Co bylo ukradeno, musí být vráceno?

Otázkou tzv. církevních restitucí jsme se zabývali v předchozích číslech. Jmenovitě v článku Ivana O. Štampacha z únorové Solidarity „Proč ne narovnání?“ Následující text podtrhuje neadekvátnost současného vládního záměru v historických souvislostech.

„Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ – toto je jeden z hlavních argumentů zastánců toho, co je označováno jako církevní restituce. Zajímavé je, že podobnou argumentaci používali také komunističtí politici při zdůvodňování znárodnění církevního majetku – „co bylo po Bílé hoře ukradeno národu, musí být národu navráceno“. Zmírnění křivd spáchaných v pobělohorské době bylo motivací také pro prosazování prvorepublikových pozemkových reforem. Na obecný pojem spravedlnosti lze poukazovat ze zcela opačných pozic a s naprosto protikladnými cíli.

To, co je prezentováno jako spravedlivé, odráží ideologii momentálně převládající ve společnosti a z ní vyplývající hodnoty. Jestliže v době před reformami Josefa II. patřila podstatná část majetku elitám z řad církve a šlechty, zatímco velká část obyvatel se nacházela v pozici nevolníků, bylo to „spravedlivé“ z hlediska církví prezentované boží prozřetelnosti, která každému určila jeho pevné a neměnné místo v řádu pozemského života. Z pohledu postupně se prosazujících idejí individuální svobody a rovnosti lidí však šlo o do nebe volající nespravedlnost. Znárodnění církevního majetku roku 1948 lze prezentovat jako „krádež“, ale lze jej vnímat také jako poslední krok v legitimním procesu sekularizace (a rozchodu s feudálními poměry konzervovanými římskokatolickou církví), jehož součástí byly i pozemkové reformy Československé republiky.¹

Abychom porozuměli tomu, jak manipulativně zjednodušující je výrok „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, je třeba ujasnit si, jakým způsobem církev svůj majetek získala.

Důležité je také porozumět tomu, že církevní majetek měl v posledních staletích veřejný charakter a církev s ním v žádném případě nemohla volně disponovat.

Počátky českého státu

V počátcích české státnosti lze o církevním majetku mluvit pouze v omezeném slova smyslu. V Čechách a na Moravě platilo tzv. germánské právo, podle něj je budova součástí pozemku, na kterém leží. Knížata, která zakládala první kostely, kláštery a další církevní instituce, zajistila jejich fungování i majetkem (ať šlo přímo o pozemky nebo výnosy z majetku a poplatků). Tento majetek však panovník považoval nadále za svůj, čerpal z jeho výnosů a dosazoval jednotlivé církevní činitele. Podobně se později chovali i velmoži (knížecí družina a raná šlechta). I oni považovali jednotlivá nadání za svůj majetek; někdy se tak zajišťovali pro případ panovníkovy nepřízně.

Proti této situaci vystupovalo církevní reformní hnutí. To se nejprve snažilo o emancipaci klášterního života (omezit podléhání světskému zakladateli, volbu představených pouze komunitou duchovních, přísné dodržování celibátu). Později se jej ujal papež a rozšířil jeho požadavky na celou církev. Zde se již jednalo přímo o církevní majetek a jmenování církevních hodnostářů (biskupů a arcibiskupů). V podobě tzv. boje o investituru probíhal střet mezi německými císaři a papeži v 11. a na počátku 12. století. V Českých zemích se reformním osobnostem nejprve podařilo získat právo na jmenování duchovních na nižších příčkách hierarchie; více také kontrolovali užívání desátků. Úplnou svobodu v užívání majetku získává církev až na začátku 13. století po tvrdém střetu Přemysla Otakara I. s papežem. V právní rovině se světští zakladatelé církevních institucí stávají z vlastníků jejich patrony. Došlo tedy k prvnímu vyvlastnění – tenkrát ve prospěch církve. A to bez jakékoliv náhrady. V roce 1349 si církev vynutila pravomoc rozhodovat ve sporech o církevní majetek. V této době také dochází k rozvoji inkvizičních soudů.

Dva zvraty: husitství a Bílá hora

V době před husitskými válkami se církev stala největším vlastníkem v zemi. Svou ekonomickou moc získala díky náboženskému monopolu, který byl prosazován i pomocí inkvizice. Majetek byl rozmnožován z povinného placení desátků, ze zádušních darů, z prodeje odpustků, z poplatků za svátosti udělované kněžími. Právě omezení bohatství církve a s ním spojené světské moci se stalo programem husitského hnutí. Čtyři artikuly pražské, které se staly základním zemským zákonem, zahrnují také odnětí majetku církvi. V důsledku jejich uplatňování římskokatolická církev ztratila jak svůj majetkový, tak i mocenský monopol. Roku 1575 bylo pozemkové vlastnictví církve omezeno na 5 % půdy v Čechách a 18 % na Moravě. Ve stejné době bylo z 2 milionů obyvatel Čech přibližně pouze 15 % katolíků. Na Moravě bylo 1 milionu obyvatel cca 25–30 % katolíků. Před násilným vysidlováním nekatolíků, jež se uskutečnilo po bitvě na Bílé hoře, bylo tedy obyvatelstvo na našem území převážně nekatolické.

Patenty z dubna 1624 bylo katolické náboženství prohlášeno za jediné povolené. Již předtím byli vykázáni ze země nekatoličtí duchovní. Šlechtici, kteří nechtěli konvertovat ke katolické víře, byli vystěhováni a obyvatelstvo bylo násilně rekatolizováno. Patent Ferdinanda II. stanovil „aby mimo svaté apoštolské a jediné spasitelné křesťanské náboženství […] nebyla zaváděna a dovolena žádná jiná víra nebo svádějící kacířské zhoubné bludy.“

Došlo k masovému vystěhování jinověrců, kteří opustili své domovy, aby nebyli nuceni konvertovat. Zemi opustila asi čtvrtina šlechty a bohatého měšťanstva. Tajní nekatolíci jen o málo později museli prchat ze země před perzekucí. Majetek exulantů byl zabaven. Na konfiskacích se podílela i církev, získala zhruba 3,5 % zabaveného majetku.

Katolická církev se stala oporou habsburské moci. Aby však zůstala pouze oporou jejich moci, snažili se někteří panovníci omezit její nezávislost. Ferdinand III. tak roku 1641 podmínil publikování papežských bul souhlasem panovníka, toto opatření potvrdili a zostřili i Marie Terezie a Josef II. Další omezení se týkala i církevního majetku – zákony Leopolda I. (1660), Karla VI. (1723) a Marie Terezie (1771) omezovaly církev v nabývání nového majetku.

Reformy Josefa II. a situace v 19. století

Náboženský monopol katolické církve trval až do vydání tolerančního patentu Josefa II. dne 20. 10. 1781, který připustil i vytváření nekatolické náboženské obce. Josef II. zavedl do státního práva ustanovení, že „církevní statky nepřestaly být statky státními“. Řadu klášterů rušil a jejich majetek převedl pod státní správu. Pro tento účel byl zřízen náboženský fond (náboženská matice), z něj byla financována činnost církve a nově zavedené platy kněží. Další církevní majetek podřídil státnímu dohledu.

Josefova opatření však byla mnohem rozsáhlejší; např. zrušil řadu svátků, reformoval diecéze a farnosti (založil řadu far, a umožnil tak lepší správu země). Z rukou církve pak vyňal dvě zásadní oblasti – školství (včetně vzdělávání kněží) a uzavírání manželství. Zasahoval i do liturgie (např. stanovení délky bohoslužby). Nekatolíkům byly zase kladeny podmínky na umístění a vzhled modliteben. Na kněží bylo v této době pohlíženo v podstatě jako na státní úředníky. Zasahování do těchto oblastí církevního života pak hájil tvrzením, že církev má pečovat o věci posvátné, ve věcech pozemských má však rozhodovat světská moc.

Rakouští císařové se cítili oprávněni rozhodovat o tom, čím bude církev disponovat. Po vyhlášení státního bankrotu roku 1811 byl majetek církve sekularizován. Ani po sbližování státu a církve po revolučním roce 1848 nebyl majetek, který církev spravovala, považován za její vlastnictví. Konkordátem z roku 1855 se císařství zavázalo hradit platy duchovním a umožnilo církvi nabývat jakýmkoli zákonným způsobem majetek do vlastnictví. Již roku 1860 bylo ministerským nařízením znovu stanoveno, že jakékoli větší majetkové transakce podléhají státnímu schválení, církev proto svým majetkem nemůže nakládat jako běžný vlastník. Průlomem do konkordátu byl tzv. protestantský patent, který roku 1861 postavil protestantské konfese naroveň katolíkům. Další opatření zavedla ústava z roku 1867 a jiné reformní zákony – šlo například o světský sňatek a zrušení církevního dohledu ve školství. Konkordát byl nakonec roku 1870 vypovězen.

V roce 1874 byl přijat zákon upravující vztahy mezi církví a státem, který platil až do roku 1949. Tento zákon ustavoval neomezenou majetkovou zodpovědnost farností za své závazky, stanovoval státní vymáhání dobrovolně neuhrazených poplatků pro církevní účely a zároveň povinné platby do náboženského fondu. Do tohoto fondu – nikoli do vlastnictví církve – byl převáděn majetek ukončených církevních společenství. Tento fond měl dále zajištěný příjem z uprázdněných prebend a zejména z poplatků placených řeholními komunitami a majetníky církevních prebend. Velikost ročního poplatku se odvíjela nejen od výše vlastního majetku církevních subjektů, ale i od výše majetku, který měly pouze v užívání, a pohybovala se v rozmezí mezi 0,5 až 10 procent z hodnoty majetku. Z příspěvku se odečítaly náklady na platy duchovních a na sociálně prospěšnou činnost. Stát tímto způsobem motivoval církev ke společensky prospěšnému užívání majetku a zároveň získával nemalé prostředky pro financování těch humanitárních účelů, které církev ze svého nefinancovala. Zároveň platilo, že některý majetek (např. ostatky svatých) nebylo možné exekvovat. Byl tak zajištěn respekt k náboženskému cítění lidí i v případě špatného hospodaření některého církevního subjektu.

Stále však byl zachováván dozor nad církevním majetkem a ten nesměl být zcizen ani zatížen dluhem či jinou povinností bez povolení úřadů. Navíc mohl být využíván pouze pro náboženské, vzdělávací a charitativní účely.

Československo a pozemková reforma

Po vzniku samostatné Československé republiky odmítal Svatý stolec přechod vzájemných smluvních závazků z bývalé monarchie na nově vzniklé samostatné republiky. Někteří církevní představitelé se snažili protiprávně prodávat nemovitý majetek a výnosy převádět do zahraničí. Tato trestná činnost některých představitelů církve byla uzavírána amnestiemi. Na Slovensku byl proto všechen církevní majetek obstaven a postupně převáděn na nově vymezené církevní instituce. Odpor katolické církve ke změnám a sepětí kléru s rakousko-uherským mocnářstvím vedly k odštěpení části národně smýšlejících duchovních, ke vzniku Československé církve husitské a k odchodu řady věřících z římskokatolické církve.

Přes snahu T. G. Masaryka i navzdory mnohem radikálnějším návrhům některých socialistů se nepodařilo prosadit odluku církve od státu a byl převzat rakousko-uherský model soužití státu a církve. Církev tedy nadále nebyla subjektem plných vlastnických práv vůči „svému“ majetku. K majetkovým transakcím byl nutný souhlas zemského či okresního úřadu, popř. ministerstva.

Ústavní listina z roku 1920 garantovala svobodu vyznání a zároveň bránila v upřednostnění jednoho náboženství, ke kterému by mohlo dojít např. formou uzavření konkordátu. Nově přijatá ústava také umožňovala vyvlastnění majetku, a to jak za náhradu, tak i bez ní – na základě obyčejného zákona. Zestátnění církevního majetku za nízkou či jen symbolickou cenu, nebo dokonce i bez náhrady, nebylo v rozporu s tehdejším právním řádem. Nebylo v rozporu ani s principy vyvlastňování v jiných zemích.

Ještě před přijetím ústavy – už v roce 1918 – byl přijat zákon o obstavení velkostatků, který zabránil vlastníkům disponovat svými velkostatky. V roce 1919 následoval zákon o zabrání velkého majetku pozemkového. Po jeho přijetí prohlásil ministr Švehla, že jde o „splácení jednoho z velkých dluhů, kterými jsme byli zatíženi a jež povinni jsme byli vyrovnati: Dluhu vůči národu, vůči historii“.²

Zabrány byly pozemky přesahující 150 ha zemědělské nebo 250 ha veškeré půdy. V debatách, zda majetek uchovat vcelku a spravovat družstevně (jak to prosazovali socialisté, kteří mnohdy požadovali ještě více omezit výměru velkostatků) či jej rozdělit mezi bezzemky a drobné vlastníky (postoj agrárníků), zvítězil druhý názor. Šlo o první důležitou politickou porážku socialistů v nové republice.

Zákonem zabrané pozemky byly postupně přebírány pozemkovým úřadem. Dnem převzetí zároveň vznikl bývalému vlastníkovi nárok na náhradu, jejíž výše vycházela z průměrných prodejních cen v letech 1913–1915 a u pozemků nad 1000 ha se snižovala. Výše náhrad byla podstatně nižší než aktuální tržní cena a vůbec nebrala v úvahu válkou způsobenou inflaci. Tato skutečnost byla zdůvodněna tím, že pozemková reforma slouží ke zmírnění historických křivd. Výše náhrad ovlivňovala i ceny, které museli zaplatit noví nabyvatelé. Byly tak vytvořeny podmínky pro návrat potomků emigrantů, z reformy profitovali také bezzemci, legionáři a pozůstalí po nich.

Zábor pozemků probíhal jednak za úhradu (vyvlastnění) a v některých případech – např. u členů císařského rodu – bez náhrady (konfiskace). Pozemková reforma probíhala od roku 1918 do roku 1936. Velkým pozemkovým vlastníkům bylo odňato celkem 2 358 204 ha půdy; z toho 234 119 ha církevní půdy. Církev však mohla spravovat zabraný majetek až do jeho převzetí pozemkovým úřadem. Podržela si velkou část pozemků zabraných reformou: z 234 119 ha bylo rozděleno pouze necelých 40 000 ha.

Církev přicházela o „svůj“ majetek také uplatněním zákona o zajištění půdy pachtýřům – drobným nájemcům církevní půdy byla tato půda převedena do vlastnictví za cenu podstatně nižší než tržní.

Změny po 2. světové válce

Po 2. světové válce pokračovalo zestátňování církevního majetku. Dělo se to nejprve dekretem prezidenta Beneše o zabavení majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. Jednotlivé složky státní moci se však neshodly v jeho aplikaci na církevní majetek. Ten byl stále pod výše zmíněným státním dozorem a byl chráněn proti zcizení. Úřady proto váhaly, jak mohou s majetkem těch církevních institucí, které za války kolaborovaly, nakládat.

Větší změny přinesl zákon o revizi první pozemkové reformy přijatý v roce 1947, který ponechával jednotlivým vlastníkům půdu v maximální rozloze 50 ha. Zábor byl opět realizován za náhradu, která byla výrazně nižší než jeho tržní hodnota. S jeho prováděním se však začalo až od března 1948, hranice února 1948 stanovená vládním návrhem zákona je proto nesmyslná – velká část pozemků byla zabrána podle staršího zákona. Ihned po únoru 1948 byl vydán zákon o nové pozemkové reformě, kterým byla odnímána i půda zmíněných 50 ha, ponechány byly pouze zahrady do 2 ha.³ Je třeba zdůraznit, že tento zákon je ještě podepsán prezidentem Benešem. Také zde byla stanovena náhrada. Tato náhrada však nebyla vznikajícím režimem proplacena, což je záminkou pro „restituci“ tímto způsobem „ukradeného“ majetku.

„Restituce“ jako pokračování neoliberálních reforem

Církevní „vlastnictví“ mělo vždy specifický charakter, velmi odlišný od chápání vlastnictví v současné době. Až do zrušení omezení církve po roce 1989 církev v posledních nejméně dvou staletích nikdy nemohla volně nakládat se „svým“ nemovitým majetkem. Kromě toho církevní subjekty, na které je některý majetek zapsán v pozemkových knihách, nejsou totožné s dnes registrovanými církvemi.

Pokud bude církvi majetek „vrácen“, bude to spojeno s naprosto odlišnými podmínkami, než s jakými bylo užívání majetku spravovaného církví spojeno v posledních dvou staletích. Církev bude s předaným majetkem moci zcela volně nakládat bez jakékoli veřejné kontroly reprezentované státem, bude jej moci využívat k jakýmkoliv účelům, neomezeně jej prodávat a zisky z prodeje používat jakýmkoli způsobem. Tato situace je historicky bezprecedentní. Slovo restituce znamená navrácení původního – tedy i původního právního stavu, který upravoval užívání majetku. K tomu však nedojde, proto hovořit v souvislosti s navracením církevního majetku o restitucích je zavádějící a lživé. Používat na místo slova „restituce“ slovo „darování“ je přesnější. Podstatou „restitucí“ je zcizení veřejného majetku a jeho předání soukromým subjektům včetně těch, kterým nikdy ani formálně nepatřil – například církvím, které před rokem 1948 ještě vůbec neexistovaly. (Apoštolská církev s necelými 5 tisíci členy dostane 1 056 336 374 Kč, Luterská evangelická církev a. v. dostane 113 828 334 Kč).

Na základě zákona č. 298/1990 Sb. (doplněný zákonem č. 338/1991 Sb.) o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého, byl církvi vydán nepodnikatelský majetek sloužící zejména k obnově činnosti řeholních komunit. Církev sama připravila seznam požadovaného majetku, který jí byl později vydán. O tom, jak nekvalitně byly nároky prověřovány, svědčí např. kauza ženského řádu sv. Voršily. Řádu byl vydán majetek, který voršilky státu v roce 1931 prodaly. Součástí neoprávněně vydaného majetku byla i provozní budova nové scény Národního divadla. Po čestném, ale neúspěšném pokusu sester budovu bezúplatně převést do majetku Národního divadla, ji nakonec voršilky prodaly firmě Themos za částku 12 milionů korun. Tato částka odpovídala přibližně pouhým 10 procentům tržní ceny budovy. V rámci stávajícího právního řádu neexistuje možnost, jak toto bezpráví napravit.

Ve sporu o současný zákon nejde pouze o majetek, ale o stanovení vztahu církve a státu a o společenskou roli církve. V dobách panování knížat, králů a císařů to byli právě oni, kdo ve střetu a spolupráci s církví tento vztah formulovali. Dnes by měl vznikat celospolečenskou diskuzí. Ta dnes sice probíhá, ovšem vládě spíše navzdory.

Darování majetku církvím, nazývané restituce, se nese v duchu „reforem“ vycházejících z neoliberální ideologie a právě současnou vládou prosazovaných. Podobně jako v případě ostatních reforem, i zde jde o to, co nejvíce oslabit možnost veřejné kontroly nad různými oblastmi života společnosti a nahradit je diktaturou volného trhu. Zákon džungle, eufemisticky nazývaný volný trh, téměř neomylně zařídí, že se majetek a s ním spojená moc postupně koncentrují v rukou těch, kteří jsou nejméně svázáni etikou a všelidskými hodnotami. To, co má být nyní ukradeno, pravděpodobně již nikdy nebude vráceno.

Při kupónové privatizaci, ve které bylo zprivatizováno 1800 podniků a byly rozdány akcie v hodnotě 333 miliard korun, šlo o to ustanovit prvního vlastníka.⁴ Od začátku bylo jasné a počítalo se s tím, že první vlastník – tedy občan, který si svoje kupony mohl vyměnit za několik akcií – nebude vlastníkem konečným. Konečnými vlastníky se staly velké investiční fondy a finanční skupiny – např. skupina Motoinvest. Je možné, že k podobnému procesu dojde i v případě darování církevního majetku. V tomto případě budou prvním vlastníkem různé církevní subjekty. Za několik let uvidíme, kdo se stane konečným vlastníkem a kdo bude z obrovského darovaného majetku nakonec profitovat.

Tváří v tvář konkrétním nespravedlnostem, nastolovaným pod záminkou ideologicky chápané, abstraktní a bezobsažné „spravedlnosti“, nelze než souhlasit s Pavlem Čižinským, který ve svém projevu na demonstraci proti církevním restitucím řekl: „postrádám politiky, včetně politiků levicových, kteří by byli schopni církvím jasně říci: ano, bylo možná ukradeno, ale vracet se nebude, neboť to dnes není ve veřejném zájmu. A ještě více postrádám politiky, kteří by byli schopni vůbec říci dnešnímu světu a dnešním elitám: ano, i v budoucnu bude zřejmě potřeba přistupovat k určitým vyvlastňováním, neboť to bude ve veřejném zájmu. Vlastnické právo je sice […] důležité právo, ale ještě důležitější je někdy veřejný zájem. Někdy totiž vznikají takové majetkové nerovnosti, že ohrožují svobodu, rovnost a demokracii, že ohrožují celou společnost. Pak je nejen možné, ale i nutné přistupovat i k vyvlastňování.“

 

Jiří Ruppert, Jan Růžička