V roce 1848 zachvátila Evropu vlna lidových revolucí. Jejich reflexe nám může pomoci lépe pochopit současné revoluce na Blízkém východě. Tematicky jsme se arabským revolucím věnovali v lednovém čísle Solidarity letošního roku.
Široká škála arabských revolucí vedla mnoho komentátorů, snažících se uchopit jejich smysl a směřování, k hledání historických paralel. Řada z nich začala tyto revoluce přirovnávat k těm, které zasáhly Evropu v roce 1848. Není těžké pochopit proč.
Podobně jako v roce 2011 na Blízkém východě, i začátkem roku 1848 se revoluce triumfálně šířily z jednoho hlavního města do druhého. Revolta na Sicílii byla podnětem pro povstání v Paříži. Během tří dnů povstání z města uprchl král a byla vyhlášena republika. Plamen revolty pak přeskočil do Berlína, Vídně, Budapešti, Milána a dalších měst. Dokonce i papež byl tehdy donucen utéci, a to poté, co revolucionáři přemohli jeho Švýcarskou gardu a vyhlásili Řím republikou. Během prvních čtyř měsíců roku 1848 proběhlo v Evropě téměř 50 povstání.
Druhou možnou paralelou s rokem 2011 je to, že podobně jako v roce 1848 tyto revoluce začaly jako povstání proti autoritářským režimům a požadují politické svobody, volené parlamenty a tak dále.
Ale je tu i třetí důvod, proč se evropské „jaro národů“ tak nabízí ke srovnání s „arabským jarem“ – obě vlny revolucí se objevily před vznikem masových socialistických organizací zakořeněných ve třídě pracujících.
Socialistické ideje měly kdysi na Blízkém východě masovou podporu. Kupříkladu komunistické strany v Iráku, Sýrii a Egyptě byly důležitými společenskými silami ve 40. a 50. letech 20. století. Nicméně pod vlivem stalinismu opakovaně sklouzávaly ke spojenectví s „pokrokovými“ proudy kapitalistické třídy, což znovu vedlo k nezdaru realizace původní myšlenky. Socialistické ideje postupně ztrácely svou podporu, což otevřelo prostor pro politický islám.
Řada komentátorů je toho přesvědčení, že bez masové podpory marxistických idejí je jedinou skutečnou otázkou „arabského jara“, zda zvítězí demokracie, nebo se vrátí autoritarismus v novém hávu (což bylo v podstatě výsledkem roku 1848).
Nicméně toto je nepochopení povahy revolucí z roku 1848. Jak v analýze francouzské revoluce 1848 upozornil již Marx, nároky dělnické třídy (či lépe řečeno třídy pracujících), ačkoli byly zpočátku překryty demokratickými hesly, se postupně formovaly a záhy vystoupily na povrch.
Politické revoluce v hlavních městech se staly signálem pro vykořisťované k zahájení své bitvy za materiální změny v jejich životech. A tak se rolníci vzbouřili proti vlastníkům půdy a obsazovali jejich soukromé pozemky. Vypukly stávky, zejména mezi tiskaři a stavebními dělníky.
Evropu zachvátila žízeň po politických idejích. Začaly být vytvářeny politické spolky, lidé začali debatovat a organizovat se. Na jaře 1848 bylo jen v Paříži již na 200 spolků sdružujících dohromady 70 tisíc členů. Německá organizace „Ústřední sdružení pro zachování výdobytků března 1848“ měla okolo půl milionu členů. Revoluční tisk získal obrovské čtenářstvo.
To, jak se pracující začali organizovat zdola, vyděsilo část kapitalistické třídy, která se aktivně účastnila první fáze revolucí či s ní alespoň sympatizovala. Tito lidé byli schopni rychle zaujmout své pozice v nových revolučních vládách.
Obávali se, že by je revoltující masy mohly připravit o veškeré jejich majetky a spolu s nimi svrhnout i staré pořádky. V Paříži v červnu 1848 došlo k novému povstání dělníků proti buržoazní vládě. To však bylo utopeno v krvi: 1500 povstalců bylo na místě zabito a na 3000 dalších byly následně popraveny. Tisíce dalších byly uvězněny a deportovány do trestaneckých kolonií. Marx toto povstání nazval „první velkou bitvou mezi dvěma třídami, které rozdělují moderní společnost“.
Reakce v Paříži se stala signálem ke kontrarevoluci jinde. Docházelo k dalším povstáním, avšak do konce roku 1849 byla revoluce zdola prakticky poražena. Marx a Engels na základě těchto zkušeností učinili závěr, že pouze dělnická třída má zájem táhnout revoluci dále. „Naším cílem je učinit revoluci permanentní,“ zdůraznili.
Nicméně dělnická třída byla pořád příliš málo vyvinutá na to, aby hrála vůdčí roli v Evropě poloviny 19. století. Industrializace byla stále ve svých raných fázích. Dokonce i v Paříži ještě převládaly malé řemeslnické dílny nad průmyslovou velkovýrobou.
Zde vidíme klíčový rozdíl mezi rokem 1848 a arabským jarem. V samotném Egyptě dnes dělnická třída čítá miliony lidí. Největší továrnou v regionu je textilka ve městě Mahalla, zaměstnávající na 30 tisíc pracovníků. Industrializace a urbanizace – klíčové předpoklady vzniku organizované dělnické třídy – se v posledních třiceti letech nevyhnuly ani státům Perského zálivu, do loňského roku zdánlivě imunní jakýmkoli revolucím. Procento lidí žijících ve městech je zde vyšší například než ve Spojených státech amerických.
Otázka vlastnictví výrobních prostředků je pro „arabské jaro“ mnohem zásadnější, než byla pro „jaro národů“ roku 1848. Více než 160 let globální akumulace kapitálu přeměnilo potenciál k učinění revoluce permanentní. Pracující třída na Blízkém východě je v roce 2012 mnohem větší, koncentrovanější a silnější než cokoli, co existovalo v Evropě roku 1848. Zda ideje socialismu znovu získají masovou podporu, záleží na tom, jestli se pracujícím podaří využít současné transformace společnosti pro boj za politickou svobodu a sociální práva.
Mark L. Thomas
Ze Socialist Review přeložil Štěpán Lohr.
