Ulice jsou naše!

Průvod Montrealem z 22. června. Foto: Kateřina Krejčová

Québečtí studenti a studentky sjednotili proti neoliberální vládě společnost a vyzývají k celospolečenské stávce. Inspirativní momenty hnutí přibližuje následující článek.

Liberální vláda Jeana Charesta předloni pod univerzální záminkou šetření prosadila záměr navýšit školné během pěti let ze stávajících 2168 dolarů (cca 45 000 korun) na 3793 dolarů (78 000 korun) za akademický rok. Další zvyšování poplatků přichází v době, kdy se dluhy mnohých quebeckých studentů a studentek, přestože zdejší školné patří k nejnižším v Kanadě, vyšplhaly v přepočtu ke statisícům korun. Právě zadlužení charakterizuje startovní čáru profesního života většiny severoamerických absolventů obecně; odhady úhrnného dluhu kanadských studentů hovoří o 20 miliardách dolarů.

Odpor vysokoškoláků v Québecu se opírá o 9 studentských stávek v minulosti, které ve většině případů dosáhly svého. Od roku 1968, kdy si studenti vydobyli založení nové univerzity UQAM a dostupnější vzdělávací systém, se pravidelně objevují požadavky na zmrazení poplatků za studium, či dokonce jejich úplné anulování.

V jednotě je síla

Dvouletá kampaň vedená québeckými studentskými asociacemi proti školské politice vlády přinesla své ovoce. Jestliže v únoru letošního roku bylo ve stávce 15 tisíc studentů a studentek, do konce dubna stávkovalo již čtvrtmilionu lidí. Každého 22. dne v měsíci se konají statisícové průvody, jichž se neúčastní pouze studenti a profesoři, ale stále početněji i další občané. Autor článku se osobně přesvědčil o tom, že auta ve vzniklých dopravních zácpách sice troubí, ale výhradně v rytmu provolávaných hesel. Podpora studentskému hnutí ze strany veřejnosti je stále zjevnější: všudypřítomný je symbol červeného čtverce, který odkazuje na stávku z roku 2005. Tento carré rouge signalizuje účast v probíhajícím protestu nebo alespoň jeho podporu. „Červený filc už téměř není k dostání,“ vtipkuje Jérémie Bédard-Wien, jeden ze studentských aktivistů, s nímž jsem vedl rozhovor, „takže navzdory tomu, co tvrdí vláda, nejsme leniví sabotéři, ale stimulujeme ekonomiku.“

Kampaň proti zvyšování poplatků za studium však není sebestředná – na místo toho vytrvale zahrnuje přilehlé i zdánlivě nesouvisející otázky. Případy, kdy stávkující studenti a studentky podporují požadavky odborářů nebo nezaměstnaných, nejsou ojedinělé. Mnozí z nich se kupříkladu zúčastnili dubnové demonstrace někdejších zaměstnanců v březnu zkrachovalé společnosti Aveos Fleet Performance Inc, pro niž pracovalo více než půl druhého tisíce lidí.

V Montrealu, nejlidnatějším québeckém městě, se dennodenně ilegálně pochoduje nočními ulicemi za skandování hesla La rue est à nous! (Ulice jsou naše!). Naprosto nebývalá je míra násilí, k němuž se uchylují bezpečnostní složky, aby disciplinovaly mírumilovné demonstranty. Za vše mluví Jérémiho slova: „Můj spolužák se ztratil v oblaku slzného plynu, načež ho zasáhl gumový náboj a vystřelil mu oko. Stal se druhým studentem, kterého policie připravila o zrak.“ Vedle toho by québecké ulice za poslední půlrok mohly svědčit o desítkách zlomenin a tisících zatčených.

Jedna z tzv. nočních demonstrací. Foto: Kateřina Krejčová

Student jako reprezentant všeobecného hněvu

Québecká vláda hledá cestu ven z vyhrocené situace a potažmo způsob, jakým by mohla většinu stávkujících studentů paralyzovat. Zosobněním této snahy, připomínající zákon o stávce připravovaný českou vládou nebo oklešťování práv odborů v nedalekém Wisconsinu, se v květnu letošního roku stává kontroverzní Zákon č. 78. Ten omezuje shromažďovací právo v okolí univerzit a stanovuje finanční sankce pro jednotlivce a organizace účastnící se nepovoleného protestu. Vyměřené částky jsou likvidační: v přepočtu až 35 tisíc dolarů (cca 700 tisíc korun) pro jednotlivce a až 125 tisíc dolarů (2,5 milionu korun) pro studentskou či odborovou organizaci. Efekt legislativy, který vláda čekala, se nicméně zvrhává ve svůj opak. Nesouhlas s tzv. speciálním zákonem ještě zdvojnásobuje dosavadní vlnu solidarity se studenty a získává dosud nerozhodnuté.

Kanadské odborové konfederace i dílčí svazy, jejichž členů se dotýkají realizovaná „úsporná opatření“, zasílají na konta studentských asociací desetitisíce dolarů pro případ, že by tyto byly vystaveny některé z pokut. „Nedopustíme,“ nechal se slyšet předák školských odborů James Turk, „aby se školné zvýšilo, máme zájem na přístupném terciárním vzdělání, a proto studenty podporujeme“. Spolupráce mezi některými studentskými a odborovými organizacemi se dále prohlubuje.

Odmítavá stanoviska k Zákonu č. 78 zaujímají i mezinárodní lidskoprávní organizace. Nejhlasitější odpověď na vládní opatření však pochopitelně zaznívá v tuzemsku – demonstrace 22. května se zúčastní na 400 tisíc lidí, a jedná se tak o jeden z největších protestů v celé kanadské historii.

Průvod Montrealem z 22. června. Foto: Kateřina Krejčová

Původně studentská stávka“, jak se píše v manifestu nejaktivnější studentské organizace CLASSÉ, „přerostla ve stávku lidovou“. Ačkoli si řada studujících, jak vysvětluje studentka geografie na Concordia University v Montrealu Rushdia Mehdi, uvědomuje politický rozměr boje proti zvyšování poplatků až během protestů, asociace a studentští aktivisté od počátku tematizují otázku školské politiky ve světle dalších vládních „reforem“. V četných prohlášeních se líčí nejen neutěšené postavení studentů a nedostatečné financování škol, ale najdeme zde i kritiku bezhlavých privatizací, nerovného postavení žen ve společnosti, omezování zaměstnaneckých práv, úřady posvěcovaného šikanování imigrantů či devastace životního prostředí. (Tzv. Plan Nord, který vláda minulý rok přestavila, jen posiluje nevoli: dosud nedotčený sever země má být podstoupen těžkému průmyslu.)

Navyšování školného začalo symbolizovat celou neoliberální politiku a z bojujících studentů se stali reprezentanti celospolečenského hněvu. Ti z nich, s nimiž jsem komunikoval, jsou si svého postavení velmi dobře vědomi. Rozhodující část studentských asociací vyzývá k podzimní stávce, jež by se měla týkat již celé společnosti, a jsou připraveni zapojit se do příprav.

Realisté žádají „nemožné“

Ne náhodou právě québečtí studenti vystoupili z bludného kruhu defenzivních požadavků – opisovaného valnou většinou soudobých protestních hnutí – a přešli do ofenzívy. Přinejmenším fakt, že rozhodující část hnutí trvá na bezplatném školství bez jakýchkoli ekonomických či sociálních bariér, působí v daných zeměpisných šířkách ofenzivně. Nárok to není bezzubý ani utopický. V mimořádných studentských novinách Ultimatum se detailně vypočítává, kterak se kýžených prostředků, a to i za časů finanční krize, dobrat: výraznější daňovou progresí a normalizací korporátních daní.

Student Jérémie Bédard-Wien ze studentské asociace ASSÉ. Foto: Kateřina krejčová

Québečtí mluvčí studentských asociací ve svých řečech běžně pojmenovávají rozdíl mezi zastupitelskou demokracií – nacházející se v hluboké krizi – a přímou demokracií, kterou ostatně praktikují nejlépe oni sami tím, že pravidelně plní ulice davy, požadavky, hesly, transparenty. „Naše pojetí přímé demokracie,“ píše se hned úvodem jejich manifestu, „chápe lid jako nepřetržitý zdroj politiky, přičemž ‚lidem‘ míníme ty z nás, kteří se nacházejí v samotných základech pyramidy vyjadřující společenskou hierarchii.“ O tom, že by volby mohly situaci bezezbytku vyřešit, se všeobecně pochybuje. Přesto Jérémie chápe možnost vyhlášení předčasných voleb jako rizikový faktor pro hnutí v této fázi.

Bojujete za to, co nám Nečasova vláda chce vzít

Na tomto místě nelze vypočítávat ani polovinu solidárních prohlášení, která québeckým studujícím adresovaly spřátelené světové organizace. Vzpomeňme tedy alespoň několik řádků ze vzkazu formulovaného iniciativou Za svobodné vysoké školy:

V České republice dnes veřejné vysoké školy dosud zpoplatněny nejsou a studentské dluhy prakticky neexistují. Plánované školné bylo z obavy ze studentských protestů potichu přejmenováno na zápisné, jehož zavedení má poprvé v dějinách českého vysokého školství postupně nahrazovat státní subvence a ‚vyvažovat‘ zvyšující se deficit ve financování. Je více než pravděpodobné, že pokud bude vysokoškolské studium zpoplatněno, nebude již cesty zpět, výše školného začne skokově narůstat – takový scénář následoval zatím v každé zemi, která zavedení školného připustila. Za několik let možná budeme muset hájit svá elementární práva, demokracii a budoucnost našich dětí jako dnes vy v ulicích Montrealu či Québec City – tváří v tvář konvojům těžkooděnců, slznému plynu, vodním dělům a helikoptérám monitorujícím nepovolené demonstrace, a to za situace, která nemá daleko k výjimečnému stavu.

Váš příklad je pro nás inspirací nejen pro svou zdařilou, houževnatou a mimořádně úspěšnou formu odporu. Díky vám se učíme tomu, že je třeba si vážit svobodného a rovného přístupu ke vzdělání. Připomínáte nám, že vzdělání není zboží, ale právo, které musíme bránit a kterého se musíme domáhat.“

Červený čtverec neboli carré rouge symbolizuje québecké hnutí. Foto: Kateřina Krejčová

Za vším hledej organizaci

Kdokoli se stane studentem québecké vysoké školy, je automaticky členem sdružení, jež vykazuje všechny rysy standardní odborové organizace: disponuje plénem zástupců, demokraticky volenou exekutivou, odděleními pro komunikaci s členskou základnou, členskými příspěvky atp. Účinná mobilizace absolutní většiny studentů by byla sotva myslitelná bez těchto struktur.

Ve středoevropském prostředí cítíme absenci obdobných struktur velmi palčivě; jakákoli iniciativa začíná vždy téměř od píky. Když byla za ministrování Ondřeje Lišky představena tzv. bílá kniha a navrženo školné, zformovala se iniciativa proti komercionalizaci vzdělávání, ale následně vyšuměla v období úřednické vlády. Nečasova vláda loni předložila věcné záměry zákonů počítající se zavedením školného, omezením akademické samosprávy a vytvořením pobídek pro banky v podobě studentských půjček, a to vyprovokovalo vznik iniciativy Za svobodné vysoké školy. Týden neklidu medializoval problém, přiměl vládu k instalaci nové ministerské tváře a ke změně rétoriky, ale dosavadní přístup k terciárnímu vzdělávání, z něhož bude víceméně vycházet školská politika jakékoli příští vlády, přehodnocen samozřejmě nebyl. K tomu potřebujeme vyvíjet soustředěnější, kontinuální a institucionálně zakotvenou činnost.

Chybí nám organizace québeckého typu, jež by na akademické půdě spolehlivě orientovaly studenty a pedagogy v legislativní i předpisové spleti, s níž se potýkáme, hájily jejich zájmy a – pokud je třeba – dokázaly trpělivě mobilizovat proti nekvalitním zákonům a nezodpovědným škrtům, které mají na inkriminovanou skupinu a celý vzdělávací systém dopadat. Existující akademické senáty a studentské rady nemohou z povahy věci tuto činnost suplovat. Uvažujeme-li tudíž o zakládání studentských asociací na české univerzitní půdě, nemáme na mysli vytváření paralelních či protichůdných struktur vůči senátům a radám, ale spíše zaplňování dosud prázdného prostoru.

 

Lukáš Matoška

Vyšlo v srpnu roku 2012 v odborovém časopisu Sondy

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •