Ideologické akrobacie Marine Le Penové

Pár poznámek překladatele na úvod

Následující článek vyšel v dubnovém čísle globálního levicového měsíčníku Le Monde Diplomatique, a byl tudíž napsán ještě před výsledky prvního kola francouzských prezidentských voleb, ve kterých, jak známo, kandidátka Le Penová dosáhla výrazného volebního úspěchu. Autor článku poukazuje na výrazné změny ve volební rétorice a strategii Marine Le Penové. Tato strategie dosáhla alespoň částečných úspěchů hlavně ve volebních obvodech, které byly čerstvě postiženy průmyslovou restrukturalizací (např. uzavření hutí Arcellor Mittal ve městě Florange). Avšak tato strategie má daleko více ambiciozní cíle: Le Penová sází na implozi Sarkozyho strany po prohře kandidáta-prezidenta v druhém kole prezidentských voleb a skrze v článku popsané strategie se chce stát dominantním hráčem na francouzské pravici a dosáhnout politické a ideologické hegemonie v podstatné části francouzské společnosti. Je tudíž naprosto legitimní považovat zde popsanou strategii nikoli za pouhou volební taktiku či rétorické extempore, ale za dlouhodobou strategii krajně pravicové strany Front National s jasným cílem: stát se během příštích pěti let druhou politickou silou v zemi.

Smrtelné útoky v Toulouse a Montauban, ke kterým se přihlásil jeden mladík považující sám sebe za člena al-Kajdy, přiměly Front National k návratu ke svým tradičním politickým tématům neboli k domnělým problémům způsobených imigrací a islámem. Nicméně kandidátka Front National na francouzského prezidenta Marine Le Penová do té doby vedla kampaň se sociálními tématy, která jsou pro tuto stranu docela nezvyklá.

„Neviditelná ruka trhu je pro liberální teologii něco jako Duch svatý. Je to právě ona, která z velkého počtu individuálních a egoistických zájmů jedinců vytváří všeobecné blaho, jež je v souladu s Vědou a ještě lépe s Přirozeným řádem.“ Tato věta, neuctivá jak ke svaté Trojici, tak k tradiční pravici je východiskem poslední knihy Marine Le Penové.1 Kniha, vydaná během poslední volební kampaně, je pozoruhodná použitými výrazy a slovními obraty. Brojí proti „ultraliberalismu“, který „není nic jiného než ideologie globální vládnoucí třídy“, této „nové aristokracie“, jíž je nutné se co nejdříve zbavit. Parlamentní pravice a levice pak „sdílí tu samou globální ideologii, která se zrodila z ultraliberálního kapitalismu, sloužícího zájmům celosvětové oligarchie“.

Kandidátka Le Penová se tak snaží mobilizovat ve svůj prospěch sociální skupiny, které jsou dosti cizí francouzské krajní pravici. Philippe Askenazy, jeden z autorů manifestu levicových ekonomů Manifeste d’économistes atterrés, je v knize citován dvakrát.2 Citovány jsou také dvě knihy Serge Halimiho, šéfredaktora levicového měsíčníku Le Monde Diplomatique. Poprvé je autorka používá v argumentaci proti kolonizaci ze strany volného trhu, v druhém případě jí slouží pro odhalení domnělé „novinářské aristokracie“.

„Globalizace je spojenectvím konzumerismu a materialismu. Cílem tohoto spojenectví je vyhnat Člověka z Dějin a vrhnout ho tak do toho, co Gilles Lipovetsky nazývá ‚epochou prázdna‘,“ píše předsedkyně Front National. Ve své argumentaci proti globalizaci pak využívá kohokoli, kdo jí právě přijde vhod. V knize lze nalézt odkazy na Emmanuela Todda, Franklina Rooosevelta, George Orwella, Bertolda Brechta, ale také na Karla Marxe či na Maurice Allaise.

Nejvíce jí však přirostl k srdci filozof Claude Michéa, se kterým vedla několik „rozhovorů, vášnivých debat, ve kterých […] byla ve sporu s některými [svými] drahými přáteli ohledně zásadních témat, jako je laické pojetí společnosti a státu, hodnocení republikánského zřízení, volná tržní směna či vystoupení z eurozóny“. Autorka se několikrát ve své argumentaci opírá právě o tohoto filozofa, a dokonce se mu „omlouvá za to, že ho dostala do celostátní známosti“. Právě četba jeho knihy L’Impasse Adam Smith3 jí umožnila pochopit důvody, proč levice zradila své ideály tím, že „upustila od bojů na ochranu zájmů lidových vrstev a zaměřila se na ochranu deklasovaných a ilegálních imigrantů“.

Le Penová dokonce využívá tohoto momentu pro vzdání holdu politickému táboru svých protivníků: „Od svého zrodu Levice neustále vedla zásadní boje za osvobození. Na začátku její politické historie stojí boj Rozumu proti dogmatům náboženství: filozofové a autoři Encyklopedie zaútočili na církev, protože si mysleli, že utlačuje lidské vědomí“. Časopisy francouzské krajní pravice a ortodoxního katolictví, jako Rivarol, Minute a Présent, tyto věty určitě ocenily. Již před tím však neměly kandidátku FN příliš v lásce.

Le Penová využívá sociálních témat i v argumentaci proti přílivu přistěhovalců, která je srdcem její kritiky „globalizace“. Vyhrabává tak ze zapomnění jednu citaci Pierrea Mendése France4 z 19. ledna 1957, ve které bývalý francouzský premiér tvrdí, že jeho země si musí ponechat právo „na omezení imigrace do Francie především v případě, kdy si to bude vyžadovat kvůli ekonomické konjunktuře ochrana pracovních míst Francouzů a obrana jejich životní úrovně, která by mohl být snížena přílivem přistěhovalců do země“.

Kandidátka FN se také vrací k argumentaci obsažené v dopise ze 6. ledna 1981, který byl poslán generálním tajemníkem Francouzské komunistické strany Georgesem Marchaisem rektorovi pařízské Velké mešity. Marchaise v něm vysvětloval, že „je nutné zastavit příliv přistěhovalců kvůli hrozbě zvýšení počtu nezaměstnaných“, a poukazoval na nebezpečí, že se v zemi vytvoří „napětí“ a sociálně vyloučené lokality. Ale jak ukázal Alexis Corbiére,5 jeden z vedoucích členů Parti de Gauche, Le Penová opomněla ocitovat hned následující větu, ve které Marchais ubezpečuje, že „to, co vede naše politické kroky, jsou společné zájmy a solidarita se zahraničními pracujícími ve Francii. To vše je opakem nenávisti“.

Politickým svorníkem FN zůstává boj proti „globalizaci“, který je však artikulován skrze kritiku volného obchodu a imigrace do Francie. Le Penová vyzývá k politice „reindustrializace a návratu výrobních aktivit do Francie“, což podle ní vede „k jediné opravdové ekologii“, čímž obhajuje své návrhy na zavedení protekcionistických opatření a na vystoupení z eura. Tato strategie, která spočívá v převzetí některých sociálních témat při tvorbě vlastního politického projektu, je v její knize příliš systematická na to, aby byla jen souhrou náhod. „Neostýchám se to říct: dnes již neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi pravicí a levicí“, píše kandidátka. V případě kriminality a přistěhovalectví sice její politické názory zůstávají pevně zakotveny v ideologii krajní pravice, i přesto však lze najít několik rozdílů mezi programem Le Penové a jejího otce, který kandidoval na prezidenta před pěti lety.

V případě přistěhovalectví zůstávají její názory radikální. Navrhuje „snížit legální imigraci do Francie ze současné úrovně dvou set tisíc autorizovaných vstupů za rok na deset tisíc autorizovaných vstupů na rok“. Dále navrhuje zrušit automatické právo na francouzské občanství pro děti přistěhovalců, které se narodily na francouzském území. Ve svém programu také nahradila „zvýhodnění z důvodu francouzské národnosti“, tak drahé jejímu otci, návrhem na zavedení „národnostní priority“. V roce 2007 Le Pen – otec navrhoval, aby „různé typy sociálních dávek a rodinných příspěvků byly určeny jen Francouzům“. V současnosti jeho dcera navrhuje, aby podniky daly přednost „osobám francouzské národnosti v případě, že mají srovnatelné kompetence jako nefrancouzští uchazeči o práci,“ a to samé by mělo platit i v přístupu k sociálnímu bydlení. Příspěvky rodinám by pak měly být určeny jen „těm rodinám, kde je alespoň jeden rodič francouzské či evropské národnosti“.

Podmanit si učitele

Nejpatrnější rozdíly mezi otcem a dcerou jsou však v ekonomické oblasti. O starém Le Penovi bylo známo, že je obdivovatelem amerického prezidenta Ronalda Reagana. Bývalý předseda FN tak horlil na obranu svobody podnikání a proti „státu a jeho daňovému útlaku“. V roce 2012 ale jeho dcera vychvaluje „silný Stát, který by měl být schopen svázat ruce finančnímu sektoru a spekulaci,“ a neobává se uvažovat o „částečném a dočasném znárodnění obchodních bank, které se ocitnou v potížích“. Její otec navrhoval snížit nejvyšší daňovou sazbu na 20 %, jeho dcera ji navrhuje zvýšit na 46 %. A jestliže Le Pen chtěl „návrat věku odchodu do důchodu na 65 let“, jeho dcera navrhuje „postupně snížit hranici odchodu do důchodu na 60 let“ a také „co nejrychlejší návrat k pravidlu, dle kterého by 40 let důchodových odvodů zaručovalo vyplacení penze bez redukčních hranic“.

Funkcionáři FN obhajují tyto programové posuny změnami v okolním světě. A tak v návrzích Marine Le Penové prosakuje určitá nostalgie pro třiceti zlatých poválečných letech (1945– 1975): „Francie se vyznačuje svojí smíšenou ekonomikou, svým silným Státem omezujícím iniciativu mocných ekonomických hráčů, svým ochranářským zákonodárstvím a minimální mzdou, ale také „nákladnými“ veřejnými službami, „prodělečným“ školstvím a veřejnou správou, svým všeobecným zdravotním pojištěním a nelze zapomenout na naše velké monopoly v distribuci plynu a elektrického proudu, v provozování hromadné dopravy a poštovních služeb. Tím vše je Francie velice vzdálená snům zastánců ultraliberalismu,“ píše kandidátka FN. A dále dodává, že chce obnovit „strategické plánování hospodářství“ a odkazuje na „ardente obligation“ generála de Gaullea.6

To vše se však dostává do kolize s přesvědčením francouzské krajní pravice, jejíž pestré názory dokázal v 70. letech sjednotit Le Pen – otec. A tak Yvan Blot,7 bývalý důležitý funkcionář FN a zakladatel think-tanku Club de l’Horloge,8 neskrývá své pobouření nad názory kandidátky FN: „Marine Le Penová je poslední marxistkou na Západě. Její voliči, kteří mají obavy z přílivu přistěhovalců a kriminality, by se divili, kdyby viděli, jaký je rozdíl mezi jejich obavami a názory Rudé Marine“.

Jako váhu lze však přikládat těmto deklaracím? Strategický manažer kampaně Le Penové a bývalý člen seskupení Mouvement républicain et citoyenne ujišťuje, že Marine napsala knihu svojí rukou „od první do poslední stránky“. Současně ale přiznává, že ta samá kniha je výsledkem „dvouleté kolektivní práce“.

Neodkrývají tyto deklarace určitou snahu o diverzifikaci zdrojů volební podpory? FN má monopolní postavení na francouzské krajní pravici. Může tudíž spoléhat na podporu svého tradičního elektorátu, a vyvíjet tak snahu o oslovení nových skupin voličů. Například učitelů.

Během konference o školství, kterou zorganizoval 29. září 2011 think-tank Idées Nation, blízký FN, se Marine Le Penová obrátila k této sociální skupině následujícími slovy: „V minulosti mezi námi došlo k nedorozumění. V minulosti jsme mohli navodit pocit, že vás považujeme za nepřátele. V minulosti jsme se totiž dopustili hrubé chyby a podezírali jsme vás z toho, že jste komplici či jste alespoň pasivní vůči destrukci veřejného školství. V drtivé většině případů se jednalo o chybu, avšak tato doba je již definitivně za námi.“

Podobným způsobem používá i kritiku nespravedlností tohoto ekonomického systému, který se vyznačuje hlubokými nerovnostmi. Tato kritika v kontextu hospodářské krize může tvořit účinnou strategii pro oslovení voličů z lidových vrstev.

Jen žádné přerozdělování!

Jsme v pokušení toto vše označit za podvod. Mnoho ze zdánlivě sociálních požadavků programu Le Penové totiž neodolají podrobnému přezkoumání. Le Penová slibuje silný stát a požaduje celkovou revizi koncepce politiky veřejného sektoru (RGPP), kvůli které dochází k silnému omezování pracovních míst ve státním sektoru. Současně ale požaduje, aby místní samosprávy představily „závazné plány na redukci či stabilizaci počtu veřejných funkcionářů a úředníků“. Další příkladem, vzatým z jejího volebního programu, je slib zvýšení platů, které jsou pod hranicí 1,4 násobku minimální mzdy, o 200 eur. Toto navýšení má být financováno „společenským příspěvkem z dovozu“. Fakticky se však jedná o snížení sociálních odvodů ze závislé práce, a tudíž se vůbec nedotýká přerozdělení bohatství ve společnosti: toto téma je totiž straně Le Penové naprosto cizí.

Na druhé straně má kandidátka FN určité potíže sloučit oba hlavní proudy své propagandy, která je určena dvěma odlišným skupinám voličů. V tomto kontextu je symptomatická otázka potratů, kde kandidátka musí uspokojit jak své tradiční voliče, kteří se vyznačují velice negativním postojem k umělému přerušení těhotenství, tak své nové potenciální voliče, kteří považují toto právo žen za samozřejmé. Ve svém programu tak Le Penová používá dvojznačnou formulaci „práva žen na ne-potrat“ a následně upřesňuje, že pokrytí nákladů na potraty ze všeobecného zdravotního pojištění není prioritní a bude možné ho zrušit v případě, že se systém zdravotního pojištění dostane do deficitu.

V průzkumech veřejného mínění dosáhla ofenzíva Nicolase Sarkozyho proti tradičně krajně pravicovým tématům alespoň částečných úspěchů. To donutilo kandidátku FN, aby se vrátila k velice agresivnímu diskurzu vůči přistěhovalcům a islámu. Současně se však Le Penová snažila i nadále rozvíjet ekonomická a sociální témata, kterými chce rozšířit svůj volební vliv mezi lidovými a středními vrstvami. Tento konkurenční boj mezi Sarkozyho UMP a FN Le Penové však do jisté míry omezuje novátorské pokusy současných funkcionářů FN. V současnosti však tito funkcionáři nejsou ochotni vzít na sebe riziko, které vyplývá z přetrhání historických kořenů mezi hlavní francouzskou krajně pravicovou stranou a jejím tradičním elektorátem.

 

Eric Dupin

Z francouzštiny přeložil Jakub Horňáček.

Poznámky:

1. Marine Le Pen. 2012. Pour que vive la France. Paris: Jacques Grancher.

2. Philippe Askenazy, Thomas Coutrot, André Orléan et Henri Sterdyniak. 2010. Manifeste d’économistes atterrés. Crise et dettes en Europe: 10 fausses évidences, 22 mesures en debat poursortir de l’impasse. Paris: Les Liens qui Libèrent.

3. Claude Michéa. 2006. Impasse Adam Smith. Brèves remarques sur l’impossibilité de dépasser le capitalisme sur sa gauche. Paris: Flammarion.

4. Pierre Mendés France (1907–1982), bývalý představitel francouzského odboje proti fašismu a nacismu, ministerský předseda za IV. republiky a levicový socialista. Zastával antikoloniální názory a postavil se zásadně proti francouzské intervenci do Indočíny. Byl také jedním z hlavních odpůrců změn ústavy, navržených gen. de Gaullem v roce 1958, jejichž schválení vedlo k vytvoření současné V. republiky. Pozn. překladatele.

5. Alexis Corbière. „Marine Le Pen, un livre absurde et dangereux pour la France“, vydáno 3. února 2012 na www.placeaupeuple2012.fr.

6. Souslovím „ardente obligation“ (horoucí povinnost) označoval Charles de Gaulle pětileté plány, které stanovovaly v letech 1945 až 1993 hlavní cíle a strategie francouzského hospodářství. Do roku 1993 byly plány formulovány Generální plánovací komisí (Commissariat général du plan) a schvalovány vládou. Byť aplikovány v prostředí tržního hospodářství, pětileté plány měly zásadní význam pro směřování francouzského hospodářství. Pozn. překladatele.

7.Yvan Blot. „Un livre néomarxiste? Quand Marine Le Pen devient Marine La Rouge“, vydáno 4. března 2012 na www.atlantico.fr.

8. Club de l’Horloge je neoliberální a konzervativní think-tank blízký Front Nationale, ale také mnohým frakcím parlamentní pravice vedené Nicolasem Sarkozym. Jedním z jeho hlavních cílů je vytvořit podmínky pro překonání conventio ad excludendum, které panuje vůči FN ze strany dalších politických sil, a k vytvoření volební a vládní koalice mezi krajní pravicí a středopravicovými stranami. Pozn. překladatele.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •