Polská Solidarita: srpen 1980 proti kapitalismu

Polská Solidarita představovala v letech 1980-1981 jedno z nejsilnějších dělnických hnutí v historii. Dnes, v době hluboké krize systému, se od ní můžeme mnohému přiučit.

Většina komentátorů však ihned namítne: „Tehdy byl přece jiný systém. I když připustíme, že Polská lidová republika ve skutečnosti nebyla socialistickým zřízením, s kapitalismem neměla nic společného.“ Zde se však komentátoři mýlí. Nejpřesnější popis charakteru Polské lidové republiky je totiž byrokratický státně-kapitalistický systém. V dnešním světě existují velké firmy, které mohou mít buď soukromého vlastníka, nebo je může vlastnit stát. Tak či onak jsou jednotkami kapitálu, jež vykořisťují pracující s cílem zvyšovat zisk.

Kapitalismus je systémem založeným na námezdní práci. Kapitál a námezdní práce jsou dvěma stranami téže mince. Polská lidová republika (PLR) byla z tohoto pohledu také kapitalistickým systémem, protože pracující byli vykořisťováni za účelem udržování polské ekonomiky a státu v konkurenci s ostatními.

V době vzniku Solidarity se PLR nacházela v situaci hospodářské krize a recese, podobně jako většina dnešních států. V současnosti, kdy zatím poslední vlna krize teprve začíná, je velmi na místě klást si otázku, jak se můžeme této krizi bránit. Hnutí Solidarita již před 30 lety naznačilo, jak svrhnout současný systém a nahradit jej skutečnou demokracií.

Podle vládnoucí ideologie cesta z krize předpokládá větší obětavost a poslušnost občanů, a to především pracujících. Je však třeba si uvědomit, že tato krize je výsledkem vykořisťování pracujících a tudíž, že cesta z ní by měla být bojem lidí proti tomuto systému. Náznak toho vidíme dnes například v Řecku, kde probíhají další a další stávky. V počátcích hnutí Solidarita vidíme obdobný boj pracujících za autentickou demokracii.

Rozšířeným mýtem oficiální ideologie je představa, že v Polsku po částečně demokratických volbách v roce 1989 bylo dosaženo úplné demokracie (konkrétně v roce 1991). Ve školách se dnes děti učí, že současná parlamentní demokracie sice není úplně dokonalý systém, ale že neznáme žádný lepší. Nicméně v období vzniku Solidarity vyvstal mechanismus demokratičtější než jakýkoli parlamentní systém.

Jak tato nová forma demokracie před třiceti lety vznikla? 16. srpna 1980, dva dny po vypuknutí stávky v gdaňské loděnici, mohli tamní dělníci stávku ukončit, neboť již dosáhli svého. To by však mohlo být chápáno jako zrazení dělníků z jiných závodů, kteří se ke stávce postupně připojovali. Proto se dělníci gdaňské loděnice rozhodli ve stávce pokračovat. V noci z 16. na 17. srpna se sešli představitelé více než dvaceti stávkujících závodů z Gdaňsku, Gdyně a Sopotu, aby založili Mezizávodní stávkový výbor (MKS).

Tento rozšířený stávkový výbor byl velmi podobný tzv. sovětům vzniklým v carském Rusku během revoluce roku 1917. V průběhu 20. století vznikaly podobné výbory během revolucí i v mnoha jiných zemích, například ve Španělsku v roce 1936, v Maďarsku v roce 1956 či v Íránu roku 1979.

Zástupci dělníků ze závodů z celého Polska se začali sjíždět do gdaňské loděnice a zapojovali se do práce stávkového výboru. Již 17. srpna vydal výbor soubor tzv. 21 požadavků. Je třeba poznamenat, že zde není ani slovo o zavádění volného trhu, privatizaci či nutnosti existence nezaměstnanosti. Naopak. Z dnešního pohledu bychom obsah požadavků mohli popsat spíše jako radikálně socialistický.

Krátce poté vznikly mezizávodní stávkové výbory ve Štětíně, Elblagu a o něco později i ve Wroclawi. Čtrnáctý den stávky prohlásili i horníci, že se přidají, pokud vláda do 1. září nepřijme nároky formulované v těchto 21 požadavcích.

Demokratičnost MKS spočívala mimo jiné v tom, že volení zástupci dělníků mohli být kdokoli odvoláni a za výkon své funkce nepobírali žádný plat. Realizovali princip, že základem každé opravdové demokracie je demokracie ekonomická.

Z obavy před provokacemi ze strany vlády vydal MKS zákaz pití alkoholu v celém Trojměstí – a tento zákaz lidé respektovali. MKS převzal odpovědnost za společenský život i za branami loděnice. Palivo z čerpacích stanic bylo možné získat pouze po předložení písemného souhlasu MKS. MKS také zajišťoval distribuci zemního plynu v bombách apod.

Zatímco mnoho lidí chápalo, že MKS je mocnou společenskou silou a někteří jej dokonce přirovnávali k revolučním výborům ze začátku 20. století, zbývalo ještě zorganizovat skupinu lidí, která by mohla využít potenciálu MKS k přeměně společnosti. 31. srpna byla podepsána dohoda s vládou, kterou se přeměnil MKS v Mezizávodní zakládající výbor Nezávislého odborového svazu (MKZ NZZ).

Vláda dělníků

Vláda dělníků se poprvé projevila v březnu 1981 poté, co bylo v Bydhošti zbito několik členů Solidarity – poprvé bylo proti Solidaritě použito síly. Následovala spontánní demonstrace, které se zúčastnilo na 500 tisíc lidí. Celostátní čtyřhodinová stávka byla ohlášena na 27. března.

Těsně před stávkou se zintenzivnila dělnická samospráva. V tajných dokumentech politbyra z let 1980-81 stojí: „V celé zemi je situace napjatá. MKZ čeká na výsledky jednání. V závodech jsou jmenováni první dobrovolníci do řad ‚dělnických milic‘ Solidarity. Po celé zemi probíhá masivní letáková kampaň[…]“ (soudruh Mirosław Milewski na zasedání politbyra 22. března 1981). Zřízení dělnických milic – čili skutečně demokratické dělnické milice jakožto protipólu státní policie, která se nazývala také „milice“ – bylo pro hnutí ohromným krokem kupředu.

O dva dny později říká na zasedání politbyra generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany Stanisław Kania soudruhům: „Propagandistická aktivita Solidarity je nezvykle silná. Jen pár hodin po zasedání Národní komise pro vyjednávání (KKP, předsednictvo Solidarity) jsou distribuovány nahrávky jednání do všech závodů, kde jsou následně přehrávány. KKP rozhodla, že výstražná stávka se uskuteční 27. března a že generální okupační stávka proběhne 31. března. Mnoho stávkových výborů se přesouvá do bezpečí nitra závodů. Solidarita vyvolává hysterii a dává pokyny svým buňkám, jak se mají zachovat v případě vyhlášení výjimečného stavu či zahraniční intervence.“

Stávkové výbory se z bezpečnostních důvodů začaly scházet pouze ve velkých závodech. Čtyřhodinová výstražná stávka 27. března byla velkým úspěchem. V dokumentech politbyra se můžeme dočíst tato slova soudruha Stanisława Kanii z téhož dne: „Během stávky se Solidarita učila, jak nahrazovat státní byrokratickou strukturu, odstranila řadu ředitelů ze svých funkcí, zmocnila se telefonních ústředen a podobně. Novinkou této stávky bylo, že do ní byly zahrnuty i školáci, kteří se namísto některých předmětů účastnili besed na různá témata. Některé televizní stanice vysílaly informace o probíhající stávce […]“

Na tomtéž zasedání řekl Stefan Olszowski [další člen politbyra – pozn. překladatele] toto: „Nejvážnější situace je dnes ve sdělovacích prostředcích. Dnes stávkující obsadili i Palác kultury a vědy [kde je umístěn rozhlasový a televizní vysílač]. Takové budovy musejí být napříště lépe zabezpečeny, aby se nic podobného nemohlo opakovat!“

Andrzej Żebrowski

Dvojvládí

Často se říká, že obyčejní lidé nejsou připraveni na demokratizaci společnosti v plném rozsahu. Ale v prvních měsících Solidarity jsme svědky toho, jak organizované dělnické hnutí dokázalo řídit výrobu i dopravu, získat kontrolu nad hromadnými sdělovacími prostředky a vytvořit zárodky vlastních milicí, které měly být součástí hnutí pracujících, což mělo zabránit tomu, aby byly později použity proti němu.

Polsko v prvních měsících existence Solidarity bylo v situaci rodícího se dvojvládí. Na jedné straně stáli představitelé vlády, na druhé straně bojovné dělnické hnutí. Nikdy nebylo dosaženo takové úrovně demokracie pracujících jako v období okolo 27. března. Avšak následné rozhodnutí předsednictva Solidarity v čele s Wałęsou odložit generální stávku plánovanou na 31. března hnutí značně demobilizovalo.

Příprava na stávku byla důkladná. Z bezpečnostních důvodů zasedalo předsednictvo stávkové komise v gdaňské loděnici. Do regionů byly odeslány instrukce pro případ různých alternativ vývoje situace: vyhlášení generální stávky, výjimečného stavu i pro případ intervence ze zahraničí. V závodech se připravovaly barikády. Pro případ zahraniční intervence se počítalo s odstraňováním cedulí s názvy ulic, otáčením dopravních ukazatelů či odmítáním poskytovat intervenujícím vojákům potraviny.

Vnitřní politika hnutí

Již v roce 1976 vznikl Výbor na obranu pracujících (KOR), aby bránil dělníky stíhané za účast na nepokojích ve varšavském předměstí Ursus a dále ve městech Radom a Płock; nepokojích, které se konaly téhož roku. Později členové tohoto výboru sehráli významnou roli při organizování sítě samizdatů, které informovaly dělníky v závodech o represích ze strany vlády, zároveň o protestech a propagovaly myšlenky volných odborových organizací.

Korovci ukázali, jak relativně malá skupinka lidí dokáže posunout dopředu vývoj hnutí. Na prvním sjezdu Solidarity 23. září 1981 se tento orgán bohužel rozpustil, neboť jeho členové došli k názoru, že svou roli již splnil. Toto rozhodnutí bylo z hlediska politické strategie chybné. Solidarita jakožto desetimilionové hnutí nemohlo dlouhodobě koexistovat s akceschopnou vládou státu. Bylo zapotřebí politického orgánu, který by ukazoval hnutí směr, aby se hnutí mohlo bránit před případným stanným právem, a který by také začal reorganizovat celou společnost na základě principů skutečné demokracie.

Otázka armády

Nakonec udeřil na Solidaritu Jaruzelski vyhlášením stanného práva. Ukázalo se, že představitelé Solidarity podcenili úlohu armády. Chybou bylo, že např. nepořádali demonstrace před kasárnami či že dostatečně neusilovali o členy z řad vojáků.

Bylo ale vůbec možné, aby Solidarita získala vojáky na svou stranu? V říjnu prodloužil Jaruzelski vojenskou službu o dva měsíce. Nespokojení vojáci sice v tomto ohledu kontaktovali Solidaritu, ta se ale vojáků nijak nezastala. Odhaduje se, že 40 tisíc policistů neformálně vstoupilo do Solidarity. Toto číslo však mohlo být větší, pokud by Solidarita aktivně podporovala jejich členství.

Je třeba mít stále na paměti, že v každém masovém společenském hnutí existují různé politické proudy. Slovo „socialismus“ pochopitelně nebylo příliš populární. Koneckonců bylo spojováno se státněkapitalistickým systémem vykořisťujícím pracující. Nicméně nebyla to nepřekonatelná překážka. Dokladem může být tehdy dvaaosmdesátiletý ekonom Edward Lipinksi, který na I. sjezdu Solidarity na podzim roku 1981 řekl delegátům, že je socialistou od roku 1906 a že v Polsku neexistují žádné společenské síly, které by požadovaly privatizaci výrobních prostředků. Sklidil za to bouřlivý potlesk.

V letech 1980-81 prosazovalo vedení Solidarity strategii „sebeomezující se revoluce“. Toto „sebeomezení revoluce“ nastalo v klíčovém okamžiku 30. března 1981, kdy byla odvolána generální stávka pouhý den před svým plánovaným začátkem. Bohužel nikdo v Solidaritě nebyl natolik silný, aby byl schopen tomuto rozhodnutí oponovat, ačkoli dělníci po celé zemi byli na boj proti vládě připraveni.

Okupační stávka v loděnicích i v ostatních závodech, 21 požadavků z druhé poloviny srpna 1980, příprava generální stávky v březnu 1981, program „samosprávné republiky” schválený na I. Sjezdu Solidarity – to vše poukazuje na to, že Solidarita nebyla pouze levicovým hnutím, ale hnutím v zásadě antikapitalistickým, prosazujícím cestu autentické revoluce.

A tedy dnes, kdy se tváří v tvář krizi globálního kapitalismu na celém světě připravují další neoliberální reformy a lidé se jim staví na odpor, nabízí odkaz Solidarity z let 1980-81 dva návrhy ke zvážení. Zaprvé, že pouze masové hnutí pracujících může nahradit globální kapitalismus autenticky demokratickým systémem. Zadruhé, že je nutná antikapitalistická organizace, která je schopná jakožto součást hnutí povzbudit většinu pracujících k činnosti, jež umožní svrhnout systém vykořisťování i války.

 

Andrzej Żebrowski

Příspěvek člena polské sesterské organizace Socialistické Solidarity Andrzeje Żebrowského ze Dnů antikapitalismu 2012 je ke zhlédnutí na www.solidarita.tv

Redakčně kráceno. Z polštiny přeložil Štěpán Lohr

Článek původně vyšel v srpnové Solidaritě roku 2012

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •