Vysoké školství terčem útoku

(zdroj:lidovky.cz)Po velmi dlouhou dobu existovala na světě jen hrstka univerzit. Celkový počet lidí v těchto institucích byl velmi malý. Tato nepočetná skupina studentů se většinou rekrutovala z vyšších tříd. Studium na univerzitě přinášelo velký prestiž a bylo odrazem velkého privilegia.

Tento stav věcí se začal po roce 1945 radikálně měnit. Počet univerzit začal výrazně narůstat, stejně jako procento vysokoškolských studentů v příslušné věkové skupině. Navíc k expanzi nedocházelo pouze v těch zemích, které už měly významné univerzity. Univerzitní vzdělávání se začalo rozvíjet v mnoha zemích, které do roku 1945 neměly žádné vysoké školy, nebo jich měly jen pár. Vysoké školství se stalo celosvětovým jevem.

Tlak na expanzi vycházel shora i zdola. Shora pociťovaly vlády potřebu většího počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, aby jejich země mohly soutěžit ve složitějších technologiích, jež vyžadoval explozivní růst světové ekonomiky. Zdola pak velké počty lidí ze středních a dokonce i nižších vrstev světového obyvatelstva požadovaly přístup k vyššímu vzdělání, aby mohly podstatně zlepšit své ekonomické a sociální vyhlídky.

Šíření univerzit v tak pozoruhodném rozsahu umožnil mimořádný růst světové ekonomiky po roce 1945, největší v dějinách moderního světosystému. Univerzity měly k dispozici hodně peněz a s radostí je využívaly.

To samozřejmě do určité míry změnilo univerzitní systémy. Jednotlivé univerzity narostly do mnohem větších rozměrů a začaly ztrácet intimní povahu vlastní dřívějším menším celkům. Vyvíjelo se třídní složení studentstva a pak také profesorského sboru. V mnoha zemích expanze znamenala nejen omezení monopolu osob z vyšších tříd na postavení studentů, profesorů a administrátorů, ale často také rozšíření přístupu „menšinových“ skupin a žen, který se jim předtím úplně nebo aspoň částečně upíral.

Tento růžový obrázek začal zhruba po roce 1970 narážet na potíže. Z jedné strany světová ekonomika vstoupila do fáze dlouhé stagnace. A peněžní částky, které univerzity dostávaly především od států, se začaly poznenáhlu zmenšovat. Současně pořád stoupaly náklady na vysokoškolské vzdělání a ještě víc sílily tlaky zdola na jeho rozšiřování. Od té doby se obě křivky neustále vyvíjejí opačným směrem – je méně peněz a rostou náklady.

V době, kdy jsme vkročili do jedenadvacátého století, se tato situace stala neudržitelnou. Jak se s ní univerzity vyrovnaly? Jedním z významných způsobů bylo to, čemu jsme dali název „privatizace“. Před rokem 1945 a dokonce i 1970 byly univerzity většinou státní. Významnou výjimkou byly Spojené státy, jež měly velký počet nestátních vysokých škol, jež se většinou vyvinuly z institucí náboženského zaměření. Ale i v tomto případě byly soukromé univerzity provozovány jako neziskové struktury.

V různých částech světa znamenala privatizace několik rozdílných věcí. Za prvé začaly vznikat vysokoškolské instituce budované jako podniky za účelem zisku. Za druhé veřejné instituce začaly získávat peněžní dary od korporací, jež začaly pronikat do vnitřní správy univerzit. A za třetí univerzity začaly usilovat o patenty na objevy a vynálezy svých výzkumných pracovníků, čímž vstupovaly do ekonomiky jako aktéři, tj. jako podnikatelé.

V situaci, kdy bylo málo peněz, nebo to aspoň tak vypadalo, se tedy univerzity začaly připodobňovat podnikatelským institucím. To se projevovalo dvěma způsoby. Vedoucí administrativní funkce na univerzitách a jejich fakultách, tradičně zastávané akademiky, nyní začali obsazovat lidé vyrůstající z podnikání a nikoli z univerzitního života. Uměli sehnat peníze, ale začali také určovat kritéria pro jejich rozdělování.

Začalo vyhodnocování celých univerzit, jejich fakult a kateder z hlediska toho, jaký výkon podávaly za investované peníze. To se dalo měřit tím, kolik studentů se přihlašovalo na konkrétní studijní obory, nebo jak byly ceněny výsledky výzkumu daných univerzit nebo jejich součástí. Intelektuální život se posuzoval pseudotržními kritérii. Dokonce i nábor studentů se měřil tím, kolik peněz vynesly alternativní způsoby jejich získávání.

A pokud to nestačilo, začal na univerzity útočit v podstatě antiintelektuální krajně pravicový proud, který v nich viděl světské a protináboženské instituce. Univerzita jako kritická instituce – kritická k dominantním skupinám a dominantním ideologiím – narážela vždy na odpor státu a elit. Ale její schopnost přežití byla zakořeněna v její relativní finanční autonomii opírající se o nízké reálné náklady jejího provozu. To byla univerzita včerejška, nikoli dneška – a zítřka.

Dalo by se nad tím prostě pokrčit rameny jako nad dalším aspektem globálního chaosu, v němž nyní žijeme. Až na to, že univerzity měly sehrávat roli významného (samozřejmě nikoli jediného) místa, kde se analyzují reality našeho světosystému. Právě takové analýzy mohou umožnit úspěšnou navigaci v chaotickém přechodu k novému a doufejme lepšímu světovému řádu. V tomto okamžiku se zdá, že zmatek na univerzitách se nebude dát vyřešit o nic snadněji než zmatek ve světové ekonomice. A věnuje se mu ještě menší pozornost.

 

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 324, 1.3.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •