Milníky hnutí Occupy Wall Street

Occupy Wall Street (OWS) a hnutí Occupy, které se ke konci září 2011 rychle rozšířilo po celém světě, znovuobjevilo masový zápas a radikální politiku ve Spojených státech. Během týdne našla desetiletí nashromážděné hořkosti a nespokojenosti svůj politický výraz a začala ovlivňovat politiku v celostátním měřítku. Před Occupy byla média zaměřena na pravicovou Tea Party, kterou většina diskurzů vykreslovala jako vzpouru zdola proti „velké vládě“. Skoro přes noc se konverzace na národní úrovni přesměrovala na myšlenku „99 % vs. 1 %“. Tato zpráva pomohla hnutí získat masovou podporu a zajistila levicové ohnisko pro lidi vřící hněvem.

Ačkoli hnutí vzniklo v období, kdy většina masových zápasů v USA byla rychle poražena, počáteční výsledky byly rychlé a ohromující. Okupace Zuccottiho parku na Manhattanu začala ne s více než několika stovkami táborníků, ale rychle se rozrostla na účast 600 lidí v noci a pravidelnou přítomnost několika lidí během dne a večera. Okupační hnutí se šířilo jako oheň. Aktivisté zakládali tábory ve více než 500 městech. A v prvních týdnech byli demonstranti napříč zemí schopni čelit pokusům o vyklizení ze strany místních starostů a policejních sil. V době, kdy bylo hnutí na vrcholu, posloužil nakonec každý čin policejní represe jen dalšímu zapojování nových sil do boje. Na podzim roku 2011 se k hnutí aktivně přidaly desetitisíce lidí napříč zemí a statisíce lidí se zapojily do masových protestů.

Na chvíli se mnoha účastníkům mohlo zdát, jakoby k tomu, aby se hnutí posunulo dál, potřebovalo jen vytyčení ambicióznějších cílů. Zdálo se, že úspěch střídá úspěch. Když se ovšem starostové napříč USA rozhodli na počátku listopadu rozhodně zatočit s tábořišti, dokázali je v krátké době zlikvidovat. Žádali bychom moc, kdybychom chtěli po tábořících lidech, aby se udrželi navzdory náhle nastoupivším násilným represivním složkám, které starostové vypustili na protestující. Navzdory masovým sympatiím pro hnutí jednoduše nebyly sociální síly dostatečně dobře zorganizované, aby efektivně vzdorovaly útokům státu.

První odpovědí aktivistů hnutí byl vzdor, shrnutý do smělého sloganu „nemůžete vyklidit myšlenku, jejíž čas přišel“. Tato sebevědomá pozice měla váhu v situaci, kdy desetitisíce lidí protestovaly v New Yorku jen několik dní po vyčištění Zuccottiho parku a aktivisté na západním pobřeží byli na počátku prosince připraveni k zavření přístavů. Ovšem šest měsíců po masovém vyklizení tábořišť je jasné, že hnutí nebylo schopno se znovu postavit na nohy. Během zimy aktivisté pohlíželi na jaro jako na příležitost oživit hnutí, obzvláště počítali s vyhlášením „generální stávky“ na 1. máje. Zatímco jsme mohli být svědky působivých masových pochodů, a to obzvláště v New Yorku, kde protestovalo na 30 tisíc lidí, výzva ke generální stávce zůstávala nepovšimnuta. Co je důležitější, hnutí nedokázalo najít způsob, jak přetavit zbylou sympatii v aktivní zapojení, které by bylo udržitelné.

Dnes je budoucí směřování – a dokonce existence – hnutí Occupy jako takového otevřenou otázkou. Pokud se mají aktivisté a levice učit z poslední vlny zápasu, je důležité využít této příležitosti k posouzení zkušeností posledních osmi měsíců a souvisejících debat. Většina analýz hnutí Occupy byla převážně soustředěna na to, v čem je spatřována unikátní organizační a taktická forma. Mnoho komentátorů a účastníků se zaměřovalo na způsob, jakým Occupy vyrostlo mimo tradiční levicové prostředí, hnutí a odbory. Hledali vysvětlení závratného úspěchu hnutí v jeho taktické smělosti, odmítnutí hierarchických struktur a nezávislosti na existujících organizacích, které jsou považovány za byrokratické a zkostnatělé.

Tento článek argumentuje, že takové zaměření je příliš úzké pro to, abychom adekvátně porozuměli dramatickému nárůstu hnutí. Navíc toto zaměření na „nové“ nás nechává špatně vybavené k tomu, abychom porozuměli výzvám, kterým dnes čelíme, a otázkám, jak se posunout dopředu. Ve skutečnosti je obraz celé věci mnohem komplexnější, než dominantní diskurz samotného hnutí přiznává. Je pravdou, že Occupy se vynořilo nezávisle na oficiálních odborech a levicových organizacích (ačkoli byli jak odboráři, tak levicoví aktivisté do jeho raného formování zapojeni). Aktivisté hnutí na sebe naprosto vědomě pohlíželi jako na zakořeněné v rozvíjejícím se mezinárodním „hnutí čtverců“ a sdíleli mnoho z dominantních předpokladů tohoto hnutí: odmítnutí politických stran, vyznávání horizontální demokracie, zaměření na zabrání veřejného prostoru a vytváření masových experimentů v kooperujícím životě. Je také pravdou, že taktické a organizační formy Occupy umožnily získat politický prostor a flexibilitu, díky kterým se hnutí vyvíjelo rychle a široce. Okupace veřejného prostoru vytvořila shromaždiště pro nové lidi, kteří se chtěli do hnutí zapojit, umožnila debatovat a kooperovat. Nedostatek požadavků znamenal, že lidé, kteří vstupovali do hnutí, mohli vyjádřit své vlastní rozhořčení v kontextu společného rámce, zajištěného sloganem „my jsme 99 %“. A zaměření na přímou demokracii, ztělesněné v masových shromážděních, dodalo lidem pocit, že mají hlas, co se týče formování a směrování zápasu.

Ale samotné tyto faktory nemohou vysvětlit růst hnutí. Od svého začátku byl osud Occupy Wall Street spojen s interakcemi s dlouhodobějšími organizacemi a zápasy. To nejvíce platí o odborech, které zajistily počáteční podporu a zdroje. Ale schopnost hnutí propojit se s dlouhodobějšími zápasy, obzvláště těmi, které jsou zakořeněny v třídě pracujících a multirasových komunitách, se ukázala také jako rozhodující. A k tomu dlouhodobí aktivisté –včetně protagonistů organizované levice – pomáhali postavit most mezi nově se objevujícím hnutím a existujícími organizacemi a zápasy. Abychom adekvátně porozuměli rozvoji hnutí Occupy, je nutné uchopit obě tyto dynamiky v jejich interakci.

Spíše než abychom pohlíželi na hnutí Occupy jako na hnutí reprezentující něco typicky unikátního, co může být analyzováno jen svými vlastními pojmy, je užitečnější porozumět mu jako jednomu z výrazů rostoucího odporu. Jeho předchůdce může být nalezen v mezinárodním „hnutí čtverců“, ale byly zde stejně důležité předehry, které můžeme nalézt v samotných Spojených státech. Za prvé a především to byl zápas proti pokusům guvernéra Winsconsinu Scotta Walkera úplně rozbít odbory státních zaměstnanců. To byla první ochutnávka masové akce v podání třídy pracujících po desetiletích ústupu. Pak, pouze týdny před tím než hnutí OWS začalo, šli do stávky pracující v telekomunikační firmě Verizon na východním pobřeží a získali masovou podporu.

Viděno v tomto světle, hnutí Occupy může být posuzováno jako jeden aspekt procesu přestavování politické a organizační kapacity třídy pracujících. Hnutí rozhodným způsobem přispělo k přerámování politické debaty v USA a legitimizování bojovné akce. Ale pokud se máme posunout kupředu, potřebujeme střízlivé zhodnocení jak silných, tak slabých stránek hnutí. Tento článek se pokusí vysvětlení vývoje hnutí poskytnout a naznačí některé klíčové debaty, které v hnutí nyní probíhají.

Vzrůst hnutí Occupy Wall Street (OWS)

Nikdo nemohl předvídat úspěch tohoto hnutí. OWS nebylo prvním pokusem okupovat veřejné prostory na Manhattanu. V červnu 2011 newyorští aktivisté proti rozpočtovým škrtům udržovali tábor ve stínu radnice, aby protestovali proti navrhovanému úspornému rozpočtu starosty Bloomberga. Během několika týdnů se jádro kolem sta táborníků zmenšilo přibližně na polovinu. Aktivisté z tohoto zápasu byli mezi prvními, kteří vyslechli výzvu časopisu Adbusters k okupování Wall street 17. září. Během pozdního léta se 50 až 100 aktivistů setkávalo na velkých sněmech a začalo plánovat.

Začátek hnutí 17. září byl neblahý. Adbuster si vytyčilo cíl zaplavit Wall Street 20 tisíci demonstranty. Místní aktivisté byli v očekávání umírněnější, ale stále doufali v počty od 5 do 10 tisíc. Místo toho se ten den ukázalo méně než tisíc lidí a okolo 700 lidí se zúčastnilo prvního velkého sněmu v Zukottiho parku. Když malé jádro protestujících rozbalilo stany a spacáky, nebylo jasné, jak dlouho se tábor bude moci udržet nebo jaký vliv bude mít.

Několik faktorů pomohlo dodat sociální váhu původně malému protestu. První byl pochod tisíce multirasových protestujících na paměť Troye Davise – nevinného černého muže, který byl popraven v Georgii den před tím. Tento protest se vyznačoval bojovností, jež charakterizuje akce spojené s OWS. Dav se proplížil skrze Manhattan, vyhnul se policii a došel k OWS, kde se připojil se skandováním „Všichni jsme Troy Davis“. Nejenže to spojilo OWS s více multirasovým, námezdně pracujícím publikem, ale také bezprostředně ustanovilo vzorec lokálních zápasů. Tím hnutí získalo podporu, širší sociální obsah a lokální význam.

Aktivisté se okamžitě zhostili příležitosti budovat tyto typy vztahů. Obzvláště nově vytvořený Výbor pro kontakt s pracujícími organizoval podporu pro zápasy pracujících v New Yorku, včetně jednoho z nejmocnějších symbolů – 1 %: umělecké aukce Sotheby v Central Park Boathouse. Také se začali zaměřovat na některé větší odbory v New Yorku. Tato podpora se stala kritickou pro přežití Occupy v prvních týdnech.

Klíčovým bodem obratu byl ovšem neuvěřitelně brutální a neomluvitelný útok newyorské policie na mírumilovně protestující. V sobotu 24. září se aktivisté pokusili o nedovolený pochod na Union Square. Policie zaútočila, obklíčila aktivisty a zatkla více než 100 z nich. Jeden policista, Anthony Bologna, zamořil pepřovým sprejem skupinu ženských demonstrantek, které byly již zadrženy. Byl natočen – video obletělo svět, díky čemuž získali protestující masové sympatie. OWS se dostalo do mainstreamových médií. A diváci mohli slyšet, jak protestující vyprávějí příběhy, které je přivedli do tábora Occupy. Příběhy o zabavených domech, prudce narůstajícím studentském dluhu, dluhu za lékaře, ztracené práci a dalších záležitostech rezonovaly se zkušenostmi publika s ekonomickou krizí.

Od druhého týdne se stalo tábořiště masovým. Námezdně pracující obyvatelé New Yorku začali proudit do Zuccottiho parku. Lidé přicházeli před nebo po práci. Studenti a ti bez práce přišli a připojili se k denním pochodům k burzám a k jiným aktivitám. Mnoho z nich neslo cedule, vyjadřující jejich partikulární rozhořčení nebo individuální tragédii. Počty lidí se zvětšovaly a diskuse probíhaly na každém rohu. Byla ustanovena „lidová knihovna“ a rychle se stala centrem politické diskuse. A noční velké sněmy narostly na 1000 lidí nebo i více.

29. září byly dopravní odbory TWU prvními odbory, které oficiálně nabídly podporu OWS. Další odbory rychle následovaly. 5. října, pár dní poté, co policie zatkla 700 protestujících lidí na mostu v Brooklynu, koalice odborů a komunitních skupin zorganizovala demonstraci o více než 20 tisících lidech na Manhattanu. Mezitím se hnutí Occupy rychle šířilo napříč zemí s doslova stovkami táborů, vztyčených během pár týdnů. Vyvrcholení přišlo 15. října, jeden den po úspěšné obraně Zuccottiho parku, když se 100 tisíc lidí sešlo na Times Square a další tisíce protestovaly po celých USA během globálního dne protestních akcí.

Rané týdny hnutí Occupy působily skoro závrať. Hnutí se vyznačovalo vysokým stupněm spontaneity a experimentování, čemuž pomáhala masová účast. V prvních týdnech okupace přišly do Zuccotti parku desetitisíce lidí. Masy lidí se zapojovaly do diskusí a účastnily se pochodů, které odtud vyrážely každý den. Výrazná menšina z těchto lidí se aktivně zapojovala ve více než stovce pracovních skupin – více než 5 tisíc lidí se scházelo v rozličných skupinách každý týden. Hnutí se rychle rozrostlo za hranice parku.

Hnutí tedy velmi rychle rozvinulo svou vlastní dynamiku a zdálo se, že jde od úspěchu k úspěchu. Akce, i když vypadaly jako ne příliš dobře naplánované, dokázaly uspět. Například největší akce, která se udála během prvních dvou měsíců, byla stotisícová demonstrace na Times Square 15. října. Ta byla ovšem nejprve svolána prostě jako „taneční party“ na Times Square a byla míněna jako přídavek v den akcí proti bankám. Nikdo neočekával účast v takových počtech. Ovšem retrospektivně je možné identifikovat konkrétní důvody pro každý z těchto úspěchů. Demonstrace na Times Square přišla den po úspěšné obraně Zuccottiho parku, kdy byly mobilizovány tisíce, nikoli malou měrou také odbory, aby zabránily násilnému vyklizení kempu. Většina účastníků věřila, že je možné dokázat vše a čím ambicióznější a nebojácnější budeme, tím lépe.

Chyběla ale větší politická diskuze v rámci hnutí – skutečné názorové rozdíly mezi aktivisty byly minimalizovány. Navzdory mítinkům – byly několik hodin dlouhé – ve většině diskuzích dominovaly taktické a logistické otázky. To neznamená, že zde nebyly politické debaty. Samozřejmě, v rané fázi probíhaly velmi důležité debaty o důležitosti být explicitně antirasistickým hnutím a o potřebě budovat solidaritu s komunitami námezdně pracujících a utlačovaných. Ale to byly spíše výjimky, které potvrzují pravidlo.

Hnutí se prohlubuje

Ke konci října začalo být jasné, že hnutí bude potřebovat více zakořenit, aby se udrželo a posunulo kupředu. Širší vrstvy aktivistů začaly diskutovat, jak převést fantastický ohlas do konkrétních výsledků. A otázka, jak bránit kempy před možným vyklizením, se stala zvýšenou měrou dominantní ve chvíli, kdy starostové napříč zemí začali přijímat tvrdší protiopatření.

A právě tehdy nastal další bod obratu. 25. října zásahová policie zaútočila na Occupy Oakland s kvalitativně větším stupněm brutality, než byl dosud proti hnutí namířen. Použili proti protestujícím lidem kanistry slzného plynu, rozbušky a gumové projektily. Scott Olsen, čtyřiadvacetiletý veterán byl zasažen kanistrem slzného plynu a přivezen do nemocnice v kritickém stavu. Jak rozsah brutality, tak zvláštní charakter Occupy Oakland, přidalo hnutí na politické a sociální váze. Zatímco OWS tábořilo v centru Manhattanu ve stínu mocných finančních firem, okupace Oaklandu se odehrávala v srdci převážně černého a latinskoamerického města, které bylo zpustošeno škrty v rozpočtu, nezaměstnaností a masivním rozsahem státní represe. Lidé v Oaklandu pojmenovali tábor Oscar Grant Plaza na paměť neozbrojeného černého muže, který byl zastřelen policií v roce 2009.

Ale byla to odpověď Occupy Oakland, která nastolila možnost dostat hnutí na novou úroveň. Noc po policejním útoku protestující znovu zabrali Oscar Grant Plaza v ještě větších počtech. Hlasováním 1484 ku 46 velké shromáždění vyzvalo ke generální stávce 2. listopadu. Odbory najednou hrály rozhodující roli (co se týče rozšíření hnutí) – a byl to první pokus využít síly pracujících na svou obranu. Většina aktivistů si uvědomovala, že všeobecná generální stávka nebude zorganizovaná za týden. Nicméně podpora ze strany rozličných kritických dělnických organizací zajistila skutečnou základnu pro akci.

Výzva Oaklandu pro generální stávku a práce činěná aktivisty ke spojení námezdně pracujících a komunitních organizací v její přípravě vedly k vyvinutí silnějších spojení mezi hnutím Occupy a organizovanou třídou pracujících. Ovšem, viděno retrospektivně, je také jasné, že aktivisté docházeli k velice rozličným závěrům ohledně vztahu mezi Occupy a odbory. Tyto rozdíly se staly ústředními pro debatu v rámci hnutí a jeho fázi po vyklizení. Bohužel, mnoho politických debat, které zde začaly být diskutovány, byly přerušeny masovým vyčištěním táborů.

Vliv ztráty táborů

Tábory byly symbolem přímé konfrontace a zabrání veřejného prostoru. Ve velice reálném smyslu zajistily fyzickou arénu, ve které se lidé mohli sejít, aby diskutovali strategii, skrze kterou se mohli do zápasu zapojit noví lidé. Nahrazovaly organizační struktury, které většina aktivistů odmítala. A dovolovaly aktivistům najít jeden druhého.

Zkušenost OWS, největšího a nejrozvinutějšího tábora, svědčí o obecné zkušenosti na národní úrovni. Od samého začátku zde bylo něco jako rozdělení mezi chodem tábora a přičleněnými „operačními“ skupinami a pracovními skupinami hnutí. Na svém vrcholu zde přes noc spalo kolem 600 lidí. To zahrnovalo masivní provoz, který vtáhl stovky aktivistů. Ale ve stejný čas zde vznikaly pracovní skupiny orientované na nejrůznější témata okolo hnutí; ty získaly svou vlastní trajektorii. Původně se skoro všechny pracovní skupiny scházely na místě v Zuccottiho parku, většina končila v blízkém atriu, nebo dokonce na vzdálenějších místech – v halách odborů apod. Teoreticky se tyto pracovní skupiny zodpovídaly velkému shromáždění; v praxi fungovaly skoro úplně autonomně s nerovnoměrnou úrovní zpětných zpráv velkému shromáždění. Velké shromáždění velmi rychle přestalo být místem, kde se přijímají rozhodnutí.

Ve skutečnosti nemá velký význam, že všechny největší akce OWS (shromáždění dělníků 5. října; globální den akcí 15. října; a pochod dělníků 17. listopadu) byly plánovány mimo velké shromáždění – a v některých případech skoro úplně mimo OWS. Například masové shromáždění 5. října organizovali lidé z „Koalice za 12. květen“ – koalice komunitních a dělnických skupin, která organizovala pochod v témže roce. Dvě ze tří masových akcí byly poháněny z větší části newyorským organizovaným dělnickým hnutím s mladými radikály orientovanými na pracující, kteří tvořili most mezi OWS a odbory.

Všechno to znamenalo, že hnutí bylo velice „rozplizlé“ a že nebyla jasná centra pro rozhodování. Ovšem tak dlouho, jak existoval tábor, existovalo také praktické centrum, které zajišťovalo prostor pro překrývání jednotlivých aktivit, pro lidi, kteří vstupovali do hnutí a pro to, aby byla udržována určitá úroveň koheze. Existovaly také specifické pracovní skupiny, které tuto kohezi udržovaly. Například podpůrný výbor se scházel denně před velkým shromážděním a plánoval jeho agendu; navíc, každé větší rozhodnutí procházelo skrze výbor přímé akce (i když centrum pro organizování bylo často kdekoli).

Tato historie je důležitá, protože ukazuje, kolik toho bylo ztraceno, když byly tábory vyklizeny a do hry vešly odstředivé síly. Hnutí zkrátka nebylo dostatečně vyvinuto, aby ustálo jejich vliv. V New Yorku to můžeme doložit na tom, jak se hnutí připravilo na zamýšlené vyklizení. Navzdory rostoucímu vědomí, že starosta Bloomberg plánuje vyčistit Zuccottiho park, jediný skutečný plán na obranu zahrnoval aktivisty, kteří se přiváží, a výstražný SMS systém. V noci, kdy přišlo vyklizení, byla policie schopná smést park během hodiny a zatknout kohokoliv, kdo zde zůstával. Do doby, než lidé odpověděli na esemeskový výstražný systém, byla oblast obklíčena, policie všechny rozdělila a zaútočila na rozptýlené skupinky protestujících. Neexistoval plán pro demonstraci následující den nebo pro velké shromáždění k plánování dalších akcí. Většina klíčových organizátorů byla ve vězení. Aktivisté učinili několik pokusů o to, sejít se následující den, ale neexistovala skutečná koordinace, a bylo tak na jedincích, aby odpověděli na protikladné výzvy, jak nejlépe dovedou.

V prvním měsíci následujícím po vyklizení Zuccottiho parku bylo hnutí stále ve stavu neustálých změn a nebylo jasné, jak moc ztrát utrpělo. Jen několik dní po vyklizení, 17. listopadu, zde byla demonstrace několika tisíců, která pokračovala v zapojování nových lidí do hnutí. Nicméně nálada na demonstraci byla značně jiná než na těch předchozích. Spíše než decentralizované „lidové mikrofony“ zde byl velký sound systém zajištěný a provozovaný odbory a neuvěřitelně vyzbrojené bezpečnostní složky, které zajišťovaly, aby lidé pochodovali mimo Zuccottiho park. Policie a radnice převzaly iniciativu. Do časného ledna bylo jasné, že hnutí se stalo izolovaným a je na ústupu. V tomto kontextu se protikladné politické proudy, které byly drženy rostoucím masovým hnutím, začaly oddělovat a polarizovat.

Štěpení hnutí

Nejzarytěji politicky definovaný proud, který se objevil, byli ultraleví, tvrdí anarchisté. Tento proud je nejvíce koncentrovaný na západním pobřeží a prezentuje se skrze blogy/skupinky jako Zátoka hněvu, Oaklandská komuna a Kolektiv černé orchideje. Také má ovšem vliv na národní úrovni a politicky je propojen s povstaleckým [insurrectionary] anarchistickým proudem, který se objevil před několika lety a je nejblíže identifikovatelný s okupací Nové školy v New Yorku.

Aktivisté Occuppy byli vždy hrdí na o, že provádějí smělé militantní akce a vymezovali se vůči „nudným“, povoleným pochodům, tradičně svolávanými odbory a levicí. Ovšem na vrcholu hnutí to byl masový charakter zápasu, který dovoloval spojovat se s širšími vrstvami pracující třídy. A většina aktivistů, dokonce i když vyjadřovali obavy ohledně kooptace, viděli důležitost v rozvíjení vztahů s odbory a jinými sociálními organizacemi. Ovšem jakmile hnutí ztratilo masový charakter, začala dominovat politika, která nahrazovala masovou akci ve prospěch individuální konfrontace. Zatímco mnoho aktivistů hnutí bylo přitahováno směrem k této politice frustrace a netrpělivosti, tvrdí anarchisté nabídli teoretické ospravedlnění a vědomě se pokoušeli vést hnutí tímto směrem.

Výzva ke generální stávce 2. listopadu reprezentovala vrchol spolupráce mezi odbory a hnutím Occupy. Ale spíše než aby to chápali jako příležitost, tvrdí anarchisté došli k závěru, že aktivisté mohou nahrazovat akce pracujících na pracovištích vlastními intervencemi. V této koncepci může být proud kapitálu rozrušen bez aktivní participace pracujících na specifickém pracovišti. To může nastat při útoku na produkci zvnějšku. Jeden z kolektivu autorů, známý jako Oaklandská komuna, charakteristicky vyjádřil logiku tohoto uvažování: „Subjekt ‚stávky‘ již není pracující třída jako taková, ačkoli pracující jsou vždy zahrnuti. Stávka se již nejeví jako úmyslné stažení dělníků z pracovišť těmi, kdo jsou zde zaměstnáni, ale jako blokáda, potlačení (nebo dokonce sabotáž a destrukce) tohoto pracoviště proletáři, kteří jsou mu cizí.“

Tento argument byl často rozšiřován a vyzníval nepřátelsky vůči organizované pracující třídě. Aktivisté Kolektivu černé orchideje v Seattlu začali v prosinci formulovat koncepci Occupy jako reprezentaci 89 % pracujících, kteří nejsou organizováni v odborech. Ačkoli odmítali tvrzení, že tento slogan vyjadřuje nepřátelství vůči odborům, odboráře líčili jako privilegovanou kastu:

V prohlubující se ekonomické krizi je těžké říkat chudým, nezaměstnaným, neregistrovaným imigrantům, barevným lidem, že nás všech se týká boj odborově organizovaných zaměstnanců, obzvláště relativně privilegovaných dělníků […] Když revolucionáři jednají jako by se legitimní třídní boj odehrával pouze v rámci odborové centrály, ignorují skutečné, materiální rozdělení mezi odborovými a neodborovými pracujícími, z nichž mnoho vidí odborově organizované pracující jako vzdálené každodennímu životu v lepším případě, v horším případě jako privilegované zaměstnance, kteří nerozumějí situaci proletariátu.“

V této linii argumentace je několik inherentních problémů. Za prvé, odbory jsou vykreslovány jako hájemství zejména bílých mužů. Ve skutečnosti jsou ale ženy a barevní lidé v odborech reprezentováni, a to díky výdobytkům hnutí za občanská práva a za emancipaci žen. To je také jeden z důvodů, proč hrály odbory důležitou roli v mnoha zápasech za sociální spravedlnost v posledních letech – obranu práv imigrantů nevyjímaje. Za druhé, většina odborově neorganizovaných zaměstnanců by se k odborům přidala, kdyby vůči nim necítila zášť. Když odbory provedou určitou akci, která reprezentuje relativně dobře placené námezdně pracující, těší se přesto široké podpoře. Snad to je proto, že většina námezdně pracujících, organizovaných nebo neorganizovaných, instinktivně rozeznává skutečnost, kterou anarchisté z Kolektivu černé orchideje nevidí – když odbory bojují a vítězí, zvyšují potenciál k tomu, aby se věci měnily k lepšímu u všech pracujících.

Ultraleví tedy dopředu zamítají trpělivé získávání pracujících, ať už odborově organizovaných nebo neorganizovaných, a teoreticky ospravedlňují své trvání na konfrontační taktice. Ničení vlastnictví a násilná konfrontace s autoritami jsou oslavovány jako součást povstaleckého procesu. Pro tento proud „bezprostředního útok na naše nepřátele“, jak to popisuje Oaklandská komuna, znamená krok vpřed akce bez ohledu na to, kolik lidí se jí zúčastnilo a kdo se zapojil. Tvrdí anarchisté měří sílu hnutí vůlí lidí zapojit se do takovýchto útoků. Článek uveřejněný na Zátoce hněvu po posledních protestech 1. máje je ilustrativní. V něm jeho autoři poukazují na to, co považují za úspěch:

Žádné jiné čtyřiadvacetihodinové období, které v poslední době pamatujeme, nerozpoutalo takovou bojovnost napříč zemí. Od celodenních pouličních bojů v Oaklandu ke štítovému bloku v Los Angeles, od odvážného pokusu Wildcat pochodovat v New Yorku k překvapivému útoku na policejní stanici v San Franciscu, od antikapitalistickému pochodu v New Orleans k pozoruhodnému zpustošení bank v Seattlu a korporátních řetězců soudruhy s černou vlajkou Velké davy, které se vydaly do ulic na 1. máje, aniž by se bály násilných konfrontací s policií, a zdálo se, že vcelku podporují ničení majetku. To je důležitý bod obratu, který naznačuje, že tón a taktika dalšího období bude úplně odlišná od minulého podzimu.“

Zapomněli zmínit, že každá z těchto akcí zahrnovala – v nejlepším případě – stovky aktivistů. Snad ještě výmluvnější je, že ultraleví ignorují některé působivější masové akce, které se toho dne udály. Vrchol nastal v New Yorku, kde 30 tisíc imigrantů, členů odborů, studentů a dalších aktivistů pochodovalo z Union Square do Zuccottiho parku, kterýžto protest připomínal rané dny OWS. Menší, nicméně relevantní pochody v počtech od 3 do 7 tisíc, se udály ve městech jako Los Angeles, San Francisco, Oakland nebo Chicago. Ale protože většina z těchto akcí byla legálně povolenými pochody, nejsou některými anarchisty považovány za krok dál, nechápou je jako potenciální základnu pro revitalizaci hnutí, a to navzdory tomu, že tyto události přivedly do ulic největší počty lidí od listopadu. Na hodnotícím mítinku v New Yorku anarchisté, kteří organizovali pochod Wildcart (který přitáhnul několik stovek lidí), argumentovali, že masový pochod byl důvodem, proč se toho dne více lidí nezapojilo do bojovných akcí.

Tento důraz na konfrontační taktiku posouvá hnutí na půdu, na které se cítí policie a úřady celkem pohodlně. Vyvinul se předvídatelný rytmus těchto konfrontací: policie čeká na počty lidí, jež se zmenšují a rozptylují, pak zaútočí a rozdělí protestující lidi jedny od druhých a použije drtivou sílu, aby rychle potlačila jakýkoli odpor. V raných dnech hnutí sloužilo policejní násilí radikalizaci a zapojování většího počtu lidí, protože lidé byli šokováni nevyprovokovanými útoky na mírumilovné protestující ze strany policie. Dnes se situace změnila. Hnutí je větší měrou izolováno a ztotožňuje se s jeho nejotrlejším křídlem. Aktivisté jsou v kolotoči vyčerpávajícího a demoralizujícího cyklu konfrontace; každé zatýkání následuje potřeba solidarity s vězněnými, lékařská pomoc a právní podpora.

V době, kdy ultralevý, krajně anarchistický proud postupoval, mnoho z nejdůležitějších sociálních hnutí, které pomáhaly dodat podporu Occupy – zejména odbory – začaly ustupovat. Kritika anarchistického odmítnutí organizované pracující třídy by nicméně neměla zakrýt skutečnost, že v samotném vztahu mezi hnutím Occupy a odbory bylo napětí. Odboroví vůdcové považovali Occupy za příležitost dostat do hnutí pracujících novou energii. Ale také se snažili dostat zápas do přijatelných mezí a obzvláště využít této energie ke znovuzvolení prezidenta Obamy. V plné kráse se to ukázalo, když prezident SEIU, jedněch z největších odborů v zemi, vyjádřil podporu pro Obamu v den před demonstrací 17. listopadu v New Yorku. V den demonstrace se také na povrch dostala skutečnost odborového byrokratického aparátu, který se pokoušel demonstraci kontrolovat. Bylo zde zcela vědomé rozhodnutí na straně SEIU a jeho spojenců zajistit, aby se 30 tisíc lidí na demonstraci nepokusilo pochodovat, aby se nepokusili znovu okupovat Zucottiho park; místo toho byla demonstrace nasměrována do vnějších obvodů města.

Decentralizovaná povaha hnutí Occupy znesnadňuje odborům nebo Demokratické straně jej jednoduše kooptovat, nicméně obě tyto síly by rády nasměrovaly energii aktivistů do nadcházejících prezidentských voleb. Tříštění hnutí činí pro kohokoliv snadnějším, aby převzal jazyk „Occupy“ a použil jej pro vlastní účely. V poslední době liberální Demokratická nevládní skupina MoveOn.org ve spojení s většími odbory, zorganizovala sérii nenásilných tréninků, které nazvaly „jaro 99 %“. Více než 100 tisíc lidí – tito lidé pocházeli většinou z rané fáze hnutí – se tréninků nezúčastnilo. Organizátoři trvali na tom, že tyto tréninky nejsou o tom dodat Obamovi hlas, ale zajišťují hmatatelnou a organizovanou potenciální základnu pro takový pokus.

Jak dál?

Dnes je hnutí Occupy na křižovatce. Pokud se má pohnout dál, musí se spojit s širšími vrstvami pracující třídy, které daly hnutí původní masový charakter. To bude znamenat sérii skromnějších zápasů ve věci konkrétních záležitostí jako policejní brutalita, bydlení, veřejné školství a další. Tuto práci dělají – a opravdu se zvyšují počty oddaných aktivistů. Ale nenalézají politický výraz hnutí jako celku. Místo toho se veřejná tvář Occupy zaměřuje na pokusy obnovit okupaci, nedovolené pochody a přímé konfrontace.

Jsou zde dvě kritické překážky, jež musí být překonány. Za prvé, většina aktivistů se v rámci hnutí snaží znovuvytvořit taktiku, která vedla k explozi hnutí na podzim. To často znamená trvání na přímé konfrontaci s policií skrze ilegální akce. Je zde nevyřčený předpoklad, že policejní represe podnítí – podobně jako na podzim – masovou sympatii. Místo toho ale tyto pokusy vedou k dalšímu vyčerpávání sil hnutí. A konečně to může zformovat skutečnou bariéru, která nedovolí dále spolupracovat s dalšími hnutími.

Za druhé, hnutí se nepodařilo nahradit kritické funkce, které tvořily tábory. Jsou zde stovky aktivistů, kteří zápasí s otázkou, jak posunout hnutí dopředu. Ale neexistuje politické místo, na kterém by se mohli sejít a diskutovat. A dokonce – to je ještě problematičtější – neexistuje organizační mechanismus pro realizaci jakékoli odsouhlasené akční strategie. Nejdestruktivnější akce, které provádějí sekce hnutí, podkopávají jakékoli pozitivní pokusy spojit se se širšími silami pracujících. Široce sdílená představa horizontálního hnutí „bez vůdců“ blokuje vytvoření potřebných struktur.

Krátkozraké zaměření na konfrontační taktiku a trvání na absenci struktury plyne z široce rozšířeného názoru, že OWS bylo úspěšné právě proto, že vytvořilo novou půdu. Nejvíce komentářů o hnutí, stejně tak jako sebehodnocení aktivistů hnutí, se zaměřuje na taktiku okupace a na fakt, že OWS se vynořilo nezávisle na odborech, liberálních nebo levicových silách. Není pochyb, že tento moment byl klíčový. Ale zrovna tak platí, že zde byla celá série konjukturálních faktorů, které úspěch hnutí umožnila. Některé z těchto faktorů byly skutečně nepředvídatelné – jako neoprávněná, vysoce medializovaná brutalita proti protestujícím a následná masová sympatie. Další byly výsledkem vědomého snažení dlouhodobých aktivistů, jako je spolupráce s odborovými a antirasistickými aktivisty.

Původní příčiny exploze hnutí nám však říkají málo o tom, jak se nyní posunout dál. OWS se napojilo na hluboké žíly akumulované hořkosti a nespokojenosti v USA. Ale jakožto hnutí se naprosto vymklo existující organizační a politické kapacitě pracujících. Tato třída byla na ústupu 35 let a trpí jizvami porážky a demoralizace. Monumentální události roku 2011 – od egyptské revoluce k OWS – začaly tuto situaci pozvolně měnit. Jde o to, aby hnutí, které bylo podivuhodně úspěšné po určitou dobu, konsolidovalo síly po časech, kdy trpělo porážkami.

Je nejasné, jakým způsobem se hnutí Occupy revitalizuje nebo zda se vůbec ve své současné podobě oživit může. Ale zásadně změnilo krajinu americké politiky a odhalilo linie třídního hněvu. V tom smyslu přispělo k znovuvybudování sebevědomí třídy pracujících, její organizace a militantnosti. Není nedostatek témat, s nimiž pokračovat. A pokračující útok vládnoucí třídy jistě garantuje nová povstání. V poslední době boj za spravedlnost pro Trayvona Martina – neozbrojeného černého teenagera zavražděného rasistickým členem dobrovolné hlídky – hrál roli v oživení antirasistického hnutí. V květnu 10 tisíc demonstrantů pochodovalo proti summitu NATO v Chicagu. A v době, kdy vzniká tento článek, se 32 tisíc členů chicagského odborového svazu učitelů připravuje na potenciální podzimní stávku. Tyto zápasy se nemusejí odehrávat skrze hnutí Occupy. Ale jsou součástí stejné dynamiky, která jim dala vznik. Nejdůležitější poučení pro etablovanou levici, kterou hnutí inspirovalo, plyne z poslední vlny zápasu a z toho, že je nutné organizaci odporu rozšířit všemi možnými směry.

 

Jen Roesch

Z International Socialism Journal č. 135 přeložil Martin Šaffek.

martin.saffek@socsol.cz

Připravujeme rozhovory s aktivisty z hnutí Occupy.

Překlad původně vyšel v červencovém čísle časopisu Solidarita roku 2012.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •