Boj o hegemonii na jihu

I tento rok se na finančních trzích příchodem léta rozhořela spekulace. Především srpen je díky nízkému objemu realizovaných obchodů na burzách zvláště příhodný měsíc pro spekulativní operace, a spekulace tak dokáže tvrdě udeřit na politické instituce a na jejich hospodářskou politiku.

To se odehrálo i minulý rok a vše nasvědčuje tomu, že představení se dostane reprízy i letos. Hlavní role, komparz a režiséři zůstávají totožní. Cílem tohoto článku ovšem není vytvořit kroniku událostí této krize. Ba naopak, zaměřuje se na několik ústředních témat, které v záplavě zpráv mohou lehce sejít z očí.

Krize a restrukturalizace

Dluhová krize v tzv. jižním křídle eurozóny znamená pro tyto země především radikální restrukturalizaci hospodářských vztahů a demokracie: vlivem krize se zřítily dva hlavní pilíře politického a hospodářského řádu neboli střídání u moci středo-pravicových a středo-levicových bloků a tripartitní model vztahů mezi hospodářskými aktéry.

Především v případě politického řádu je tato radikální změna zřetelně rozpoznatelná. Dluhová krize donutila oba hlavní bloky k prohlášení veřejné podpory hospodářské politiky finančních institucí. Hlavní symbolem této „normalizace demokracie“ je dohoda podepsaná řeckými konzervativci a socialisty, že budou vést politiku diktovanou tzv. Trojkou. Na druhé straně prakticky ve všech zemích jihu eurozóny byly, či brzo budou schváleny jak Evropské smlouvy o rozpočtové odpovědnosti (Fiscal Compact), tak ústavní zákony o vyrovnaných rozpočtech. Tyto dvě zásadní změny, které budou zavedeny spoluprací konzervativců a socialistů, vytvářejí velice omezující legislativní rámec, stěžující vytvoření politické a ekonomické alternativy.

Druhou stranou mince této normalizace demokracie je stále větší tlak na voliče i politické subjekty před volbami. Stačí se podívat na hlavní stránky jakéhokoliv evropského deníku několik dní před opakovanými volbami v Řecku. Bylo téměř úsměvné pozorovat, jak jedna strana jedné malé evropské země dokázala vystrašit nadnárodní finanční instituce, což se nepodařilo ani celé řadě současných velmocí. Méně úsměvné ale byly výhrůžky, že na tuto zemi bude uvaleno faktické finanční embargo v případě, že vládu sestaví již zmíněná radikálně levicová strana.

A tento tlak se bude opakovat, jak ukazuje příklad Itálie. Na Apeninském poloostrově se půjde k urnám nejpozději na jaře příštího roku a celá řada finančních institucí již dala najevo, že výsledek voleb nemůže být jiný než znovuzvolení dnes vládnoucí velké koalice mezi konzervativci a socialisty, a tedy i pokračování současné hospodářské politiky.

Současně krize dostala do smrtelných křečí model tripartity, a to ze dvou důvodů. Na jedné straně národní vlády těchto zemí ztratily drtivou většinu své schopnosti vést hospodářskou politiku – a současně na tripartitách není přítomný aktér, který udává v současnosti krok, tedy finanční instituce. Zřícení modelu tripartity nejvíce poškodil etablované odbory, pro které tento model v posledních dvaceti letech představoval klíčový politický rámec: protesty, stávky, petice, to vše nakonec bylo demonstrací politické síly s cílem změnit poměr sil v rámci tripartitního vyjednávání. Ztráta tohoto rámce tak klade před odborové centrály zásadní otázku o jejich postavení ve společnosti a o způsobech a smyslu jejich akce. Na druhé straně zrušení tohoto korporativního modelu otevírá možnost pro radikální přeměnu uspořádání vztahů mezi hospodářskými aktéry ve směru participativní ekonomiky.

Dalším zásadním polem, kde v důsledku krize dochází k reorganizaci vztahů, jsou samozřejmě evropské instituce. Progresivní část evropské buržoazie, především té z jižních států, volá v posledních měsících po hlubší evropské integraci. Cílem těchto výzev, kterým se často dostává významného prostoru na stránkách předních evropských deníků, je vytvoření evropské federace s jednotnou rozpočtovou politikou. V této perspektivě by podstatná část rozpočtové politiky měla být odebrána národním státům a měla by být převedena na současné evropské instituce. V těchto výzvách ale zůstává nevyřčen jeden zásadní předpoklad, a totiž zachování současné podoby evropských institucí, které, kromě evropského parlamentu, nepodléhají volební kontrole ze strany lidu. Z tohoto hlediska jde o to, jak zefektivnit rozhodování v rámci eurozóny, jelikož současné šňůry summitů premiérů a hlav států plodí nejistá a nekonzistentní rozhodnutí. Naopak nepřítomnost demokratické kontroly v celé řadě evropských institucí je brána jako výhoda: signatáři většinou sdílí neoliberální názor, že jsou to právě volby a podbízení se politiků voličům, které vytvořily deficity zemí eurozóny a jeho jižního křídla obzvlášť.

Téma eurofederace je klíčové i pro opoziční hnutí v těchto zemích, které musí proplout mezi Skyllou a Charybdou – na jedné straně je žádoucí vyšší stupeň integrace a s tím spojená schopnost ovládání globálních hospodářských vztahů, na druhé straně je ale další přesun pravomocí k současných evropským institucím nepřijatelný z hlediska nízkého stupně jejich demokratičnosti. Proplout touto úžinou se pokusila řecká Syriza, která odmítla jak totální podvolení se diktátu Evropské komise a Evropské centrální banky ze strany socialistů a umírněné levice, tak nacionalisticko-izolacionistické nálady stalinistické KKE (Komunistické strany Řecka). Nicméně i v případě, že by Syriza bývala zvítězila v opakovaných volbách a sestavila vládu, je velice nepravděpodobné, že by dosáhla relevantních změn ve fungování evropských institucí. Velkou otázkou tak zůstává nejen to, jaké konkrétní změny dosáhnout, ale také forma hnutí, které by bylo schopné stát se nositelem této změny směrem doleva.

Od Lisabonu k exportnímu hospodářství

Dluhová krize jižního křídla eurozóny také reflektuje zásadní mutaci postavení, které chce mít eurozóna (a také Evropské unie) v globalizovaném světě. Je zřejmé, že tato část světa nechce sklouznout do semiperiferie v důsledku vzestupu zemí, jež byly v 90. letech na periférii globálního kapitalismu. Jak známo, náznak reakce na zmíněnou změnu globálního hospodářství byl obsažen v tzv. Lisabonské smlouvě, formulované v nultých letech našeho století. Ačkoliv tento dokument nebyl v jednotlivých závazcích brán příliš vážně, obsahoval vizi Evropské unie jako největšího spotřebitelského trhu s rozvinutou kognitivní a zelenou ekonomikou. Mělo to být hospodářství postavené na rozvinutém terciárním sektoru, v jehož rámci měla být celá řada průmyslových aktivit delokalizována do třetích zemí. Rasisticky se pak předpokládalo, že tyto země budou vyrábět to, co se v EU vymyslí, a že samy nebudou mít snahu ani předpoklady k vytvoření konkurence na „trhu s myšlenkami“. EU se tak měla stát velice podobným hospodářstvím, jakým byly Spojené státy ve fázi New Economy.

Z celé řady vnitřních i vnějších důvodů se tento projekt nikdy neprosadil a krize mu dala jen ránu z milosti. V současné fázi tak zanechané prázdno stále více zaplňuje strategie budování exportně orientovaných hospodářství. Nositelem této strategie není jen Německo, ale také podstatná část evropské buržoazie, byť tento koncept má silný štěpný potenciál i v jejím lůnu.

Nastolení této nové strategie však přichází v nejméně vhodnou dobu: světová agregátní poptávka je de facto ve stagnaci a je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech lehce poklesne. Navíc je patrné, že trhy rozvinutých kapitalistických zemí jsou na pokraji saturace a jediným tahounem se může stát jen další finanční bublina ve Spojených státech, která by alespoň dočasně mohla dát impulz tamní agregátní poptávce. Není tudíž jiné cesty než redefinovat hospodářské vztahy mezi eurozónou a rychle se rozvíjejícími zeměmi s cílem dosáhnout rovnováhy či lehkého aktiva v zahraničním obchodě s touto části globálního hospodářství.

K dosažení tohoto cíle však nebude stačit export statků s vysokou přidanou hodnotou, jímž se charakterizuje německý zahraniční obchod, ani posílení vývozu spotřebních statků v nejvyšších segmentech trhu, na které se specializuje velký počet francouzských a italských firem. K vytvoření exportně orientované eurozóny bude potřeba silnější přítomnosti na středním segmentu trhu se spotřebním zbožím, kde však evropské firmy vstupují do přímé konkurence s výrobci právě z těchto zemí a nebudou moci nereagovat na jejich cenové nabídky. V tomto ohledu je klíčové snížení nákladů na výrobu v jižním křídle eurozóny, které má vhodnou hospodářskou strukturu pro to, aby se věnovalo této části evropského zahraničního obchodu, skrze snížení mezd, snížení sociálních odvodů a přesunutí daňového břemene z přímých daní na nepřímé.

Současně, jak ukazuje Ernst Mandel, v rámci ekonomických krizí je klíčová destrukce nadbytečného kapitálu i recentralizace výroby, které musí čelit jak hospodářská struktura států jižního křídla (často roztříštěná do malých a středních výrobních jednotek), tak průmyslová výroba států ležících na pomezí, jak ukazuje případ Francie, kde uzavření závodu automobilky PSA v Aulnay-sous-Bois je jen (zatím) poslední epizodou v sérii zastavení výroby ve velkých průmyslových centrech.

Jak nyní čelit tomuto scénáři, vedoucímu k snižování životní úrovně v jižním křídle, ale také ke stagnaci platů a úrovně sociálních služeb v zemích závislých na německém hospodářství v EU? V tomto ohledu není dostatečné vytvoření eurofondů a evropských investičních plánů, jak požaduje umírněná levice a její neokeynesiánští rádci, ale je nutné začít na celoevropské úrovni boj za redistribuci již existujícího bohatství a za zlepšení platových podmínek. Pokud by v eurozóně vypukla série významných bojů za vyšší platy v soukromém sektoru, pak by strategie exportně orientovaných politik dostala zásadní, ne-li smrtící ránu. Navíc tato mobilizace může být vedena skrze již existující odborové struktury a otevírá otázku uspořádání vztahů mezi ekonomickými aktéry poté, co tripartitní model, alespoň v jižních státech, skonal.

Boj o hegemonii

Vlády států jižního křídla eurozóny prohrávají na celé čáře boj o hegemonii. Jejich obliba podléhá rychlé zkáze a strany, které se drží u moci, musí čelit nevídaně rychlé erozi volebních preferencí. Důvody selhání jejich hegemonických snah lze nalézt návratem ke Gramsciho pojetí hegemonie. Dle Antonia Gramsciho si úspěšná hegemonní strategie (pasivní revoluce) vyžaduje alespoň částečnou integraci požadavků vrstev, vůči kterým je hegemonie vedena, a vytvoření silného společenského bloku. Integrace požadavků je však z velké části znemožněna již zmíněnou restriktivní fiskální politikou, zatímco společenský blok, především konzervativních a umírněných sil, se začal již drolit.

Podstatnou roli v tomto společenském bloku hrála ta část buržoazie, která nemůže těžit z rozvoje exportu. Jak ukazuje případ Itálie, která je již dnes druhou největší exportní ekonomikou v eurozóně a její vývozy na rozdíl od HDP rostly v posledních letech i dvojciferným tempem, exportní úspěchy nemohou vyvážit doprovodný pokles domácí agregátní poptávky. To silně dopadá na některá odvětví (např. stavebnictví, maloobchod, poskytování spotřebních služeb), která jsou silně závislá na domácí poptávce a na druhé straně nemohou využít exportních strategií. V jižních státech jsou tato odvětví charakterizovaná přítomností velkého počtu malých firem, a tudíž početně nezanedbatelnou maloburžoazií. Z italského případu je patrné, že exportně orientované hospodářství (a doprovodný pokles či stagnace domácí kupní síly) vede a bude stále silněji vést k rozsáhlé pauperizaci a proletarizaci těchto vrstev.

Boj o hegemonii je tedy otevřen jako nikdy dříve. Pro úspěch opozičních hnutí tak bude klíčové nejen najít alternativy vůči restrukturalizaci, popsané v předchozích částech článku, ale také prokázat schopnost hegemonizovat významnou část maloburžoazie. A to nikoliv z důvodu, že by byla nezbytná pro prosazení radikálních změn, ale protože může tvořit, a v minulosti také tvořila, společenskou základnu pro nástup masových reakčních hnutí. Řečeno s Wallersteinem, společnosti jižního křídla i eurozóny celé se nacházejí na rozcestí. Úspěch Syrizy, silná sociální hnutí ve Španělsku, čím dál větší společenské napětí v Itálii a v Portugalsku ukazují, že v současné krizi a v jí doprovázených změnách společnosti nebylo ještě řečeno poslední slovo.

 

Jakub Horňáček

Analýza původně vyšla v srpnové Solidaritě roku 2012

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •