Kanalizace nefunkční, domy nikdo neopravuje – takové je již řadu let ostravské Přednádraží. Město náhle začalo spěšně řešit situaci tím, že nařídilo nájemníkům, aby se vystěhovali během jediného dne. Na své „záchranné misi“ se nebojí porušit lidská práva a mezinárodní dohody. Obyvatelé se ale nevzdávají.
Přednádraží v Ostravě je lokalita stranou, která slouží již desítky let jako útočiště pro chudé. V roce 2010 koupil zdejší domy Oldřich Roztočil, aby je postupně opravoval a pronajímal. S opravami však nezačal, protože kanalizace byla v katastrofálním stavu a město ji odmítlo opravit. Spor o to, zda za kanalizaci zodpovídá město, Roztočil či Ostravské opravny a strojírny, s.r.o., stále nebyl vyřešen.
Proč to zašlo tak daleko?
K dnešnímu stavu kanalizace i budov to směřovalo celá léta a úřady situaci ignorovaly, přesto mají tendenci svalovat veškerou vinu na nájemníky. Jak jinak, vždyť jsou „nepřizpůsobiví“. Když se ale přeneseme přes předsudky, které jsou s touto nálepkou spojeny, a vyrazíme na inkriminované místo, najdeme jen lidi stigmatizované chudobou, kteří se od jiných lidí paradoxně odlišují jen tím, že se přizpůsobili tomu, co od nich společnost ve skutečnosti chce – aby nepřekáželi a neobtěžovali. V chudobě uvízli už dávno, někteří se v ní i narodili. Neznají jiný život, složitosti moderní doby jim nejsou každodenní rutinou a všudypřítomné pověsti o ghettech jim okamžitě zavírají každé dveře s vidinou začlenění do společnosti.
Za všechny takové dveře zmiňme třeba základní vzdělávání. Česká republika v roce 2007 prohrála spor u Evropského soudu pro lidská práva s usnesením, že ČR porušila právo romských dětí na vzdělání bez diskriminace. Přestože vláda svou chybu otevřeně přiznala, počáteční snahy o nápravu odezněly s příchodem ministra Dobeše a jeho poradce Bátory. Dnes se připravuje druhá žaloba.
Jak by takoví lidé mohli přinutit město či majitele k plnění svých náležitostí, to mi opravdu není jasné. Zda plnili svou povinnost platit nájem, nikoho vlastně ani nezajímá.
V záři reflektorů
Co se změnilo, že se oko radnice zaměřilo na neviditelné? Proč má město zájem naprosto bezprecedentně řešit situaci právě nyní, není zcela zřejmé. Faktem je, že v lokalitě má vzniknout soukromá vysoká škola. Motivací může být snaha zatraktivnit oblast pro další potenciální investory.
Takové procesy nejsou ničím výjimečným, člověk se ocitne ve spirále chudoby a beznaděje – pokaždé, když stoupne cena lokality, je posunut o kousek níž, až se vytvoří podmínky pro vznik ghett podobných těm, které najdeme ve Šluknovském výběžku. To ovšem těm, kteří k procesu přispěli, nevadí. Trpí pouze obyvatelé levných lokalit, již jsou sami dost chudí. Svůj hněv obvykle namíří proti novým „vetřelcům“, a nikoli proti těm, kteří je vytlačili a na původním místě si postavili malý ráj.
Sociální ubytovny – lichva a kriminalita
Právě tuto spirálovitou budoucnost nabízí radní obyvatelům Přednádraží, když je posílají do ubytoven, jejichž nájem není ničím jiným než lichvou. Amnesty International navíc upozorňuje, že taková alternativa pro rodiny s dětmi porušuje mezinárodní dohody, neboť je jednak finančně neudržitelná a jednak prostředí neumožňuje dětem minimální potřebný rozvoj.
Obyvatelé jsou si toho, co by je čekalo, dobře vědomi a odmítají z domů odejít. Namísto odchodu se pustili do oprav vlastnoručně. V úsilí jim pomáhá občanské sdružení Vzájemné soužití, v čele s předsedou Kumarem Vishwanathanem. Zajišťují vyjednávání s radními a rovněž dohlížejí na dodržování základních práv. Během problémů s dodávkami vody hradili náklady na objednávky cisteren. Amnesty International rovněž dopisem upozornila primátora na povinnost města tyto dodávky zajistit, a to v naději, že mezinárodní úmluvy porušuje město pouze z nevědomosti. Místo toho sociálnědemokratičtí radní osočili pracovníky Vzájemného soužití z vyvolávání neposlušnosti. Zřejmě měli v úmyslu nedostatku vody využít jako alternativy k dosavadní neschopnosti získat soudní nařízení k vystěhování silou. Dodávky vody se podařilo obnovit a obyvatelé dostali novou naději, že jejich boj nebude marný. Majitel domů Roztočil je odhodlán podniknout právní kroky ke zrušení zákazu obývání alespoň některých jeho domů.
Situace není jen jednou nešťastnou událostí – zároveň ilustruje cestu, po které se z nedostatku práce můžeme dostat až do ghetta. Politici nám stále předhazují, že „nepřizpůsobiví“ čerpají naše peníze a že za krizi jsou zodpovědní povaleči. Neřeknou již, že práce není, protože politika úplné zaměstnanosti jednoduše nepřináší nejvyšší profit privatizovaným podnikům, že některé lidi se už prostě nevyplatí zaměstnávat. Mnoho osob je dnes dlouhodobě nezaměstnaných, kam jejich cesta povede v nejbližších letech?
Obracení hněvu na bezmocné není jen energie vybitá do prázdna, ale i pozvánka pro nový fašismus. Celá věc došla tak daleko, že ani někteří kandidáti na prezidenta se neobávají sáhnout po vcelku otevřeně fašistické rétorice. Uvědomme si, kdo skutečně těží z těchto neštěstí. Nedovolají-li se Přednádražští svých práv nyní, dovoláme se jich příště my?
Karel Chlouba
Článek původně vyšel v záříjovém čísle Solidarity roku 2012
