Druhý nástup radikální levice

Současná ekonomická krize přinesla zásadní změnu politického spektra v mnoha evropských zemích a mimo jiné i nárůst radikální levice. O tom, jaké výzvy čekají nejen na řeckou Syrizu, píše Alex Callinicos na stránkách časopisu „International Socialism“.

Téměř pět let po svém začátku nejeví ekonomická krize žádný náznak toho, že by se vyřešila sama. Naopak, v Evropě získává mnohem zhoubnější podobu tím, jak se eurozóna sune k určitému momentu pravdy. Pomalá katastrofa v Evropě ohrožuje chronicky slabé oživení v USA. Je to součástí globálního poklesu, protože čínské ekonomice, která v roce 2009 byla hlavním motorem oživení, dochází dech. Deník Financial Times přinesl v polovině června tuto zprávu:

„Brookings Tiger index [který má sledovat globální hospodářské oživení] ukazuje, že světový růst se po počátečním rychlém vzpamatování z ekonomické krize v letech 2008–2009 zastavil. Růst v USA zpomaluje, většina Evropy je v recesi, výhled čínského růstu oslabil, reformní proces v Indii se zastavil a další velké rozvíjející se ekonomiky dramaticky zpomalily.”¹

To, co se děje, se dá analyzovat na třech úrovních. První a bezprostřední se soustředí na Řecko. Zde je na prvním místě politika: uspíší lidový odpor proti stranám podporujícím Memorandum o porozumění mezi Řeckem a trýzniteli jeho lidu (tzv. trojkou Evropské centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu) vystoupení nebo vyloučení Řecka z eurozóny? Většina komentátorů se shoduje na tom, že úspěch Nové demokracie, hlavní pravicové strany v Řecku, která jen těsně ve volbách 17. června předstihla Syrizu (Koalici radikální levice), přinesl jen trochu času navíc.

O tom ale více později; ekonomie řecké agonie je hlavně o dopadu „Grexitu“² a o tom, zda se nákaza rozšíří i do dalších zranitelných států eurozóny: v první linii je dnes Španělsko. To nás přivádí k druhé úrovni analýzy. Krize v eurozóně je specifickou evropskou formou, kterou na sebe vzalo splasknutí finanční bubliny, jež nastalo v rozvinutém kapitalismu v polovině minulé dekády. Součástí oné bubliny byla obrovská vlna bankovních půjček, která financovala sérii spekulativních boomů, často se soustředících kolem trhu s nemovitostmi.

Ale tento proces se po krachu v roce 2008 obrátil.

Zatímco americké, britské a japonské banky si držely své podíly na globálních bankovních investicích, podíl těch evropských klesal. Tento pokles odráží jednak ztráty z poloviny nultých let a jednak obavy, jaké další ztráty je čekají kvůli půjčkám takzvaně periferním ekonomikám eurozóny. Jak jsme opakovaně říkali, ona „záchrana“ Řecka, Irska a Portugalska byla vždy jen o záchraně evropských bank, které toho tolik napůjčovaly jak veřejným, tak soukromým věřitelům v těchto zemích. Mechanismus, který dotlačil tyto země do náručí „trojky“, spočívá v navyšování úroků z vládních dluhů, které v důsledku recese a nákladů na první finanční injekce bankám vystoupaly do neudržitelných výšin.

Radikální levice: druhý nádech

Jeden z důvodů, proč by se krize v eurozóně mohla stát nezvladatelnou, nemá nic společného se strukturálními kontradikcemi. Zcela jednoduše, úsporná opatření vytvářejí politický zpětný náraz. Viditelné to bylo na konci jara a začátku léta 2012 v po sobě jdoucích politických otřesech. Nejjasněji pak ve vítězství francouzské Socialistické strany (PS) v prezidentských a parlamentních volbách a v úžasném postupu, který zaznamenala Syriza v řeckých volbách v květnu a červnu.

Ve všech zemích můžeme sledovat podobný vzorec: střed se ztenčuje a rozvíjí se polarizace nalevo a napravo. K největšímu ztenčení středu došlo v Řecku, kde se dvěma největším stranám řeckého kapitalismu posledních desetiletí (Nové demokracii a Pasoku) smrskla volební podpora na třetinu. Výsledky Syrizy na úrovni 27 % se dají srovnat jen s italskou Komunistickou stranou v době její největší slávy v 70. letech.

Polarizace ale není jen ve prospěch radiální levice, ale také extrémní pravice – na jedné straně Front de gauche (Levicová fronta) a na druhé Národní fronta (FN) ve Francii, Syriza a Chrysi Avgi (Zlatý úsvit) v Řecku, Socialistická strana a Wildersova PVV (Strana svobody) v Holandsku.

Nárůst politické polarizace v Evropě svádí ke stereotypnímu pojímání historie a opakování představy, že ekonomická krize napomáhá fašismu k vítězství. Ve skutečnosti ovšem byla 30. léta obdobím obrovských třídních bitev, a to především v letech 1934 až 1936. Jejich porážka – zejména díky politice lidové fronty, kterou prosazovala Komunistická internacionála – umožnila vítězství fašismu na kontinentě.

Opětovný nástup radikální levice je novým prvkem v dnešní situaci, a proto si zasluhuje soustředěnou pozornost.

Mezi koncem 90. let a polovinou nultých let se v Evropě zrodila řada formací radikální levice, které se snažily zpochybnit sociální liberalismus mainstreamové sociální demokracie. Ale s ústupem hnutí proti neoliberální globalizaci a válce proti terorismu v roce 2005 utrpěly tyto formace řadu nezdarů, které si často způsobily samy.³

Nyní to vypadá, že nabírají nový dech. Tento proces ale není všude stejný. Die Linke, která byla poslední roky asi nejznámější stranou radikální levice v Evropě, utrpěla v květnových volbách v Severním Porýní-Vestfálsku vážnou porážku a přišla o všechny své poslance. Rifondazione Comunista se smrskla na marginální sílu poté, co se účastnila katastrofální středolevé vlády v letech 2004–2006. Dvě další starší formace, Levicový blok v Portugalsku a Rudozelená aliance v Dánsku, jsou pořád ve hře, ačkoli se parlamentní zastoupení Levicového bloku po posledních volbách zmenšilo na polovinu. A v Británii vrátil George Gallowey v doplňovacích volbách v Bradford West s velkou slávou stranu Respect zpátky do hry.

Noví průkopníci, Front de gauche a Syriza, tento obecný vzorec potvrzují. Obě jsou to koalice, jejichž voličstvo je zakořeněno v komplexní historii levice jejich zemí. Front de gauche spojuje Francouzskou komunistickou stranu (PCF) s Parti de gauche Jean-Luc Mélenchona, která je levicovým odtržencem od Socialistické strany (PS), s podporou radikálně levicových skupin a alterglobalizačních aktivistů. Hlavní silou uvnitř Syrizy je strana Synaspismos, která v sobě spojuje většinu z rozdílných prvků eurokomunistické tradice v Řecku, ale její spojenci zahrnují různé radikálně levicové organizace maoistického a trockistického ražení.

Povaha reformismu

Je možné generalizovat politiku těchto formací? Už jsem se o to dříve pokusil takto:

„Pokud bychom trochu zjednodušovali, jde v podstatě o variantu levicového reformismu… Není nic překvapivého, že levicově reformistické strany útočí na úsporná opatření. Vyplňují prostor, který zde po svém posunu doprava zanechala mainstreamová sociální demokracie. Strany jako labouristé a francouzští socialisté se nyní nazývají „sociálně liberální“, protože přijímají neoliberalismus.

Postavy jako Mélenchon ve Francii, Alexis Cipras ze Syrizy a George Galloway v Británii jsou schopni oslovit tradiční sociálnědemokratické voliče tím, že zformulují jejich vztek dobře známým reformistickým jazykem. Ed Miliband (New Labour) a François Hollande (PS) se snaží překalibrovat poselství svých stran tak, aby našly cestu k onomu vzteku. Nicméně jejich neochota vzdát se sociálního liberalismu nenechává pro levici mnoho prostoru.“⁴

Tato charakteristika reformismu zabránila některým kritikům zachytit novost formací jako Syriza a Front de gauche a roli, kterou v nich hrála revoluční levice. Za těmito námitkami se může skrývat hlubší selhání snahy pochopit povahu reformismu.

V revoluční levici se stalo běžným ztotožňovat reformismus s mainstreamovou sociální demokracií a tvrdit, že její kapitulace před neoliberalismem z ní udělala čistě buržoazní formaci bez jakéhokoli spojení s hnutím pracujících. To je dvojí chyba.

Zaprvé, reformismus nemůže být položen na roveň určitému souboru politických stran. Vzniká ze strukturální tendence omezovat boje pracujících na boj za zlepšení uvnitř stávajícího sytému. Tato tendence dává vzniknout odborářské byrokracii, tedy specifické vrstvě placených představitelů, jejichž funkcí je vyjednávání podmínek, za nichž se mají pracující více či méně zdráhavě přizpůsobit kapitalismu; jejich vliv uvnitř odborového hnutí posiluje sklony k tomu, aby se ekonomický třídní boj držel zpátky. Sociálně demokratické strany vznikly jako politický výraz odborové byrokracie. Jenže tato skrytá tendence může existovat, i když chybí sociálně demokratická strana: fakt, že demokraté jsou stejně kapitalistická strana jako republikáni, neznamená, že v USA neexistuje reformismus.

Zadruhé, sociálně liberální strany se musejí ještě zbavit svého svazku s hnutím pracujících. Toto spojení se sice oslabilo, když PS, labouristé a jim podobné strany zakotvily v buržoazní politické sféře čím dál více ovládané korporátními médii a financemi, ale stále existuje a umožňuje těmto stranám posunout se doleva a znovu si vybudovat svou lidovou základnu. Naposledy to byla schopnost zkorumpované a zjevně skomírající francouzské Socialistické strany (PS) porazit Sarkozyho a vyhrát prezidentské a celostátní volby poprvé od roku 1988; jindy zase vítězství německé Sociální demokracie (SPD), která byla před pár lety pod silným tlakem Die Linke.

Vzmach sociální demokracie ale nemusí oslabit radikální levici. Vývoj sociálního liberalismu je klíčový pro schopnosti nových stran oslovit voliče z řad pracujících, kteří jsou znechuceni zradou svých starých stran. V mnoha případech jsou lídři radikální levice naprosto čitelní v tom, co dělají. Galloway uštědřil Labour Party tvrdou porážku tím, že se prohlašoval za „skutečnou Labour“. Oskar Lafontaine, nejdynamičtější postava v Die Linke, neměl nejmenší potřebu skrývat, že tento projekt má za cíl obnovit německou sociální demokracii na levicovějším základě s cílem donutit nakonec SPD ke koalici za podmínek stanovených Die Linke. Mélenchon otevřeně utvářel svou strategii podle vzoru Die Linke. To znamená, že je mnohem méně ochotný rozjímat o účasti v koalici vedené PS, než je tomu u Komunistické strany Francie (PCF), jejíž činnost v parlamentu i zastupitelstvech obcí je silně závislá na podpoře Socialistické strany. Ale to je kvůli tomu, že Mélenchon hraje delší hru, než které jsou nyní schopni prodejní aparátčíci francouzského komunismu, a nikoli proto, že by odmítl reformismus.

Nové strany radikální levice mechanicky neopakují vzorec, podle něhož vznikla klasická sociální demokracie. Nemají ten luxus postupné, organické akumulace sil, které bylo dopřáno Labour Party nebo SPD na konci 19. a začátku 20. století. Jejich vztah k odborové byrokracii se značně liší. A organizovaní revolucionáři jsou často schopni objevit prostor, ve kterém mohou působit, a někdy i pomoci nové formace založit.

Řecko: reformisté a revolucionáři

V takové situaci si samozřejmě musíme položit otázku, jak se revoluční levice má vztahovat k radikálně levicovým stranám. Největší debatu vyvolal případ Řecka. Syriza patří do proudu toho, co je v relativních pojmech největší radikální levice v Evropě. Dva další proudy jsou reprezentovány Komunistickou stranou Řecka (KKE), historicky nejmocnější organizovanou silou hnutí pracujících, a stranou Antarsya (Fronta antikapitalistické levice), která je koalicí revolučně levicových skupin, z nichž nejvýznamnější je Nový levicový proud (NAR) a Socialistická dělnická strana (SEK), sesterská organizace britské SWP (a české Socialistické Solidarity – pozn. překladatele).

Syriza a Cipras nejsou jen nástroji lidového odmítnutí stran prosazujících „Memorandum“; stali se ztělesněním nadějí mezinárodní levice. To je velmi těžké břímě.

Politické zemětřesení, které dvoje řecké volby přinesly, je určováno dvěma fundamentálními faktory. Zaprvé, Řecko trpí ekonomickou krizí v rozsahu té z 30. let, která způsobila neuvěřitelné lidské utrpení. Zadruhé, dochází k masivnímu odmítnutí starých stran (Nová demokracie těží z toho, že sjednotila pravici proti hrozbě ztělesňované Syrizou). A v neposlední řadě jsou to intenzivní třídní bitvy, které Řecko zakouší od revolty mládeže v roce 2008 – 17 generálních stávek za poslední dva roky, všeobecná radikalizace v bojích na pracovištích, která jsou často okupována. To vše přivedlo Syrizu do první linie řecké politiky.

Základní směr jejího programu je odmítnutí logiky úsporných opatření. Program však zároveň obsahuje zásadní protimluvy. Hlavní ekonomický mluvčí strany Jannis Dragasakis píše:

„My nechceme opustit euro, ale také nemůžeme souhlasit s pokračováním politiky, která neposkytuje žádné záruky, že naše společnost a naše země přežijí. Syriza nabízí Řekům a také ostatním Evropanům jedinou pragmatickou volbu, která se sestává z nové, upřímné a závazné dohody s institucemi a Evropany, takové, která nám umožní dosáhnout tří cílů.

Zaprvé, ulevit lidem, kteří trpí následkem krize. Zadruhé, provést stabilizaci a nastartovat růst. A zatřetí, zavést program radikálních reforem a transformací, skrze něž přivedeme naši zemi zpět k evropské budoucnosti a mezinárodní dělbě práce.“⁵

Změny, které Syriza plánuje, chce vyjednávat s EU. To zahrnuje odepsání značné části dluhů a pozastavení plateb z úroků v návaznosti na ekonomický růst.

Očividným problémem tohoto postupu je fakt, že neoliberalismus je pevně vpleten do struktury eurozóny (zejména skrze omezení vládních půjček a mocí ECB), ale navíc hlavní síly uvnitř měnové unie jsou rozhodnuty institucionalizovat škrty jako permanentní a na celoevropském základě. Jak ukazuje vedoucí představitel Antarsye Panagiotis Sotiris „výsledkem je to, že levice slibuje zachránit společnost a rozejít se s úspornými opatřeními, aniž by se vypořádala se samotným mechanismem, který vedl k současné sociální devastaci. Takováto pozice se samozřejmě zdá realistická: změna politiky v konturách dané situace. Nicméně jak realistické je předpokládat, že půjčené prostředky a finanční injekce, které byly poskytnuty za podmínky extrémních úsporných opatření a „strukturálního přizpůsobení“ budou k dispozici, pokud bude opuštěna politika škrtů?“⁶

Ještě před červnovými volbami psal významný marxistický ekonom Costas Lapavitsas, že „Syriza bude mít jasně na výběr. Může opustit předvolební postoje a účastnit se vlády, která přijme podmínky „trojky“. To by byla katastrofa jak pro Syrizu, tak pro celou zemi. Bankrotu a odchodu (z eurozóny – pozn. překladatele) bychom se nakonec stejně nevyhnuli a politicky by z toho těžila fašistická pravice.

Nebo může Syriza odmítnout participovat ve vládě kompromisů a použít všechny politické nástroje, aby podpořila svůj program. Pokud by se toto stalo, vznikne brzy veliké napětí mezi Řeckem a jádrovými zeměmi EU, a nakonec může být Řecko mimo měnovou unii.“⁷

Syriza se tak stává součástí táhnoucí se bitvy, která téměř jistě povede k výsledkům jdoucím za hranice cílů, jež si nyní klade.

Zdálo by se, že samotná logika třídního boje povede vládu Syrizy správným směrem. Ale historie nás učí, že tato logika je vyjádřena hrou politických sil a neexistuje absolutně nic, co by mohlo vyloučit, že tato hra povede naprosto mimo revoluční perspektivu.

Pokud má tedy Syriza ve vládě prosazovat opatření proti škrtům, bude potřebovat velice silný tlak zdola. Jednak aby byla udržena na správné cestě, a jednak aby byla ochráněna proti divoké reakci řeckého a evropského kapitálu. Ale boj, obzvláště s tak vysokými sázkami, se prostě neodehrává jen tak. Záleží na uvědomělém jednání organizovaných politických aktérů.

Být připraveni na velké změny

Co plyne z této analýzy? Zaprvé, oživení radikální levice je vítaným vývojem, který nabízí v buržoazní politické aréně alternativu nejen k úsporným opatřením mainstreamových stran, ale také k fašistické pravici. Ale, zadruhé, radikálně levicové strany nejsou mimo prostředí klasického hnutí pracujících. Nezopakují historii nebo struktury tradiční sociální demokracie, ale také nepřekonaly opozici mezi reformou a revolucí. Představují zvláštní druh reformismu, utvářený vývojem sociálního liberalismu, oslabováním hnutí pracujících a také potenciálním vlivem revoluční levice.

Zatřetí, tyto formace patří do variant levicového reformismu a jejich politická trajektorie bude jen těžko pouze odrážet rovnoběžník sociálních a politických sil. Čím budou úspěšnější, tím větší tlak na ně bude, aby se chovaly „odpovědně“, tj. jako zodpovědní správci kapitalismu. Proto když Cipras psal do Financial Times, že „Syriza je jediným politickým hnutím v dnešním Řecku, které dokáže přinést ekonomickou, sociální a politickou stabilitu naší zemi,“ nedá se to vysvětlit jen jako chlácholení. Odráží to logiku převzetí vlády v kapitalistickém státu.⁸ Samozřejmě, třídní polarizace může dosáhnout bodu, kdy se reformistická vláda ocitne v přímé konfrontaci s kapitálem, jak se to stalo vládě Lidové jednoty za Salvadora Allendeho v Chile na počátku 70. let. Ale tento příklad, a zejména způsob, jakým se Lidová jednota snažila bránit sebeorganizaci pracujících a armády v měsících před zářijovým převratem roku 1973, podtrhuje, jako by bylo hloupé předpokládat, že Syriza to přes všechny své nedostatky sama od sebe zvládne.⁹

Začtvrté, je proto nezbytné, aby revoluční socialisté, kteří chápou nezbytnost rozhodné konfrontace mezi hnutím pracujících a kapitálem, měli nezávislou organizaci. To není to samé jako politika abstraktních sektářských odsudků nevyhnutelné zrady reformistů. Jde o pouhé uznání tvrdé reality třídního boje, když trváme na tom, že revolucionáři se musejí organizovat, aby pomohli vyvážit nesmírnou moc, kterou kapitál disponuje vůči reformistickým vládám a stranám. Je však klíčové, aby se tak nedělo způsobem, který by je izoloval od hnutí, jež okolo radikálně levicových stran začala vznikat. Naopak, revolucionáři se musí silně identifikovat s těmito hnutími a pracovat na jejich úspěchu.

A co Řecko? Organizace tvořící Antarsyi spojují aktivisty, kteří hráli významnou roli jak v hnutí studentů, tak pracujících. Jejich spojení značně posílilo jejich schopnost ovlivnit výbušné sociální boje, které v posledních letech vznikly. Úvaha těchto organizací je taková, že přidružení k Syrize by značně omezilo jejich schopnost samostatně jednat. Účast ve volbách jim poskytla příležitost nabídnout koherentnější program než ten, který nabízeli Cipras a Dragasakis, program, který se soustředil na odmítnutí dluhů, znárodnění bank a opuštění eurozóny.¹⁰

Ale politické rozdíly patří k provádění politiky jednotné fronty. Aktivisté Anarsye bojují bok po boku s aktivisty Syrizy a KKE proti „trojce“ a její vládě Nové demokracie. To je koherentní a realistický přístup. To se může ukázat jako chyba. Revolucionáři jsou jen lidé a dělají spoustu chyb. Ale dogmatická jistota, se kterou je jejich postoj odmítán, je směšná.

 

Alex Callinicos

Redakčně kráceno. Z angličtiny přeložil Jan Májíček.

Překlad původně vyšel v záříjové Solidaritě roku 2012.