Na cestě k socialismu 21. století?

Přes veškeré nepříznivé prognózy Hugo Chávez znovu zvítězil v prezidentských volbách. Obdržel 54 % hlasů, a porazil tak kandidáta sjednocené opozice Henriquea Caprilese Radonskiho ve volebním klání, které bylo dle pozorovatelů demokratické. Volby se pro evropskou a světovou levici staly znovu příležitostí k zhodnocení osobnosti venezuelského prezidenta a tzv. bolívarské revoluce.

Na radikální levici bývá bolívárská revoluce často spojována se snahou vytvořit „socialismus 21. století“. V tomto článku se pokusíme zjistit, zda změny ve venezuelské společnosti a hospodářství opravdu mohou vyjadřovat zárodek socialismu dnešního věku.

Sociální stát či socialismus?

V první řadě během let vlády Huga Cháveze došlo k částečné redistribuci bohatství a příjmů z ropného průmyslu. Tato redistribuce zaručila financování celé řady „sociálních programů“, jejichž výsledkem bylo snížení počtu osob žijících v chudobě ze 49 % v roce 1998, kdy se Chávez ujal vlády, na 26,5 % z konce roku 2011. Ještě výraznější je pokles osob žijících v extrémní chudobě: v roce 1998 tvořili lidé žijící za hranicí chudoby 21 % populace, po třinácti letech se jejich počet snížil na 7 % populace.

Současně programy na podporu vzdělání vedly k zásadnímu snížení počtu analfabetů a ke zvýšení průměrného dosaženého vzdělání. Zatímco v roce 2000 navštěvovala střední školy cca polovina odpovídajících věkových kohort, deset let poté se tato míra zvýšila na více než 70 %. Výrazný růst zaznamenal i počet vysokoškolských studentů: v roce 2000 navštěvovalo VŠ na 894 tisíc osob a deset let poté se jejich počet více než zdvojnásobil, dosáhl 2,29 milionu studentů a studentek. Díky spolupráci s Kubou se také stalo dostupnější zdravotnictví a průměrný věk se za posledních deset let zvýšil na 74 let.

Stačí tyto jednoznačné úspěchy na poli sociálního zabezpečení, dostupnosti vzdělání a zdravotnictví k tomu, aby se dalo mluvit o „socialismu 21. století“, nebo se jedná spíše o určitou paternalistickou formu sociálního a pečovatelského státu? De facto již zmíněné úspěchy mohou být jen určitými druhotnými výrazy socialistické politiky, u níž je středobodem politické akce strukturální přeměna hospodářství. A právě na tomto poli se úspěchy Chávezovy vlády velice zužují. Jedním z klíčových cílů hospodářské politiky bylo snížení závislosti venezuelského hospodářství na ropném průmyslu a zvýšení diferenciace výrobního aparátů. Prioritou bylo snížení závislosti Venezuely na dovozu potravin ze zahraničí, což má i nemalou geopolitickou váhu: prakticky celý region Caracasu je závislý na přísunu potravin z blízké Kolumbie, kde se střídají vlády nepříznivě naladěné vůči venezuelskému establishmentu. Na zajištění potravinové soběstačnosti tak bolívarský stát vynaložil nemalé prostředky a začal podporovat vznik zemědělský soukromých, státních i družstevních podniků. Zatím však bez velkých úspěchů.

Na mezinárodním poli vzbudila velký rozruch série vyvlastnění soukromých podniků v některých klíčových odvětvích jako jsou ropný průmysl, výroba elektřiny či ocele. I zde se však jednání bolívarské vlády jeví jako nejednoznačné, a to ve dvou klíčových ohledech. Po příslibu vysokého stupně zaměstnanecké samosprávy ve znárodněných podnicích nakonec vláda přistoupila k centralizaci jejich řízení pod záminkou, že se jedná o „strategická odvětví“. Podniky jsou tak fakticky řízeny z ministerstev, což nedávno vedlo bývalého Chávezova ministra a vedoucího levicového výzkumného střediska Centro Internacional Miranda Victora Alvareze k následujícímu povzdechu:

Venezuelská ropná společnost PDVSA je v zajetí byrokratické elity, jež ji spravuje, jako by byla v jejím soukromém vlastnictví. Tato byrokratická elita zneužívá svého postavení k tomu, aby si vyplácela vysoké platy a odměny, aby dosáhla na privilegia, místo toho aby poskytla zisky ministerstvu financí na financování sociálních programů.“

Tato slova, která by po určité obměně bylo možné vztáhnout také na dominantního výrobce elektřiny ČEZ v ČR, jsou dostatečně výmluvná a poodhalují, jakým způsobem jsou velké znárodněné podniky spravovány a jak fungují.

Druhým problematickým rysem byla okolnost, že některá vyvlastnění byla provedena vyplacením odškodného soukromým vlastníkům. Tento krok jde souběžně s rozhodnutím bolívarské vlády, že neprovede audit veřejného dluhu a že uzná celou jeho výši, a to nezávisle na tom, k jakému účelu byly využity vypůjčené prostředky. Bylo by však nespravedlivé nevidět, že vyvlastnění bez náhrady a zpochybnění dluhu by vedly k ještě hlubší izolaci Venezuely na mezinárodních trzích.

Za posledních deset let se také nepodařilo změnit strukturu ekonomických subjektů v hospodářství. Od roku 1998 do roku 2010 se podíl soukromého sektoru na HDP zvýšil z 64,70 % na 67,30 %, zatímco podíl státního sektoru klesl z 34,8 % na 31,1 %. Nejhorší však je, že podíl družstevního a samosprávného sektoru zůstal po 12 let bolívarské vlády absolutně marginální: ve zmíněném roce netvořil ani 2 % HDP. Vláda byla v přístupu k tomuto sektoru, který by měl tvořit výrobní páteř alternativního hospodářství, dvojaká. Na jedné straně podnikla některé kroky na podporu jeho rozvoje (hlavně v zemědělství), ale v minulých letech došlo také k celé řadě případů, kdy podniky převzaté zaměstnanci byly vyhladověny státním sektorem, jenž je nepodpořil ani státními zakázkami ani zvýhodněnými úvěry na podporu výrobní činnosti. Levicoví novináři Sébastien Brulez a Fernando Esteban také upozorňují na to, že mezi roky 1998 a 2008 významně poklesla relativní váha platů. V prvním roce Chávezovy vlády platy tvořily 39,2 % vytvořené hrubé přidané hodnoty, ale deset let poté jejich váha klesla na 32,8 %. Naopak míra zisku na hrubé přidané hodnotě se zvýšila z 36,2 % na 48,8 %.

A zde tkví jeden z důležitých interpretačních klíčů k Chávezově politice. Socialistická politika by se měla co nejvíce snažit o alespoň částečné plánování hospodářství a o to, aby se ve společnosti demokraticky rozhodovalo o vytvořené nadhodnotě. Ani jedno se zatím nepodařilo. Důležitým mínusem je nezestátnění bankovního sektoru, který má v soudobém kapitalistickém hospodářství klíčovou roli koordinace a nasměrování ekonomických subjektů skrze poskytování úvěrů na investice i běžný provoz. Další nedostatek tkví v tom, že se vláda nezasadila o vytvoření nové „corporate governance“ v soukromém sektoru a nedonutila vlastníky ke sdílení rozhodovacích práv se svými zaměstnanci. V tomto nastavení, kdy by například ve firmách s více než pěti zaměstnanci musely vzniknout správní rady s rovným zastoupením vlastníků a dělníků, by sice ještě docházelo k tvorbě nadhodnoty, ale o jejím použití by se rozhodovalo demokraticky.

Mezinárodní politika

I přes výhrady vůči nedostatečné transformaci ekonomických struktur Chávez a Venezuela dali zásadní impulz k vytvoření alternativní zahraniční politiky ve Střední a Jižní Americe. Posílení Mercosuru, nový přístup ke Kubě a vytvoření nového mezinárodního sdružení ALBA může vytvořit konkrétní základ pro alespoň částečné regionální odpojení od pravidel neoliberální globalizace a Washingtonského konsenzu.

Různý stupeň radikálnosti zahraničních projektů je v mnoha ohledech dán odlišným složením Mercosuru či ALBY: zatímco v prvním svazku jsou významné i země, které mají umírněné vlády (v první řadě Brazílie a Chile), ALBA je založena na paktu mezi Venezuelou, Kubou, Bolívií a Ekvádorem. Chávez tak během posledních 14 let dosáhl významných úspěchu v regionální integraci a v omezení vlivu Spojených států a některých nadnárodních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka.

Oprávněná snaha Cháveze hledat spojence na mezinárodním poli někdy vede bolívarskou vládu k přešlapům, které lze chápat jen v optice „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Styky s Ahmadínežádem jsou sice vizuálně odpudivé, potenciálně však zajímavé (obě země jsou významnými vývozci ropy) a v konečném důsledku zatím neškodné. Méně kontroverzní, ale společensky nebezpečnější je přiblížení k Číně a k jejímu modelu společenského a hospodářského uspořádání: již teď celá řada byrokratických elit neboli takzvaná bolívarská buržoazie (boliburžoazie) sní o „čínské cestě“ k dosažení ekonomického rozvoje. Jinými slovy, sní o kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v prostředí monokracie vládnoucí strany.

Jaké uspořádání?

Posledním zásadním tématem je koncentrace moci v rukou prezidenta. V tomto ohledu Chávez má podobnou roli, kterou přisuzuje Ernesto Laclau Juanu Peronovi: jedná se o osobnost či signifikant, který je schopen držet v jednotě velice odlišné demokratické a sociální požadavky. Strategie osobnosti jako sjednocujícího faktoru má své oprávnění v přechodném období, kdy nové hnutí krystalizuje a mobilizuje své zdroje. V dlouhodobé perspektivě má však dva zásadní nedostatky. První je biologický: narušení těla či skonání lídra může rychle vést k rozpadu hnutí: určité náznaky nepřipravenosti bolívarského hnutí na postchávezovské období bylo možné vidět poté, co byla zveřejněna zpráva o prezidentově rakovině. Tato zpráva se dotýkala naprosto klíčové otázky přechodu bolívarského hnutí do období, kdy se již nebude moci spolehnout na osobnost svého „comandante“. Z okruhu venezuelského prezidenta a jeho byrokratů ale nevzešla žádná relevantní odpověď, byla naopak zvolena strategie pomalého skrývání tohoto tématu.

Dalším zásadní tématem je koncentrace moci v rukou byrokracie. Již dnes lze vidět, že tzv. boliburžoazie, složená z vysokých stranických funkcionářů, manažerů státních podniků a nejvyšších státních byrokratů, má tendenci dusit aktivity zdola, nepodporovat nezávislé spolky a odbory a současně se chovat ke svěřenému majetku a funkcím jako ke svému osobnímu vlastnictví.

Bohužel je stále nedostatečný rozvoj protivah vůči státní moci. Levicoví intelektuálové sdružení kolem Centro Internacional Miranda vkládají velkou naději do rozvoje městských rad. Z jejich hlediska jsou městské rady zásadní článkem široké lidové účasti na rozhodování o místních i celostátních tématech. Rozvoj městských rad pokračoval i po neúspěšném pokusu o jejich zakotvení ve venezuelské ústavě z roku 2007, byť ze strany ustanovené moci není vždy jasné, zda je snaha o větší roli těchto deliberativních míst spíše trpěna či naopak podporována.

Dalším klíčovým aktérem je Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV), která má stále více než dva milióny členů. Tato strana, založená v roce 2008, je výsledkem fúze politických stran podporujících Huga Cháveze v prezidentských volbách v roce 2006 a také masového náboru nových členů. PSUV měla vzhledem k počtu členů a jejich nadšení potenciál, aby se stala protiváhou vůči bolívárské buržoazii a současně prostředkem „kolektivizace Chávezova leadership“. To samozřejmě vyžaduje, aby strana vyšla ze stínu svého prezidenta, aby byla schopna autonomně formulovat svou politiku, nebyla jen převodovou pákou své vládnoucí vrstvy. Avšak i v tomto ohledu se PSUV jeví v zajetí vnitřních byrokracií, určitých forem klientelismu a jejímu vnitřnímu demokratickému životu nepřispívají ani neustálé mobilizace proti nepřátelům bolívarské revoluce. Všechny tyto fenomény tvoří překážky k tomu, aby se PSUV stala místem lidové participace na formulování cílů, programů a prostředků bolívarské revoluce.

Poslední chybějící společenskou protiváhou je silné odborové hnutí, které by bylo schopné hájit zájmy pracujících nezávisle na ustanovené moci. V tomto ohledu venezuelské odbory ani zdaleka nedosahují bojovnosti svých bolívijských kolegů, již byli schopni vyvolat silné sociální mobilizace na ochranu práv a zájmů pracujících a proti hospodářské politice prezidenta Eva Moralese. Malá autonomie venezuelských odborů a personální propojení jejich vedení s vrcholnými představiteli ministerstva práce a sociálních věcí tak v konečném důsledku nepřispívá k prosazování zájmů pracujících ve Venezuele.

Chávez prorokem nového socialismu?

Jak je tedy patrné, není málo kritik zleva, které jsou vůči politice vedené Hugem Chávezem v těchto posledních 14 letech jeho vlády namířené. Za této doby Venezuela zaznamenala celou řadu zlepšení v sociální oblasti a významné jsou také úspěchy v zahraniční politice. Navíc Chávezovým soupeřem je jedna z nejvíce reakčních buržoazií ve Střední a Jižní Americe. I přesto však spojovat Cháveze se snahou vytvořit socialismus 21. století je nadsazené a v mnoha ohledech mylné. Chávez je spíše jen posledním pokračovatelem tradice progresivních caudillů1, tolik typických pro tyto části světa. Jeho hlavním cílem je zajistit relativní blahobyt nejchudších vrstev, omezit vliv Spojených států v regionu, posílit vlastní mezinárodní prestiž a vytvořit z Venezuely mocného regionálního hráče. Jedná se o cíle legitimní a v mnoha ohledech progresivní, jež byly v různé míře naplněny. Avšak bylo by chybou hledat v dnešní Venezuele a politice jejího prezidenta zárodky, nebo dokonce naplnění socialismu 21. století, který by měl být vzorem pro radikální levici.

 

Jakub Horňáček

jakub.hornacek@socsol.cz

Článek vyšel v listopadové Solidaritě roku 2012

1 Španělsky „caudillo“ – vůdce.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •