Naše krize v Leninových očích

Začněme pozitivně. Evropa prý není v pouhé krizi, nýbrž v hluboké krizi. Tvrzení bude nejspíše pravdivé, neboť by dnes klidně někdo mohl vydat druhý díl ke knize Společnosti pozdní doby, třeba s podtitulem Krize pozdní doby. Bezpochyby by se podobně jako u prvního dílu jednalo o řadu povrchních žurnalistických termínů. Kupříkladu: dluhová krize, krize eurozóny, finanční krize, morální krize, bankovní krize, krize důvěry… Jak číst tento telefonní seznam krizí všeho druhu? Nabízí se asi jediný způsob: jsme v hluboké krizi. Ale takovéto čtení bychom neměli odvozovat ze samotné délky seznamu, nýbrž vyvodit naši hlubokou krizi reflexivně, z otázky: v jakém stavu se dnes společnost nachází, když nejen nedokáže jedním termínem vysvětlit a pojmenovat sebe samu, nýbrž ani vysvětlit krizi, před níž stojí. Hluboká krize tedy vůbec neznamená objektivní vysokou míru pravděpodobnosti ohrožení dosavadní existence naší planety, EU, západních hodnot… Hluboká krize pramení z vlastní impotence pojmenovat problém, nikoli z problému samotného.

 

Nyní, v době hluboké krize, se pokusme zachytit základní rysy krize z Leninova pohledu.

 

1. Nekonečný seznam krizí všeho druhu má jediný účel, který si však jejich žurnalističtí autoři neuvědomují: překrýt to, že se jedná o krizi kapitalismu, tj. o krizi určité dějinné ekonomické formy. Ten, kdo odmítnutá existenci této formy nebo krizi samotné této formy, odsuzuje sebe sama k nekonečnému a marnému boji. Rezignuje na skutečné řešení krize, protože neví, jaké krizi doopravdy čelíme.

 

2. Dnes mnoho kritiků mluví o cynických a zkorumpovaných politicích, ale touto (veskrze lacinou) kritikou zůstávají uvnitř této formy podobně jako ti, které kritizují. Neuvědomují si totiž, jak samotná neschopnost dotknout se této kapitalistické formy přemění i toho nejčestnějšího a nejupřímnějšího reformátora v rezignovaného cynika, jenž bezostyšně využívá korupčních praktik. Tím se odhaluje skutečná Grossova idiocie: on to (opravdu) myslel upřímně.

 

3. Naneštěstí evropští politici, jen o drobet vzdělanější než ti čeští, musí řešit rozpad evropského projektu, o který se celou svou vahou opírají. Jejich maloměšťácké myšlení je vskutku malé a omezené: jakmile narazí na hranici svého „doupěte“, vrátí se zpátky do nory, aby je náhodou nenapadla myšlenka své doupě s propracovanými chodbičkami opustit.

 

4. Naše evropské doupě se rozkládá zevnitř, ale žádný z politiků, kteří dnes rozklad řeší, nevyšel ze své nory. Proto je jejich řešení předem odsouzeno k nezdaru. Naštěstí jejich kvazi-řešení vyvolává celou řadu až trapných paradoxů. Krom reakčních cyniků, kteří zalézají do své vlastenecké chodbičky, aby odtud zhlédli představení, kterak tyto paradoxy obnažují neschopnost evropských politiků řešit rozpad Evropy, vybízí tyto paradoxy i k progresivnímu myšlení.

 

5. Paradoxy pramení z „ideologických přesunů“. V momentě, kdy udeřila ekonomická krize, mluvilo se chvíli o krizi kapitalismu. Vzápětí se vysvětlení této krize posunulo od krize systému ke krizi ve finančním sektoru: vše de facto funguje, stačí jen reformovat finanční sektor. Velkolepé divadelní představení, kdy všichni z plna hrdla mluví o boji proti finančním spekulantům, bylo náhle přerušeno. Nikoli divadelní přestávkou, aby divák nabral síly k vyvrcholení dramatu, ale další krizí, krizí dluhovou, jež musela nutně přijít, když boj proti spekulantům byl ideologií své vlastní absence. Lest dějin se dnes obrátila proti Řekům, byli to oni, kdo pro Evropu drama objevil, a dnes stojí ve středu dramatu, který Evropa režíruje. Řecko dnes platí tvrdou daň. Prý za svou lenost, zkorumpovanost, sociální rozmazlenost, neflexibilní pracovní podmínky, ztrátu morálky… Ale tento seznam je (přinejlepším) jen řadou suchých faktů, které samy o sobě nemají žádnou vysvětlovací schopnost. Samotná fakta jsou teoreticky prázdná, jen pozitivista se jich drží, aby jimi zakryl svou teoretickou vyprahlost. Místo aby metafyziku předpokládal, praktikuje ji. Celá tato řada faktů, která se dnes Řecku vytýká, určuje pouze jeho pořadí ve dlouhém zástupu zemí (Itálie, Španělsko, Portugalsko), jejichž rozmazlení obyvatelé musí projít ekonomickou disciplinací, ale nikoli samotný důvod toho, proč se Řecko a jiné státy na seznamu vůbec objevily. Příčinou toho, proč dnes Řecko platí tvrdou daň, je, že většina přijala onen „ideologický přesun“, který odvádí myšlení od skutečné příčiny, ekonomické formy, ve které jsme zakotveni, k prostému výčtu dílčích faktů, které jsou určeny touto ekonomickou formou. Před sto lety by Lenin pravil: čím fanatičtěji bojujete proti imperialismu, tím více vám uniká, jak samotný imperialismus je jen dobovým projevem kapitalistické dynamiky.

 

6. Jaké paradoxy plynou z „ideologických přesunů“ od příčin k důsledkům (suchým faktům)? Obecně řečeno: samotný způsob řešení problému problém jen umocňuje.

 

První bod: dluhová krize. Tandem Berlín-Paříž tlačí na Athény, aby urychleně zkonsolidovaly svůj rozpočet. Všude se za rychlost platí přirážka a v politice je tato přirážka ještě zdaněna. Tou přirážkou v případě dluhů je uškrcení jakéhokoli budoucího ekonomického růstu, protože rychle disciplinovat rozpočet obnáší seškrtat výdaje, výdaje na budoucí růst, z něhož jediného lze dluh (postupně) splatit. Věřitelé si tuto nutnost zajistit růst svého dlužníka plně uvědomují, ne nadarmo požadují plán pro vzmach řeckého hospodářství. První paradox tedy zní, že jménem věřitelů (hl. bank) mluví ti (politici), kteří vykonávají všechno, jen ne (dlouhodobé) zájmy věřitelů. A daň k této přirážce? Obnažení parlamentní demokracie. Ta se svlékla do podoby neospravedlnitelné diktatury, která se vazalsky přizpůsobuje makroekonomickým podmínkám, místo aby je změnila.

 

Druhý bod: finanční krize. Proti finančnímu sektoru mluví ti, kteří se zastávají reálné, materiální produkce. Ale reálná produkce od počítačů po automobily, kterou všichni milujeme, se v dnešním kapitalismu neobejde bez finančního sektoru.

 

Třetí bod: krize morálky. Ta se vznáší ve vzduchu jako smrad od počátků liberalismu, ale její zápach je cítit zejména v časech ekonomických krizí, kdy nehumánnost systému sílí. Není překvapením, že právě ti, kdo brečí nad úpadkem morálních hodnot, nejvíce těží ze systémových podmínek, jež ruší všechna morální tabu. Za morálku se skrývá i liberální boj proti totalitarismu, jenž se postupně obrací v totalitarismus samotný.

 

7. Současné zakotvení politiků v pozdně kapitalistické ekonomické formě se projevuje politickým marasmem z poloviny devatenáctého století, který již tehdy zachytil Marx. Zmiňme dva příklady, jeden český a druhý evropský.

 

Ten první ukazuje na záměnu parlamentní techniky politického boje za techniku boje v ulicích. Tehdy Hora (dnes sociální demokracie) se na parlamentní půdě chovala jako na ulici, ale když vešla do ulic, chovala se parlamentně. Co jiného než pouliční praktiky předvedla česká sociální demokracie, když nedávno deklarovala, že vyjde do sněmovny s transparenty, aby nejen před celou republikou předvedla svůj odpor proti reformám, ale i svou politickou trapnost. Trapnost toho, že pouličně hájí zájmy lidu na místě, kde je již boj principiálně prohraný. Ale když sociální demokrat vyjde do ulic, kam se politický boj postupně přesouvá, bere si sebou i svou maloměšťáckou důstojnost: zahazuje transparent a chová se pokorně.

 

Ve druhém příkladu opět historicky vynikají sociální demokraté, od kterých štafetu v časech rozpočtové disciplíny převzaly silné státy Evropy, které se snaží zabránit osudu zadlužení a potažmo i rozkladu Evropy ústavní léčkou. Uzákonění rozpočtové disciplíny není nic jiného než ústavní léčka – symptom civilizační choroby politiků, kterou Marx po důkladné diagnóze nazval „parlamentní kretenismus“. Nemoc vyvolává iluzi o všemocnosti zákona navzdory materiálním podmínkám. Byl to Anatole France, kdo výstižně usvědčil parlamentní kretenismus ze lži, když prohlásil, že zákon stejně tak bohatému jako chudému zakazuje spát pod mostem. Mutatis mutandis dnes zákon zakazuje stejně tak Německu jako Řecku rozpočtové zadlužování. Zákon ignorující reálné podmínky se otáčí ve svůj opak: zločin.

 

8. Leninova lekce spočívá v otázce, která vrhá nové světlo na dnešní krizi. Nejedná se totiž o řeckou krizi, ale o hlubokou krizi, o krizi Evropy jako takové. Když Evropa umírá, otázka zní, jaká Evropa umírá. Evropa, která zapomněla na sebe samu, na své nejcennější dědictví: vědění toho, že člověk může vědomě změnit podmínky, jež ho určují. Pokud již Evropa dnes není schopna si rozpomenout na sebe samu, pokud zapomněla na řecký démos zakládající politično, na revoluční jiskru v křesťanství, na Velkou francouzskou revoluci, jež Evropu osvobodila od ancient regime, na Velkou říjnovou revoluci, jež se pokusila dlouhodobě překonat logiku kapitálu, pak nás nemusí mrzet, že Evropa umírá, protože již dávno zemřela.

 

Tomáš Korda

 

Autora glosy inspirovaly články Slavoje Žižka, mj. „A Permanent Economic Emergency“ a „Europe must move beyond mere tolerance“, které vyšly v New Left Review a v Guardianu.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •