu zemědělských dělníků ve skutečnosti, ne-li teoreticky, tvoří lidé, kteří nevlastní žádné výrobní prostředky. Za vlastníka výrobních prostředků by bylo snazší označit ruského nevolníka z 19. století než dnešního zemědělce.

Hlavními důsledky kolektivizace bylo osvobození zemědělských produktů pro potřeby průmyslového rozvoje, „osvobození“ rolníků od jejich výrobních prostředků a transformace velké části pracovní síly z venkova do průmyslu ve formě rezervní pracovní síly a zbytku do kolchozů. Kolchozník je přitom něco mezi dělníkem, rolníkem a nevolníkem.

Podobných výsledků, i když v některých důležitých rysech odlišných, dosáhla anglické buržoazie v 16. a 17. století díky vyhnání rolníků z jejich půdy. Marx tento proces nazval „primitivní akumulace“. [G] Napsal: „Historie tohoto procesu … je zapsána v análech lidstva ohnivým a krvavým písmem.“[143]

Mnohem více krve však proteklo během primitivní akumulace v Rusku než v Británii. Stalin vykonal během pár set dní to, co v Británii trvalo stovky let. Rozsah, ve kterém to udělal, a úspěch, se kterým kolektivizaci vykonával, zcela zastínil akce vévodkyně ze Sutherlandu. Kolektivizace přišla jako bouře svědčící o síle moderní průmyslové ekonomiky. Ekonomiky koncentrované v rukou státu pod přímým vedením nelítostné byrokracie.

Engelsovy prognózy o budoucí primitivní akumulaci v Rusku byly plně realizovány, ačkoli za jiných okolností, než si Engels představoval. V dopise Danielsonovi ze dne 24. února 1893 napsal:

Rusko je poslední země, ve která se uchytil kapitalistický průmysl. Současně je to však země, která má zdaleka největší populaci rolníků. Tyto okolnosti, způsobují, že nutnost ekonomické změny je zde větší než kdekoli jinde na světě. Proces vyvlastnění 500.000 pomeščiků (statkářů) a 80 milionů rolníků novou třídou buržoasie nemůže být proveden jinak, než rozpoutáním strašlivého teroru a utrpení. Historie je asi nejkrutější ze všech bohyní, která se svým triumfálním kočárem projíždí přes hromady mrtvol, a to nejen v době války, ale i během „mírového“ ekonomického rozvoje. [144]