Co nám ukázaly debaty na školách?

Článkem „Turné v poločase“ z minulého čísla jsme se zaměřili na turné Za záchranu vzdělanosti a kultury, mimořádnou kampaň školských odborů, jež proběhla ve spolupráci s Hereckou asociací a iniciativami ProAlt a Za svobodné vysoké školy. Nyní věnujeme bližší pozornost středoškolským besedám, které při té příležitosti probíhaly a budou pokračovat v nadcházejících měsících.

Cílem turné bylo poukázat na závažný stav podfinancování veřejné sféry na příkladu školství a kultury. Ze strany zúčastněných odborových organizací – především Českomoravského odborového svazu pracovníků školství – se nejednalo jen o první rozsáhlou kontaktní kampaň odborů vzhledem k veřejnosti, akce zároveň vytvořila precedent v oblasti komunikace v samotném rámci členské základny svazů. Turné proběhlo ve 14 krajích, 16 městech a na 14 středních školách. Jestliže slovenské školské odbory hrozí v tuto chvíli časově neomezenou stávkou za odpovídající navýšení mezd, nevídanou ve středoevropském prostoru, české školské odbory si prostřednictvím turné zmapovaly terén pro případnou další stávkovou pohotovost. Pod petici Za vytvoření podmínek pro kvalitní vzdělávání z dílny školských odborů a iniciativy Za svobodné vysoké školy se podepsalo více než 15 tisíc lidí.

Jednou z důležitých komponent turné byly debaty se studentkami a studenty maturitních ročníků gymnázií, ale i středních škol negymnaziálního typu, kterým chceme věnovat bližší pozornost v tomto článku. Středoškolské besedy připravila iniciativa Za svobodné vysoké školy (v některých případech za organizační spoluúčasti školských odborů), která touto kampaní oslovila stovky středoškolských studujících, a tak rozšířila pole pro svou činnost mimo akademickou sféru – a to především na půdě obývané budoucími vysokoškoláky. S kým jiným mluvit o parametrech zamýšlených „reformních“ kroků vlády a ministerstva v oblasti terciárního vzdělávání, probírat důsledky chronického nedostatku prostředků ve vzdělávání, diskutovat o proměně charakteru univerzity a v podstatě vzdělanosti jako takové než právě s potenciálními vysokoškolskými studenty? Zástupci iniciativy a hosté, vysokoškoláci z rozličných fakult a oborů, v daných situacích i pedagogové, pojali své středoškolské semináře tím způsobem, aby se ke slovu dostávali hlavně ti, jichž se téma týká, totiž maturantky a maturanti. Na úvod celého setkání zazněla iniciační otázka, jejímž prostřednictvím se docházelo k obecnějším problémům, jež se netýkaly jen školství, ale i povahy neoliberálních reforem: Jaké jsou argumenty pro a jaké jsou argumenty proti zpoplatňování vysokoškolského studia formou školného nebo připravovaného zápisného?

Zkušenosti autorů článku s debatami, které vedli, svědčí o tom, že středoškoláci jsou schopni zrekapitulovat nejčastější argumenty, jež pro školné zaznívají a jejichž „relevantnost“ má evidentní mediální převahu: od zavedení finanční spoluúčasti studentů si lidé slibují více finančních prostředků pro VŠ, regulaci počtu studentů, posílení motivace vysokoškoláků ke studiu, výrazné ulehčení veřejným rozpočtům, zavedení jiného typu vztahu, klientský přístup, případně větší konkurenceschopnost absolventů. Diskutéři iniciativy na tomto místě ukazovali, že problémy jsou zakotveny v samotných předpokladech, s nimiž předkladatelé důvodů pro zavedení školného počítají. Tak např. v těch zemích, kde vlády k zřízení školného na veřejných VŠ přistoupily, toto opatření nevedlo k dlouhodobému posílení rozpočtů škol. Společně se zavedením spoluúčasti byla školám zpravidla znovu určena nová, zpravidla nižší, výše normativů, tzn. prostředků na jednoho studenta. Co se týče finančních prostředků, veřejné vysokoškolské instituce v lepším případě zůstaly na svém.

Hovořilo se o zahraničních zkušenostech se zaváděním školného – kupř. z Velké Británie, kde bylo školné zavedeno před lety labouristickou vládou a mnohanásobně zvýšeno soudobou konzervativní vládou – obecně tedy neexistuje garance, že výše školného časem nebude narůstat, pravidlem je pravý opak – což oslabilo rovný přístup ke vzdělání a zlikvidovalo řadu „nerentabilních“ oborů. Řeč přišla na Rakousko a Německo, kde ve vybraných spolkových republikách od školného po zkušenostech upouští, a také na Québec. Tamní studenti před nedávnem porazili neoliberální vládu – proti níž zmobilizovali společnost – jež prosazovala navýšení školného v době vážného zadlužení vysokoškolských absolventů (toto číslo obsahuje rozhovor s mluvčím québecké studentské asociace, o dění v Québecu jsme na stránkách Solidarity informovali pravidelně – první rozhovor s québeckými studenty v českých médiích a další tematické články jsou na www.socsol.cz). Právě zadlužení představuje riziko – miliony severoamerických absolventů se topí v dluzích – a to díky systému zpoplatněného veřejného školství. Přičemž na školné a náklady spojené s dobou studia si studenti půjčují od privátních bank či je splácí jako absolventi formou odloženého školného. V jednom z tuzemských reformních návrhů se objevila i taková varianta studentských půjček, kdy stát hradí soukromým bankám úroky nebo ručí za absolventy, z nichž někteří nemusí být schopni půjčky a školné v budoucnu splácet. Vedle zadlužování jednotlivců tak v souvislosti se záměry zavést školné hrozí i další zadlužování veřejných rozpočtů. Masová neschopnost VŠ absolventů splácet půjčky není nemyslitelná, uvážíme-li, že v dnešním Španělsku, na které dopadla ekonomická krize výrazněji, přibližně polovina VŠ absolventů nenachází uplatnění na trhu práce. VŠ studium proto není investice.

Ožehavou je zažitá představa, že poplatky budou regulovat počet studentů žádoucím způsobem. Drtivá většina středoškoláků však vyjádřila v průběhu diskuze nesouhlas s takovým vyústěním, které by omezovalo objem studujících na základě solventnosti dané uchazečky nebo uchazeče, resp. jejich rodin. Samozřejmě, že v konkrétních případech je legitimní otázku regulace počtu studentů otevírat, je ovšem třeba posilovat výhradně intelektuální cenzy v přístupu k terciárnímu vzdělání, nikoli cenzy ekonomické či sociální. V debatách se nejednou ukazovala nutnost rozlišovat mezi masifikací, která charakterizuje stav překotného, jednostranného a nekoncepčního navyšování počtu studentů, a demokratizací, jež odpovídá snaze o potlačení všech neintelektuálních překážek v přístupu k vědění. Demokratizaci vysokoškolského studia, čili otevření univerzity všem společenským vrstvám, tak vnímají středoškoláci jednoznačně kladně. V některých severských zemích namísto toho, aby studenti hradili školné, jsou studentům vypláceny tzv. studentské platy – nikoli náhodou právě skandinávští vysokoškolští absolventi vévodí žebříčkům konkurenceschopnosti na evropských trzích práce. A mohou to být právě plošná stipendia, jež by studentská iniciativa v Česku mohla dlouhodobě požadovat, protože je skutečností – to středoškoláky vesměs překvapovalo – že měsíc studia na VŠ dle ministerské analýzy vyjde už nyní, ačkoli se školné na veřejných VŠ dosud neplatí, na cca 9 tisíc korun. Navzdory převládajícímu mediálnímu mýtu – studium už dnes není zadarmo.

Příklad, jenž zaujal především studentky, je jedna z francouzských zkušeností se zavedením školného – ve Francii poklesl počet studujících dívek. Jedna sociologická interpretace tuto situaci vysvětluje tak, že si francouzské dívky uvědomily, že se jim „jejich“ investice do vlastního vzdělání nevyplatí, jelikož s rostoucím vzděláním také roste rozdíl mezi mzdou muže a ženy na stejné pozici, a tudíž dívky volí snazší školy či na VŠ nastupují méně často. Negativní dopad této „regulace“ je zřejmý: jedná se o celospolečenský regres, neboť jakoby se oknem vracelo nerovné postavení muže a ženy – čelící po celé 19. a 20. století legitimním útokům ze strany feminismu – které je zde reprodukováno v kvazi-rozhodování žen. Zároveň v této situaci společnost nutně snižuje svou možnou maximální vzdělanost, jelikož o nejkvalitnějších nerozhoduje jejich kvalita a předpoklady, ale opět vlastně pohlaví/gender.

Téma, které považují studenti také za důležité, je potom samotný posun ve vnímání univerzity, resp. vzdělání jako takového, ke kterému by prosazením školného došlo. Veřejné VŠ, jak poukázal Jan Keller, by zavedením školného byly postaveny naroveň kvalitativně slabším soukromým VŠ, jichž je v ČR mimochodem dvakrát více než veřejných VŠ. Už dnes soukromé VŠ lákají na klientský přístup. Chceme dopustit, aby i na veřejných VŠ byl nahrazen odvěký kolegiální vztah „učitel – žák“ vztahem „poskytovatel služby – zákazník“? Společnost, která dovolí, aby trh určoval vzdělanostní politiku, je společností riskující proměnu svých členů v pouhé soukolí dobře promazaného stroje bez kritického myšlení.

 

Ohlasy na středoškolské debaty ze strany pedagogů byly zveřejněny na www.zasvobodnevysokeskoly.cz

 

Ondřej Lánský, Lukáš Matoška

lukas.matoska@socsol.cz

Článek vyšel v listopadové Solidaritě roku 2012

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •